čtvrtek 31. prosince 2015

Šel kolem Poutník


V zákoutí blízkého vesmíru
                                         když zastavil se čas
obloha pohasla
a  poté  již 
světla úsvitu ji nerozžala
                                         žil nebo existoval
                                         a možná jen byl
podivný tvor
věc nebo entita

                                         Někdo
bez hmoty
bez těla
                                         opuštěná myšlenka
píseň nedozpívaná
sen nedosněný
                                         zmizelá duše
                                         prázdná skořepina...

Šel kolem Poutník

                  r o z e h n a l   t m u

teplými dlaněmi
uhnětl skořepině tvář...

                                          a uslyšela
                                          a uviděla

pošetile otevřela své srdce dokořán
znovu se proměnila v touhu

                       nekonečnou

                           věčnou

                                           veskrze lidskou...


Mnoho ze své bolesti si zapříčiňujeme my sami, přesto něco v životě je nesmírně hlubokého, tajemného, a dokud to nenalezneme, nebudeme úplně šťastni... je to jednoduché, vnímat vedle sebe blízkého člověka.

Hodně štěstí v novém roce 2016!


(Poděkování s věnováním náčelníkovi P.K.)

neděle 27. prosince 2015

Želvuška v mechu

Před dvěma roky jsem vkládala následující úvahu (níže celou připomínám), a zajímalo mě podívat se na další vývoj výzkumu holografického principu vesmíru. Jeví se, že vesmír pravděpodobně není hologramem, ale stále tato hypotéza není definitivně vyloučena, a tak si ji dovoluji ve svém jistě neumělém podání, ale s velkým zaujetím znovu vzpomenout. Předpokládám, že každý, kdo se blíže zajímá, nejnovější poznatky o povaze našeho vesmíru si najde bezpochyby sám.
-

Je zajímavé hledat a objevovat tajemství, obzvláště ta, která se dotýkají našeho světa. Jsou  navenek mnohdy neviditelná, nezřetelná, dokud si jich nevšimne někdo první, kdo touží vědět víc. Pak se přidávají další, a pátrají po vysvětlení. Ale i když některým tajemstvím příliš či vůbec nerozumíme, i jen zlehka v myšlenkách se jich dotýkat může být velkým dobrodružstvím. 
Dovolte mi nabídnout následující úvahu, připadá mi natolik pozoruhodná, že bych se ráda tu s vámi o ni podělilaJen podtrhuji, vycházím z všeobecně známých a publikovaných poznatků, pokusím se jen nastínit, jak jsem porozuměla. Tak tedy, zkusme si představit:  
-

Nepatrné, droboučké subatomární částice, pouhým okem neviditelné, mají za jistých okolností podivuhodnou schopnost či vlastnost: Bez ohledu na vzdálenost, jež je odděluje, tedy ať jsou od sebe pár centimetrů nebo miliardu kilometrů, zdá se, že každá částice ví, co dělá ta druhá, v ten samý okamžik, v danou chvíli. Jakoby by byly jeden celek, jedna bytost, přestože jsou dvě, a daleko od sebe. Nepotřebují překonávat mezi sebou nijakou vzdálenost, a přesto vnímají jedna totéž co druhá miliardu kilometrů daleko. Navzdory platné teorii, že nic není rychlejšího světla. I světlo paprsku vyslaného k nám ze Slunce potřebuje určitý čas, než k Zemi dorazí. Jak je tedy možné, že nepatrné částečky hmoty vědí jedna o druhé v ten samý okamžik, ať jsou kdekoliv ve vesmíru, jakkoliv od sebe vzdálené? Překvapil mě nápad, který vnáší nový pohled na fantastickou záhadu z kvantové fyziky a zároveň nabízí i nové vnímání vesmíru, nás samotných,  pokouší se ukázat další směr v hledání porozumění našeho světa..

Jistě jste se již každý setkali s pojmem hologram, trojrozměrným obrázkem. Má neobyčejnou vlastnost, kterou si dovolím připomenout. Tady si pomohu citací:

"Hologram je tří-dimenzionální fotografie, vytvořená pomocí laseru.
Proces vzniku hologramu začíná vystřelením laserového paprsku rozděleného při průchodu skrz polopropustné zrcadlo. Snímaný objekt se nejdříve vystaví expozici prvního laserového paprsku, tento paprsek se odrazí od objektu a vzápětí se střetne s tím druhým, čímž vznikne výsledný interferenční vzorec, který je zachycený na film. Když je film vyvolán, vypadá jako nesmyslná změť světelných a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem, objeví se tří-dimenzionální obraz původního předmětu.
Tří-rozměrnost takového obrazu není jediná pozoruhodná charakteristika hologramu. Jestliže hologram růže je rozdělen na půl a pak osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže. A jestliže tyto poloviny budou znovu děleny, každý kousek filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Na rozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje všechny informace o celku."


Ještě raději  jednou, co je důležité, z encyklopedie fyziky: "Informace o každém bodu zaznamenávaného předmětu je  díky interferenci světla „rozptýlena“ v celé ploše hologramu. Proto je možné i z pouhého úlomku holografické desky rekonstruovat celý obraz."

Tato úžasná a fantastická vlastnost, schopnost hologramu evokuje (nabízí) možná nový pohled na vnímání vesmíru i nás v něm, nabízí myšlenku sounáležitosti v celistvosti, a myslím si, dokonce i sounáležitosti časové, průřezem historií. Každá jednotlivost, i nepatrná maličkost, dokonce i tehdy, je-li zdánlivě nezávislá, divoká a nezkrocená, je součástí (vyššího) celku, a nemůže se z něho vyloučit (vymanit). Všichni jsme provázáni jeden s druhým, bez ohledu, zda dáváme přednost levému či pravému vidění událostí (chaosu světa), i tehdy, i když jsme od sebe vzdáleni v čase a prostoru,  PATŘÍME K SOBĚ. Jako ty subatomární částice, které vědí jedna o druhé, ať se nacházejí kdekoliv ve vesmíru.
Pokud snad by mohl platit princip provázanosti světa a jeho obyvatel, zkusme si představit, že každá naše bolest i radost působí mnohem dál, než jenom v  nitru jednoho člověka, mě nebo Tebe, Vás. Je tedy určitě dobré usilovat se žít více v radosti, a působit co nejméně bolesti jiným, neboť co se děje mně, projeví se zcela jistě vzdáleně i jinde - podobně jako je tomu v kvantové fyzice subatomárních částic. A konečně, vždyť i o nás se praví v Bibli, že jsme než drobounkými částečkami, zrnkem prachu... i když, tady si dovolím polemizovat,  než prachem, cítím se více být drobným zvířetem, třebas želvuškou v mechu :-)

želvuška v mechu

A pro zajímavost i pobavení, našla a vybrala jsem pro vás dva holografické obrázky, když se pozorně zadíváte, možná spatříte něco, co na první pohled není vůbec vidět, pro mě jsou ty obrázky doslova kouzlem či bránou do jiného světa, v němž samozřejmě jako i u nás doma voní teplý čaj v pestře  zbarvené čajové konvici...






Dodatek vložený dnes, 27.12.2015 :

http://www.osel.cz/7751-ijeme-ve-2d-hologramu-experimentalni-test-povahy-vesmiru.html
Žijeme ve 2D hologramu? Experimentální test povahy vesmíru

http://www.osel.cz/8573-experiment-holometer-vyvratil-teorii-kvantoveho-sumu.html
Experiment Holometer vyvrátil teorii kvantového šumu


Z tohoto posledního odkazu si dovoluji doslovně citovat : 

