Nejdražší bratře!
Chtěl jsem Ti jen vypravovat o výletu do Zweeloo, do vesnice, v níž dlouho pobýval Liebermann a kreslil své studie k obrazu pradleny pro poslední Salon.
I Termeueln a Jules Bakhuijzen v ní dlouho žili.
Představ si jízdu ve tři hodiny ráno vřesem v otevřené káře - jel jsem se svým domácím, který jel na trh do Assenu - po cestě na "hrázi", jak se tu říká, kterou místo pískem zavezli blátem, aby ji zvýšili. Bylo to ještě mnohem zajímavější než v trekschuitu.
Když se počalo rozednívat a když se kohouti v chalupách, roztroušených po vřesovišti, rozezpívali, všechno, všecičko vypadalo úplně jako nejkrásnější Coroti : několik domečků, kolem nichž jsme jeli, obklopených štíhlými topoly, s nichž tiše padaly žluté lístky, torso staré věže na hřbitůvku, ohrazeném zemitým náspem a živým bukovým plotem, plochá rovina s lukami a s lány pšeničných polí. Ticho, mysterium, mír, jak jen on je maloval.
Bylo ještě šero, když jsme v šest hodin ráno přijeli do Zweeloo - pravé Coroty jsem viděl ještě časněji. Vesnice nás neobyčejně krásně přivítala; obrovské mechové střechy na domech, stájích, chlévech a sýpkách.
Obydlí tu byla rozložena mezi nádherně bronzovými duby. Zelenavě zlatistý mech, temná fialovošedá půda, přecházející do červena, modra a žluta, nevýslovně čisté tóny zelených obilných políček, černé tóny zvlhlých kmenů, kontrastující se zlatým deštěm vířícího a šustícího podzimního listí, které viselo jako rozcuchané, rozevláté paruky s větví topolů, bříz, lip a jabloní, sotva přisedlé, řídké a prosvítající.
Zářící nebe bez poskvrny, bílé, spíše nepostižitelně bělofialové, bílé, jiskřící červenými, modrými a žlutými reflexy, nebe zrcadlící celý vesmír, jež člověk cítí všude nad sebou, vzdušné nebe splývající s lehkou mlhou dole. Všechno se slévá ve stupnici nádherných šedí.
A přece nebyl ve Zweeloo ani jediný malíř - v zimě tam nikdo nechodí, řekli mi tam.
Doufám, že se tam podívám zrovna letošní zimu.
Protože tam žádný malíř nebyl, rozhodl jsem se, že nebudu čekat, až se můj domácí vrátí, nýbrž že se vrátím sám a cestou si něco nakreslím. A tak jsem se dal do malého náčrtku onoho jabloňového sadu, v němž Liebermann namaloval svůj velký obraz. A pak jsem se vracel cestou, kterou jsme jeli zrána. Krajina kolem Zweeloo je teď úplně oseta mladým osením, táhnoucím se místy do nedozírných dálek - je to nejjemnější zeleň, kterou znám.
Nahoře vzduch z něžně fialové běli, nádherné, tvořící efekt, jaký se namalovat, myslím, nedá, jenž je nicméně základním tónem, jejž nutno znát, abychom věděli, z čeho ostatní dojmy vyvěrají.
Černá, plochá, nekonečná země, jasný, něžně fialově bílý vzduch.
Ze země raší osení, osení pokrývající zemi jako opar. To jsou ty vpravdě úrodné a plodné drentheské lány - všechno v parnatém ovzduší. Vzpomeň si na "Le dernier jour de la création" od Briona - včera se mi zdálo, že rozumím smyslu toho obrazu.
Drentheský úhor vypadá stejně, jen černá půda je ještě černější, jako saze (ne fialovočerná jako tamta), s melancholickým porostem, neustále se rozpadající rašelina a rašeliníky. Všude je vidět chýše z drnů - jako náhle se zjevivší přelud na nekonečných plochách rašeliniště - na úrodných lánech, svrchovaně primitivní selské dvorce a ovčince s nizounkými zdmi a s obrovskými mechovými střechami, obklopené dubinou. Když člověk jde celé hodiny tou krajinou, má pocit, že na světě jsou jen ty lány, opar osení nebo vřesu a nekonečný vzduch. Koně a lidé se zdají malí jako blechy. Člověk necítí ani velikost toho všeho, ví jen, že tu je země a nebe.
