neděle 27. července 2014

Nokturno


V ohňostroji létavic započal příběh člověka.
Tak dávno, že si již nikdo nemůžeme vzpomenout.
Cosi věčného v nás od těch dob zbývá.
Jsme temnota i světlo.
Přes den hledáme smysl života
a s nocí padá jistota:
Nelze najít co není!
Snad jen víra.
Ukazuje cestu z bezměrné lidské samoty,
kde do ticha zasouvá se ticho
a sladkobolná píseň zní.

Bytí člověka je absurdní.
Přesto je krásné žít.
Je-li přítomna

láska
 
 




Chopin - Valentina Igoshina - Nocturne in C Minor


Vincent van Gogh, Dopisy (147, 148)

   Milý Theo!
   Očekávaje bližší informace o zkušenostech, udělal jsem s pomocí tiskaře van Smulderse litografii a s potěšením Ti posílám její první nátisk.
   Tuto litografii jsem nakreslil na kus preparovaného papíru, bezpochyby je to tentýž, o němž hovořil Buhot.
   Prozatím bych si velmi přál srovnat papír z Vie moderne s tím, co jsem koupil od Smulderse. U něho je velmi drahý, 1,75 fr za  arch, ale ovšem příjemně se na něm pracuje. Vidíš, tento list jsem nakreslil co možná jednoduše - kdyby v tom něco bylo, co by upomenulo na staré litografie z doby, kdy byl o toto umělecké odvětví všeobecně  větší zájem nežli nyní, pak bych byl spokojen.
   Asi za 5 zl. mohu získat 100 obtahů, a za něco víc kámen do vlastnictví.
   Myslíš, že to stojí za námahu? Nesmírně rád bych pracoval víc v tomto oboru.
   Na př. serii asi 30 figur.
   Nejprve však musím znát Tvé názory na tisk atd.
   Už v tom bych viděl cosi znamenitého, kdybychom sami, bez společníka, vydali serii asi 30 listů - nevymudrovaných, nýbrž nahozených - jež bychom nechali tisknout na vlastní účet; to by nám dodalo více sebedůvěry vůči lidem, které musíme později získat, totiž vůči ředitelstvím časopisů. Ty se přece lépe vyznáš v obchodních věcech nežli já a dojista si o tom zase příležitostně pohovoříme.
   Především mi posílej všechny zprávy, jež můžeš získat o postupu. Na čem se musí pracovat s autografickým inkoustem? Může se tisknout všechno, co je kresleno autografickým inkoustem? atd. Zrovna přichází model - metař z Bezuidenhoutu, a tak Ti tisknu ruku,
                                                        zcela Tvůj Vincent.

   Můžeš-li, pak mi neposílej peníze později nežli 10., neboť jsem měl ještě mimořádná vydání za různé věci.
   Připojuji ještě několik řádek - zdá se mi, že jakmile dostane Buhot tento list do rukou, bude Ti teď ještě moci říci jasněji leccos účelného o postupu.
   Opravdu by mě velmi těšilo, kdyby se to poštěstilo. U mne jsou kresby samy stokrát závaznější než ta methoda. S modelem pracuji tolik, kolik mi to dovoluje moje portmonka. Neboť jistě chápeš, že člověk, chce-li stále pracovat, jakmile ilustruje, musí mít zásobu studií. A z toho pak vyplývají ještě důležitější věci.
   Nemohu tedy dost zdůrazňovat: důležitější je, že si dělám kresby do zásoby, nežli abych se štval a honil za výdělkem, ačkoli by mi byl nanejvýš vítaný. Ale i když se toho hned horlivě nechopím, přece ještě nic nepropasu, a jsem přesvědčen, že později dosáhnu s větší zásobou kreseb lepšího výsledku.
   Už proto, poněvadž by mě nesmělo udivovat, kdyby nastala větší poptávka po kreslířích.
   Velmi mě mrzí, že jsem dříve neznal tuto methodu. Když jsem byl v Bruselu, usiloval jsem o zaměstnání u litografů, byl jsem však vesměs odmítán. Prosil jsem u nich o jakoukoli práci, vždyť jsem to dělal jen proto, abych něco uviděl z litografie a především abych se jí vyučil. Někoho takového však nepotřebovali.
   Ještě nejméně odmítaví byli Simonneau a Fouvey. Říkali, že měli malou radost z mladíků, jež se chtěli vyučit, a že to jde tak špatně, že mají dost personálu. Ještě jsem s nimi hovořil o listech de Grouxových a Ropsových, a tu říkali: "Ano, ale takoví kreslíři dnes už nejsou."  Ze všeho, co jsem slyšel tady i v jiných závodech, jsem měl dojem, že litografie je úplně na vymření.
   Ale vynález tohoto nového papíru přece jasně dokazuje, že ji asi chtějí opět vzkřísit.
   Co krásného se přece vytvořilo v litografii - Charlet, Raffet, Lemud, kromě ostatních, o nichž jsme posledně hovořili; včera večer jsem se opět s novým zalíbením kochal litografiemi od Gavarniho. Doufám, že na tom pokusu vidíš, kolik mám chuti vynasnažit se, abych něco takového vytvořil.
   Psal jsem ovšem, jak jsem k této litografii přišel - vzniklo to z toho, že mi Smulders řekl, když jsem mu vyprávěl, cos mi napsal o papíru, že z něho ještě něco má.
   Vypadal poněkud užaslý, když jsem se k němu za několik hodin po tom, co jsem si u něho vyzvedl papír, vrátil s kresbou. Nepřeješ si snad ještě jeden nátisk s širším krajem?
   Právě jsem nakreslil ještě dva kopáče.
   Kdyby byl tento formát příliš velký, ale sotva myslím, že je příliš velký, poněvadž je to dost silně nakresleno, potom bych snad, zvlášť když se teprve více dozvím o způsobu, jak lze na papíru něco vymazat, zmenšoval kresby o polovinu nebo o třetinu, a to pomocí čtverců, takže by neztratily nic na přesnosti. Enfin, to uvidíme.
   Na tomto listu vidíš zároveň jednu ze studií, jichž mám větší počet a o nichž jsem Ti psal.