"Experiment  jako je Holometer tu ještě nebyl. Nesmírně citlivý přístroj na měření kvantové povahy časoprostoru v americkém Fermilabu, stát Illionois na to přitom zrovna moc nevypadá. Na první pohled působí dojmem nepříliš komplikované soustavy laserů a zrcadel, zdání ale v tomto případě klame. Holometer je extrémně přesný laserový interferometr, schopný změřit pohyb, který trvá miliontiny sekundy, a odehrává se na vzdálenosti tisíckrát menší, než průměr jediného protonu.
 K čemu tohle všechno? Jak jsme již na OSLU psali, Holometer postavili proto, aby ověřil jeden ze základních předpokladů naše vnímání světa – že časoprostor je kontinuální. Šéf Centra Fermilabu pro částicovou astrofyziku Craig Hogan totiž věří na holografický princip, který vyvěrá ze strunových teorií, a podle něhož časoprostor vlastně není spojitý, nýbrž se skládá z velmi malých kvant. Podle Hogana by celý vesmír mohl být jako ohromný displej, který nám předvádí úžasné obrazy a uchvacující děj, ale když se podíváme hodně zblízka, tak uvidíme jenom jeden pixel displeje vedle druhého.
Hogan navrhl hypotézu holografického šumu (holographic noise), podle které by kvanta prostoru měla vyvolávat všudypřítomný a velmi slabý, ale přesto zachytitelný šum. Právě tohle je účel experimentu Holometer – zachytit tento holografický šum, přízračné chvění nespočtu nesmírně nicotných kvant časoprostotu, pokud ovšem existují.
Když Holometer loni v létě ve Fermilabu spustili, tak se všem zatajil dech. Uplynul více než rok, experiment Holometer podle všeho poctivě pracoval a měřil, a teď tu máme čerstvé výsledky. A Hogana to očividně moc nepotěšilo. Podle dostupných informací Holometer Hoganovu teorii holografické šumu velmi spolehlivě vyvrátil. Jak se zdá, vesmír nefunguje jako nezměrný 2D displej podle původních Hoganových představ, a víme to se slušnou statistickou spolehlivostí. Když si vědec vyvrátí milovanou teorii svým vlastním experimentem, je to hodně hořká pilulka. Ale taková už věda bývá.
Rok intenzivní práce sice vyšel vniveč, pokud jde o nehynoucí slávu, a Nobelova cena se pro tentokrát rozplynula, Craig Hogan je ale podle všeho kovaným vědcem, kterého jen tak něco nezlomí. Hned se nechal slyšet, že to byla prostě jenom jedna z teorií, a že jeho tým experimentu Holometer ve skutečnosti prokázal, že jsme schopni studovat časoprostor ve velice jemném prostorovém rozlišení. Zásadním sdělením pro Hogana je, že pokud chvění kvant prostoru existuje, tak je mnohem slabší nebo se kvanta hýbou jinak, než jak by je Holometer mohl detekovat. Podle Hogana to není konec nýbrž začátek, a že díky malému týmu, jehož většinu tvořili studenti, teď máme k dispozici technologii, se kterou lze studovat úžasné věci. Holometer se přesností prý téměř vyrovná experimentu na chytání gravitačních vln LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory).


Co dál? Podle Hogana bude tým experimentu Holometer pracovat dál. Co ostatně jiného s takovým přístrojem? Budou sbírat další data, analyzovat je a publikovat další studie. Hogan to nevzdává a vytváří nový model holografické struktury vesmíru, který by nebyl v rozporu s pozorovanými daty tohoto unikátního experimentu. Stále je ve hře mnoho. Jak před rokem ke spuštění experimentu Holometer prohlásil Pavel Bakala z Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, důsledky případné zrnitosti prostoročasu by byly pro astrofyziku vysokých energií a celou kosmologii velmi významné. Holografický princip sice utrpěl závažnou porážku, zatím ale není úplně ze hry. Vše nasvědčuje tomu, že si Hogan a spol. s experimentem Holometer užijí ještě spoustu zábavy.



:-) Těším se na další výsledky v bádání, budu se snažit i nadále sledovat.

Pro ty z vás, kdo dočetli až sem, vkládám za odměnu krásný holografický obrázek:

Zdroj : http://www.amk.to/fotogalerie/nejnovejsi/detail/26757/


středa 23. prosince 2015

Ziměnky

Z výšin
vířivý rej
sněhobílých tanečnic,
po špičkách tančí,
krajinu halí v bělostný třpyt. 
-

V ústraní samoty vrostlá chalupa,

holubí dým
nebeským klenutím prolíná,
a v hávu nezrozeného úsvitu,
za rámem ledových květů 
na skle přitisknutý nos,
hoří plameny očí,
v srdci zvědavost.
Nastal čas očekávání,
stane se světlem,
co není...


Není?




-

     
https://vimeo.com/145561895
http://www.tatralapse.sk/


S tajemstvím, voňavě vánoční čas. Veselé Vánoce!
:-)


Paní Tužka a její sonet


Zatoulaná sněhová vločka.

Šero se prochází krajinou,...
a padá chladný sníh.
Na dlaních vločky se rozplynou,...
jsou jenom kapky z nich.

Však jedna kráska ledová,
našla si cestu do pramene vlasů.
Tajemně do uší zazpívá
z promrzlých partesů.

Vznáší se, tančí po vlasech.
Píseň je líbezná o citech.
Zadržet musíš horký vzdech.
Po něm bude jen kapičkou rosy,
co pláče,... a o lásku prosí,
ztracená v čase polární noci.


neděle 20. prosince 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (195)

N. Amsterodam.
Milý Theo!
   Procestoval jsem zdejší kout za několik dnů, a tak Ti píši znovu. Všechno je tu úplně takové, jak to mám rád. Je tu totiž klid a mír.
   Stejně krásné je pro mne ještě něco jiného - drama - ale to je všude a tak ani tady nejsou výhradně efekty goyenovské.
   Včera jsem kreslil ztrouchnivělé dubové kořeny, kterým se říká zuhelnatělé kmeny (jsou to duby pohřbené snad celá století v rašelině, takže samy vytvářejí novou vrstvu rašeliny; při dobývání rašeliny se tyto zuhelnatělé kmeny objeví).
   Kořeny ležely v kaluži v černém blátě.
   Některé z nich, úplně černé, ležely ve vodě, v níž se zrcadlily, jiné, vybledlé, na černé půdě. Kolem nich probíhala bílá cestička a za nimi se rozkládalo nové rašeliniště, černé jako saze. A nad tím vším bouřlivé nebe. Ta kaluž vody v bahně se shnilými kmeny byla smutná a dramatická jako Ruysdael nebo jako Jules Dupré. Přikládám náčrtek rašeliniště.
   Jsou tu často pozoruhodné kontrasty "black-and-white", na př. průplav s bílými písčitým břehy na rovině černé jako uhel. Na skizze se to jeví podobně : černé figurky proti bílému nebi a v popředí na písčině nové variace black-and-white. Viděl jsem náladovou krajinu, podobala se úplně overveenskému bělidlu od Ruysdaela, v popředí s úvozem, žíhaným stíny mraků, s plochou holou loučkou, sluncem ozářenou, s dvěma domy v pozadí (jeden se střechou břidlicově šedou, druhý s červenou střechou). Vzadu průplav a hromady rašeliny, jejichž velikost se měnila podle plánu, ve kterém byly, a úplně vzadu v siluetách řada chalup a kostelní věž, černé figurky rozestírající prádlo na bělidlo a osamělý lodní stěžeň, trčící mezi hromadami rašeliny.
   Nad tím chvějivé šedé nebe. 
   Toho mlžného rána mi stále tanul na mysli van Goyen: ty domky se úplně podobaly jeho domkům a bylo to vpravdě poklidné a nelíčené.
   Myslím, že jsem našel svůj kraj. Coming events cast their shadows, praví anglické přísloví.
   Rozhodně si nesmíš ani ve chvílích nejhlubšího smutku myslet, že jsi bez přátel; to chci znovu zdůraznit. Domnívám se, že Tě mohu ujistit o své věrnosti.
   Proč Ti to říkám? Protože jsem znovu přemýšlel o tom, cos psal o Americe a protože Tvůj plán přesto nepokládám za dobrý, ani pro případ, že bys tam navázal nejvýhodnější spojení, s Knoedlerem jen tenkrát, když Tě přepadá melancholie, a třebaže svůj plán jistě nebereš vážně, přece jen to dokazuje, že prožíváš trudné okamžiky, což dobře chápu, ačkoli neznám bližší okolnosti a vím jen tak zhruba, že Ti v obchodě není právě dobře. Wisselingh mi vyprávěl historii s londýnskou firmou, což uvádím jako doklad toho, že mezi někdejší firmou Goupil & Co. (pokud tam ještě byl strýc Vincent, nikoli však už v poslední době) a mezi firmou dnešní je jistě velký rozdíl.
   Pro lidi Tvého druhu to musí být velmi nepříjemné, mnohem nepříjemnější než na počátku.
   Chuť k práci, osobní energii - tu má Tersteeg, tu máš i Ty a mimo ni máš ještě postavení, ale buď si jist, že Ti nebude nic platná, dojde-li k nějakým změnám, a že všude narazíš na "triumf prostřednosti, ubohosti a nesmyslu."
   Máš-li energii, pak ji nepoutej, nenech ji u sebe; nebudeš-li to moci vydržet a nebudeš-li mít už žádnou naději, pak to zkus s něčím prostším.
   Stojím dnes stranou do té míry, nejsem ani přímo zpraven - těch několik Wisselinghových slov o Londýně je asi tak všechno, co jsem se za půldruhého roku o firmě dozvěděl - takže se možná důkladně mýlím.
   Ale leccos se mi zdá tak podivné, že si všechno představuji jako "out of point", ačkoli nevím přesně, v čem je největší závada.
   Ty mi na to asi řekneš, že situace malířů je ještě bídnější a nejistější, že osobní energie a chuť k práci sama nestačí, nebo vůbec nestačí k tomu, aby člověku z počátku zajistila chleba. Dobrá, to je jistě pravda, ale předpokládejme, že jde o nejzákladnější potřeby; tím se situace nestává kritičtější, ačkoli do jisté míry kritickou zůstává. Člověk se jen musí snažit, aby místo v drahém městě žil tam, kde je lacinější živobytí. Dejme tomu, že bych jednou dosáhl jakéhosi úspěchu, že bych pro svou práci získal několik přátel - pak, pak bych jistě mluvil jinak.
   Právě proto, že jsem Ti zavázán za všechno, co jsem až dosud dokázal, chtěl bych Ti říci, že ani na chvíli nepochybuji o tom, že by se Ti malířské řemeslo úžasně líbilo, i kdyby Tvoje situace byla z počátku co nejsvízelnější a nejobtížnější, pokud jde o Tvé postavení. Ale ve vztahu k životu vůbec by sis mohl říci "qu´est-ce ça me fait?", protože bys měl vyhlídky do budoucnosti. A třebaže ani v řemesle budoucnost nezávisí zcela na osobním úsilí, přece je s ním těsněji spojena než obchod, který řemeslem není.
   Z počátku bys nemusel pracovat sám, což úžasně zkracuje dobu naprosté neobratnosti, o čemž Tě mohu ujistit. Někdy člověk musí hledat něco po celý rok, co mu jiný člověk, který je pokročilejší, může objasnit během čtrnácti dnů. Základem je vlastní úsilí, ale cesta je schůdnější nebo obtížnější podle toho, pracuje-li člověk sám či nikoli. A nejhorší je, obrátí-li se k Tobě zády člověk, kterého ses ptal na něco nejvýš důležitého.
   To je hovadské, ale i to je možné a snad i to patří k bontónu. Člověk zůstane jako přibitý a zakouší velké utrpení, protože předem ví, že se nutně dopustí spousty omylů, jimiž ztratí čas i peníze - což by si všechno mohl ušetřit - než sám objeví, co hledal.
   A nakonec si svatosvatě umíní, že už se nikoho nezeptá a že se spolehne jen na sebe; mělo by to být jinak zařízeno. Enfin, je tolik věcí, které by se "slušely". Dost o tom; radím Ti, abys byl malířem, jestliže vůbec budeš chtít přesedlat, o čemž teď není řeč.
   A pro první čas pracuj se mnou, třebaže já toho nevím tolik jako mnohý jiný a v lecčems tápu. Budu o tom všem mluvit mnohem, mnohem jistěji, až sám v tomto roce dosáhnu větší jistoty ve svém počínání. Přijde-li C.M., pak si s ním o tom všem pohovoř; přál bych si totiž, aby sis stykem s ním situaci trošku usnadnil. Velmi by Ti pomohlo, že přicházíš rovnou z uměleckého života, z něhož jsem já byl vyhoštěn dávno předtím, než jsem začal.
   Člověk totiž musí dokonale chápat vztah mezi skutečností a malbou.
   Musel jsem si to v sobě obnovit. Doufám, že z té skizzy s ženou na rašelině, kterou jsem Ti nakreslil, něco udělám, a proto tam znovu zajdu.
   Sbohem, milý chlapče, ale myslím, že na Ameriku nesmíš přese všechno myslet.
   Srdečně Tě zdraví
                                                   zcela Tvůj Vincent.