A nadto shledává, - nechá-li nekonečnost stranou-, dívá-li se jako nepatrná tečka na jiný prášek, že každá ta tečička je jako Milletův obraz. Šel jsem kolem starého kostelíka, který se docela, ale docela podobal crévilleskému kostelu na Milletově obrazu v Luxembourgu. Místo sedláčka s lopatou (na obraze) přicházel pastevec s klubkem ovcí podél živého plotu. V pozadí se otvíral výhled ne na moře, nýbrž na vlny osení, na moře brázd místo na mořské vlny.
Ale jako moře to vypadá. Pak jsem viděl oráče v plné práci, káru s pískem, pastýře, cestáře a hnojníky. V hospůdce u cesty jsem kreslil stařenku u kolovrátku - temný přízrak jako z pohádky - temnou siluetu proti osvětlenému oknu, jímž bylo vidět jasné nebe a cestu něžnou zelení a několik hus škubajících trávu. A představ si ten mír a to ticho, když se snesl soumrak! Představ si cestu vroubenou vysokými topoly s podzimním listím, představ si širokou blátivou cestu, samé černé bahno, vpravo nekonečný vřes, vlevo nekonečný vřes, černé trojúhelníkovité siluety několika chýší, jejichž okénky prosvítá červené světlo ohně, s několika kalužemi špinavé, žlutavé vody, v níž se zrcadlí nebe a tlejí staré kmeny - představ si tu bažinu večer, když se šeří, s probělávajícím nebem nahoře, tedy jen čerň proti bílé barvě. A na této pustině ježatou figuru - pastýře, řadu vejčitých hmot, zpola vlnu, zpola bláto, které se strkají, tlačí - stádo. Vidíš, jak přichází - už v něm stojíš - obrátíš se a jdeš za ním. Namáhavě a neochotně jde blátivou cestou. V dáli se objevuje selský dvůr - několik mechových střech, stoh slámy a hromada rašeliny mezi topoly. Obrysy ovčína se rovněž podobají temnému trojúhelníku. Vrata jsou dokořán jako dveře černé špelunky. Štěrbinami mezi prkny prosvítá zezadu jasný vzduch.
Celá karavana vlněných chomáčů a bláta mizí v té jeskyni - pastýř a žena s lucerničkou za ní zavírají vrata.
Návrat stáda za soumraku bylo finále symfonie, kterou jsem včera uslyšel.
Jako sen přešel tento den; po celý den jsem se hroužil tak hluboko v tu úchvatnou hudbu, že jsem doslova zapomněl jíst i pít - v hospůdce, v níž jsem kreslil kolovrat, jsem si vzal krajíc selského chleba a šálek kávy. Den skončil a já jsem od ranního úsvitu až do večerního šera, nebo spíš s jedné noci na druhou, úplně na sebe zapomněl pro tu symfonii.
Přišel jsem domů, a když jsem tak seděl u ohně, zdálo se mi, že mám hlad, a tu se ukázalo, že mám skutečně strašlivý hlad. Tak vidíš, jaké to tady je! Člověk si připadá jako na výstavě "Cent chefs-d´oeuvre". - Co si přináší z takového dne? Jen několik čmáranic. Ale ještě něco si přináší: tichou chuť k práci.
Především mi brzy napiš; dnes je pátek, ale Tvůj dopis dosud nepřišel a já po něm tolik toužím. Mnoho času se utratí i výměnou peněz, protože musím do Hoogeveenu a potom zase zpět.
Nevíme, jak to půjde, jinak bych však navrhoval, že by teď bylo nejednodušší posílat peníze jen jednou měsíčně. Rozhodně napiš zase brzy!
Ruku Ti tiskne
zcela Tvůj Vincent.
Protože tam žádný malíř nebyl, rozhodl jsem se, že nebudu čekat, až se můj domácí vrátí, nýbrž že se vrátím sám a cestou si něco nakreslím. A tak jsem se dal do malého náčrtku onoho jabloňového sadu, v němž Liebermann namaloval svůj velký obraz. A pak jsem se vracel cestou, kterou jsme jeli zrána. Krajina kolem Zweeloo je teď úplně oseta mladým osením, táhnoucím se místy do nedozírných dálek - je to nejjemnější zeleň, kterou znám.
Nahoře vzduch z něžně fialové běli, nádherné, tvořící efekt, jaký se namalovat, myslím, nedá, jenž je nicméně základním tónem, jejž nutno znát, abychom věděli, z čeho ostatní dojmy vyvěrají.
Černá, plochá, nekonečná země, jasný, něžně fialově bílý vzduch.
Ze země raší osení, osení pokrývající zemi jako opar. To jsou ty vpravdě úrodné a plodné drentheské lány - všechno v parnatém ovzduší. Vzpomeň si na "Le dernier jour de la création" od Briona - včera se mi zdálo, že rozumím smyslu toho obrazu.
