úterý 29. září 2015

J.S.Bach - BWV 1056 Allegro Largo - David Fray

Zkusím opět nabídnout trochu hudby, ke které lze se vracet neustále, část koncertu J.S. Bacha s mým oblíbeným interpretem Davidem Frayem - bývá mu vytýkána přespřílišná mimika obličeje, kdo ale nechce se dívat, nechť zavře oči a jen poslouchá... myslím, že hudba za to rozhodně stojí, tahle je skutečně duši otevírající :

https://www.youtube.com/watch?v=gg6OMsUS8tI
Bach Piano Concerto No 5 in F minor BWV 1056 Allegro Largo - David Fray


Přeji hezký poslech a vlídně barevné myšlenky.

Dobrý večer.
 

pondělí 28. září 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (184)

   Milý bratře!
   Dnes přišel od Tebe dopis - po mnohé stránce dopřál mi volnosti pohybu.
   Přijmi dík za zákrok u C.M. - C.M. poděkuji, pošlu mu několik studií, dále - především o ženě - nic.
   Teď však ještě jedno.
  Teď někdy napíši dopis, který napíši v klidu, a vynasnažím se stručně se vyjadřovat, a přece říci v něm to, co považuji za nutné.
   Tento dopis bys pak mohl uschovat a s jeho pomocí, až by ses setkal s někým, kdo by se snad dal pohnout vzít si ode mne studie, dotyčnému přesně vyložil mé vlastní myšlenky a úmysly; teď si však myslím především toto: jedna má kresba sama o sobě ani v pozdější době dokonale neuspokojí, v určitém počtu se však studie, třeba byly i rozdílné, přece navzájem doplňují. Pro samé sběratele je, myslím, lepší, vezmou-li si určitý počet, nežli když si vezmou jen jedinou. A co se týče peněz, bylo by mi milejší jednat se sběratelem, který si trvale odebírá něco za nízkou cenu, nežli s takovým, který to udělá jen jednou, i když přitom dobře platí.
   Ještě Ti mohu říci, že mě navštívil Rappard, že viděl větší kresby a srdečně o nich hovořil. Když jsem mu říkal, že jsem se cítil trochu sláb a že bych myslel, že by to mohlo pocházet z toho, že práce na nich nejde sama sebou, nepochyboval, že tomu tak je.
   Hovořili jsme spolu o Drenthe. V těchto dnech tam zase jede, a jede i ještě dále, totiž do rybářských vesnic u Terschellingu. Co se mne týče, rád bych odejel do Drenthe, zvlášť nyní po Rappardově návštěvě.
   To dokonce tak rád, že jsem zkoušel, zdali by bylo snadné nebo obtížné přestěhovat se s celým tím krámem.
   Prostřednictvím firmy van Gend & Loos bych mohl vzít s sebou nábytek, ba i kamna a lůžko, jen bych si musel vzít poloviční nákladní vůz, a pak už by bylo třeba jenom málo beden k balení nebo žádné.
   Pamatuji i na tyto věci, neboť i když předměty, které mám, nemají valné ceny, přece by bylo velké vydání, kdybych se musel docela nově zařizovat. Hleděl bych tam však odejet s ženou a dětmi. Měli bychom stěhovací a cestovní výlohy. Až bych tam jednou byl, jsem přesvědčen, že bych mohl v tom kraji vřesovišť a rašelinišť zůstat navždycky; ostatně tam dojíždí stále víc malířů, a časem tam snad vznikne jakási malířská kolonie.
   Živobytí je tam mnohem levnější nežli tu, takže myslím, že bych určitě ušetřil 150 nebo 200 zlatých ročně.
   A poněvadž jsem teď z peněz od C.M. poplatil dluhy, snad by bylo žádoucí rychle se odhodlat k této změně místa.
   Myslím, že je zbytečné zajet si tam kvůli orientaci.
   Přede mnou leží mapa Drenthe. Vidím na ní velké bílé pole bez puntíků označujících vesnice; protíná ho Hoogeveenský průplav, který najednou přestává, a tu vidím na mapě slovo Veenen, napsané napříč přes bílé pole. Kolem bílého pole se táhne bezpočet černých puntíků se jmény vesnic a jeden červený puntík označuje městečko Hoogeveen.
   Na pomezí moře - Zuiderského moře - jméno, jež nutí k přemýšlení; Oosterheuvelen, Erica, mají něco, nad čím se musíš zamyslit. Nuže, sděl mi někdy, co bys soudil o možnosti brzkého přestěhování se do tohoto kraje. Dojde-li k tomu, použil bych z počátku Rappardových zkušeností. Na jeho radu šel bych do odlehlejší části, kterou jsem ti popsal podle mapy.
   Co nejdříve se pokusím obstarat si podrobnou mapu Drenthe, kde je označena i povaha půdy.
   V tu chvíli bychom se octli sice před vydáním, ale v budoucnu dopadli bychom výhodněji. Ještě důležitější je, myslím, že bych byl v kraji, který je zcela určitě bohatý na podněty a dojista už sám sebou působí vážně; a tím se může má práce jenom zlepšit. Jak velká by byla vydání? Co nejdříve Ti to přesněji vypočítám.
   Předpokládám, že celá rodina by spotřebovala tolik, jako 2½, lze však počítat tolik jako 3 osoby.
   Cestovné není uvedeno v mém jízdním řádu, ale myslím, že zůstane pod 10 zl. za osobu, ½ vozu do Assenu bylo firmou Gend & Loos odhadnuto na 20.- zl. Ale museli bychom se také připravit na několikadenní pobyt v hostinci, což by činilo denně 1 zl. za osobu. Zde je pro mne nanejvýš obtížná především činže, ale také všeobecná drahota.
   A nejnaléhavější výdaj, t.j. za model, zcela jistě by se tam potud změnil, kdybych tam mohl získat za tytéž nebo i za méně peněz víc a lepších modelů.
   Myslím také, že až se tam někde usadím, Rappard by dojížděl do toho kraje ještě častěji nežli nyní, takže bychom se tedy mohli spolu častěji vídat.
   Myšlenka na Drenthe utkvěla ve mně, jak už jsem Ti řekl, především po jeho návštěvě a po tom, na čem jsme se uradili o mé práci. V nejnutnějším případě mohl bych si ostatně i tady najít levnější byt, i zde se mi líbí, nicméně přece raději bych chtěl být zas jednou sám s přírodou - bez města.
   Člověk tím upadá do polovičatého jednání, které z něho dělá polovičatého člověka. Musíme se snažit vnést do umění ještě víc jakési mužnosti. Nebudeš muset, myslím, odvolávat, že už teď něco z toho vidíš, především potom ne, až opět nabudu sil. Je ovšem obtížné, že můj žaludek nemůže snést ani obvyklé jídlo, a kdybych jednal, jak chci, neměl bych chuť na nic jiného nežli na kyselá jablka. Tomu však nepovoluji - nu, to je právě zesláblost, a to silnější, než smím připustit. Nyní ještě očekávám dopis od Rapparda o Drenthe. V každém případě Ti opět brzy napíši, i o úmyslu zůstat tady, až dostanu od domácího určité zprávy o bytě ve Vooburgu, o němž říká, že bych ho snad mohl dostat lacino. Sbohem, ještě jednou srdečný dík.
                                                                     Zcela Tvůj Vincent.