   Milý Theo!
   Dnes jesm od Tebe obdržel dopis, za nějž Ti srdečně děkuji. I když musím přiznat, že je věčná škoda, že se ztratil Tvůj dopis s přiloženým poukazem, přece mě utěšuje, že se neomeškal z jiné příčiny. Neboť Tě mohu ujistit, že jsem si dělal nesmírné starosti. Okamžitě jsem na poště oznámil ztrátu dopis, ale říkají, že si mohu dělat jen málo naděje a že kroky k vyšetření musí být podniknuty z Paříže. Doufejme, že se ještě objeví, s tím se však neodvažuji počítat a obávám se, že 50 fr je v horoucích peklech právě v okamžiku, kdy jsou téměř nepostradatelné. Především k pokračování v práci s litografickými zkouškami; obzvlášť mě těší, že se Ti poněkud líbily ty, jež jsem Ti zprvu poslal, a s tímto dopisem dostaneš první nátisk "Sorrow". Pro Heyerdahla jsem připojil též jeden s širším krajem a jeden další je pro Buhota; že jsou však větší, nevím, přijmou-li je na poště. Můžeš si ovšem vzít, které chceš, a můžeš dostat nátisky těch, z nichž by sis přál víc, ale na první jsem nakreslil: Iere épreuve (první pokus).
   Zítra řeknu Smuldersovi o kameny. Musím se Ti přiznat, že by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych mohl jednou udělat správnou serii.
   Teď pracuji na kopáčovi; to znamená na kresbách k tomu, z nichž, jak doufám, něco vzejde.
   Máme tu pernou zimu, sníh a mráz, ale přece velmi krásně.
   V malém svitku litografií najdeš malou kresbu, dělanou neutrálním inkoustem na Whatmanově papíru. Rád bych se Tě optal na toto: Lze reprodukovat kresbu dělanou tímto způsobem? Lze potom takové kresby dělané autografickým inkoustem použít pro Vie moderne?Prosím Tě, pošli mi přece několik čísel Vie moderne, poněvadž mám jen docela málo listů (myslím jen tři) z jednoho, a to už velmi starého čísla, a poněvadž bych rád nabyl lepšího a trochu dokonalejšího ponětí, jaký je to vlastně časopis. Pátral jsem po tom zde ve městě, a nemohl jsem nalézt jediné číslo.
   Čím víc bych jich dostal, tím by mi to bylo milejší, poněvadž právě nyní hledám různé methody a poněvadž mi možná reprodukce z Vie moderne mohou ukázat cestu, jak lépe pochopit, co lze s tím dělat. Ale prosím Tě za prominutí, že se musíš kvůli tomu tolik obtěžovat.
   Tento týden tu byl nakrátko otec, když byl  ve městě na shromáždění.
   Rappard mi píše o nové serii kreseb havířů od Paula Renouarda v L´Illustration. Ještě jsem je neviděl, ale kdybys viděl v nějakém kiosku, kde prodávají ten "brak, který se povaluje v Zuid-Holandsch Koffiehuis", všimni si jich, neboť věřím, že to budou neobyčejně pěkné věci.
   Nevím, nebudeš-li snad pokládat za domýšlivost, řeknu-li Ti, co mě potěšilo. Dělníci od Samulderse z druhého závodu v de Laanu uviděli kámen s kresbou, představující muže z chudobince, a ptali se tiskaře, zdali by mohli od něho dostat obtah, aby si ho pověsili na stěnu. Žádný výsledek mé práce by mě nemohl víc potěšit, nežli když si prostí dělníci pověsí ve světnici nebo v dílně takové listy.  For you - the public - it is really done, je myslím pravdivý výrok Herkomerův.
   Kresba musí mít ovšem uměleckou hodnotu; to však, myslím, nemusí vylučovat, aby se líbila obyčejným divákům.
   Nuže, tento první list si ještě nijak necením, upřímně však doufám, že by z toho mohlo vzniknout něco vážnějšího.
   Ztráta zmíněných 50 fr (neboť se obávám, že se ztratily) je při těch pokusech jak pro Tebe, tak pro mne nepříjemná, avšak neztrácejme odvahu.
   Byl bych rád, aby sis prohlédl kresbu, na níž pracuji.
   Ujišťuji Tě, že jsem propadl melancholii, když dopis od Tebe nepřicházel a když jsem nevěděl, co to asi zavinilo.
   Tuze rád bych se dozvěděl, at your early convenience* (*co nejdříve) něco o tom, co dnes odesílám.
   Dále Ti připomínám, že ses ještě chtěl vrátit k Daumierovi - také at your eyrly convenience, neboť zajisté chápu, že vždycky nemáš kdy k psaní. Sbohem, milý hochu, ještě jednou dík za dopis, se stiskem ruky
                                                          zcela Tvůj Vincent.

