Stýská se mi po čemsi křehkém. Jak vlastně to tehdy bylo?
Nevzpomínám si, kdy jsem spatřila svoji první hvězdu. Vím přesto s
určitostí, v tom momentu vše podstatné se rozhodlo. Vnímání reality.
Pocit rozptýlení do prostoru. Splynutí s Universem. Touha porozumět,
najít počátek. Hledat. Uvnitř sebe. Co leží za hranicemi lidské mysli?
Je tam něco?
Pod
oblohou zářivých hvězd dotkla se mě věčnost v přítomnosti. Přála jsem
si, aby mimo Zemi vesmír pro život nebyl pustý a prázdný. Tušila jsem
obtížnosti, toužila v dálavách mlhovin a hvězd najít blízkou duši,
přítele. Někoho, s kým bych si mohla rozumět, povídat. Kdo bude znát
moje myšlenky, vědět jak vypadám, přesto mě bude respektovat, mít rád.
Toužila jsem najít přátelství, něžně krásné a veselé, s porozuměním,
vzájemnou úctou, s touhou po dobrodružství. Tajemství světa. Srdce. Až
na věky.
Ano, to je naprosto pravdivé. Přesně tohle jsem cítila. A nejen při pohledu na hvězdnou oblohu, ale i když jsem třeba četla Lovce mamutů. Byla jsem plná touhy po čemsi neposkvrněném a čistém. Uplynulo mnoho let. Nevím, co vnitřního mě nyní nabádá zanechat stopu po sobě, proč si tu vlastně píšu jakýsi deník. Snad abych se mohla opět někdy vrátit ke svým myšlenkám a touhám, připomenout si je. Někdy je důležité se v čase zastavit a podívat se sama na sebe. Jak žiju, jaký je můj život ve světle reality a původních, niterných přání. Tak tedy, podávám zprávu o sobě, i když si myslím, že nikoho zajímat nebude /ale viz výše napsané/. Začala jsem se učit, učím se. Nikdy jsem neměla tu správnou odvahu jít za svým snem. Možná tady je největší pochybení v mém životě. Nedostatek sebedůvěry. Ano, opravdu se nyní učím. Vím, je možné namítnout, že již je pozdě, v mém věku. Ale je to v tuto chvíli to nejlepší, co pro sebe mohu udělat. Chci se vydat ke hvězdám, jako když jsem byla malá holka. Neobejdu se však bez cestovního prostředku! No jasně, bude jím matematika spolu s fyzikou, a zřejmě i angličtina, bez ní mně může zůstat spousta informací utajena. Hm, a bylo by dobré posilovat také fyzickou kondici, cesta bude náročná; chci být skvělá kapitánka. Ano, toužím sestrojit svou vlastní vesmírnou loď, a bude sestávat z vědomostí a znalostí, které mně ukážou směr. Pro začátek svoji výpravu nazvu, nu, napadá mě třeba: Alfa Π. Proč zrovna tak? Protože alfa symbolizuje v náboženském i světském pojetí začátek něčeho, a Π (Pí) zastupuje pro mě tajemné až magické číslo. Ale o tom až v dalším blogu, kde bych zkusila psát o zajímavostech, které jsem dosud přehlížela či vůbec neznala, ať již z matematiky, či později doufám i z fyziky. Dávám si lhůtu. Za 2 roky chci být připravena k bakalářskému studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. To bude můj největší příběh života.
