Vincent van Gogh, Dopisy (194)

  Říjen 

   Milý Theo!

   Tentokrát Ti píši z nejzazšího cípu drenttheského, kam jsem přibyl po nekonečné jízdě károu po vřesovišti.

   Nemohu Ti popsat krajinu, jak bych měl, protože mi chybí slova, ale představ si břehy kanálu jako míle a míle Th. Rousseauů, van Goyenů nebo Ph. Konincků.

   Ploché roviny nebo pruhy barevně odlišné, které se zužují čím dál k horizontu, tu a tam zdůrazněné drnovou chatrčí nebo statečkem, několika útlými břízami, topoly a duby; všude hromady rašeliny a neustále plující lodě, naložené rašelinou a ostřicí z močálů. Tu a tam hubená kráva, často nádherně zbarvená, ovce, vepři. Postavy, objevující se sem tam na planině, jsou téměř vždy velmi svérázné a někdy okouzlují svým půvabem. Kreslil jsem mimo jiné ženu v bárce; měla kolem čepce obtočenou černou roušku, protože měla smutek. A potom ještě matku s dítětem; ta měla na hlavě modrofialový šátek. Běhá tu hodně ostadovských typů, tváře připomínající vepře nebo havrany, ale někdy i hezká tvářička, která je jako růže mezi trním.

   Zkrátka jsem se svou cestou velmi spokojen, protože jsem vrchovatě naplněn zážitky. Dnes večer bylo vřesoviště neobyčejně krásné. V Boetzelových albech je jeden Daubigny, který vystihuje přesně totéž. Vzduch byl nevýslovně jemně bělofialový, na obloze malé beránky; oblaka nepokrývala souvisle celé nebe - skládala se z vloček fialových, šedivých, bílých, hned světlejších nebo tmavších, proťatých místy trhlinkami, jimiž jiskřil blankyt. A na obzoru zářící rudá linie; pod ní temná rozloha hnědého vřesoviště a na vřesoviště, jak Angličané říkají "weird" /*tajemné/ a "quaint" (**zvláštní). Donquijotovské mlýny nebo podivně obludné padací můstky rýsují své rozmarné siluety na rozechvěném večerním nebi.

   Taková večerní ves s reflexy svých osvětlených okének na vodě nebo na bažinách a kalužích vábí kouzlem domova.

   Pro svůj pokoj jsem si v Hoogeveenu namaloval ještě několik studií, jeden velký statek z drnů, atd. Dal jsem si totiž poslat barvy od Furnéeho, protože jsem si myslil, právě jak to ve svém dopise píšeš, že dostanu jinou náladu - ona se ve skutečnosti velmi zlepšila - jakmile se ponořím do své práce a takřka se v ní rozplynu.

   Ale někdy si myslím - právě v takových chvílích, kdy Ty pomýšlíš na to, že odjedeš do Ameriky - že se dám naverbovat jako dobrovolník pro Východní Indii; v takových zatraceně ponurých okamžicích, kdy člověka všecko přemáhá, bych Ti přál, abys uviděl tiché bažiny, které vidím ze svého okna; takový pohled utišuje a povzbuzuje k nové víře, vytrvalosti a ke klidné práci.

   Na lodi jsem si nakreslil různé studie, ale zůstanu klidně tady, abych maloval. Jsem teď blízko Zweeloo, kde mimo jiné malíře pobýval i Liebermann; ostatně je tu v blízkosti ještě kraj, kde stojí velké, prastaré drnové chýše, v nichž není obytný prostor oddělen od stájí. Chci tu krajinu navštívit v příštích dnech. Ale jak je příroda tichá, jak velkolepá a jak poklidná! To člověk pocítí teprve tenkrát, když má míle a míle Michelů mezi sebou a všední skutečností. Nemohu Ti teď dát přesnou adresu, poněvadž nevím určitě, kde budu, ale 12. října budu v Hoogeveenu, a pošleš-li mi svůj dopis na tuto adresu v obvyklou dobu, bude na mne čekat dvanáctého v Hoogeveenu.

   Místo, v němž teď pobývám, se jmenuje Nový Amsterodam. Od otce jsem dostal ještě poštovní poukázku na 10 zlatých, takže s tím, co jsem dostal od Tebe, mi to umožňuje něco namalovat. Myslím, že v hostinci, v kterém teď bydlím, zůstanu déle, protože odtud mohu pohodlně dojít do krajiny s velkými drnovými chatrčemi a protože je tu lepší světlo a víc prostoru.

   Pokud jde o známý obraz onoho Angličana - hubená kočka u rakve, pracoval na něm stěží tam, kde mu námět napadl, totiž v tom temném prostoru, alespoň každý malíř, který sedí v příliš temném prostoru, maluje obvykle příliš světle. Když vyjde na světlo, zdají se mu všechny stíny příliš slabé. To jsem poznal sám teprve nedávno, když jsem ve stodole maloval průhled do zahrady otevřenými vrátky.

   Enfin, chtěl jsem Ti jen říci, že se těch potíží už nějak zbavím, protože tady mohu dostat světlý pokoj, do něhož si mohu v zimě postavit kamna. Nu, milý brachu, jestliže Ty už nemyslíš na to, že odjedeš do Ameriky, a já už nemyslím na Harderwyk*, (*v Harderwyku se verbovalo pro koloniální armádu), pak se jistě všechno urovná.

   C. M-ovo mlčení si vykládáš správně; může tomu tak být, nicméně i nedbalost může být někdy záměrná. Na zadní straně najdeš několik skizz. Píši Ti ve chvatu, nebo lépe řečeno - je už pozdě.

   Jak bych si přál, abychom se tu mohli spolu toulat, spolu malovat - myslím, že by Tě krajina zaujala a získala. Sbohem, doufám, že se Ti daří dobře a že máš trochu štěstí. Na té své toulce jsem stále na Tebe myslil.

   Ruku Ti srdečně tiskne

                                     zcela Tvůj Vincent.

-
 Adriaen van Ostade :

Zdroj : http://i.lidovky.cz/14/043/lnorg/HEP52c808_DO6322.jpg

  -