Milý Theo!
Nemálo jsem uvítal od Tebe dopis s přílohou, neméně mi byla vítaná zpráva, že mi někdy obšírně napíšeš. Doufám, že mi někdy správně popíšeš "Sto arciděl" - něco takového uvidět, musí být krásné. A když si přitom člověk pomyslí, že kdysi bylo několik lidí, kteří byli pro svůj charakter, názory a geniálnost poněkud podezřelí veřejnému mínění; lidé, o nichž se vyprávěly nechutné věci, totiž Millet, Corot, Daubigny atd., po nichž se lidé ohlíželi jako polní hlídač po toulavém chundelatém psu nebo po vagabundovi bez dokumentů - ale jen přejde čas, a hle, je tu "Sto arciděl", a nepostačí-li sto, pak nesčíslně víc. A co se stane z hlídačů? Po nich zbývá málo, kromě několika protokolů jako kuriosita. Ale historie velkých mužů, ta zůstane dramatem, i když ve svém životě neměli co dělat jen s polními hlídači, poněvadž přece většina z nich už není na živu, když je jejich dílo veřejností uznáno, a poněvadž se museli dlouho pod tíhou odporu a nesnází probíjet životem. A kdykoli zaslechnu o takovém veřejném uznání zásluh toho či onoho, vždycky si pak tím živěji vzpomínám na tiché, poněkud zasmušilé postavy těch, kteří měli jen málo přátel, a tak v jejich prostotě nacházím ještě větší velikost a jímavost.
Od Legrose existuje rytina - "Carlyle ve své pracovně", kterou často vidím v duchu, chci-li si představit, jak vypadal Millet nebo někdo jiný. Zaslechnu-li o výstavě děl některého umělce, vždycky mi zatane na mysli cosi takového, co řekl Victor Hugo o Aischylovi: "On tua l´homme, puis on dit - élévons pour Eschyle une statue de bronze" * (* "Zavraždili člověka, potom říkají - postavme Aischylovi bronzový pomník."). I když dám málo na "la statue de bronze", tak nikoli proto, že bych snad neuznával veřejnou poctu, nýbrž kvůli smyslu, který se za tím skrývá: on tua l´homme. Aischylos byl jednoduše vypovězen, ale i tu vypovězení znamenalo rozsudek smrti, jak se děje častěji.
Až přijdeš, Theo, do atelieru, budu Ti moci ukázat, co nikde nelze vidět tak pohromadě. Mohl bych Ti ukázat, co by se dalo nazvat "Les cent chefs-d´oeuvre de la gravure sur bois moderne" (Sto vynikajících moderních dřevorytů") - díla lidí, jejichž jména jsou docela cizí i většině uměleckých znalců.
Kdo zná Buckmanna, kdo zná oba Greeny, kdo zná kresby Régameyovy? Jen málokdo.
Vidíš-li je pohromadě, žasneš nad jistotou kresby, osobitým charakterem, vážností pojetí a způsobem, jakým jsou vystiženy a zpodobeny všechny postavy a motivy, které lze vídat na ulici, na trhu, v nemocnici nebo starobinci. Některá z těchto děl jsem sice už viděl v předešlých letech, ale co jsem našel od té doby, zdaleka předstihlo mé očekávání.
Zůstává tedy při tom, že až přijedeš, nepobudeš v atelieru příliš krátce? Od té doby, co jsem Ti psal, pracoval jsem na kopáčích bramborů a načal jsem druhou studii s tímtéž námětem, ale jen s jedinou figurou, tím starcem.
Dále mám rozdělaného rozsevače na velkém poli s hroudami hlíny, který je, myslím, lepší nežli jiný rozsevač, o nějž jsem se dříve pokusil.
Mám ovšem šest studií pálení pýru a paběrkování a chlapa s pytlem brambor na zádech a jiného s trakařem. Jestliže bych teď někdy - za předpokladu, že bych se byl mýlil, že jsem však ochotně změnil své názory - uvažoval o mínění T., že musím akvarelovat, pak si nedovedu představit, že by tyto postavy - chlap s pytlem, rozsevač, starý kopáč bramborů, muž s trakařem, pálení pýru - zachovaly svůj osobitý charakter, kdybych se do nich pustil jako do akvarelu.
Výsledek by byl něco celkem prostředního, něco takového, do čeho si nepřeji se pouštět. Nyní je rozhodně v těch věcech charakter; něco, co - i když snad jen zcela vzdáleně - harmonuje s tím, co hledá na př. l´Hermitte.
Pro toho, kdo hledí v postavách vyjádřit především brutalitu, nemotornost a sílu, není akvarel sympatickým prostředkem.
Hledá-li někdo výjimečně tón a barvu, pak je to něco jiného, neboť k tomu se akvarel výtečně hodí.
Rád sice připouštím, že z týchž figur lze dojista udělat i jiné studie, s jiného hlediska (totiž pokud jde o tón a barvu) a s jinými úmysly - ale táží se: jestliže mi dovoluje nálada a můj osobitý cit vnímat především charakter, strukturu, pohyb figur, smí mi pak někdo zazlívat, poslouchám-li cit a neuchyluji se k akvarelu, nýbrž ke kresbě, vytvářené ze světla a stínu? - Jsou sice též akvarely, v nichž jsou vyjádřeny kontury velmi výrazně, na př. Régameyovy, Pinwellovy a Walkerovy a Herkomerovy, z Belgičanů Meunierovy, o nichž velmi často přemýšlím, ale kdybych se o takové pokusil, pak by s nimi T. nebyl také spokojen. Řekl by: "To není prodejné, a hlavní věcí musí být prodejnost."