   Dnes večer začínám číst Pot-Bouille od Zoly.

   

sobota 26. července 2014

Shostakovich - Piano concerto No.2


.. máme prázdniny, je čas k dobrodružství, ale i ke snění a hrdinským činům ...  zvu vás do pohádky na motivy H.Ch. Andersena, bezpochyby ji všichni znáte, ten vojáček s baletkou jsou neskutečně rozkošní...


https://www.youtube.com/watch?v=gFanayBhyeA&feature=youtu.be&t=1m13s
Shostakovich - Piano concerto No.2


Krásné sobotní odpoledne :-)

čtvrtek 24. července 2014

Nahé srdce


Víš kolik štěstí
vejde se do dlaní
když za ruku
mě bereš?
Víc než světla
slunce nebe
a v čase nočním
hvězdy v něm!
Tehdy skrz tvé dlaně vidím
něžné a smělé
tajuplné nahé srdce
V tvoje nahé srdce šeptám:
mám tě ráda
můj milý...

úterý 22. července 2014

Kdos tajemný


 Za časů nepamětných
nebe nebylo nad zemí
nesvítily hvězdy
vzduch byl hladov tažných ptáků
prázdné lesy divé zvěře
nebyl člověk ani vísky -
v celém kraji opuštěném
marně hledat cit či úsměv...
pochmurné a tiché jako duch
hladové jak oči vlků
bědovaly -
bezrozměrná země
nestvořené nebe...
kol dokola nic...
tu z pusté prázdnoty kdos
 Tajemný a tichý vyšel
s tísní v srdci
chvěje se a hoře
živým slovem prvně mluvil:
 Budiž světlo!
stvořil vesmír
a s ním slunce
jas a barvy mlhovin
v červáncích zrána vody se leskly
kolem vzduch byl plný vůně
hejna myšlenek  - jako ryb či ptáků 
s přišlým jarem tančily
z hlíny povstal člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi
v touze k nebi povznáší
možná chodí mezi námi
snad promlouvá v duši
Je-li
skryt se usmívá
nebo pláče slzy...

To jsi chtěl?


Prelude and Fugue No. 12 in F minor, BWV 881, from Bach's WTC

pondělí 21. července 2014

Supervulkán


Přátelím se s fantastickým člověkem. Říkám mu Náčelník. Je rozhodný, silný jako medvěd a poslouchá rád rap. Když zrovna nic nedělá, což nebývá skoro nikdy, bezvadně se bavíme. Řídíme se heslem: Je krásné se smát. Všechna naše dobrodružství jsou senzační až k neuvěření. I když se odehrávají převážně ve virtualitě. Ale to již jsme se dávno shodli: Stejně jako pravda ve skutečnosti s největší pravděpodobností neexistuje, tak i vše podstatné se odehrává v našich myslích. Je mi to trochu líto, ale víc ne, rozhodla jsem se být šťastná.

