3. února.
Milý Theo!
Opět se nemohu dočkat dopisu
od Tebe; ježto je už 3. února (a i dnes již minula doba, kdy se roznáší
pošta), píši už z opatrnosti. Možná, žes psal o několik dní později -
nu, pak je všechno v pořádku, ale hlásím Ti to kvůli příhodě s dopisem z
letošní zimy pro případ, žes mi napsal před prvním. Pak bys snad udělal
dobře, kdyby ses pozeptal. Pozoroval jsem, že listonoši dávají dopisy
pro Schenkweg lidem, kteří tu bydlí, aby je vzali s sebou, místo aby je
sami doručili. Pro listonoše je to někdy velká zacházka - to vím,
poněvadž i mne nedávno už poprosil listonoš, abych něco za něho doručil,
což jsem ovšem udělal - přitom jsem si však vzpomněl na ztracený
dopis. Enfin! -
V těchto dnech, zvlášť dnes v noci, bylo tu
bouřlivé počasí. Na moři asi strašilo. Jak se daří pacientce? Co píšeš,
svědčí o ušlechtilých vlastnostech, které na mne hluboce zapůsobily (že
na př. zaplatila dluhy za muže, který ji oklamal). Zmínka, žes při
návštěvě člena sněmovny narazil na "není doma", připomíná mi jméno, jež
dává Punch tajemníkovi ministerstva vnitra (jeho titul je the Home
secretary). Tato osůbka se nikdy v Punchi nenazývá jinak než the seldom at Home
secretary.* (*tajemník ministerstva vnitra, který zřídka kdy bývá v
ministerstvu). Kolik přece je takových seldom at home lidí! Dickens je
všechny dohromady nazývá úřad circimlocution, circumlocution office.*
(*úřad vytáček, úřad jak se to nemá dělat). Mnoho vzdychajících lidí
stojí přede dveřmi těchto how not do to it ústavů, a snad se tam vzdychá
neméně hluboce nežli na starém Mostě vzdechů.
V těchto dnech
jsem byl velmi unaven - obávám se, že jsem se trochu přepracoval - a
pracovní kvas, únava z přílišného přepětí jsou velmi osudné. Život má
potom barvu špinavé vody, je jako hromada popela.
V takové chvíli bych si přál mít u sebe přítele. Někdy to vyjasňuje kalnou chmuru.
V takových dnech mě někdy naplňuje starost o budoucnost a zmocňuje se
mne melancholie vzhledem k mé práci a potom se cítím unaven.
Je však nebezpečné příliš mnoho o tom hovořit nebo si tím lámat hlavu, a tak dost.
Pořád jsem se lopotil s akvarelem, opět se skizzou kopáčů, nebo
správněji silničních dělníků tady na Schenkwegu, ale není to k ničemu.
Jednou jsem také nakreslil tužkou Conté několik figur, jež jsou, myslím, lepší.
Ale nikoli jenom tužkou Conté, neboť všechno jsem pak namokřil, stíny nechal roztéci a opět vyzvedl světla.
Možná též, že jsem se nastydl - ale musím se zbavit únavy, dříve než skutečně mohu něco dělat.
V této chvíli čtu "Z doby mého pobytu na pevnosti" od Fritze Reutera,
velmi vtipná kniha. Němci mají svůj svérázný humor, zase jiný nežli
Angličané.
Ostatně i Herkomer namaloval jednou selskou
masopustní noc, cosi po způsobu selského Brueghela, a i v tom se to
silně projevuje.
Poněvadž mluvím o Herkomerovi - nedávno jsem
četl jakýsi jeho životopis, ačkoli poněkud neúplný. Mezi jiným zvlášť
toto upoutalo mou pozornost.
Delší dobu bydlel a maloval v neobydleném nebo dokonce jen ve zpola dostavěném domě, poněvadž nemohl platit činži.
Potom se dostal do Graphicu a poněkud vybředl z bídy. Ale i když už tam
byl zaměstnán, ještě si ho málo vážili. Dokonce se stalo, že jeho
první návrh na The last muster at Chelsea Hospital* (*Poslední
přehlídka v chelseaské nemocnici) - kresba, jež sice do jisté míry
vypadala hrubě, od konečné komposice se však jen velmi málo lišila -
byla téměř odmítnuta.
Nikdo z vedení Graphicu ji neschválil,
kromě obchodního ředitele (velmi bych se divil, kdyby tento ještě dnes
byl v předsednictvu).