To, zdá se mi, jasněji vyjádřeno, naznačuje: "Ty jsi cosi prostředního, a nepoddáš-li se a nebudeš-li dělat malé prostřední věci, pak jsi arogantní; svým tak zvaným hledáním se děláš směšný a nepracuješ." To je smysl toho, co mi říkal T. předloni a loni, a to mám ještě pořád před očima. Myslím, že T. zůstane pro mne "the everlasting no".* (věčné ne.)
Něco takového však nemám jen já sám, ale skoro všichni, kteří hledají vlastní cestu, to mají za sebou anebo je to provází jako neodbytný zloduch.
Občas to může člověka zkrušovat, a pak se ovšem může cítit nešťastným, takřka overabound* (se tím zalyká).
Ale jak jsem řekl, on je the everlasting no; ale u typických mužů, kteří mají charakter, nachází člověk něco jiného, nežli u něho, everlasting yes (věčné ano), člověk v nich vidí la foi du charbonier* (*důvěru uhlířovu).
Když však práce, místo aby udržovala člověka nad vodou, pořád jen pohlcuje peníze, když člověk pociťuje, že se čím dál tím víc řítí do zkázy, čím usilovněji pracuje, zatím co by silnější vypětí mělo spíš člověku umožnit zbavit se výloh a jiných obtíží - ano, pak ovšem vidí člověk život někdy chmurný a budoucnost temnou.
S figurami dělám pokroky, ale s financemi zůstávám pozadu a nemohu vystačit.
V poslední době jsem někdy uvažoval přestěhovat se opět úplně na venkov, k moři nebo někam, kde existuje skutečně práce na poli, poněvadž myslím, že bych přitom ušetřil.
Ostatně i tady bych mohl uskutečnit, co chci, kdybych trochu víc vydělával a občas si tu a tam mohl vyjít kreslit studie. Konečně tu mám výhodu, že mám dobrý atelier a že přese všechno nejsem naprosto mimo umělecký ruch. Člověk se přece těžko může úplně obejít bez určité vzpruhy tu a tam někdy něco vidět a slyšet.
Někdy také uvažuji o cestě do Anglie, v Londýně se vydává zase nový významný časopis. The Pictural News, který je na stejné výši jako London News a Graphic - snad by se tam mohla najít práce a plat, ale co lze o tom určitého říci? Doufám, že teď někdy brzy přijedeš, rok je dlouhý, když se lidé nevidí a stále na sebe myslí.
Teď, prvního července, bylo našemu klučinovi zrovna jeden rok; je to nejveselejší, nejroztomilejší dítě, co si dovedeš představit, a myslím, že skutečnost, že se tomuto dítěti, které ji zabavuje a zaměstnává její myšlenky, dobře daří, mnoho přispěje k tomu, že se žena stane pořádnější a napraví se. Ostatně si občas myslím, že by jí snad prospělo, kdyby byla někdy delší čas na venkově a nespatřila město a byla odloučena od své rodiny; tím by se snad dosáhlo radikální nápravy. Vždyť ona se sice už napravila, ale vliv rodiny dočasně působí přece opačně. Sdílel bych její prostotu, ale je popouzena k intrikám a falši. Nu, byla, co lze asi nazvat dítě století, a její povaha tak byla ovlivňována poměry, že v ní dojista pořád něco z toho zůstává ve formě určité zbabělosti a lhostejnosti a nedostatku pevné víry v něco. Často, přečasto jsem kvůli ní už pomýšlel na život na venkově. Ale přesídlení také vyžaduje opět velké vydání, a kdybych se chtěl skutečně jednou přestěhovat na venkov nebo do Londýna, pak bych se musel také nejprve oženit.
Občas tu postrádám přece nutné povzbuzení od jiných, ale nemám potuchy, jak by se to dalo napravit. Přese všechno každé místo je mi vhod a je mi jen milé, musím-li se co nejméně stěhovat.
Především mi napiš, až budeš moci něco určit o svém příjezdu. Tyto dny jsem v určitém napětí, poněvadž jsem vzhledem ke všem možným věcem nemohl dojít k žádnému rozhodnutí a to jistě potrvá tak dlouho, dokud se někdy neuvidíme a nepohovoříme si o budoucnosti.
V těchto dnech jsem četl Boughtonův článek o Holandsku. Napsal ho k svým a Abbeyovým kresbám, mezi nimiž jsou podivuhodné věci. Něco z toho - popis ostrova Marken - zapsal jsem si za uši a měl bych chuť si tam zajet.
Kdovíjak by se ovšem člověk cítil, kdyby se mohl jednou někde usadit, kde je velmi krásně.
Člověk však potom potřebuje nějaký styk s uměleckým světem, neboť rybářský národ tomu nerozumí a člověk přece musí žít. Především mi teď někdy napiš slíbený dopis, a kdybys snad měl někdy velký úspěch v obchodě a bylo-li by potom možné někdy snad něco mimořádného přidat, pak by mi to nepřišlo nevhod.
Co se týče bydlení docela na venkově - ano, příroda se mi líbí, a přece mnoho věcí mě poutá k městu, především časopisy, možnost reprodukovat.
Byl bych docela spokojen, kdybych neviděl lokomotivy, ale nevidět nikdy tiskací lis, to bych si zoufal. Sbohem, milý hochu, tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent
Četl jsem "Mé nenávisti" od Zoly - jsou v tom dobré věci, ačkoli jeho úvahy se mi zdají v podstatě velmi mylné; ani jednou se nezmiňuje o Milletovi.
Ale toto jsem shledal velmi pravdivé: Všimněte si, že co se obecně líbí, vždycky je v tom hodně všedního, co jsou lidé zvyklí vídat po celý rok; lidé jsou zvyklí na tolik nechutností, na tolik pěkných lží, že celou svou silou odmítají silné pravdy.