Ten nápad jsem dostala při sledování filmu AtLantis. Promítala jsem si jej zrychleně, byl v původním znění snad již v dávno zaniklém jazyce. Obrazy ponuré, zápletka hrozivá, o vybuchlé sopce, zničené civilizaci. Zůstalo po ní jen pár střepin a několik hliněných zvířátek. Plakala jsem, i když se to přihodilo již tak dávno.

Lidé na katastrofy minulosti nemyslí. Raději nemyslí vůbec na nic. Zato, naučili se věřit ve vlastní dokonalost. Dnes se nemůže přece nic stát. Žijeme ve vyspělé civilizaci!

Po shlédnutí filmu, promítala jsem si ještě chvíli obrazy doutnajících sopek a hledala zmínky o jejich činnosti. Bylo to nesmírně působivé a znepokojující. Jak to, že o nich tak málo víme, nezajímáme se? Jsou největší hrozbou naší planety! Apokalypsa se může opakovat! Lidstvo je v ohrožení!!

Chtěla bych alespoň jednou v životě prožít něco velkého. Opravdového. Představa běsnícího pekla je však hrozivá. Přestože také tak trochu patřím mezi moderní Věřící, tedy že se mi v lůně civilizace nemůže nic stát, apokalypsa bez vůle člověka nenastane, rozhodla jsem se pojistit: Smrtící hrozbou pro celou Evropu je jezero Laach. A my se k němu s Náčelníkem vypravíme! Alespoň zjistíme, jaké jsou šance k záchraně.




Začali jsme tedy s Náčelníkem připravovat expedici k jezeru Laach. Důkladně a zodpovědně. Na den D-1 bylo objednáno soukromé letadlo. Řídit měl Supper-man, figurka plastového panáčka na polici vedle televize u nás doma. Jenže ouha, nevěděl si s dálkovým ovládáním letadla rady. A tak se role pilota ujal sám Náčelník. Znamenitě. Jezero Laach, ač vzdušnou čarou nedaleko, jsme bez problémů po několika týdnech úspěšně našli.

Leží ve výšce 259 metrů nad mořem a celé je obklopeno prstencem vysokých pahorků. Malebně dokonale zasazené do krajiny. Úctyhodné rozměry, průměr jezera 8 kilometrů! Dává tušit hejna miniaturních plejtváků. Přistáli jsme tedy u Laach See. Byl to fantastický zážitek. Ještě nikdy jsem nestála na břehu jezera, vyplňujícího jícen obrovské, gigantické supersopky! Slunce žhnulo, vzduch se tetelil. Dostala jsem žízeň. Nabrala průzračně modrou vodu z jezera do dlaní a ochutnala. Byla velmi studená s nezvyklou hořkou příchutí. Naštěstí Náčelník mi galantně nabídnul doušek ze svého Jupíka, je abstinent nealkoholik, a když jsem nápoj způsobně vrátila, Jupíka poté na ex dopil až do dna. Vzápětí jsme začali jezero zkoumat. Můj partner je úžasně bystrý, při vyplachování lahvičky si všimnul, že jezero mírně bublá!! Do té doby na pohled klidná hladina se najednou rozčeřila milióny drobných bublinek. Náčelník ihned začal důvtipně vymýšlet praktické využití nepančované, originální vody z jezera. Já však přemítala o nebezpečenství, které sopka představuje.

Vulkán Laach explodoval naposledy před třinácti tisíci lety. Nebyla to jeho první erupce. Vrstvy ztuhlé lávy dokazují, že k výbuchu gigantické sopky docházelo pravidelně v časovém intervalu deseti až dvanácti tisíc let. Může tedy vybuchnout kdykoliv znovu!?! Bublinky v jezeře dokazují, že žhavé magma se probudilo a dalo do pohybu. Dere se vzhůru a tlačí před sebou plyny, jež prostupují porézní vrstvou horniny. Probublávají vodou nahoru. Proto jezero je plné bublinek. Gigantický vulkán ožil a připravuje se k erupci! Pro střední Evropu by znamenala naprostou zkázu bez života!! Zbyla by jen spálená, otrávená, neobyvatelná poušť.