   Nikdy neříkej: "Nejsem umělec"; buď si jist, že cit, energii i schopnosti, které musí takový člověk mít, máš Ty také.
   12. října půjdu do Hoogveenu, jak jsem Ti napsal, ale potom se sem zase vrátím.


vincent van gogh, Farmy, poľnohospodári, zhrbený žena v krajine 1883
Zdroj : http://www.4-construction.com/sk/clanok/kresby-fariem-a-polnohospodarov-zo-zapisnika-vincenta-van-gogha-_6656/


Oráč a tři ženy
odkaz : http://www.odaha.com/vincent-van-gogh/uhel-tuzka-jine/orac-tri-zeny




středa 16. prosince 2015

Odpustiny

Ten den byl ve vzduchu cítit
čas


Kde vlastně vzal se mezi všemi hvězdami?


vypadal jako sníh
když tiše se sype do dlaní


jemné chvění v předtuše velké přítomnosti

                      

leč všechno to jiskření
hra světel na povrchu
do hloubky zhášel stále víc

až zbyl jen docela malý uzavřený vesmír


v něm lidské srdce
jak čvachtající tučňák za polární září


Tehdy bylo lze zahlédnout vlastní nahotu
v časové závěji

odpustit


a prosit o odpuštění



                                                                                                                                    -




Christina Aguilera - You Lost Me


neděle 13. prosince 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (194)

  Říjen 
   Milý Theo!
   Tentokrát Ti píši z nejzazšího cípu drenttheského, kam jsem přibyl po nekonečné jízdě károu po vřesovišti.
   Nemohu Ti popsat krajinu, jak bych měl, protože mi chybí slova, ale představ si břehy kanálu jako míle a míle Th. Rousseauů, van Goyenů nebo Ph. Konincků.
   Ploché roviny nebo pruhy barevně odlišné, které se zužují čím dál k horizontu, tu a tam zdůrazněné drnovou chatrčí nebo statečkem, několika útlými břízami, topoly a duby; všude hromady rašeliny a neustále plující lodě, naložené rašelinou a ostřicí z močálů. Tu a tam hubená kráva, často nádherně zbarvená, ovce, vepři. Postavy, objevující se sem tam na planině, jsou téměř vždy velmi svérázné a někdy okouzlují svým půvabem. Kreslil jsem mimo jiné ženu v bárce; měla kolem čepce obtočenou černou roušku, protože měla smutek. A potom ještě matku s dítětem; ta měla na hlavě modrofialový šátek. Běhá tu hodně ostadovských typů, tváře připomínající vepře nebo havrany, ale někdy i hezká tvářička, která je jako růže mezi trním.
   Zkrátka jsem se svou cestou velmi spokojen, protože jsem vrchovatě naplněn zážitky. Dnes večer bylo vřesoviště neobyčejně krásné. V Boetzelových albech je jeden Daubigny, který vystihuje přesně totéž. Vzduch byl nevýslovně jemně bělofialový, na obloze malé beránky; oblaka nepokrývala souvisle celé nebe - skládala se z vloček fialových, šedivých, bílých, hned světlejších nebo tmavších, proťatých místy trhlinkami, jimiž jiskřil blankyt. A na obzoru zářící rudá linie; pod ní temná rozloha hnědého vřesoviště a na vřesoviště, jak Angličané říkají "weird" /*tajemné/ a "quaint" (**zvláštní). Donquijotovské mlýny nebo podivně obludné padací můstky rýsují své rozmarné siluety na rozechvěném večerním nebi.
   Taková večerní ves s reflexy svých osvětlených okének na vodě nebo na bažinách a kalužích vábí kouzlem domova.
   Pro svůj pokoj jsem si v Hoogeveenu namaloval ještě několik studií, jeden velký statek z drnů, atd. Dal jsem si totiž poslat barvy od Furnéeho, protože jsem si myslil, právě jak to ve svém dopise píšeš, že dostanu jinou náladu - ona se ve skutečnosti velmi zlepšila - jakmile se ponořím do své práce a takřka se v ní rozplynu.
   Ale někdy si myslím - právě v takových chvílích, kdy Ty pomýšlíš na to, že odjedeš do Ameriky - že se dám naverbovat jako dobrovolník pro Východní Indii; v takových zatraceně ponurých okamžicích, kdy člověka všecko přemáhá, bych Ti přál, abys uviděl tiché bažiny, které vidím ze svého okna; takový pohled utišuje a povzbuzuje k nové víře, vytrvalosti a ke klidné práci.
   Na lodi jsem si nakreslil různé studie, ale zůstanu klidně tady, abych maloval. Jsem teď blízko Zweeloo, kde mimo jiné malíře pobýval i Liebermann; ostatně je tu v blízkosti ještě kraj, kde stojí velké, prastaré drnové chýše, v nichž není obytný prostor oddělen od stájí. Chci tu krajinu navštívit v příštích dnech. Ale jak je příroda tichá, jak velkolepá a jak poklidná! To člověk pocítí teprve tenkrát, když má míle a míle Michelů mezi sebou a všední skutečností. Nemohu Ti teď dát přesnou adresu, poněvadž nevím určitě, kde budu, ale 12. října budu v Hoogeveenu, a pošleš-li mi svůj dopis na tuto adresu v obvyklou dobu, bude na mne čekat dvanáctého v Hoogeveenu.
   Místo, v němž teď pobývám, se jmenuje Nový Amsterodam. Od otce jsem dostal ještě poštovní poukázku na 10 zlatých, takže s tím, co jsem dostal od Tebe, mi to umožňuje něco namalovat. Myslím, že v hostinci, v kterém teď bydlím, zůstanu déle, protože odtud mohu pohodlně dojít do krajiny s velkými drnovými chatrčemi a protože je tu lepší světlo a víc prostoru.
   Pokud jde o známý obraz onoho Angličana - hubená kočka u rakve, pracoval na něm stěží tam, kde mu námět napadl, totiž v tom temném prostoru, alespoň každý malíř, který sedí v příliš temném prostoru, maluje obvykle příliš světle. Když vyjde na světlo, zdají se mu všechny stíny příliš slabé. To jsem poznal sám teprve nedávno, když jsem ve stodole maloval průhled do zahrady otevřenými vrátky.
   Enfin, chtěl jsem Ti jen říci, že se těch potíží už nějak zbavím, protože tady mohu dostat světlý pokoj, do něhož si mohu v zimě postavit kamna. Nu, milý brachu, jestliže Ty už nemyslíš na to, že odjedeš do Ameriky, a já už nemyslím na Harderwyk*, (*v Harderwyku se verbovalo pro koloniální armádu), pak se jistě všechno urovná.
   C. M-ovo mlčení si vykládáš správně; může tomu tak být, nicméně i nedbalost může být někdy záměrná. Na zadní straně najdeš několik skizz. Píši Ti ve chvatu, nebo lépe řečeno - je už pozdě.
   Jak bych si přál, abychom se tu mohli spolu toulat, spolu malovat - myslím, že by Tě krajina zaujala a získala. Sbohem, doufám, že se Ti daří dobře a že máš trochu štěstí. Na té své toulce jsem stále na Tebe myslil.
   Ruku Ti srdečně tiskne
                                     zcela Tvůj Vincent.

