Z pletiva mříží

V prostoru mříží,
  čas místo plynutí odtikává,
  červánky dokrvava,
  kamenná vrata nikam

Stojím tu rozechvělá,
   dávný sen nahmatávám,
   o touze,
   úsměvu v nekonečnosti chaosu,
   opoře dobromyslného Člověka

Vím, jsem nedůležitá.

Možná byl na dosah,

   možná jsem pochybila,

   všechen žár měla v prsou,

   všechnu odvahu a krásu v duši,

tajemnost bytí v sepnutých dlaních
   darovala

Tu jakýsi Stín odkudsi míjel,

   neznaje hluboký smysl,

   bez vjemu kořenů věcí a ideálů,

   důvěru průzračnou křišťálu

   roztříštil na tisíce kusů a tisíc,

střepy rozletěly se v nedohlednu

   přes strukturu času do země ledu,

   zapomnění

A srdce zmírá a dech se tají.

To vždy jen krátce na tomto světě lidé radosti okoušejí.

Ne!

Vrátím se a zkusím znovu,

   smíchat slunce s oblohou hvězd,

     duhu,

tančit na hrotu...