Ach, to je strašlivá prognóza. Snad se postup magmatu v hlubinách  zastaví a vulkán opět se uloží ke spánku. Ale je dobré spoléhat na víru? Tady každá víra je slabá. Nebo platí jen v omezeném čase. S Náčelníkem jsme se z výletu vrátili poněkud posmutnělí, a omezili od té doby naše společné virtuální procházky. Můj partner nyní po nocích naplno věnuje se  poslechu rapu. Hudba ho inspiruje, zkouší vymyslet, jak účinně čelit hrozivému vulkánu. Zatímco já se v myšlenkách procházím krajinou s jíly. Ráda bych se naučila modelovat. Drobná a elegantní zvířátka. Tak, jak to lidé uměli již v dávnověku.  Musí po nás přece něco zůstat! Nějaká zpráva. O vyspělé civilizaci a jejím symbolu. A protože ve virtuálním světě, v němž s Náčelníkem žijeme,  jsem původem z Kočičí mlhoviny, proč by nemohla být onou zprávou o naší civilizaci kromě všudypřítomného mobilního telefonu, keramická figurka "Darling Cat"!?!

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Koho snad o vulkánu zajímá více, je možné dočíst se např. zde:



čtvrtek 17. července 2014

Host, básnířka Viviana

Jako když přitáhneš balónem sny


Motýli, prolněte se křikem!
Ať zním jako víly 
v ovocném zátiší

a každý vánek,
jako když uragán topolem
mnou chvěje.


Obejměte mě, 
liány
a svažte v tíze nekonečna smyslů,
ať v pevnosti šanci uchopím,
ať na kolena nezlomí mne,
ani poezie...

a srdce se rozkmitá úderem hodin
tančící lásky po staletí.


Horské hřebeny, snižte se mi!
Ať sahá až na vaše paměti
můj dech

a nekrátí se bez kotvy...

Tak pevně
jako když přitáhneš
balónem sny...

Má souhvězdí plujte tišeji!


Ať šeptá si o duši 
jen měsíc, co má v očích
kaleidoskop něžností
a víčka svět na přimhouření.


Ty, jež si hraješ s ozvěnou...
nech prosím rtům
vše důležité...


Ať plameny z oblaků
dosáhnou k náledí.
 






Claude Debussy - Clair de lune


neděle 13. července 2014

Vincent van Gogh (Dopisy 146)