-
 Adriaen van Ostade :
Zdroj : http://i.lidovky.cz/14/043/lnorg/HEP52c808_DO6322.jpg
  -







neděle 6. prosince 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (193)

   Nejdražší bratře!
   Právě jsem obdržel Tvůj dopis. Děkuji Ti za něj z celého srdce a zároveň Ti píši něco o tom, jak se mi daří.
   Především to, že jsem dostal dopis od Rapparda z West - Terschellingu se sdělením, že tam pilně pracuje a že předtím pobýval tady, v Rolde, v Drenthe, v blízkosti Assenu.
   Doufám, že ho tam letošní zimu navštívím a že si tam namaluji i několik studií; cesta tam i zpět stojí, pokud vím, tři zlatky, nebudou-li potíže s přejezdem.
   Ale malířova společnost jistě stojí za to všechno a nadto přestanu být na chvíli sám.
   Tolik toužím po Tvém dopise, který jistě brzy přijde. Nezapomeň mi sdělit, co je s C.M., napsal-lis mu o mém zdejším pobytu a zůstal-li i tento dopis bez odpovědi.
   V tom případě navštívím C.M. sám, ne hned samozřejmě, nýbrž zcela jistě později, a poprosím ho, aby mi své mlčení vysvětlil. Psát mu nebudu, ale že se nespokojím s jeho mlčením a především s tím, že Tobě neodpovídá, to je víc než jisté.
   Nikdy jsem netvrdil, že musí pro nás něco učinit, ani dnes to netvrdím.
   Budu pokládat to, co pro mne učinil nebo snad učiní, za prokázanou laskavost a v tomto smyslu jsem mu za ni vždycky děkoval; nadto jsem mu dal celkem alespoň 50 studií s tou podmínkou, že si je později budu moci vyměnit.
   Za této situace si tedy nemusím dát líbit žádné urážky; a je jistě hrubou urážkou, že se ani nezmínil, dostal-li poslední balík studií. Ani nehlesl.
   Rozuměj mi dobře, bratře, chápej mě jednou provždy : i kdyby šlo o naději na finanční pomoc, po které jistě toužím, nebude proto ani zdaleka naším největším dobrodincem. Vyniká jen tím, že zachází příliš daleko ve způsobu, jak ztrácí se zřetele všechna práva, která mám jako člověk; neboť i kdybych byl pro něho naprosto cizím člověkem (o příbuzenských svazcích nemluvím, na ty se nikdy nespoléhám), přece bych směl požadovat, abych pro něj nebyl prostě nějaký mauvais sujet* (chudák), kterého by z lecčehos obvinil a odsoudil, aniž ho vyslechl. Mám právo, plné právo, žádat odpověď a jeho mlčení pokládat za prasprostou urážku.
   Prosím Tě proto přátelsky, abys mi laskavě napsal jen tolik, odpověděl-li na Tvůj dopis či nikoli; i já pak budu vědět, na čem jsem, a už o tom nepromluvím ani slova. Ale i po roce budu hluboko ve svém nitru živě pociťovat nutnost odpovědi a pak nepřestanu, dokud s ním své záležitosti nějakým způsobem nevyřídím.
   Věřím, že se mnou souhlasíš; budeš se mnou zajedno tím spíš, až se dozvíš, co se kdysi mezi mnou a jím odehrálo. Měl jsem velkou nedůvěru k jeho plánu dát mě na studie i k poctivosti a solidnosti jeho slibu; stále se mi zdálo, že ho překotně sestavili a že já jsem ho překotně přijal a domnívám se, že bylo naprosto správné, že ho nakonec opustili. Přičinil jsem se úmyslně o to i já, a to tím způsobem, že nakonec odpovědnost za jeho nezdar padla jen na mne a nikoliv na někoho jiného. Jistě nepochybuješ, že bych se byl naučil těm několika ubohým latinským slovíčkům, atd., když jsem jiné jazyky ovládl výborně, ačkoli jsem prohlašoval, že se mi to nikdy nepodaří.
   Byla to vytáčka, protože bych byl svým ochráncům nerad řekl, že celou universitu, alespoň, pokud jde o theologii, pokládám za nevylíčitelné podvodnictví, za plemeniště farizeismu.
   Svou statečnost jsem chtěl dokázat svým pobytem v Borinagi, kde jsem měl život jistě těžší než na universitě.
   Myslil jsem, že C.M. mě zná lépe.
   Budeme mluvit o něčem jiném, ale bylo třeba objasnit si i toto, třebaže o tom píši s pramalým požitkem.
   A teď o mém zdejším životě: Hoogveen se mi zdá tím krásnější, čím víc se toulám okolím; nepochybuji, že svůj názor nezměním. Zklame-li C.M., jak se obávám, přece jen to nic nezmění na skutečnosti, že je tu laciněji než v Haagu. Dopadne-li věc s C.M. špatně, oddálí to poněkud mé plány. Ale možná, že tím nezhatíme přeze všechno nic.
   Já potřebuji nezbytně peníze, barvy do zásoby a mnoho jiného, mám-li ze své pouti jihovýchodním cípem drentheským něco vytěžit.
   Ale během půl roku mnoho ušetřím a mezitím budu zde moci ještě pracovat.
   Odložím tedy prozatím všechny svoje další cesty a budu ještě pracovat v této krajině.
   Budu si šetřit peníze na dvojí cestu: jednak na cestu jihovýchodní částí, jednak na cestu vřesovištěm odtud do Assenu. A s touto cestou snad spojím i návštěvu u přítele Rapparda; nadto bych rád pobyl v jeho hostinci na Terschellingu, nazvaném T´Scheepje.
   Byla by to drzá nerozvážnost, kdybych obě cesty podnikl bez dostatečných zásob a kdybych předem nerozvážil všechny okolnosti. Ale uskutečnit je lze, budeme-li trpěliví; poznávám totiž s uspokojením, že tu méně utratím než v Haagu. Ale dřív bych rád Rappardovi vrátil peníze, i kdybych si později, až se s ním setkám a budu vědět, že tím něco cenného vykonám, musel zas od něho vypůjčit.
   Z počátku jsem měl zde na vřesovišti s modely trochu trampot - smáli se mi a pokládali mě za blázna, takže jsem začaté figurální studie nemohl ani dokončit, protože modely byly neochotné, třebaže jsem jim na zdejší poměry dobře platil.
   Ale nedal jsem se tím zmást a soustředil jsem se na témže místě na jednu rodinu, takže dneska mohu malovat stařenu, dívku a muže; doufám, že zůstanou rozumní.
   Mám několik studií vřesoviště, které Ti pošlu, jakmile uschnou; začal jsem malovat i akvarely. Dal jsem se též znovu do perokreseb, právě se zřetelem k obrazům, protože perem lze tvary detailně prokreslit, což nelze na malovaných studiích. Proto je užitečné pořídit dvě studie, jednu prokreslenou, pro stránku komposiční, a druhou malovanou, pro stránku barevnou. S touto pomůckou lze později, až k tomu bude příhodná doba, studie propracovávat.
   Zdejší vřesoviště je bohaté, zabírá mokřiny, které mi často připomínají Th. Rousseaua.
   Myslím, že zdejším čerstvým vzduchem a pobytem venku velmi sílím. Kdyby to ta ubohá žena mohla mít; vzpomínka na ni mě vždycky rozbolaví, ačkoli můj zdravý rozum mě rozhodně přesvědčuje, že za dnešních okolností je to vyloučeno.
   Bojím se o ni, protože o ní nemám žádné zprávy, a z toho usuzuji, že to, k čemu jsem jí radil, buď nemohla nebo nechtěla provést. Já sám jí dost dobře nemohu psát, protože za prvé vím, že dopis pravděpodobně otevře buď její bratr nebo její matka, bydlí-li dosud v Begijnestraat, a za druhé protože s tím, ba ani s ní nechci nic mít, pokud tam bude bydlet. Možná, že něco uslyším; budu mít starost, nedozvím-li se nic bližšího.
