úterý 24. listopadu 2015

Podziměnky



S přezrálým listím se k zemi snáší
zvlhlý podzim
z komína vine se holubí kouř
toulavý vítr šramotí pod okny
zrezivěle v pantech  dveře zaskřípou

světnice voní skořicí s jablky
a z včelího vosku plamenem

tu hledám tišinu

nikoliv takovou v níž mě den zanechá
ale co dosud je neposkvrněná

v šepotu hlasů zaklíněnou...

_
                                                                                                                                     
                                          

sobota 14. listopadu 2015

Jean Philippe Rameau

Jean-Philippe Rameau, obraz od Jacquese Andrého Josepha Aveda z roku 1728
Jean-Philippe Rameau, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Philippe_Rameau


https://www.youtube.com/watch?v=gu8NGF-ufUk
Rameau, Allemande in E minor and L'Agacante — Sergey Kuznetsov

a tady pro zajímavost velice zvláštní provedení, které na mě rozhodně působí téměř jakýmsi čarovným kouzlem :

Rameau / Suite for Keyboard in E minor (Kirkpatrick)


krásné... myslím si, že to je moc hezká muzika, ač její autor žil před mnoha a mnoha lety... opět příklad toho, že hudba nemusí znát časových hranic, pokud vychází odkudsi, čemu někteří říkáme duše :-)


Přeji pěkný den.

středa 11. listopadu 2015

Vincen van Gogh, Dopisy (192)

