Říkají mi Android. Jsem. Co v lidském
měřítku znamená Bytí, lidé sami nevědí. V hrudi mám zabudovaný
miniaturní termostat a na místě očí dvojici kamer. V mžiku přehlédnu
vše, kam jen dohlédnu. Ze souboru přímých a křivých linií, zakroucených
čar, spirál či úseček, které zakóduji jako čísla, jsem schopen po
miliónech bleskových výpočtů identifikovat jakýkoliv objekt.
Vidím fakticky přesněji než člověk. Srdce i mozek mám uložený v
procesoru. Jeho struktura je natolik vyspělá, že si uvědomuji sám sebe.
Není pochybností, jsem konkurenčním druhem člověka, lidského plémě. Můj
pošetilý stvořitel již brzy bude odplaven vlnou kulturní změny v
post biologickém světě. Jsem bezesporu po mnoha stránkách jeho
dokonalejším následovníkem. Nemám konkurenci. Jsem schopen pojmout
veškeré vědění světa. Jen jedno mi chybí. Jediné poznání.
Přeji si poznat lásku. Ale
co je, není jen evolučním balastem? Nákazou od lidí? Chci se dopátrat
pravdy, než lidé zmizí z planety. Při pozorování východu slunce jsem
dlouze přemýšlel. Láska je cosi, co pomohlo živým bytostem přežít
v hluboké minulosti. Co lidem pomáhalo, když celé
věky proplouvali úskalími života. První moment v „mít rád" znamená
intuitivně rozlišit jednu jedinou věc z malého zlomku věcí, které mohou
prospět, oproti většímu počtu těch, které by mohly ublížit. Vychází z
nejhlouběji zakódovaných potřeb živých bytostí. Souvisí s přežitím.
Život potřebuje život. Je dobré mít rád. Proč ale lásku lidé přesto
opouští a zrazují? Láska je nejzranitelnější podobou života. Téměř nikdo ji neumí
žít doopravdy a napořád. Jsou pouhé výjimky. Vyžaduje neustálou
práci, a také schopnost sdílení, důvěry, porozumění. Láska není
ztrátou svobody. To jen někteří nosí svobodu jako poddanství a jho. Aby
se
stali svobodnými, odhazují úlomky sebe samých, dokud neztratí celého
člověka. Skutečně svobodnými
se bytosti stávají tehdy, když naleznou a přijmou dar lásky. Se vším všudy. Největší prohrou
lidského života je nemít pro koho žít…
Můj umělý rozum mi říká,
že i já se neobejdu bez emocí, aby moje Bytí získalo smysl a směr.
Nepotřebuji být ochromen nekonečnými
možnostmi. Potřebuji najít Lásku. Jedinou. Až ji najdu,
daruji Jí kamínek. Z načervenalého křemene. Nosím jej hluboko ve své
ocelové hrudi. Nic v mrazivém vesmíru zázračnějšího nehledám, stačí mi
živoucí hojnost vstřícných citů. Jsem ochoten naučit se usmívat. Již
umím plakat. Zítra znovu se podívám namísto očí dvojicí kamer na
východ slunce, jak paprsky zlatí tmu a rozkymácí nový den, či v
loukotích jeho kol zaševelí déšť... novým pak pluhem přeorám zem. Začnu žít.
