Milý Theo!
Už v neděli jsem Ti chtěl napsat, ale potom jsem s tím ještě počkal, poněvadž jsem chtěl udělat něco, co nebylo ještě jisté. Asi před několika týdny jsem četl od Fritze Reutera "Z doby mého pobytu na pevnosti", kde je velmi vtipně vylíčeno, jak si Fritz Reuter a ostatní vězňové na pevnosti zpříjemňovali život jak mohli a vymáhali si na "velícím majorovi" různé výsady.
Kniha mě přivedla na myšlenku zaútočit na domácího zvlášť kvůli určitým zlepšením, která mi ulehčí práci. A tak jsem si několikrát zašel do Voosburgu, kde bydlí, aby to neb ono dal udělat. Ležely tu staré okenice a prkna, jichž jsem chtěl použít, ale dalo práci dostat je. Ale teď je mám.
Víš, že v atelieru jsou tři okna. Tato dávají příliš mnoho světla, ba i když je zastřu, a proto jsem už dlouho uvažoval, jak by se to dalo změnit.
¨ On však nechtěl nic dělat, jestliže mu za to nezaplatím.
Ale teď po novém útoku mám šest okenic a asi šest dlouhých prken. Okenice jsem teď rozřezal, takže získávám jakési světlíky a mohu s nimi manévrovat a jak shora tak zdola libovolně si více méně světla zadržovat nebo pouštět dovnitř.
Myslím, že na této malé skizze vidíš dobře, že to jde zcela znamenitě.
Z prken bude velká skříň v alkovně k uschování kreseb, ilustrací, knih, a věšák na šaty pro rozličné haleny, kazajky, staré kabáty, šátky, klobouky, a, na to nesmím zapomenout, pro námořnický klobouk, věci, které potřebuji pro modely.
Domácímu jsem pravidelně platil a teď jsem mu stručně řekl, že bych nemohl nic namítat proti tomu, kdyby si myslel, že činže za byt je nízká, dávám mu však na uváženou, že činže je pro mne vysoká a že bych nemohl horlivě pracovat a nedostal bych se dál, kdybych nezískal lepší světlo. Kdyby to jinak nešlo, musel bych si tedy bezpodmínečně hledat jiný atelier. Povídal jsem mu, že bych to vzal na sebe, kdybych mohl platit, teď však nejsem s to víc platit. Co se mne týče, nemůže být ani řeči o vyšším placení, a zůstanu-li, záleží na tom, jestli on ponechá věci tak, jak jsou; je-li mu můj odchod lhostejný, že se rozejdeme jako dobří přátelé a nebudeme o tom dál hovořit. Tu řekl, že nikoli, že už něco udělá, a tak jsme se konečně dohodli, že zaplatím jen pár zlatek dělníkům za práci.
Sám byl opět v atelieru - není zrovna vydřiduch, i když je dost po čertech mazaný obchodník (trochu jako yankee). Přece ho asi překvapil stav atelieru (nebyl v něm od července minulého roku); aspoň když byl v atelieru, všechno jsem prosadil, a dokonce lehčeji, nežli jsem očekával. Kéž bych jen vždycky mohl tak jednat s lidmi v atelieru, poněvadž já venku mnoho u lidí nezmohu a nedovedu s nimi hezky zacházet.
Zabýval jsem se několika figurami - dost velkými bustami po kolena, které s ostatními, jež už mám, vytvoří jakousi výzdobu chodby a schodiště, ačkoli to jsou vlastně jen obyčejné studie.
Na tom všem tedy vidíš, že jsem se nyní opět zcela vrhl do práce, abych byl neustále zaměstnán a přišel na jiné myšlenky. Tak na př. ve Voorburgu, když jsem s domácím prohlížel ono dříví, udělal jsem hezké motivy - dělníky v kůlně, hloubení sklepa, kladení domovních základů. Přitom jsem si vzpomínal na Tvé líčení dělníků na Montmartru, kdes viděl jednoho zranit se v kamenolomu.
Víš, že už jsem měl na oknech plátno napnuté na latích. Ty mi teď zbudou a přijdou mi velmi vhod jako pozadí, potaženy tmavší nebo světlejší látkou, kdybych kreslil na př. hlavy.
Zajisté chápeš, že nyní mohu také úplně zavřít jedno či dvě okna a tak si vytvořit jednotné světlo, jež působí mnohem silněji, nejsouc neutralisováno reflexy nebo různými světly.