Ten prosadil, že skizza byla uveřejněna, a tázal se Herkomera, zda by byl ochoten udělat ji ještě jednou ve větším formátu.
To je tedy počátek obrazu, který od té doby udivoval kdekoho jak v Paříži, tak v Londýně.
Teď by také skoro každý uznal první skizzu za dost pěknou.
V knize bylo také, že Herkomer není z těch, kteří lehce pracují, že
naopak z počátku neustále zápasil s jakousi nešikovností a že si s
každým obrazem úžasně lámal hlavu. Nedovedu skoro pochopit, že ho i nyní
mnozí ještě pořád nazývají nepříjemným.
Člověk si téměř nedovede představit nic niternějšího nad jeho věci.
Až přijedeš, ukáži Ti dřevoryt starého útulku pro ženy - je méně známý, avšak je neméně pěkný než "Starci".
Je to něco jako "Škola šití" od Israelse.
Napiš teď brzy, jestliže jsi to už neudělal.
Nemohu se dočkat zprávy, jak se daří Tvé pacientce. Ve všem jí přeji to
nejlepší. Blahopřeji Ti k otcovým narozeninám. Otci jsem poslal kresbu,
kterou jsem udělal jako .litografii, podnícen k tomu otcovými
poznámkami o stařečkovi. Nikoli, že bych s otcem souhlasil, ale myslel
jsem si: teď vím, jak bys to chtěl a tak se pokusím udělat to pro Tebe.
Obávám se však, že se mi nepovedla. Vždycky se to nepodaří, i když se co
nejvíc snažíš, abys lidem vyhověl. Otec sice nepsal, že se mu to
nelíbí, ale přece to tak vypadá. Ostatně může být, že za nic nestála. Až
přijedeš domů, jistě Ti ji ukážou. Sbohem - ale nic jim o tom neříkej.
Zcela Tvůj Vincent.
8. února.
Milý Theo!
Srdečně Ti gratuluji k otcovým narozeninám a děkuji Ti za dopis, který
jsem právě obdržel a z něhož mám radost. Především Ti blahopřeji, že
operace dobře dopadla.
Z takových věcí, jak je líčíš, obchází mě hrůza. Kéž by to nyní přestála a měla krisi za sebou. Nebohá žena!
Jestliže ženy neprojevují v myšlení mnohdy stejnou energii a pružnost
jako muži, kteří se snaží uvažovat a analysovat, nuže, je jim to třeba
zazlívat? - Nikoli; podle mého zdání nikoli, protože ony všeobecně musí
vynaložit mnohem víc síly, aby snesly bolest. Více trpí a jsou
choulostivější.
A jestliže také někdy nechápu, co si člověk
myslí, přece jsou časem skutečně s to pochopit, míní-li to s nimi člověk
dobře. Vždycky se to sice nestává - ale"duch je sice hotovo" a občas se
v ženách objeví jakási zcela zvláštní dobrota. -
Spadl Ti
jistě kámen se srdce, že už je po operaci. Jakou hádankou je život a
jakou hádankou mezi hádankami je láska! Být stále týž - to je to jediné,
co se v pravém slova smyslu určitě nedělá, naproti tomu změny jsou
podobný zjev jako příliv a odliv, které na moři nic nemění.
Od
té doby, co jsem Ti naposled psal, dopřál jsem svým očím trochu klidu a
cítil jsem se přitom dobře; přesto mě však ještě v nich píchá.
Víš, co mi bezděky napadlo - že si člověk v prvých dobách existence jako
malíř mnohdy sám proti své vůli ztěžuje situaci; a to pocitem, že svůj
obor ještě neovládá; nejistotou, v níž se zmítá, zdali ho ovládne, a
velkou chutí proniknout; a poněvadž si ještě sám nedůvěřuje, nemůže se
ubránit určitému štvaní, a tak se štve sám, i když nechce upachtěně
pracovat.
Na tom nelze nic změnit a člověk se neobejde bez toho období, které, jak jsem přesvědčen, ani jiné nesmí a nemůže být.
Ba i studie prozrazují, že se s nimi člověk pachtí s určitou
úzkostlivostí, která je naprostým opakem klidné šíře, po níž člověk
touží - a přece špatně pochodí, chce- li se této šíře stůj co stůj
dopracovat a hledět si jen jí. Z toho často vzniká tlumený nervosní
neklid a přepětí a člověk pociťuje tíseň jako mnohdy v letních dnech
před bouřkou. Nyní jsem to také opět zakusil, a když to pociťuji, změním
někdy práci, zrovna jako bych začínal od začátku. Námaha, kterou si s
tím člověk z počátku dal, dodává občas studiím trochu úzkostlivosti.
