stát se princeznou nebo vílou, okusit jaké to je,
mít šaty utkané ze sněhových vloček tak bílých,
jak lidská duše být nemůže.
Na nožky nasadila jsem střevíce,
a pod klenbou zářivých hvězd
vyšla hledat úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,
rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.
a pod klenbou zářivých hvězd
vyšla hledat úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,
rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.
Možná jsem zabloudila,
kráčela vyprahlými, opuštěnými místy,
kde srdce již dávno nebijí,
jsou z kamene.
Minula pustinu přízraků, bídu ztracených, nenaplněných snů.
kde srdce již dávno nebijí,
jsou z kamene.
Minula pustinu přízraků, bídu ztracených, nenaplněných snů.
Ocitla se na okraji propasti Chaosu,
tušila podivné tvary, jež se v ní skrývají,
prazvláštní nestvůry nevýrazných barev
bez touhy a soucitu, ošklivé jako hřích,
zloba, zrada, osamění.
prazvláštní nestvůry nevýrazných barev
bez touhy a soucitu, ošklivé jako hřích,
zloba, zrada, osamění.
Hlubina ještě více potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
V tu chvíli na druhé straně příkopu jsem zahlédla
Tebe.
Usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Tebe.
Usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Pomoz mi překonat propast smutku a beznaděje,
potřebuji Tě!
I když princeznou ani vílou nejsem...