Bytí v prostoru

Hluboko ve mně, hluboko,
tak nějak lidsky,
malý vesmír...

Cosi kolem tančí,
tajemství, samý slib,
vidina země, k níž nelze dorazit,
svatá, svrchovaná,
světlo v temnotách...

... a já po starých cestách šlapu starý prach,

a v rytmu srdce bije
nahá tma...

_

https://www.youtube.com/watch?v=uohgZTyQdBw

Mylène Farmer - Bleu Noir

S pravděpodobností rovnou jedné...

Je to pár dnů, připomněl se mi blog, jehož autorem je matematik prof. P. Klán, text se mi velmi líbil, prosím, dovolím si jej přetisknout tu zde, vyšel pod názvem :

"Kvantová částice píše science fiction." 

Kvantová země žila očekáváním. Měla tu vyjít první science fiction. Neznalo se, která vyjde a nebylo zřejmé, jak se zachová kvantová cenzura. Kvantovou zemi nebylo snadné opustit a téměř nemožné se vrátit. Když chtěla částice kvantovou zemi opustit, bylo nutné, aby u hranic země shromáždila nadměrné množství částic. Čím více jich bylo, tím bylo pravděpodobnější, že alespoň jedna ze shromážděných kvantovou zemi opustí. Do poslední chvíle nebylo jasné, jaká.

Kvantová země měla jednoduché zákony, které vedly částice ke složitému chování. Částice žily v každém místě země s jistou pravděpodobností. Mezi místy se rychle pohybovaly. Jednoduché zákony každému místu kvantové země předepisovaly jistou pravděpodobnost, že se tam částice vyskytne. Mezi částicemi se šířilo, že existují vzdálené země, kde je možné žít na jednom místě s pravděpodobností rovnou jedné. A se zákony vedoucími k jednoduššímu chování, po kterém toužily. Proto se na první science fiction těšily.

Science fiction vyšla. Aby se zvětšila pravděpodobnost, že ji přečte více částic, shromáždily se částice na výdejních místech ve větším počtu. Obsah se po kvantové zemi rychle rozšířil. Částice žasly, že ve vzdálených nekvantových zemích existuje čas, který neznaly. Částice v těchto zemích žijí na místech podle zákonů, které určuje čas. Žijí tam s pravděpodobností rovnou jedné. Částice se nepohybují po celé zemi. Pohybují se po hranicích země daných prostou geometrií. Částicím kvantové země se líbil takový jednoduchý život.

Za účinného povzbuzování kvantových aktivistů na zavedení času v kvantové zemi se všechny částice shromáždily na jednom místě, aby zvýšily pravděpodobnost úniku do nekvantové země. Mnohým z nich se tak přání splnilo. Vstoupily do nekvantové země a přijaly čas a zákony vedoucí k jednoduchému životu. Život velmi užívaly. Čas jim však přinesl něco, co předtím neznaly. Každá částice musela v minulosti vzniknout za předurčených počátečních podmínek. A časem byl pouze jistý typ hodin. Celý budoucí jednoduchý život byl na počátku úplně známý. Známý byl také jeho konec. Částice takové zjištění překvapilo a zaskočilo. V kvantové zemi počátek a konec neznaly. Science fiction nic podobného nezmiňovalo.

Nekvantová země žila očekáváním. Měla vyjít další z mnoha science fiction. Vědělo se, která vyjde a bylo zřejmé, jak se zachová nekvantová cenzura. Nekvantovou zemi bylo snadné opustit a ještě snadnější se sem vrátit. Když chtěla částice nekvantovou zemi opustit, bylo nutné, aby hranice přešla sama. Čím méně jich bylo, tím bylo pravděpodobnější, že nekvantovou zemi opustí. Science fiction vyšla. Aby se zvětšila pravděpodobnost, že ji přečte více částic, chodily částice na výdejní místa jednotlivě. Obsah se po nekvantové zemi rychle rozšířil. Částice žasly, že ve vzdálených kvantových zemích neexistuje čas ...