To však nepovažuji za něco odstrašujícího, poněvadž jsem to pozoroval u
jiných, u nichž to přece později víc a víc mizelo, právě tak silně jako
u sebe.
A že člověk dovede v určitých obdobích pracovat jen
tímto obtížným způsobem, to mu, myslím, zůstává po celý život, jenže
později dosahuje tím ovšem víc nežli z počátku.
Tvoje zpráva o l´Hermittovi se shoduje do písmene s tím, co bylo ve zprávě o výstavě Black and White.
I tu se právě hovoří o smělosti uchopení, kterou nelze srovnat s nikým
jiným nežli s Rembrandtem. Rád bych věděl, jak někdo tak pojímá Jidáše -
zmiňuje se o kresbě Jidáš před zákoníky, kterou udělal; jsem
přesvědčen, že Victor Hugo by to mohl podrobně vylíčit, takže bys to viděl před sebou - ale namalovat výraz by bylo ještě těžší.
Našel jsem list od Daumiera: "Ceux qui ont vu un drame,"* (Diváci
dramatu) a "Ceux qui ont vu une vaudeville".**(** Diváci veselohry).
Toužím pořád víc po Daumierovi. Je v něm trochu víc jadrnosti a klidu,
je zábavný a přece plný citu a vášní; někdy mi to připadá, jako bych na
př. v "Pijácích" a bezpochyby i v "Barikádě", kterou neznám, nalézal u
něho vášeň, kterou lze srovnat s žárem rozžhaveného železa.
To
je na př. i mnoha hlavách Franse v Halse, a tu je to tak vážné, že to
vypadá studeně, jakmile se však člověk na to chvíli dívá... žasne, že
někdo, kdo zřejmě pracuje s takovým rozčilením, kdo se tak úplně ztrácí v
přírodě, má zároveň tuto duchapřítomnost, že to dovede tak pevnou rukou
posadit na plátno. Cosi podobného nacházel jsem v studiích a kresbách
de Grouxových. I l´Hermitte je asi tak žhavý. A Menzel také.
Ostatně v Balzacovi a Zolovi jsou místa, m.j. v Otci Goriotovi, kde se v slovech najde žhavá vášeň.
Jednou jsem také ovšem uvažoval pokusit se o jiný způsob práce, totiž jít na to s větším zápalem a větší odvahou.
Avšak nevím, nemám-li nejprve ještě výlučněji studovat figuru, a to nevyhnutelně podle modelu.
Také pátrám po prostředku, abych mohl podle potřeby tlumit světlo v atelieru nebo zesilovat.
Nyní ho tu mám příliš vydatně a ne dostatečně shora. Prozatím jsem si
sice jednou zakryl okna lepenkou, ale podívám se, nedostanu-li od
domácího okenice.
V dopise, který jsem roztrhal, jak jsem Ti psal, bylo v jádru totéž, co říkáš.
Když tedy člověk víc a víc pozoruje, že je sám nedokonalý a nedosahuje
cíle, že s ostatními je to zrovna tak, že tedy neustále vznikají obtíže,
které jsou opakem ilusí, pak si myslím, že ti, kdo přitom neztrácejí
odvahu a nezlhostejní, stávají se tím vyspělejšími a že člověk musí
vydržet, právě aby se stal dokonalejším. -
Někdy si však
nedovedu představit, že je mi teprve třicet let - cítím se mnohem
starší. Především se cítím tehdy starší, když si myslím, že se většina
mých známých bude na mne dívat jako na nepodařence, a pak je mi, jako
bych se jím mohl stát, kdyby se ještě některé věci neobrátily k dobrému -
a pomyslím-li si, že by se tak mohlo stát, pak jasně pociťuji, že mě to
dokonale skličuje a že ke všemu pozbývám chuti, jako kdyby tomu bylo
skutečně tak.
Jsem-li však v normálnější a klidnější náladě,
potom mám ovšem někdy radost, že mám třicet let za sebou a že
neuplynuly, aniž mě něčemu nenaučily pro budoucnost. A potom pociťuji
sílu a chuť do další třicítky - jestliže se jí dožiji - a v duchu vidím
léta vážné práce, a to šťastnější nežli léta první třicítky. Jak tomu
bude ve skutečnosti, to nezávisí pouze na mně - i lidé a okolnosti musí
též spolupůsobit.