   Milý Theo!
   Právě přišel Tvůj dopis. Teď vím, že můžeme pravidelně korespondovat.
   Před několika dny jsem Ti napsal znovu několik řádek, abych Ti trochu vylíčil zdejší kraj. Je tu krásně všude, ať jdeš kamkoli. Vřesoviště je ještě rozsáhlejší než v Brabantu u Zundertu nebo alespoň kolem Ettenu, v poledne a zejména na slunci trochu jednotvárné; ale rád bych vystihl právě tenhle dojem, který už jsem se několikrát marně pokoušel namalovat. Ani moře není stále malebné, ale člověk je musí pozorovat i v takových chvílích a v takových tvářnostech, nemá-li si o jeho charakteru učinit falešnou představu.
   Nu, v takovém rozpáleném poledni není vřesoviště ani zdaleka půvabné, dráždí, nudí a unavuje jako poušť, je stejně nehostinné a jaksi nepřátelské. Namalovat je v takovém plném světle a zachytit odstup plánů do nekonečna, z toho člověk dostává závrať.
  Nesmíš se však domnívat, že tuto krajinu je nutno chápat citově, právě naopak. Tenhle dráždivý a nudný kraj může vypadat vznešeně jako na obraze Dupréově ve chvílích, kdy se ve večerním šeru v něm pohybuje drobná postavička nebo když ta obrovská, sluncem vyprahlá zemská kůra se v podvečer temně odráží od něžně fialového nebe a když v nedozírnu tenká temně modrá linka horizontu odděluje nebe od země. A s lidmi je tomu právě tak. Ani sedláci a jejich ženy nejsou vždycky zajímaví, má-li však člověk trpělivost, spatří jasně všechno, co je na nich milletovského.
   Včera jsem objevil jeden z nejzvláštnějších hřbitovů, jež jsem kdy viděl. Představ si kus vřesoviště, lemovaného živým plotem tak hustě rostlých smrčků, že by si člověk myslel, že je to prostě smrčina.
   A přece je tam vchod - krátká alej, kterou se přijde k hrobům, porostlým chomáčí trávy a vřesem. Mnohé jsou označeny bílými kůly s napsanými jmény.
   Posílám Ti skizzu podle studie, kterou jsem tam namaloval. Kromě toho pracuji na studii rudého slunce mezi břízkami, stojícími na mokřině, z níž stoupá bílá večerní mlha a za níž se na horizontu ještě rýsuje modrošedý pás stromů a několik střech.
   Je to přece jen škoda, že jsi o C.M. ještě nic neslyšel. My ho samozřejmě k ničemu nenutíme, že však nikdy neodpoví ani slovem, to je od něho trochu hrubé.
   Jednomu musíš rozumět: jsem stále pevněji přesvědčen, že žijeme v době, v níž se všechno zmátlo (což je velmi příznačné, ale já Ti nechci svůj názor vnucovat). C.M. a lidé jeho druhu by byli k cizímu člověku velmi roztomilí, ale "on ne hait que ses amis". A protože právě teď věnuje trochu roztržitě svou pozornost přílivu a odlivu v obchodních a uměleckých záležitostech a je au fond ponořen v tak odtažité věci, dotýká se ho něco tak běžného, jako je má korespondence o mých vlastních záležitostech, tak nepříjemně jako otevřené dveře, jimiž táhne.
   Je v myšlenkách stále tak daleko, předaleko a chce z toho vyklouznout hrubostí, jako by člověk přirazil dveře, jimiž táhne.
   Jistě uznáš, že je pramálo jemnocitný; nu, to mne nepřekvapuje, ačkoli nepochybuji, že přece jen dovede být neobyčejně způsobný, tenkrát totiž, když je duchem přítomen; v mém případě tomu tak není; tím méně, že má o mně asi nezvratné mínění, které snad přece jen změním.
   Doufám, že Ti budu moci zanedlouho odtud poslat studie, až jich budu mít víc.
   Ale mých peněz už je namále a já jsem tolik doufal, že si koupím trochu barvy a materiálu do zásoby; nu, konec konců musíme veslovat s veslem, které máme, třebaže není pohříchu dosti velké. Ale trpělivou prací můžeme dosáhnout i toho.
   A pokud jde o spravedlivé jednání, ano, vlivem poměrů jsme někdy něčím jiným, než bychom byli ze své naprosto svobodné vůle.