Odkaz : http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=24924#c

Mám ráda podobná témata k zamyšlení a úvahám, i když se zprvu zdají tak daleko od reality běžného života. Dle možností si vyhledávám poznatky, publikované pro laickou veřejnost, či i jen předpovědi a náhledy, které by rády přispěly k poznání světa, a čekají zatím na ověření. Sním a čtu si o vesmíru, té velké bublině, z které není úniku a kde kromě veškeré energie, hmoty, časoprostoru a fyzikálních zákonů je přítomna rovněž bolest i smutek spolu s láskou a se štěstím... kde vedle všeho dosud stvořeného je potenciálně přítomno i to, co ještě neexistuje (všemi možnými cestami) a může ovlivnit, co již je nyní. /Uvedu konkrétní příklad, který jsem našla na wikipedii : Každý elektron je v podstatě totožný s každým jiným elektronem, a proto musí amplituda pravděpodobnosti počítat s možností, že si vymění místa, což je jev známý jako symetrie výměny. Toto pojetí vesmíru, a to jak existujícího, tak neexistujícího, má volnou paralelu v buddhistické doktríně šúnjata o vzájemném vývoji reality. Dovolím si tady připomenout, a prosím s velkou pokorou, svoji vlastní úvahu z doby před dvěma roky : O nedůležitosti časové, kdy zcela nezávisle mně přišlo přirozené snad v podobném náhledu přemýšlet o vzájemném prolínání - ovlivňování času přítomného (minulého) s myšlenou budoucností. Jevilo se mi, že čas je nedůležitý, neboť provázaný, a nezáleží tolik na směru jeho plynutí. Za důležitou jsem  považovala myšlenku a její sdílení, uskutečňování, které nás k cíli (budoucnosti) přibližuje (sbližuje). Už ani nevím, proč a jak jsem k takové úvaze dospěla, určitě mě něco nebo někdo inspiroval.

Ale zpět ke kvantovým částicím pana Klána.

Co je to vlastně kvantová neurčitost času a prostoru, jak si ji představit? Třeba tak, že kvantová neurčitost čas a prostor "rozmazává" ? Zkusme si představit : 

Jestliže kvantová neurčitost je aplikována na prostoročas, předpoví nám, že poněkud nepřesně bude určen samotný prostor s časem: body v prostoru i časové okamžiky se rozmažou. Kvantová rozmazanost ale znamená ještě víc: zamlží i dosud oddělené identity prostoru a času.

V každodenním životě je prostor prostorem a čas časem - nejsou tu žádné nejasnosti, přestože prostor a čas jsou téměř totéž a tvoří nedílnou součást jednotného prostoročasu. V kvantové doméně začínají být ale jejich odlišné identity nejasné. Někdy se intervaly času chovají jako prostorové intervaly a naopak: prostor začíná být jako čas a čas se začíná podobat prostoru. Výsledné krize identity - kvantové fluktuace "prostorovosti" a "časovosti" - jsou nesmírně malé. V kontextu vzniku vesmíru ale mohly mít ohromný význam.

Představme si směr do minulosti, prostoročas se neustále zmenšuje, až se na počátku času smrští do "nicoty", podle lidského měřítka neobyčejně malé, ale nikoli nulové - což je zásadní. Těsně předtím, než k singulární události, kterou vše končí, dojde, se ale začne rozmazávat samotný čas, na nějž dolehne krize identity a začíná přejímat čím dál více rysů, které spojujeme s prostorem. Čas se na prostor nezmění náhle, nýbrž se vytrácí plynule. Na samém "počátku" je již čas čistě "prostorový". Na jedné straně je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně - ale na druhé straně nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa. Snaha vyhmátnout první okamžik je odsouzena k nezdaru, protože ten se ztrácí ve všeobecné neurčitosti kvantové mechaniky. A ptát se, co předcházelo velkému třesku, je marné... /Tuto stať jsem čerpala z knihy autora : Paul Davies.

https://www.youtube.com/watch?v=FRpoB1mfSso

Thomas Tallis - Spem in alium, motet a 40

Dovětek.

Nevím, jak vy ostatní, někdy si myslívám, že jsem v životě nalezla jakýsi řád, když tu se kolem mne počne stahovat snad všechen chaos světa, svírá a drtí, drásá, a nevím si s ním rady. Nevím ani, jestli vůbec někdy, smysluplně si vím rady. Hledám totiž právě to jedno jediné místo, kde je možné žít s pravděpodobností rovnou jedné... nejlépe dvěma.

Dumka

Tohle je místo rozechvělých stébel orobince,
po nichž se spouští večerní slunce,
stojím tu bosa,
oplácaná blátem,
země mi drápy rozdírá krev.
Ztrácím se,
všechno mé světlo,
vdech za vdechem.
A ptáci, co si snad přáli vzlétnout?
drobná tělíčka beztížně klesají oknem vesmíru
na křídlech bílých jako sůl...

... jsem víc než závislost,

mentální bludiště,

ticho, ticho i peklo!