Trápí mě a mám odpovědnost za to, že lichvařím s poměry, v nichž
žiji, a snažím se dostat se dál. Jako dělník je člověk v třiceti letech
právě na počátku období, kdy cítí v sobě ustálenost, a podle toho se pak
cítí mladý a plný chuti. Přesto má už v té době kus života za sebou a
rozlítostňuje ho pomyšlení, že se leccos už nikdy nevrátí; a pociťuje-li
člověk někdy určitý smutek, není to žádná slabošská sentimentalita.
Enfin. - Mnoho věcí vlastně teprve začíná, když je člověku třicet let, a
jistě potom není ještě všechno skončeno. Už však neočekává od života to,
co mu, jak zkusil, nemůže dát. Začíná spíše lépe chápat, že život je
jakési období hnojení a že ještě nenastaly žně.
Proto má též
člověk někdy vůči úsudku lidí pocit "na tom mi nezáleží" - a když ho ten
úsudek příliš tíží, jistě ho smí někdy setřást.
Snad jsem měl tento dopis také raději roztrhat.
Chápu, že zdravotní stav ženy velmi zaměstnává Tvé myšlenky, a to je
dojista jedna z věcí nutných pro její udržení a také zdárné vyléčení. -
Vždyť je třeba cele se tomu věnovat a v tom případě platí ovšem výrok
"if you want it well done, you must do it yourself, you must not leave
it to others." To znamená, že tomu člověk musí věnovat veškerou péči a
mít o všem přesný přehled.
Měli jsme několik skutečně jarních dní, na př. minulou neděli, jichž jsem hezky užil.
Lidé silně pociťují střídání ročních období. Ve čtvrti, jako je na př.
Geest a v "Hofjes" nebo v tak zvaných "Geefhuisjes" je zima vždycky
tesklivé a tíživé období a jaro je vykoupení.
Všímáš-li si
toho, vidíš, že takový první jarní den je jakýmsi evangeliem. A je
žalostný pohled na tolik popelavých, zvadlých tváří lidí, kteří za
takového dne vycházejí ven, kteří vůbec nic určitého nedělají, nýbrž jen
se chtějí zároveň přesvědčit, že jaro je tu. - Všelijací lidé, od nichž
by se to ani nečekalo, se tak někdy tlačí na trhu okolo místa, kde
stojí prodavač s krokusy, sněženkami, narcisy a jinými cibulovitými
květinami. Někdy máš dojem, že muž u těch sněženek je písař pergamenů z
ministerstva, jakýsi typ Josseranda, v obnošeném černém kabátě se
zamaštěným límcem - líbí se mi to.
Myslím, že chudí lidé a malíři stejně prociťují počasí a střídání ročních období.
Přirozeně to cítí každý, ale pro zámožnější měšťanský stav nejsou to
žádné tak veliké události, povšechně to aspoň nemění mnoho na jejich
náladě.
Pěkný byl výrok jednoho dělníka v poldrech: "V zimě trpím zrovna tolik chladem jako ozim."
Nuže - jaro bude zcela určitě vítáno i Tvé pacientce; kéž se jí dobře
daří! To je přece obtížná operace - aspoň jsem žasl, když jsem četl Tvé
líčení. Rappardovi se daří lépe - psal jsem Ti, že měl hlavničku? -
Potrvá ještě delší dobu, nežli bude moci pracovat jako dříve, ale
chvílemi začíná vycházet na procházku.
Použiji Tvé rady a budu
si někdy koupat oči v čaji, když to nepřejde. Poněvadž se to tratí,
nechávám tomu prozatím přirozený průběh. Vždyť jsem to dříve neměl,
vyjma letos v zimě zároveň s bolením zubů, a myslím, že je to tím, že
jsem se nesmírně přepínal a že to je něco jen náhodného.
Vždyť mohu i v této chvíli lépe vydržet únavu očí při kreslení nežli z počátku.
Můžeš-li, napiš opět brzy; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Nevím, znáš-li ty "Geefhuisjes" u Brouwersgrachtu naproti nemocnici.
Dovolí-li počasí, chtěl bych tam někdy kreslit. Tento týden už jsem tam
udělal několik skizz. Je to několik řad domů s malými zahrádkami, které,
jak myslím, patří chudinské péči.