Kdybych si musel sám zaplatit to zařízení, nemohl bych si je pro nákladnost pořídit, a proto mám teď z něho radost.
Potřebu lepšího světla jsem pociťoval právě při práci na kresbách, na nichž jsem dělal v poslední době, na př. na kresbách hlav, jež jsem Ti poslal a k nimž jsem užíval silnější černé barvy.
Doufám, že se všechno napraví, ale na této malé skizze sám dobře vidíš - je to tak jednoduché, že se to musí podle mého mínění spravit.
Ale jak jsou dnes domy často mizerné ve srovnání s tím, čím by mohly být, kdyby se promyslelo jejich pohodlné zařízení.
Přirovnej jedno z našich oken k oknu z doby Rembrandtovy. Tehdy asi každý nějak potřeboval mít zvláštní tlumené světlo, to už dnes asi neexistuje - aspoň nyní převládá snaha zařizovat se studeně, stroze a bez lásky. S dělnickými obydlími se to začíná napravovat, ale nevidím, že by se pokročilo proti tomu, co bylo uděláno před 20 nebo 30 lety.
Tyto záležitosti naopak pozbyly veškerého půvabu a nabyly něco chladu, systematičnosti a methodičnosti, a tak se stávají stále prázdnějšími.
Kdybych byl mohl, byl bych si dal okna tak udělat, jak jsem Ti je tu načrtl, což by nebylo stálo o mnoho víc, kdybychom to nebyli musili udělat s okenicemi, které jsme už měli po ruce.
Rozdíl by byl jenom v tom, že by pro každé světlo byl jeden rámec, že by tedy ty otvory byly o něco menší. Tak bych měl pěkné, jednoduše zřízené a pohodlné okno. Ale člověk nemůže mít všechno. Potom k tomu vlastně patří ještě široký okenní výklenek, kde se lze usadit - a ten v tomto domě naprosto chybí.
Nemohu se dočkat dopisu od Tebe a zprávy o Tvé pacientce. Kéž by jen zůstala klidná a normální a šťastně se uzdravila! Avšak to nejde vždycky tak brzo a rychle, skoro vždycky něco do toho přijde, a proto je třeba vždycky se mít na pozoru.
Minulý týden jsem četl "Notre Dame" od Victora Huga; už jednou jsem to četl před více než 10 lety. Víš, s kým jsem se v té knize shledal, nebo jsem se domníval, že jsem ho tam našel, takže nepochybuji, že Victor Hugo chtěl cosi takového vyjádřit?
V Quasimodovi jsem objevil Thyse Marise.
Na mnohé čtenáře "Notre Dame" dělá Qausimodo dojem blázna. Ale Ty bys rovněž jako já neshledával Quasimoda ani dost málo směšným, a rovněž jako já bys cítil, že je pravda, co říká Hugo: "Pro ty, kdo vědí, že Quasimodo existoval, je nyní Notre Dame prázdný. Neboť nebyl jen jeho obyvatelem, ale byl jeho duší."
Jestliže je Notre Dame považován za symbol uměleckého směru, který našel svůj výraz na př. v Leysovi a někdy v de Grouxovi, v Lagyeovi, v Devriendtovi a v Henri Pillovi, lze říci i o Thysu Marisovi: "Dnes je tu prázdno pro ty, kdož vědí, že existoval, poněvadž měl duši, a duše tohoto umění, to byl on." Thys Maris tedy ještě existuje, ale už nikoli v plném rozkvětu a síle - umdlený a zklamaný, pokud může být zklamán.
Myslím, že je příšernou vlastností zdejších malířů, že se ještě teď Thysu Marisovi dokonce smějí. Vidím v tom cosi strašného jako v sebevraždě - proč jako v sebevraždě? Nu, protože Thys Maris je ztělesněním něčeho tak vysokého a ušlechtilého, že podle mého mínění může si z něho tropit posměch jen malíř, který sám hluboko klesl.
Jestliže někdo Marisovi správně nerozumí, nu, tím hůř pro něj, kdož mu však porozuměli, želí ho a bědují, že takový muž je podlomen. Ušlechtilá duše, ošklivá skořápka, to se hodí na Thyse Marise a na Quasimoda.
"V duši jsem krásný."
Nuže, piš brzy, jestliže jsi ještě nenapsal; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