_

https://www.youtube.com/watch?v=Xuz6n0a64XY

Imany - Slow Down

Do svítání

https://www.youtube.com/watch?v=YQWs0AYFq4k 

Twenty One Pilots - Oh, Ms Believer

... je pozdní večer
vůkol tma
sedím tu sama u okna

 vyhlížím v krajinu snů

stýská se mi, milý můj

po úsměvu
laskavění...
možná jsme v cizí zemi
stárneme a jdeme pomaleji
měsíc již bledne na nebi

však ještě zbývá chvíle
do svítání!

Golce

Silný vítr vane,
ohony mračen porývá, 
s padajícím deštěm, z dáli
je slyšet dlouhý nákladní vlak,
krok za krokem

Kdy vlastně někdo přestane být člověkem?
 _
Ač v ni nevěřil,
hledal pravdu,
shromažďoval fakta
jako peří z polštáře
rozpáraného ve větru,
prošel rok bez jara
a večer klečí
pokora i naděje na jednom koleně.

Analytická část jeho mysli, ten

slabý, klidný hlas,
celou dobu ho sledovala a teď,
přehrávala mu všechna rozhodnutí,

vše, co udělal,
v dané chvíli se zdálo  smysluplné,
srozumitelné

Kdesi během akce ale cosi ztratil_

celou délku okamžiku
být blíž, rozkrývat něhu existence
      
       

_

https://www.youtube.com/watch?v=hOpJlnPCZT0

Lotte Kestner - Before you are

Unvorsum

https://www.youtube.com/watch?v=1DCBsfz_jbY
Comptine d'un autre été" Yann Tiersen - Piano 

Tehdy... zdálo se mi, že snad dotýkám se čehosi Nekonečného...

Lehce zvolna plují nebem...
  rozfouknutý vesmír v růži z mlhoviny - nemá má trny 
  majáky pulsarů
  myriády galaxií
  houpavě zvlněně flotily hvězd nad ouvratěmi
  matematické struktury s přesahem reality
  iluze ilustrovaných lidí...
  suma všech otázek a odpovědí
  nebo tajemné místo, kde i bůh bloudí?
 -

Kámen i hvězda vnímají podobně...

  ale proč, proč palčivě svírá mě úzkost až hořím?  
  Mám málo času prožít pradávné  c o s i   (sen z dětství),
  i když již vím,
  nejspíš nikdy nebyl v dosahu možností.                               
  Jde o to, v dlani mi praskla bublina
  a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

  O kolik víc je celý vesmír ?
  - 

  V příkopu Mléčné dráhy 

  kamenná chalupa 

  kryje ji zelený háj 

  bílá letící oblaka 

  vodopád zvuků pěnic, skřivanů 

  Na střechu sluncem pálenou 

  tiše němě padají 

  okvětní lístky jabloně, třešní 

  V světnici tlukot srdcí
  
  muže a ženy

  úsměv prosvětluje víc

  než v nekonečnu hvězdy
  -

Proč jsou slzy na mé tváři?

Ani život ani smrt neznamenají nic

    snad láska
ta přece neprochází smrtí

    buď je nebo není

    může růst a stát se něčím
utvářeným pro Věčnost

-

Sklíčená

kyvadlo Skřípá

v hlubokém snu
podél rozpadlých zdí
zkřehlá, sklíčená, mlčící
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí
pomerančové lampy stínohry stíny
šumění deště barvy rozpíjí
a svět je mokrý, mokrý, placatý
tak málo hloubavý
tak málo laskavý
iluze protékaj´ mezi prsty

 A ty mi říkáš:
"Ušáčku, snad se nebojíš?"

_


https://www.youtube.com/watch?v=3wkuqRFXNvI
    Spice Girls - Viva Forever  

Za časů nepamětných.

Za časů nepamětných
nebe nebylo nad zemí
nesvítily hvězdy
vzduch byl hladov tažných ptáků
prázdné lesy divé zvěře
nebyl člověk 
ani vísky v celém kraji opuštěném 
marně hledat cit či úsměv...
Pochmurné a tiché jako duch
hladové jak oči vlků
bědovaly
bezrozměrná země
nestvořené nebe
kol dokola nic... 
tu z pusté prázdnoty kdos 
Tajemný a skrytý vyšel
s tísní v srdci
chvěje se a hoře
živým slovem prvně mluvil:  
                                         Budiž světlo!
stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin
v červáncích zrána vody se leskly
vzduch byl sytý luznou vůní
myšlenky jak hejna ryb či ptáků 
s přišlým jarem tančily
z hlíny povstal člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi
v touze k nebi povznáší
možná chodí mezi námi
snad promlouvá v duši
Je-li
skryt se usmívá
nebo pláče slzy...

to Jsi chtěl?!

-

https://www.youtube.com/watch?v=fmS_MxfJiCw

Expression - Helen Jane long