   Já pro svou osobu bych byl raději s tou ženou zůstal, třebaže by život byl po všech stránkách dvojnásob těžší; jenže za tehdejších okolností to bylo nemožné, pokud mohu soudit. Ačkoliv ji ve svých představách stále ještě vidím jako stín, přece jen to není stín vyčítavý.
   A tak mě dnes zarmucuje jen to, že jsem tenkrát neměl dost prostředků, abych s ní byl jednal tak, jak bych si byl přál. Doba je zlá, Ty to víš.
   Při svém příchodu jsem měl několik z poloviny prázdných tub a několik tub nových, což postačí na šest studií, ale na více jistě ne.
   Dám si tedy z příštích peněz hned něco poslat, a to zase na několik studií.
   Jinak kreslím, ale Ty dobře víš, že musím především co nejvíce malovat. Nevím, jak si tu vyměním peníze. Nepůjde-li to tady, mohl bych si je v nejhorším případě dát vyměnit v Assenu nebo někde jinde. Kdybys však přece jen mohl z počátku, než se tady dám trochu do pořádku a než v Assenu, který ještě neznám, najdu banku - poslat dvakrát holandské peníze nebo poštovní poukázku, pak by to bylo báječné; jinak bych se totiž octl v úzkých. Doufám, že tak kolem dvacátého září, ne později, budeš moci něco poslat. Zaplatil jsem totiž při svém příchodu nájemné na týden, takže jsem už dlužen a zas musím platit.
   V dopise najdeš skizzu onoho hřbitůvku.
   Barevně je velmi zvláštní. Pravý vřes na hrobech je tak nějak panenský a vůně pryskyřice mystická. Temný pruh smrků, ohrazujících hřbitov, dělí zářící vzduch od drsné země, která je vcelku růžová, plavá, hnědavá, žlutavá, ale všude nafialovělá.
   Nešlo to snadno namalovat; budu hledat ještě jiné dojmy z toho hřbitova, na př. pod sněhem je asi velmi zvláštní.
   O Liebermannovi jsem už leccos slyšel, ale Tvoje líčení jeho techniky mi ho víc přibližuje.
   Jeho barva je jistě nekonečně krásnější než barva Henkova (píšeš výstižně "břidlicově šedá, přecházející do šedožluté a šedohnědé"). Dovedu si představit, jaký je to nádherný pocit, když člověk odkryje tajemství takového malování. Že mám silnou touhu hodně malovat, vyplývá právě z toho, že bych chtěl mít ve své práci něco pevného a vytvořit si nějaký systém, tak jako Liebermann a jiní malíři, třebaže jsem slyšel dost lidí říkat, že "člověk nesmí mít systém". Z Tvého popisu soudím, že on, Liebermann, má asi hodně z manýry Herkomerovy, zejména v tom, že tak důsledně propracovává a analysuje skvrnky světla a stínu, jak je vytvářejí sluneční paprsky, svítící listím, že některým lidem až oči přecházejí.
   Nedávno jsem viděl velkou rytinu podle Herkomera "The last muster", Tys ji také jistě viděl. Jak je mužná!
   Rád bych viděl obraz Julese Bretona "Fille d´un mineur". V Courieres je ještě kamenouhelný důl a jednoho deštivého dne, když jsem tam přišel, vraceli se zrovna dělníci rozblácenou cestou domů jako karavana kominíků; stále vzpomínám na jednoho z nich ve starém vojenském plášti; ženy, které jsem viděl, neměly mužské šaty jako v Borinagi, kde všichni mají stejné havířské hadry.
   Tvůj dopis, milý chlapče, bude vždycky vítán; napiš v každém případě, pokud jsi to ještě neudělal, C.M. o tom, že jsem zde v Drenthe sám, a taky něco o našich plánech. Neodpoví-li však, pak toho asi budeme muset nechat.
   Mnohokrát děkuji za veškerou Tvoji námahu.
   Dnešního rána je pěkně zataženo, po prvé od mého příchodu nesvítí slunce. Ale snad bude krásně a já potom vyrazím. Lidé, u nichž se stravuji, jsou velmi spořádaní; muž je u dráhy ve výpravně, je to chlapík. Vypadá grouxovsky, jeho obličej je někdy jako červené zelí, pravý nosič. Žena velmi pracovitá a čistotná, tři děti.
   Dostanu tu asi kousek místa jako atelier. Sbohem, bratře, přeji Ti všechno nejlepší. Srdečně Tě zdraví
                                                 zcela Tvůj Vincent.