   Doufal jsem, že se dozvím jinou adresu než Begijnestraat a že si s matkou zřídily prádelnu a žehlírnu.
   Ach, Theo, kdyby nebyla měla rodinu, byla by lépe žila. Ženy jejího druhu jsou skutečně špatné, ale především nekonečně, pravím nekonečně politováníhodnější než špatné, a potom jsou vášnivé, mají v sobě teplo, neobyčejné lidské teplo, že by mohly být příkladem lidem spravedlivým; v tom souhlasím se slovy Kristovými, který pravil ke svým povrchně vzdělaným, spořádaně žijícím současníkům: "Nevěstky jsou lepší než vy."
   Ženy jejího druhu mohou být fatálně špatné - nemluvím o kvetoucích a smyslných Nanách, nýbrž o ženách neklidných a zádumčivých, o ženách jako ona, které plně potvrzují výrok Proudhonův: "Le femme est la désolation du just."* (*Žena je záhubou pro člověka spravedlivého.) Nedbají toho, čemu říkáme "rozum", jednají spíš vrtošivě a nespoutaně, to znám dobře; naproti tomu jsou naplněny pravým lidstvím, pro něž je člověk nemůže nebo nechce opustit a které svědčí o jisté míře dobroty v nich, dokonce neobyčejné dobroty, kterou lze nejlépe definovat jen jako "Cosi, proč je přece jen milujeme." Gavarni říkal s vážností: "S každou ženou, kterou jsem opustil, ve mně cosi umíralo." Nejkrásnější a nepřípadnější výrok o tomto ženském problému znáš i Ty: " Ó ženo, kterou bych byl miloval," s tím si člověk přeje vejít do věčnosti a nic jiného o tom nechce vědět.
   Vím, že jsou ženy, které jsou hnány ctižádostí, což je dost absurdní, a které napáchají víc zla než muži; takovým typem je Lady Macbeth. Jsou to ženy nebezpečné, jimž se člověk musí vyhýbat přes jejich půvaby, jinak se z něho stane darebák, který se brzy strašlivě proviní a svou vinu nikdy nebude moci napravit. Ale nic takového nebylo v té, s níž jsem žil, třebaže byla ješitná, jak my všichni občas ješitní býváme. Ubohé, třikrát ubohé stvoření, to jsem cítil na počátku a to cítím i dnes.
   Špatná? - kdoví ví, kdo však je dnes dobrý? Pryč s tím! Tvrdím, že Delacroixe by byla jistě chápala a boží slitování snad pochopí ještě lépe, jak si někdy myslím.
   Chlapeček ke mně hodně přilnul, jak jsem Ti psal, choval jsem ho ještě na klíně, když jsem už seděl ve vagoně; tak jsme se rozloučili. S nevýslovnou bolestí na obou stranách, ale s ničím jiným.
   Buď si jist, milý bratře, že jako flanďák mluvit dovedu; i já pokládám nevěstky za špatné, abych se jasně vyjádřil, ale cítím, že je v nich cosi lidského, takže se s nimi mohu stýkat bez odporu; nepokládám je za nijak zvlášť špatné a ani v nejmenším nelituji svých dnešních nebo někdejších známostí s nimi. Kdyby naše společnost byla čistá a spořádaná, pak by jistě byly bludičkami; v dnešní době však je musíme někdy pokládat nejspíš za seours de la charité.
   A pak dnes, právě tak jako v dobách zanikajících civilisací, se poměr mezi zlem a dobrem ve shnilé společnosti zpřevracel tak dokonale, že se logicky dostáváme ke slovům: "První budou posledními a poslední prvními."
   I já jsem byl zrovna tak jako Ty na Pere Lachaise; viděl jsem tam mramorové náhrobky, k nimž cítím nepopsatelnou úctu, ale stejnou úctu cítím ke skrovnému kopečku hlíny nad hrobem Béreangerovy milenky, který jsem záměrně vyhledal - je v koutě za Bérangerovým hrobem, vzpomínám-li si dobře - a tenkrát mi tanula na mysli milenka Corotova. Byly to tiché Musy, ty ženy inspirující tyto jemné mistry k jejich vroucí a hluboké poesii, v níž vždycky a všude vidím vliv ženského živlu. Píši trochu vážně, ne snad proto, že bych otcovy pocity a názory pokládal za nesprávné, toho jsme dalek; Ty na př. uděláš v mnohém jen dobře, poslechneš-li otcovy rady; ale já bych rád jen poukázal na to, že otec i mnozí lidé nevědí při svém počestném životě - otcův život je přece počestný - že počestně lze žít i jinak, jemněji, jako Corot nebo Béranger. Ty i já to dojista víme lépe. A protože otec a jiní lidé to nevědí, chybují někdy, a to nebezpečným způsobem, při posuzování věcí, dopouštějí se omylů jako na př. C.M., který je přesvědčen, že Millet byl špatný člověk, v čemž se samozřejmě, i když je o tom skálopevně přesvědčen, naprosto mýlí.
   Řeknu Ti ještě něco, abys pochopil, že nemluvím o něčem abstraktním, nýbrž o  věcech hmatatelných a existujících.
   Znáš na př. někoho, kdo původně jednal, smýšlel a cítil jako průměrný poctivý Holanďan, ale pak se změnil, obrátil, a jak myslím, ještě se změní? Jako příklad bych uvedl Rapparda, který je teď mírnější a lidštější než v době, kdy jsem se s ním seznámil, a který se podle mého mínění stal mnohem lepším člověkem, ačkoli dobrý byl jistě i dřív. Domnívám se však, že každý ho tak soudit nebude a že se Rappard už kolikrát asi musel ospravedlňovat. I dřív to byl dobrý člověk, ale tím už se nakonec nespokojil, takže dnes je opravdovější a lidštější než tenkrát. Tím si nijak svou situaci neulehčil, dřív rozhodně sám se sebou tolik nezápasil; říkával jsem mu posměšně "klidné svědomí" a dobíral jsem si ho proto, ale přestal jsem protože jsem poznal, že se v jeho nitru odehrál převrat. Dnes je méně uhlazený a méně lidsky povrchní; vypučel v něm klíček geniality a on bez úhony obeplul útesy "neplodnosti".
   O lidech, kteří upřímně usilují o dobro, platí slova Victora Huga: Il y a le rayon noir et il y a le rayon blanc." (*"Paprsek tmavý a paprsek světlý.").
   Podle mého názoru je v otci spíš "le rayon noir", kdežto v Corotovi "le rayon blanc", ale "un rayon d´en haut" (*paprsek shůry) je v obou.
   Pokud jde o Milleta, to byl člověk, v němž byl le rayon blanc, jímž vynikal nad všechny ostatní. V Milletovi je evangelium; řekni, - není-li rozdíl mezi jeho kresbou a krásným kázáním? Kázání vedle jeho kresby zčerná. Toto je effet produit přirovnání, i když jde o krásné kázání, jestliže ovšem krásné je. Vím, že i Ty v poslední době zápasíš, třebaže neznám ani příčiny ani formu Tvého zápasu. Sděluji Ti různé svoje názory, protože s Tebou cítím a protože i já jsem zápasil a ještě zápasím.
   A přeji Ti le rayon blanc v míře stále větší, abys věděl. Mnohokrát děkuji za zásilku a v duchu Ti tisknu ruku.
                                              Zcela Tvůj Vincent.
  

sobota 5. prosince 2015

Kate Liu – Piano Concerto in E minor Op. 11

Kate Liu – Piano Concerto in E minor Op. 11


Po dlouhé době jsem při poslechu hudby cítila slzy v očích... Kate hraje nádherně, a její výkon spolu se skladbou F. Chopina, ano, to je, co mění cesty lidské emocionality... 