   Milý Theo!
   Tvůj dopis i jeho obsah mi byly velmi vítané. Věc, o níž píšeš, je problém, který se bude asi čím dál víc přetřásat. Budeme asi nuceni uznat, že mnoho nového, o němž se z počátku myslelo, že je pokrokem, mělo ve skutečnosti méně ryzosti nežli to staré; proto se projeví potřeba silných mužů, kteří by mohli situaci napravit. Poněvadž řečněním mohu sám málo změnit na situaci, zdá se mi zbytečné víc o tom psát. Avšak co se mne týče, nemohu souhlasit s Tvou myšlenkou, když se vyjadřuješ takto: "Že nastane kýžená změna, soudím podle povahy věci." - Jenom považ, kolik velkých mužů zemřelo, nebo ... už mezi námi dlouho nebudou. Millet, Brion, Troyon, Rousseau, Daubigny, Corot - a ještě mnozí jiní - už nežijí; říkám Ti, zamysli se ještě víc nazpátek: Leys, Gavarni, de Groux, (jmenuji jen několik); ještě dál: Ingres, Delacroix a Géricault. Pomysli na to, jak je už staré moderní umění.
   Podle mého názoru byl tu však až po Milleta a Julese Bretona pokrok, avšak předstihnout tyto dva muže - ani mi o tom nemluv.
   Jejich genia lze spíše dnes či později dostihnout, nelze ho však předstihnout. Podobnost genia existuje jen ve vyšších sférách, nelze však vystoupit výš nežli na vrchol hory. Israels by na př. mohl Milleta dostihnout, nemůže být však řeč o předstižení nebo o zmenšení jeho významu.
   V oblasti umění bylo tedy dosaženo vrcholu. V příštích letech uvidíme zcela určitě ještě krásná díla, avšak něco tak vznešeného, jak jsme už viděli - nikoli.
   Co se mne týče, obávám se, že v několika letech asi vypukne panika. - Od Milleta jsme hluboce poklesli - slovo décadence* (úpadek), které se nyní šeptá nebo obrazně vyslovuje viz Herkomer, zazní potom jako zvonění na poplach.
   Mnohý, na př. já sám, teď klidně mlčí, poněvadž má už beztoho pověst mauvais coucheur** (protiva) a poněvadž hovory o tom nic nepomáhají. Netřeba o tom mluvit, ale je třeba pracovat i se smutkem v srdci; ti, kdož budou později nejhlasitěji křičet o dekadenci, budou k ní sami většinou patřit. Opakuji: podle jejich děl je poznáte, nejobratnější řečníci neříkají vždycky největší pravdy; pohleď na Milleta, pohleď na Herkomera - nejsou skutečně žádní krasořečníci a hovoří téměř s nechutí.
   Dost o tom; i v Tobě nacházím člověka, který ví mnoho o velkých umělcích a s rozkoší si občas poslechnu podrobnosti, jež o nich nevím, jako na př. to, co mi píšeš o Daumierovi. Neznám žádnou z kolekce podobizen poslanců atd., žádný z obrazů z třetí třídy a z revoluce. Nedovedu si je sice ani podle Tvého líčení představit, tím se mi však v představě Daumierova osobnost stává významnější. Rozhodně raději poslouchám hovory o takových mužích nežli na př. o posledním Salonu.
   Nyní k tomu, co píšeš o Vie moderne, nebo raději o druhu papíru, který Ti slíbil Buhot. To mě nadmíru zajímá.
   Rozumím-li správně, je to takový papír, s něhož lze nakreslenou kresbu (domnívám se, že autografickým inkoustem)  tak jak je, bez zásahu jiného kreslíře, rytce nebo litografa - přenést na kámen nebo udělat z ní klišé, takže potom lze z toho pořídit neomezený počet obtahů. Tyto obtahy jsou pak tedy faksimile původní kresby. Jestliže je tomu tak, pak buď tak dobrý a informuj mě o všem, co se můžeš dozvědět o způsobu práce na tomto papíru, a snaž se mi něco z něho obstarat, abych mohl udělat několik zkoušek. Kdybych  mohl dělat tyto zkoušky před Tvým příjezdem, pak bychom si mohli při té příležitosti pohovořit, co lze s tím počít.
   Je možné, že v poměrně krátké době bude snad větší poptávka po ilustrátorech nežli v této chvíli.
   Když si doplňuji mapy studiemi podle modelů, jak je právě mohu sehnat; pak si naplním mošnu něčím, čím si doufám vydobýt právo na zaměstnání. Ke kreslení ilustrací, jak to dělal svého času Morin, Lancon, Renouard, Jules Férat, musí mít člověk řádnou zásobu v podobě rozmanitých studií ze všech možných oborů.
   Hledím si je uspořádat, jak víš, a příležitostně uvidíš. A propos, dodnes jsem ještě neobdržel balík studií, které jsi mi vrátil prostřednictvím obchodu v Rue Chaptal.
   Nedošly už na místo?
   Myslíš-li si, že už došly, vyzvedl bych si je, poněvadž mi budou užitečné v souvislosti s věcmi, na nichž v poslední době pracuji.
   Víš, co jsem dnes ráno nakreslil? Bloka, židovského antikváře, nikoli Davida, nýbrž toho malého, který stává ve vnitřním dvoře.
   Přál bych si nakreslit víc z této rodiny, neboť to jsou přece pravé typy. Je nadmíru obtížné získat typy, které bych měl nejraději. Zatím jsem šťasten, že dělám, co mohu dostat, aniž pouštím se zřetele ostatní, jež bych s chutí maloval, jen kdybych je mohl získat.
   S Blokem mám velkou zábavu, vyvolává mi vzpomínky na události zapomenuté po mnoho let; doufám, že se dojista ještě častěji v neděli ráno ukáže.
   Člověk ovšem pociťuje a musí pociťovat sám se sebou jakousi nespokojenost, touhu, aby mohl mnohem lépe dělat, a přesto je cosi nádherného a zábavného shánět po troškách rozmanité postavy, ačkoli čím víc dělá, pozoruje, kolik ještě potřebuje. 
   Všechno nelze dělat najednou, rozhodně však bude třeba, abych si jednou nakreslil určitý počet studií koní, nejenom malé skizzy na ulici, nýbrž abych pro to jednou získal model.
   Vím o starém šimlu, správné herce, lepší si nikdo nedovede představit (v plynárně), ale muž, který nutí to ubohé zvíře dělat veškerou těžkou práci a vynutí z něho, co lze vynutit, chtěl po mně mnoho, totiž tři zlaté za to, kdyby měl ke mně někdy ráno přijít, a nejméně tolar, kdybych v neděli přišel k němu sám. A pomyslíš-li si, že bych kvůli asi třiceti studiím, jež potřebuji, musel přece pracovat mnohokrát ráno, pak je to pro mne příliš drahé. Jednou si však jistě najdu vhodnější příležitost.
   Někdy si mohu tu a tam mnohem snadněji na docela krátkou dobu sehnat koně - s tím jsou lidé spíš srozuměni, jenže v krátkém čase nelze zase udělat, co je vlastně třeba, a tak mi to málo pomůže.
   Snažím se pracovat rychle, vždyť jinak člověk není hotov, avšak studie, na níž něco je, snadno vyžaduje půl hodiny, aby jen něco řekla - člověk se tedy stále vrací vlastně k pózování.
   Na př. v Scheveningen jsem si zastavil na okamžik, jak se říká, chlapce nebo muže, výsledek byla však vždycky velká touha po delším sezení u mne; zastavení na okamžik mi nestačí ani pro člověka, ani pro koně.
   Jsem-li správně poučen, mohli si kreslíři, kteří pracovali pro Graphic, obstarat model v redakčním atelieru. Dickens říká několik originálních poznámek o malířích své doby a o zvráceném způsobu jejich práce, že se totiž otrocky, a přece jen zpola drží modelu. Říká: Braši, pochopte přece, že váš model není konečným cílem, nýbrž prostředkem, abyste svým myšlenkám a inspiracím dali tvar a sílu. Podívejte se na Francouze (na př. Ary Scheffer), a všimněte si, oč to dělají lépe než vy. Vypadá to, jako by si to Angličané vzali k srdci, pracovali sice též neustále podle modelu, naučili se však pohlížet na model velkoryseji a lépe a dovedli z něho více vytěžit pro zdravější a ušlechtilejší komposici nežli Dickensem líčení současníci.
   Jsem přesvědčen, že dvě věci zůstávají věčně pravdivé a navzájem se doplňují: nepotlačuj inspiraci a fantasii, nebuď otrokem modelu - a jiná: používej modelu a studuj ho, neboť jinak nenabude tvá fantasie konkretního tvaru.
   Jakmile jsem dostal od Tebe dopis, ihned jsem musel zaplatit různé věci - doufám, že Ti nezpůsobí nesnáze, pošleš-li mi opět něco, nejpozději do 10. listopadu. Pamatuj, že se mi zdá velmi důležitý onen postup, o němž s Tebou hovořil Buhot; těšilo by mě, kdybych se tomu mohl naučit, udělal bych pro to vše, co mohu. Sbohem se stiskem ruky
                                                             zcela Tvůj Vincent.