Adresa je: A. Hartsniker, hostinský, Hoogeveen
    

neděle 8. listopadu 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (191)

DRENTHE
září - listopad 1883


   Milý Theo!
   Jsem tu už několik dnů a hodně jsem toho tady prošel a tak Ti mohu obšírněji popsat krajinu, v níž jsem zakotvil.
   Přikládám malou skizzu podle své první malované studie z této krajiny - chalupu na vřesovišti.
   Je celá z drnu a z kůlů. Asi šest takových chalup jsem si prohlédl i zevnitř, takže studií bude víc.
   Jak vypadají ty chalupy zvenčí za soumraku nebo krátce po západu slunce, mohu Ti nejlépe vylíčit, když Ti připomenu obraz od Julese Dupréa, který patří, myslím, Mesdagovi a který představuje dvě chalupy, jejichž mechem pokryté a v tónu úžasně temné střechy se rýsují na mlžném a prašném večerním nebi.
   Tak to tu vypadá.
   Uvnitř v chalupách, v nichž je tma jako ve špelunce, je překrásně. Kresby některých anglických umělců, malujících v irských vřesovištích, znázorňují nadmíru realisticky, co tu vidím.
   Falbert Neuhuys znázorňuje tytéž věci s poněkud větší poetičností, než v nich člověk z počátku vidí, ale nedělá nic, co by au fond nebylo pravdivé.
   Venku jsem viděl nádherné postavy, které mě uchvátily svou prostotou.
   Viděl jsem ženu, jejíž prsy se házely jako při těžké práci - jak vzdálena je tu všechna smyslnost! Člověk cítí vždycky jen soucit a někdy úctu, jde-li o ženu starou nebo nemocnou. A melancholie, kterou tu věci mají, je zdravá jako na Milletových kresbách.
   Muži tu na štěstí nosí krátké kalhoty, zdůrazňující tvar nohy a zvýrazňující pohyby. 
   Abych uvedl některou z mnoha věcí, jež poskytly na výzkumných výpravách mému zraku a citu něco nového, chci Ti vyprávěti, jak tu na př. muži, ženy, děti a bílí nebo černí koně vlekou vřesovištěm lodě s rašelinou; právě tak jako holandské lodě rijswijckým průplavem.
   Vřesoviště je bohaté, viděl jsem tu pastevce a stáda, krásnější než brabantská.
   Zdejší ohniště se podobají Rousseauovu "Four Communal"; stojí venku na zahradě pod starými jabloněmi nebo mezi celerem a zelím.
   Mnohde jsou i úly.
   Na mnohých lidech je vidět, že jim něco chybí, zdrávo tu asi právě není - možná proto, že je tu nezdravá pitná voda - viděl jsem dívky, kterým bylo asi tak sedmnáct let nebo méně, byly krásné a svěží i ve tváři - nicméně většinou předčasně odkvétají. Ale to jim nijak neubírá na jejich ušlechtilém a vznosném držení těla, které je vrozeno mnohým, které se zblízka zdají uvadlé.   
   Vesnicí probíhají čtyři nebo pět průplavů, do Meppelu, do Dedenwartu, do Coevardenu a do holanského Veldu.
   Cestou podle nich vidíš tu a tam zajímavý starý mlýn, selský dvůr, loděnici nebo splav a vždycky rušné plavení rašeliny.
   Aby sis představil, jak je zdejší krajina originální: seděl jsem a maloval chalupu a tu se najednou objevily dvě ovce a koza a začaly se pást na střeše obytného stavení; koza vylezla na hřeben střechy a dívala se do komína. Žena, která slyšela nějaký šramot na střeše, vyrazila ven a hodila koště po koze, která seskočila jako kamzík.
   Oba dvorce na vřesovišti, které jsem si prohlédl a kde se odehrála tato příhoda, se jmenují Stuijfzand a Zwartschaap. Byl jsem se podívat i v jiných vesnicích; můžeš si představit, jak je to zde ještě nedotčené, když přese všechno Hoogeveen je vskutku městem; a hned vedle se pasou ovce a stojí ony pece a chalupy z hlíny.
   Občas myslím s velikým smutkem v duši na tu ženu a děti; kéž by bylo o ni postaráno! Je to jen její vina, mohlo by se říci a byla by to pravda, ale bojím se, že její neštěstí je větší, než si zaslouží.
   Že byla zkažená, věděl jsem už od počátku, ale doufal jsem, že se napraví; ale teď, protože s ní už nežiji a přemýšlím o té neb oné její vlastnosti, jsem stále pevněji přesvědčen, že se už nemůže polepšit, protože zašla příliš daleko.
   To mě zarmucuje tím víc, ale zároveň mě rozlítostňuje vědomí, že nebylo v mé moci ji napravit.
   Oči mi vlhnou, milý Theo, když vidím na vřesovišti nějakou takovou chudou ženskou s dítětem na ruce nebo u prsu. Vždycky se mi zdá, že je to ona, k čemuž přispívá i tělesná sešlost a zanedbaný zevnějšek.
   Vím, že není dobrá a že mám plné právo jednat tak, jak nyní jednám, že jsem u ní nemohl zůstat, že jsem ji ani nemohl vzít s sebou, že jsem jednal dokonce rozumně, moudře, jak chceš: ale to nic nemění na skutečnosti, že mi srdce usedá, když vidím takovou chvějící se ubohou ženu. Jak je život často smutný! Enfin, člověk nesmí být melancholický, musí smysl života hledat v něčem jiném, a tím je jedině práce. Nicméně jsou okamžiky, kdy se utěšuješ jen vědomím, že ani Tobě se neštěstí nevyhne.
   Sbohem, napiš brzy a buď klidný.
                                                           Zcela Tvůj Vincent.


  

Vincent van Gogh, Dopisy (190)