Sváteční podvečer :-)

úterý 24. listopadu 2015

Podziměnky



S přezrálým listím se k zemi snáší
zvlhlý podzim
z komína vine se holubí kouř
toulavý vítr šramotí pod okny
zrezivěle v pantech  dveře zaskřípou

světnice voní skořicí s jablky
a z včelího vosku plamenem

tu hledám tišinu

nikoliv takovou v níž mě den zanechá
ale co dosud je neposkvrněná

v šepotu hlasů zaklíněnou...

_
                                                                                                                                     
                                          

sobota 14. listopadu 2015

Jean Philippe Rameau

Jean-Philippe Rameau, obraz od Jacquese Andrého Josepha Aveda z roku 1728
Jean-Philippe Rameau, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Philippe_Rameau


https://www.youtube.com/watch?v=gu8NGF-ufUk
Rameau, Allemande in E minor and L'Agacante — Sergey Kuznetsov

a tady pro zajímavost velice zvláštní provedení, které na mě rozhodně působí téměř jakýmsi čarovným kouzlem :

Rameau / Suite for Keyboard in E minor (Kirkpatrick)


krásné... myslím si, že to je moc hezká muzika, ač její autor žil před mnoha a mnoha lety... opět příklad toho, že hudba nemusí znát časových hranic, pokud vychází odkudsi, čemu někteří říkáme duše :-)


Přeji pěkný den.

středa 11. listopadu 2015

Vincen van Gogh, Dopisy (192)

   Milý Theo!
   Právě přišel Tvůj dopis. Teď vím, že můžeme pravidelně korespondovat.
   Před několika dny jsem Ti napsal znovu několik řádek, abych Ti trochu vylíčil zdejší kraj. Je tu krásně všude, ať jdeš kamkoli. Vřesoviště je ještě rozsáhlejší než v Brabantu u Zundertu nebo alespoň kolem Ettenu, v poledne a zejména na slunci trochu jednotvárné; ale rád bych vystihl právě tenhle dojem, který už jsem se několikrát marně pokoušel namalovat. Ani moře není stále malebné, ale člověk je musí pozorovat i v takových chvílích a v takových tvářnostech, nemá-li si o jeho charakteru učinit falešnou představu.
   Nu, v takovém rozpáleném poledni není vřesoviště ani zdaleka půvabné, dráždí, nudí a unavuje jako poušť, je stejně nehostinné a jaksi nepřátelské. Namalovat je v takovém plném světle a zachytit odstup plánů do nekonečna, z toho člověk dostává závrať.
  Nesmíš se však domnívat, že tuto krajinu je nutno chápat citově, právě naopak. Tenhle dráždivý a nudný kraj může vypadat vznešeně jako na obraze Dupréově ve chvílích, kdy se ve večerním šeru v něm pohybuje drobná postavička nebo když ta obrovská, sluncem vyprahlá zemská kůra se v podvečer temně odráží od něžně fialového nebe a když v nedozírnu tenká temně modrá linka horizontu odděluje nebe od země. A s lidmi je tomu právě tak. Ani sedláci a jejich ženy nejsou vždycky zajímaví, má-li však člověk trpělivost, spatří jasně všechno, co je na nich milletovského.
   Včera jsem objevil jeden z nejzvláštnějších hřbitovů, jež jsem kdy viděl. Představ si kus vřesoviště, lemovaného živým plotem tak hustě rostlých smrčků, že by si člověk myslel, že je to prostě smrčina.
   A přece je tam vchod - krátká alej, kterou se přijde k hrobům, porostlým chomáčí trávy a vřesem. Mnohé jsou označeny bílými kůly s napsanými jmény.
   Posílám Ti skizzu podle studie, kterou jsem tam namaloval. Kromě toho pracuji na studii rudého slunce mezi břízkami, stojícími na mokřině, z níž stoupá bílá večerní mlha a za níž se na horizontu ještě rýsuje modrošedý pás stromů a několik střech.
   Je to přece jen škoda, že jsi o C.M. ještě nic neslyšel. My ho samozřejmě k ničemu nenutíme, že však nikdy neodpoví ani slovem, to je od něho trochu hrubé.
   Jednomu musíš rozumět: jsem stále pevněji přesvědčen, že žijeme v době, v níž se všechno zmátlo (což je velmi příznačné, ale já Ti nechci svůj názor vnucovat). C.M. a lidé jeho druhu by byli k cizímu člověku velmi roztomilí, ale "on ne hait que ses amis". A protože právě teď věnuje trochu roztržitě svou pozornost přílivu a odlivu v obchodních a uměleckých záležitostech a je au fond ponořen v tak odtažité věci, dotýká se ho něco tak běžného, jako je má korespondence o mých vlastních záležitostech, tak nepříjemně jako otevřené dveře, jimiž táhne.
   Je v myšlenkách stále tak daleko, předaleko a chce z toho vyklouznout hrubostí, jako by člověk přirazil dveře, jimiž táhne.
   Jistě uznáš, že je pramálo jemnocitný; nu, to mne nepřekvapuje, ačkoli nepochybuji, že přece jen dovede být neobyčejně způsobný, tenkrát totiž, když je duchem přítomen; v mém případě tomu tak není; tím méně, že má o mně asi nezvratné mínění, které snad přece jen změním.
   Doufám, že Ti budu moci zanedlouho odtud poslat studie, až jich budu mít víc.
   Ale mých peněz už je namále a já jsem tolik doufal, že si koupím trochu barvy a materiálu do zásoby; nu, konec konců musíme veslovat s veslem, které máme, třebaže není pohříchu dosti velké. Ale trpělivou prací můžeme dosáhnout i toho.
   A pokud jde o spravedlivé jednání, ano, vlivem poměrů jsme někdy něčím jiným, než bychom byli ze své naprosto svobodné vůle.
   Já pro svou osobu bych byl raději s tou ženou zůstal, třebaže by život byl po všech stránkách dvojnásob těžší; jenže za tehdejších okolností to bylo nemožné, pokud mohu soudit. Ačkoliv ji ve svých představách stále ještě vidím jako stín, přece jen to není stín vyčítavý.
   A tak mě dnes zarmucuje jen to, že jsem tenkrát neměl dost prostředků, abych s ní byl jednal tak, jak bych si byl přál. Doba je zlá, Ty to víš.
   Při svém příchodu jsem měl několik z poloviny prázdných tub a několik tub nových, což postačí na šest studií, ale na více jistě ne.
   Dám si tedy z příštích peněz hned něco poslat, a to zase na několik studií.
   Jinak kreslím, ale Ty dobře víš, že musím především co nejvíce malovat. Nevím, jak si tu vyměním peníze. Nepůjde-li to tady, mohl bych si je v nejhorším případě dát vyměnit v Assenu nebo někde jinde. Kdybys však přece jen mohl z počátku, než se tady dám trochu do pořádku a než v Assenu, který ještě neznám, najdu banku - poslat dvakrát holandské peníze nebo poštovní poukázku, pak by to bylo báječné; jinak bych se totiž octl v úzkých. Doufám, že tak kolem dvacátého září, ne později, budeš moci něco poslat. Zaplatil jsem totiž při svém příchodu nájemné na týden, takže jsem už dlužen a zas musím platit.
   V dopise najdeš skizzu onoho hřbitůvku.
   Barevně je velmi zvláštní. Pravý vřes na hrobech je tak nějak panenský a vůně pryskyřice mystická. Temný pruh smrků, ohrazujících hřbitov, dělí zářící vzduch od drsné země, která je vcelku růžová, plavá, hnědavá, žlutavá, ale všude nafialovělá.
   Nešlo to snadno namalovat; budu hledat ještě jiné dojmy z toho hřbitova, na př. pod sněhem je asi velmi zvláštní.
   O Liebermannovi jsem už leccos slyšel, ale Tvoje líčení jeho techniky mi ho víc přibližuje.
   Jeho barva je jistě nekonečně krásnější než barva Henkova (píšeš výstižně "břidlicově šedá, přecházející do šedožluté a šedohnědé"). Dovedu si představit, jaký je to nádherný pocit, když člověk odkryje tajemství takového malování. Že mám silnou touhu hodně malovat, vyplývá právě z toho, že bych chtěl mít ve své práci něco pevného a vytvořit si nějaký systém, tak jako Liebermann a jiní malíři, třebaže jsem slyšel dost lidí říkat, že "člověk nesmí mít systém". Z Tvého popisu soudím, že on, Liebermann, má asi hodně z manýry Herkomerovy, zejména v tom, že tak důsledně propracovává a analysuje skvrnky světla a stínu, jak je vytvářejí sluneční paprsky, svítící listím, že některým lidem až oči přecházejí.
   Nedávno jsem viděl velkou rytinu podle Herkomera "The last muster", Tys ji také jistě viděl. Jak je mužná!
   Rád bych viděl obraz Julese Bretona "Fille d´un mineur". V Courieres je ještě kamenouhelný důl a jednoho deštivého dne, když jsem tam přišel, vraceli se zrovna dělníci rozblácenou cestou domů jako karavana kominíků; stále vzpomínám na jednoho z nich ve starém vojenském plášti; ženy, které jsem viděl, neměly mužské šaty jako v Borinagi, kde všichni mají stejné havířské hadry.
   Tvůj dopis, milý chlapče, bude vždycky vítán; napiš v každém případě, pokud jsi to ještě neudělal, C.M. o tom, že jsem zde v Drenthe sám, a taky něco o našich plánech. Neodpoví-li však, pak toho asi budeme muset nechat.
   Mnohokrát děkuji za veškerou Tvoji námahu.
   Dnešního rána je pěkně zataženo, po prvé od mého příchodu nesvítí slunce. Ale snad bude krásně a já potom vyrazím. Lidé, u nichž se stravuji, jsou velmi spořádaní; muž je u dráhy ve výpravně, je to chlapík. Vypadá grouxovsky, jeho obličej je někdy jako červené zelí, pravý nosič. Žena velmi pracovitá a čistotná, tři děti.
   Dostanu tu asi kousek místa jako atelier. Sbohem, bratře, přeji Ti všechno nejlepší. Srdečně Tě zdraví
                                                 zcela Tvůj Vincent.