   Dodatek. Víš, jaká náladu tu teď časně zrána bývá - to je nádherné - taková, jakou namaloval Brion na obraze v Luxembourgu "La fin du déluge", totiž pruh červeného světla na obzoru a nad tím dešťové mraky. To mě přivádí ke krajinářům. Porovnej krajináře z Brionovy doby s dnešními. Je to dnes lepší než tehdy?  - Pochybuji o tom. Rád uznávám, že jsou dnes v tomto oboru produktivnější než tehdy, a ačkoli se nedovedu ubránit obdivu nad tím, co se nyní maluje, přece když se dívám na staré obrazy krajin malované staromódní manýrou, po každé mě potěší. Několik let jsem chodil kolem jednoho Schelfhoutova obrazu a myslíval jsem si tak něco jako - to nestojí za nic.
   Ačkoli nové umění člověka poutá, vždycky nezanechává nadlouho silný, pronikavý dojem, a když se člověk dlouho díval na novější věci, tu se s potěšením podívá na naivní obraz takového Schelfhouta, Sétéa nebo Julia Bakhuyzena.
   Věru jsem nechtěl být zklamán pokrokem, tento pocit naopak ve mně vyvstal naprosto bezděčně proti mému přesvědčení, protože jsem pociťoval čím dál víc jakousi prázdnotu, kterou si nemohu zaplnit dnešními obrazy.
   Pátraje po příkladu, rozpomínám se na staré dřevoryty od Jacqua, které jsem viděl asi před desíti lety u strýce Cora; byla to serie "Les mois",* (* Měsíce) byly dělány na způsob rytin, jež vycházejí ročně po seriích nebo i ještě staromódnější. Je v nich méně "lokálního tónu" nežli v jeho pozdějších pracích, avšak kresbou a jakousi jadrností připomínají Milleta. Vidíš, vzhledem k mnoha běžným skizzám v dnešních časopisech se mi zdá, že naprosto konvenční elegance hrozí nahradit typičnost, pravou zemitost, jejichž příkladem jsou zmíněné skizzy Jacquovy.
   Cožpak netkví příčina toho i v životě a osobnosti umělcově? Nevím, jaké jsou Tvé zkušenosti, setkáváš se však dnes s mnoha lidmi, kteří mají chuť podniknout v mlhavé nepohodě dalekou procházku? Sám bys ji podnikl s radostí a měl bys z ní požitek zrovna tak jako já, ale pro mnohé je to obtíž.
   Rovněž mi napadlo, že zábava při hovorech s malíři  není valnou většinou zajímavá.
   Mauve má dar řeči, chce-li něco říci, dovede to vyjádřit slovy, takže člověk ví, oč jde; a zcela určitě ho mají i jiní, když chtějí. Je však zvláštní, že hovoříš-li s malířem, okamžitě máš pocit: je tvá obrazotvornost tak silná jako malířů z dřívějších dob?
   Tento týden jsem ještě četl ve Forster´s Life of Ch. Dickens rozmanité jednotlivosti o dalekých vycházkách do Hampstead Heath atd. za Londýn, jejichž účelem bylo na př. pochutnat si hodně daleko venku ve staré hospůdce na vejcích na slanině. Tyto vycházky byly velmi příjemné a zábavné, ale to nevylučovalo, že se při nich dělaly vážné plány nových knih, nebo že se debatovalo, co by měl Dickens ještě změnit na té či oné postavě. Ve všem je dnes cosi uštvaného a uhoněného, co se mi nelíbí; vypadá to, jako kdyby přes to přešla smrt. Zajisté bych si přál, aby se potvrdilo Tvé očekávání, že "nastane kýžená změna", ta však pro mne netkví v "povaze věcí".
   Buď jak buď, zdá se mi, že potírat se slovy je naprosto bezvýznamné, a každý, kdo má na věci zájem, musí se ve svém malém okruhu snažit něco vytvořit nebo podporovat tvorbu. Zase jednou jsem pracoval na akvarelu havířských žen, jež nosí uhlí ve sněhu. Nejprve jsem však k tomu nakreslil 12 figurálních studií a 3 hlavy, a ještě nejsem hotov.
   Myslím, že v akvarelu mám sice náladu, ale v charakteru přece není ještě dost výrazný. Skutečnost je něco jako "Les glaneuses"* (Sběračky klasů) od Milleta, přísná, tedy rozumíš zajisté, že se z toho nesmí dělat effet de neige** (sněžný efekt) to by byla jen imprese a jen tehdy by měla oprávnění existovat, kdyby šlo o krajinu.
   Ač se Ti budou líbit studie, které zatím mám, myslím, že začnu zase znova právě proto, že se mi podařily lépe než mnoho jiných. Jsem přesvědčen, že by byly zcela vhodné pro Vie moderne. Nyní mám skutečně dost figur, abych mohl s jednou udělat pokus, jakmile dostanu papír; ale to musí být malý zástup žen, malá karavana.