Drentheský úhor vypadá stejně, jen černá půda je ještě černější, jako saze (ne fialovočerná jako tamta), s melancholickým porostem, neustále se rozpadající rašelina a rašeliníky. Všude je vidět chýše z drnů - jako náhle se zjevivší přelud na nekonečných plochách rašeliniště - na úrodných lánech, svrchovaně primitivní selské dvorce a ovčince s nizounkými zdmi a s obrovskými mechovými střechami, obklopené dubinou. Když člověk jde celé hodiny tou krajinou, má pocit, že na světě jsou jen ty lány, opar osení nebo vřesu a nekonečný vzduch. Koně a lidé se zdají malí jako blechy. Člověk necítí ani velikost toho všeho, ví jen, že tu je země a nebe.
A nadto shledává, - nechá-li nekonečnost stranou-, dívá-li se jako nepatrná tečka na jiný prášek, že každá ta tečička je jako Milletův obraz. Šel jsem kolem starého kostelíka, který se docela, ale docela podobal crévilleskému kostelu na Milletově obrazu v Luxembourgu. Místo sedláčka s lopatou (na obraze) přicházel pastevec s klubkem ovcí podél živého plotu. V pozadí se otvíral výhled ne na moře, nýbrž na vlny osení, na moře brázd místo na mořské vlny.
Ale jako moře to vypadá. Pak jsem viděl oráče v plné práci, káru s pískem, pastýře, cestáře a hnojníky. V hospůdce u cesty jsem kreslil stařenku u kolovrátku - temný přízrak jako z pohádky - temnou siluetu proti osvětlenému oknu, jímž bylo vidět jasné nebe a cestu něžnou zelení a několik hus škubajících trávu. A představ si ten mír a to ticho, když se snesl soumrak! Představ si cestu vroubenou vysokými topoly s podzimním listím, představ si širokou blátivou cestu, samé černé bahno, vpravo nekonečný vřes, vlevo nekonečný vřes, černé trojúhelníkovité siluety několika chýší, jejichž okénky prosvítá červené světlo ohně, s několika kalužemi špinavé, žlutavé vody, v níž se zrcadlí nebe a tlejí staré kmeny - představ si tu bažinu večer, když se šeří, s probělávajícím nebem nahoře, tedy jen čerň proti bílé barvě. A na této pustině ježatou figuru - pastýře, řadu vejčitých hmot, zpola vlnu, zpola bláto, které se strkají, tlačí - stádo. Vidíš, jak přichází - už v něm stojíš - obrátíš se a jdeš za ním. Namáhavě a neochotně jde blátivou cestou. V dáli se objevuje selský dvůr - několik mechových střech, stoh slámy a hromada rašeliny mezi topoly. Obrysy ovčína se rovněž podobají temnému trojúhelníku. Vrata jsou dokořán jako dveře černé špelunky. Štěrbinami mezi prkny prosvítá zezadu jasný vzduch.
Celá karavana vlněných chomáčů a bláta mizí v té jeskyni - pastýř a žena s lucerničkou za ní zavírají vrata.
Návrat stáda za soumraku bylo finále symfonie, kterou jsem včera uslyšel.
Jako sen přešel tento den; po celý den jsem se hroužil tak hluboko v tu úchvatnou hudbu, že jsem doslova zapomněl jíst i pít - v hospůdce, v níž jsem kreslil kolovrat, jsem si vzal krajíc selského chleba a šálek kávy. Den skončil a já jsem od ranního úsvitu až do večerního šera, nebo spíš s jedné noci na druhou, úplně na sebe zapomněl pro tu symfonii.
Přišel jsem domů, a když jsem tak seděl u ohně, zdálo se mi, že mám hlad, a tu se ukázalo, že mám skutečně strašlivý hlad. Tak vidíš, jaké to tady je! Člověk si připadá jako na výstavě "Cent chefs-d´oeuvre". - Co si přináší z takového dne? Jen několik čmáranic. Ale ještě něco si přináší: tichou chuť k práci.
Především mi brzy napiš; dnes je pátek, ale Tvůj dopis dosud nepřišel a já po něm tolik toužím. Mnoho času se utratí i výměnou peněz, protože musím do Hoogeveenu a potom zase zpět.
Nevíme, jak to půjde, jinak bych však navrhoval, že by teď bylo nejednodušší posílat peníze jen jednou měsíčně. Rozhodně napiš zase brzy!
Ruku Ti tiskne
zcela Tvůj Vincent.