Adresa je: A. Hartsniker, hostinský, Hoogeveen
    

neděle 8. listopadu 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (191)

DRENTHE
září - listopad 1883


   Milý Theo!
   Jsem tu už několik dnů a hodně jsem toho tady prošel a tak Ti mohu obšírněji popsat krajinu, v níž jsem zakotvil.
   Přikládám malou skizzu podle své první malované studie z této krajiny - chalupu na vřesovišti.
   Je celá z drnu a z kůlů. Asi šest takových chalup jsem si prohlédl i zevnitř, takže studií bude víc.
   Jak vypadají ty chalupy zvenčí za soumraku nebo krátce po západu slunce, mohu Ti nejlépe vylíčit, když Ti připomenu obraz od Julese Dupréa, který patří, myslím, Mesdagovi a který představuje dvě chalupy, jejichž mechem pokryté a v tónu úžasně temné střechy se rýsují na mlžném a prašném večerním nebi.
   Tak to tu vypadá.
   Uvnitř v chalupách, v nichž je tma jako ve špelunce, je překrásně. Kresby některých anglických umělců, malujících v irských vřesovištích, znázorňují nadmíru realisticky, co tu vidím.
   Falbert Neuhuys znázorňuje tytéž věci s poněkud větší poetičností, než v nich člověk z počátku vidí, ale nedělá nic, co by au fond nebylo pravdivé.
   Venku jsem viděl nádherné postavy, které mě uchvátily svou prostotou.
   Viděl jsem ženu, jejíž prsy se házely jako při těžké práci - jak vzdálena je tu všechna smyslnost! Člověk cítí vždycky jen soucit a někdy úctu, jde-li o ženu starou nebo nemocnou. A melancholie, kterou tu věci mají, je zdravá jako na Milletových kresbách.
   Muži tu na štěstí nosí krátké kalhoty, zdůrazňující tvar nohy a zvýrazňující pohyby. 
   Abych uvedl některou z mnoha věcí, jež poskytly na výzkumných výpravách mému zraku a citu něco nového, chci Ti vyprávěti, jak tu na př. muži, ženy, děti a bílí nebo černí koně vlekou vřesovištěm lodě s rašelinou; právě tak jako holandské lodě rijswijckým průplavem.
   Vřesoviště je bohaté, viděl jsem tu pastevce a stáda, krásnější než brabantská.
   Zdejší ohniště se podobají Rousseauovu "Four Communal"; stojí venku na zahradě pod starými jabloněmi nebo mezi celerem a zelím.
   Mnohde jsou i úly.
   Na mnohých lidech je vidět, že jim něco chybí, zdrávo tu asi právě není - možná proto, že je tu nezdravá pitná voda - viděl jsem dívky, kterým bylo asi tak sedmnáct let nebo méně, byly krásné a svěží i ve tváři - nicméně většinou předčasně odkvétají. Ale to jim nijak neubírá na jejich ušlechtilém a vznosném držení těla, které je vrozeno mnohým, které se zblízka zdají uvadlé.   
   Vesnicí probíhají čtyři nebo pět průplavů, do Meppelu, do Dedenwartu, do Coevardenu a do holanského Veldu.
   Cestou podle nich vidíš tu a tam zajímavý starý mlýn, selský dvůr, loděnici nebo splav a vždycky rušné plavení rašeliny.
   Aby sis představil, jak je zdejší krajina originální: seděl jsem a maloval chalupu a tu se najednou objevily dvě ovce a koza a začaly se pást na střeše obytného stavení; koza vylezla na hřeben střechy a dívala se do komína. Žena, která slyšela nějaký šramot na střeše, vyrazila ven a hodila koště po koze, která seskočila jako kamzík.
   Oba dvorce na vřesovišti, které jsem si prohlédl a kde se odehrála tato příhoda, se jmenují Stuijfzand a Zwartschaap. Byl jsem se podívat i v jiných vesnicích; můžeš si představit, jak je to zde ještě nedotčené, když přese všechno Hoogeveen je vskutku městem; a hned vedle se pasou ovce a stojí ony pece a chalupy z hlíny.
   Občas myslím s velikým smutkem v duši na tu ženu a děti; kéž by bylo o ni postaráno! Je to jen její vina, mohlo by se říci a byla by to pravda, ale bojím se, že její neštěstí je větší, než si zaslouží.
   Že byla zkažená, věděl jsem už od počátku, ale doufal jsem, že se napraví; ale teď, protože s ní už nežiji a přemýšlím o té neb oné její vlastnosti, jsem stále pevněji přesvědčen, že se už nemůže polepšit, protože zašla příliš daleko.
   To mě zarmucuje tím víc, ale zároveň mě rozlítostňuje vědomí, že nebylo v mé moci ji napravit.
   Oči mi vlhnou, milý Theo, když vidím na vřesovišti nějakou takovou chudou ženskou s dítětem na ruce nebo u prsu. Vždycky se mi zdá, že je to ona, k čemuž přispívá i tělesná sešlost a zanedbaný zevnějšek.
   Vím, že není dobrá a že mám plné právo jednat tak, jak nyní jednám, že jsem u ní nemohl zůstat, že jsem ji ani nemohl vzít s sebou, že jsem jednal dokonce rozumně, moudře, jak chceš: ale to nic nemění na skutečnosti, že mi srdce usedá, když vidím takovou chvějící se ubohou ženu. Jak je život často smutný! Enfin, člověk nesmí být melancholický, musí smysl života hledat v něčem jiném, a tím je jedině práce. Nicméně jsou okamžiky, kdy se utěšuješ jen vědomím, že ani Tobě se neštěstí nevyhne.
   Sbohem, napiš brzy a buď klidný.
                                                           Zcela Tvůj Vincent.


  

Vincent van Gogh, Dopisy (190)

