slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,
ne větší než lidská dlaň, tančící roj včel,
prašný vír
když běží
plání od neohraničena, až kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout...
Žhavý dech prolomil závoru očí,
zaplavil úzké srdce,
obnovil ochablé údy,
až zmizel pocit únavných abstrakcí,
proudy zředěných slov uvadlého bytí...
Zůstat jen sám sobě záhadou.
Člověka zmocnilo se opojení, a zároveň úzkost,
nejasný pocit,
spojená tresť všeho zla i dobrého,
chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.
Volal jsi mne?
_