 
  

sobota 12. července 2014

Tišiny


V tišině svítání
uléhají stíny.
Kohout ještě nekokrhá.
Nebem pozvolna plují
bílá oblaka beránčí,
daleko k obzoru
za loukou s klokočím.
Ach, těžko doletět duši,
kam touha ji vábí.
Kde srdce nezkamení.
V prach nepromění.
Tu žlutavé slunko
z vápenných domů v krajinu vchází.
Kykyryký!
Svítá...

... tam někde mimo svět lidí.






Poznámka pro zajímavost:

Klokoč zpeřený - štíhlý, vysoký keř. Jedinečné plody ve větru klokotají a vyráběly se z nich od dávných časů růžence a korálky. Nyní však upadl v zapomnění. Keř s květy je velmi krásný, prosím, podívejte se:

http://botany.cz/cs/staphylea-pinnata/



.. dnes nám tu již zrána prší, i tak přeji krásný den :-)


neděle 6. července 2014

Kamínek pro štěstí

Pro jednu věc musím utéct
z města až k mrakům vyhořelém,
ze světa bludných soch 
pod purpurovým nebem.

Musím najít svůj sen.
Posbírat ještě za rosy veselé myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
a vrátit se za tebou ke skále z vápence.
Vzít znovu do ruky kamínek pro štěstí
s maličkým trilobitem, jenž spolu jsme kdysi našli.
Až sen zas objevím, vím - zavýsknu radostí.
Vezmu kamínek do dlaní a poběžím,
daleko daleko,
kde vody se řinou sytou zelení.

Hodím kamínek po proudu potočním,
jak žabka poskočí,
jeden, dva, hop a třetí.
Tu paprsky v tříšti chladivého vlnkobití
a květy na břehu, co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně tak budu počítat ještě chvíli,
než kamínek klesne ke dnu,
navždy a navěky...


sobota 5. července 2014