Kdysi chtěla jsem být ne hledačem nejzazší pravdy,
jen letět s bílými oblaky za obzor dnů,
snad na jiné planety, kde láska a touhy nebolí...
postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,
aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo, klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být,
pak spolu rozletět se s bílými oblaky...
... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Jako v pohádce, stát se tak vílou,
šaty z chmýří pampelišek, bílých
jak lidská duše být nemůže,
na nožkách střevíce,
a po oblacích, s úsvitem širým
vydat se do zahrad laskavosti, naděje,
popatřit rozkvetlou louku s rosou,
zrcadlí nebe...
Mezi zmoklinami
propast podivných tvarů a nestvůr
bez soucitu,
hřích, zloba, zrada...
osamění.
Hlubina ještě potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
Tu na druhé straně příkopu zahlédnu tebe, usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Překonat propast beznaděje a smutku,
přestože vílou nejsem...