   Milý Theo!
   Právě jsem obdržel Tvůj dopis s přiloženými 100 fr. A zítra tedy cestuji do Hoogeveen v Drenthe. Odtamtud dále a odtamtud Ti také pošlu adresu. Sem mi už tedy rozhodně nepiš.
   A potom Ti nechávám na vůli okamžitě uvědomit několika slovy C.M. o mém odjezdu, poněvadž je, jak sám říkáš, možné, že mi sem napíše.
   Kdyby to teď udělal, bylo by nejlepší, aby požádal poštu o vrácení dopisu, neboť nevím, jaká bude moje příští adresa, sám ji mohu teprve později dát poště a domácímu.
   Přítel Rappard je už také na cestách a Drenthe má za sebou. Nyní je asi v Terschellingu. Psal mi z Drenthe: "Kraj je tu v náladě velmi vážný, občas mi to připomíná postavy na Tvých studiích. Co se týče živobytí, nikde nelze určitě najít levnější zaopatření. A jihovýchodní kout (kraj, na který myslím) si zachoval, podle mého mínění, nejvíc ze své původnosti."
   Theo, při odjezdu zcela určitě zakusím pocit melancholie, a to tím víc, než by tomu bylo, kdybych byl přesvědčen, že by žena byla energická a že by při dobré vůli nebyla nespolehlivá.
   Nu, když jsem Ti to a ono řekl, víš nyní, na čem záleží.
   Já musím jít kupředu, neboť bych sám zanikl a jí bych tím v nejmenším neprospěl.
   Ale děti, které si člověk zamiloval?
   Všechno jsem nemohl pro ně udělat - nicméně, kdyby žena byla chtěla!
   Avšak nebudu si tím příliš lámat hlavu, neboť musím, přese všechno, postupovat kupředu.
   Z opatrnosti se neodvážím vzít si barvy s sebou, poněvadž tam venku budu muset hned zaplatit za své věci, až přijdou, rovněž za ubytování a cestovní výlohy. Poštěstí-li se nám však dostat něco od C.M., nechám si potom odtamtud poslat poštou v balíku nějaké barvy, které jsem si vyhledal.
   Čím dříve se to může stát, tím lépe.
   Kdybys tedy něco slyšel, pak mi napiš, až se dozvíš mou adresu; navrhovaná úprava je, myslím, dobrá, jen kdybys sám nebyl zkracován při splácení po částkách; jenom vyčkej příznivého okamžiku, kdy bude moci něco poslat. Myslím, že C.M. nakonec přece nic neudělá.
   Rozhodně, bratře - žes to ihned poslal, svědčí o tom, že správně a rozhodně pohlížíš na věci, neboť teď budu aspoň brzy tam dole a budu se moci orientovat, a potom bychom mohli zajisté omezit vydání, nepřijde-li žádná pomoc.
   Proto Ti za to děkuji - myslím, že se to projeví jako dobré opatření. 
   Mým plánem je zůstat tam dole asi do té doby, až přijedeš příštího roku do Holandska. Potom bych Tě nerad minul. Tak bych tam mohl prožít všechna roční období a vytvořit si názor na povahu tamější končiny.
   Obstaral jsem si cestovní pas, který je platný dvanáct měsíců a který mě opravňuje cestovat kamkoli chci a zdržet se v některém místě tak dlouho, jak se mi to hodí.
   Jsem velmi rád, že mohu teď odejet, neboť tím si sami pomůžeme, spoléhám na to, že tam dole budu muset vydat za byt a stravu 50 fr, zbytek zůstane na práci a to je velký rozdíl proti tomu, co jsem mohl dělat tady za daných okolností.
   Neposedíme tedy v klidu, i když jiní nepomáhají.
   Mnoho pozdravů, neboť ještě dnes si musím vyjednat mnoho věcí - napiš C.M. pár slov - v těchto dnech obdržíš zprávu o mém odjezdu, půjde-li všechno dobře, už zítra večer.
   Sbohem se stiskem ruky
                                               zcela Tvůj Vincent.

Dodatek. Nedávno jsi mi napsal, "snad Tě Tvá povinnost dožene k jinému jednání", nebo něco podobného; o tom jsem nyní hodně přemýšlel, a poněvadž má práce tak rozhodně ode mne žádá, abych tam odejel, myslím proto, že pro mne je povinností hledět si víc práce nežli ženy a že tato nesmí kvůli oné trpět. Loňského roku ještě tomu tak nebylo, neboť podle mého názoru dospěl jsem s prací právě nyní k bodu, kdy musím odejet do Drenthe - nicméně člověk má přece cit pro oboje a chtěl by dělat obojí; avšak za těchto okolností nejde to kvůli penězům, a co je hlavní, i proto ne, že se na ni nelze pevně spolehnout.

Frederic Chopin Mazurka in A Minor Op 17 No. 4

https://www.youtube.com/watch?v=Vi9jAX26RhQ
Frederic Chopin Mazurka in A Minor Op 17 No. 4 - Khatia Buniatishvili

a tady táž hudba v pojetí jiného interpreta, prosím:

https://www.youtube.com/watch?v=yvgElaOoPQs  
Horowitz plays Mazurka Op.17 No.4 in A minor 

nádherné, místy téměř magické tóny...



Příjemný poslech :-)

neděle 1. listopadu 2015

Kdo hledá

Hledala ve tmě a dešti a mlze
kohosi
kdo by jí nakrmil neexistující duši

napadlo ji
jestli ve chvíli kdy vidí jen mrholení
lidé tam nahoře za okny
mezi tisíci zářivými lákadly
mohou pozorovat hvězdy

raději se očima vrátila k zemi

kolísala mezi realitou
pro jednu tady pro druhou tam

hledala dobrodince
jenž nosí po kapsách rozesmáté štěstí

když z husté promrzlé mlhy
kdosi napřáhl živou a teplou dlaň...