   Milý Theo!
   Právě jsem obdržel Tvůj dopis s přiloženými 100 fr. A zítra tedy cestuji do Hoogeveen v Drenthe. Odtamtud dále a odtamtud Ti také pošlu adresu. Sem mi už tedy rozhodně nepiš.
   A potom Ti nechávám na vůli okamžitě uvědomit několika slovy C.M. o mém odjezdu, poněvadž je, jak sám říkáš, možné, že mi sem napíše.
   Kdyby to teď udělal, bylo by nejlepší, aby požádal poštu o vrácení dopisu, neboť nevím, jaká bude moje příští adresa, sám ji mohu teprve později dát poště a domácímu.
   Přítel Rappard je už také na cestách a Drenthe má za sebou. Nyní je asi v Terschellingu. Psal mi z Drenthe: "Kraj je tu v náladě velmi vážný, občas mi to připomíná postavy na Tvých studiích. Co se týče živobytí, nikde nelze určitě najít levnější zaopatření. A jihovýchodní kout (kraj, na který myslím) si zachoval, podle mého mínění, nejvíc ze své původnosti."
   Theo, při odjezdu zcela určitě zakusím pocit melancholie, a to tím víc, než by tomu bylo, kdybych byl přesvědčen, že by žena byla energická a že by při dobré vůli nebyla nespolehlivá.
   Nu, když jsem Ti to a ono řekl, víš nyní, na čem záleží.
   Já musím jít kupředu, neboť bych sám zanikl a jí bych tím v nejmenším neprospěl.
   Ale děti, které si člověk zamiloval?
   Všechno jsem nemohl pro ně udělat - nicméně, kdyby žena byla chtěla!
   Avšak nebudu si tím příliš lámat hlavu, neboť musím, přese všechno, postupovat kupředu.
   Z opatrnosti se neodvážím vzít si barvy s sebou, poněvadž tam venku budu muset hned zaplatit za své věci, až přijdou, rovněž za ubytování a cestovní výlohy. Poštěstí-li se nám však dostat něco od C.M., nechám si potom odtamtud poslat poštou v balíku nějaké barvy, které jsem si vyhledal.
   Čím dříve se to může stát, tím lépe.
   Kdybys tedy něco slyšel, pak mi napiš, až se dozvíš mou adresu; navrhovaná úprava je, myslím, dobrá, jen kdybys sám nebyl zkracován při splácení po částkách; jenom vyčkej příznivého okamžiku, kdy bude moci něco poslat. Myslím, že C.M. nakonec přece nic neudělá.
   Rozhodně, bratře - žes to ihned poslal, svědčí o tom, že správně a rozhodně pohlížíš na věci, neboť teď budu aspoň brzy tam dole a budu se moci orientovat, a potom bychom mohli zajisté omezit vydání, nepřijde-li žádná pomoc.
   Proto Ti za to děkuji - myslím, že se to projeví jako dobré opatření. 
   Mým plánem je zůstat tam dole asi do té doby, až přijedeš příštího roku do Holandska. Potom bych Tě nerad minul. Tak bych tam mohl prožít všechna roční období a vytvořit si názor na povahu tamější končiny.
   Obstaral jsem si cestovní pas, který je platný dvanáct měsíců a který mě opravňuje cestovat kamkoli chci a zdržet se v některém místě tak dlouho, jak se mi to hodí.
   Jsem velmi rád, že mohu teď odejet, neboť tím si sami pomůžeme, spoléhám na to, že tam dole budu muset vydat za byt a stravu 50 fr, zbytek zůstane na práci a to je velký rozdíl proti tomu, co jsem mohl dělat tady za daných okolností.
   Neposedíme tedy v klidu, i když jiní nepomáhají.
   Mnoho pozdravů, neboť ještě dnes si musím vyjednat mnoho věcí - napiš C.M. pár slov - v těchto dnech obdržíš zprávu o mém odjezdu, půjde-li všechno dobře, už zítra večer.
   Sbohem se stiskem ruky
                                               zcela Tvůj Vincent.

Dodatek. Nedávno jsi mi napsal, "snad Tě Tvá povinnost dožene k jinému jednání", nebo něco podobného; o tom jsem nyní hodně přemýšlel, a poněvadž má práce tak rozhodně ode mne žádá, abych tam odejel, myslím proto, že pro mne je povinností hledět si víc práce nežli ženy a že tato nesmí kvůli oné trpět. Loňského roku ještě tomu tak nebylo, neboť podle mého názoru dospěl jsem s prací právě nyní k bodu, kdy musím odejet do Drenthe - nicméně člověk má přece cit pro oboje a chtěl by dělat obojí; avšak za těchto okolností nejde to kvůli penězům, a co je hlavní, i proto ne, že se na ni nelze pevně spolehnout.

Frederic Chopin Mazurka in A Minor Op 17 No. 4

https://www.youtube.com/watch?v=Vi9jAX26RhQ
Frederic Chopin Mazurka in A Minor Op 17 No. 4 - Khatia Buniatishvili

a tady táž hudba v pojetí jiného interpreta, prosím:

https://www.youtube.com/watch?v=yvgElaOoPQs  
Horowitz plays Mazurka Op.17 No.4 in A minor 

nádherné, místy téměř magické tóny...



Příjemný poslech :-)

neděle 1. listopadu 2015

Kdo hledá

Hledala ve tmě a dešti a mlze
kohosi
kdo by jí nakrmil neexistující duši

napadlo ji
jestli ve chvíli kdy vidí jen mrholení
lidé tam nahoře za okny
mezi tisíci zářivými lákadly
mohou pozorovat hvězdy

raději se očima vrátila k zemi

kolísala mezi realitou
pro jednu tady pro druhou tam

hledala dobrodince
jenž nosí po kapsách rozesmáté štěstí

když z husté promrzlé mlhy
kdosi napřáhl živou a teplou dlaň...


sobota 31. října 2015

Dire Straits - Local Hero - Wild Theme LIVE



https://www.youtube.com/watch?v=Vh2GFoDae8Y&feature=related
Dire Straits - Local Hero - Wild Theme LIVE (On the Night, 1993)



Krásná muzika... přeji pěkný den alespoň s jedním, třeba drobným splněným přáním nebo dobrodružstvím, jsou jenom kousek od nás, za tím zavřeným oknem nebo dveřmi... a možná je máme ukrytá v sobě :-)


středa 28. října 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (189)

   Milý Theo!
   S balením atd. jsem teď tak daleko, že jakmile dostanu peníze na cestu, odjedu. Za těchto okolností je nejlepší jednat co možná rychle, neboť v době stěhování nemůže člověk, pokud jde o práci, udělat nic kloudného, a opět se dostanu do chodu, teprve až budu někde venku.
   Doufám tedy, že budu moci odejet, až mi něco k 10. pošleš. a kdybych nemohl dělat cestu najednou, najmu si byt v některé blízké vesnici.
   Doufám tedy, že to půjde, jak myslíš - sám to také dělám až do určitého stupně - že by bylo možné, že se to s ženou obrátí v dobré.
   Ale bojím se, že se to nestane a že se zase vrátí k svému dřívějšímu způsobu života.
   V těchto posledních dnech jsem už zcela určitě pozoroval, že inseráty byly prohlíženy jenom na oko a že bezpochyby čekají jen na můj odjezd, aby podnikly něco, o čem nechtějí se mnou hovořit.
   Pro mne o důvod víc ihned odcestovat, neboť jinak by mohlo dojít k tomu, že by věc úmyslně protahovaly. A zde má opět matka prsty ve hře.
   Zamýšlím tedy bez okolků odejet a především nechat uplynout čtrnáct dní. Potom jim napíši a uvidím, jak se věci mají.
   Nyní také jsem přesvědčen, že musím pryč, abych je přinutil k vážnému rozhodnutí. Taková zkouška je však nebezpečná, neboť  mohou též v krátké době mnoho zkazit.
   Proč, proč je žena tak nerozumná? Je úplně to, co nazval Musset "dítětem století", a myslím-li na její budoucnost, pak si někdy vzpomínám na konec Mussetův. V Mussetovi bylo něco vysokého, a také v ní je jakési je ne sais quoi, ačkoli ona není umělcem. Kdyby jím jen trochu byla, má děti, a kdyby se tyto staly ještě víc utkvělou myšlenkou nežli jsou teď, bylo by v ní něco silného, zatím co to také není ještě tak, jak by mělo být, ačkoli jak jsem přesvědčen, její mateřská láska, i když nedokonalá, je v její povaze to nejlepší.
   Jednou jsem slyšel, že mezi Mussetem a George Sandovou byl poměr. George byla klidná, positivní, velmi horlivá. Musset byl slaboch, lhostejný, ba i práci zanedbával.
   Mezi těmito dvěma povahami došlo ke krisi, k rozchodu. Nato zoufalé Mussetovo úsilí a lítost, to však teprve potom, když ještě hlouběji klesl do bahna.
   Ale George Sandová zatím uspořádala své záležitosti a úplně se ponořila do nové práce: "Je příliš pozdě, nyní to už není možné.
   Nicméně jsou to zlé duševní boje, srdce se přitom svírají mukou víc, než si člověk myslí.
   Snaž se, abys mi k 10. poslal tolik, abych mohl aspoň pryč - neboť tak by to bylo nejrozumnější.
   Sám si však nedělej nepříjemnosti, neboť se zařídím podle okolností a ihned Ti napíši, co jsem udělal. Jestli to bude pro Drenthe málo, půjdu na několik dní do Loosduinen a tam počkám.
   V Loosduinen jsem ještě našel nádherné věci, staré selské dvorce, a večerní nálady jsou tam překrásné. Prádlo bych si pak bezpochyby poslal napřed anebo bych je dal do úschovy.
   Teď je zrovna vhodný okamžik k vypovězení nájmu, a až přijde od Tebe dopis, odjedu. Pro ženu to bude potom pokyn, že musí uskutečnit svůj plán; pošlu ještě víc inserátů, ale v těchto posledních dvou dnech bylo všechno opět samé otálení, a obávám se, že důkladně změnily své úmysly.
   Sbohem, Theo, přál bych si, aby ty záležitosti už byly v pořádku, neboť takové dny, jako tyto, jsou těžké a člověk z nich má málo. Měj se dobře,
                                                                  zcela Tvůj Vincent.

   Doufám, žes nebyl nemocen, před časem jsem byl též, avšak teď už se mi daří lépe. Nejvhodnější k posílení žaludku jsou snad vejce, aspoň je-li slabost příčinou nemoci.