 

Vincent van Gogh, Dopisy (183)

   19. srpna 83.
   Milý Theo!
   Zároveň s tímto listem píši otci dopis, v němž jsou různé věci o nichž teď nechci dvakrát psát. Buď tak dobrý a přečti si otcův dopis. V tomto dopise Tobě bych chtěl ještě jednou říci, že se mi čím dál víc zdá, že nejpraktičtější a nejpřímější postup, aby práce pokračovala, je v tom, že nebudeme vždycky hledat v dálce a že si stanovíme skromnější požadavky. Myslím-li na Londýn, je to povzbuzující myšlenka, to mi věř - je jenom otázka, dá-li se to nyní uskutečnit. Je přítomná chvíle nejpříznivější? Není vlastně lepší, řekneme-li si rovnou: "Ještě si nesmíš myslet o své práci, že je skutečně zralá, neboť těm, kdo ji vidí, nezdá se ještě zdaleka srozumitelné, co chceš a co máš v úmyslu, poněvadž se toho skutečně více méně děsí; proto jenom pokračuj v práci podle přírody věrně a vážně. Ještě jednou se o to pokus venku ve vřesovišti nebo v dunách a na čas nedbej toho, jestliže ti, kdo to nyní vidí, v tom ještě mnoho nenalézají. Neukazuj to tedy, naprosto nespoléhej na pochvalu v Londýně - musí to být ještě lepší." Sám si říkám to a ono, a uvažuji-li ještě v souvislosti s tím, co jsem Ti psal o ženě, snad uznáš, že je důvod k pochybnosti, mohu-li či nemám se odvážit hned teď na cestu do Londýna.
   Ještě se nemohu rozhodnout.
   Prostá myšlenka, která se mi zdá dobrá právě pro svou jednoduchost, je, abych bydlel levněji a dále nic nepodnikal - kdekoli na venkově, kde je typická krajina.
   Snažně se toužím dozvědět, zdali se vy, otec a Ty, můžete poněkud vmyslet do mého pocitu, pokud jde o to, abych zůstal pohromadě se ženou.
   Přál jsem si, kéž by to bylo možné, abychom ženě prostě upřímně odpustili a zapomenuli, slíbí-li, že se polepší, místo abychom ji vyhodili na ulici. Je lepší udržet ji, než aby zahynula.
   Dnes ráno mi řekla toto: "Už mi ani nenapadne pomyslet na věci, které jsem dříve dělala a také s matkou jsem o tom jinak nemluvila; jenom vím, že když budu muset odejít, prostě dost nevydělám, především proto, že musím živit děti, a kdybych šla na ulici, bylo by to jen proto - že musím, nikoli že chci." Myslím, jednou jsem Ti psal, co se událo mezi námi, když byla v nemocnici a kdy jsem ještě nebyl rozhodnut vzít ji k sobě. Tehdy nežádala zhola nic, což bylo u ní velmi nezvyklé.
   Nedovedu přesně říci, jak se vyjádřila, ale měla něco jako jehňátko, které jako by říkalo: musím-li být zabita, nu, nebudu se tomu bránit.
   Zkrátka, měla cosi jímavého, že jsem nemohl jinak než ji zplna odpustit; ano, že mnohem spíš sám jsem cítil cosi jako vinu, než abych jí mohl nějakou vinu dávat. O tom jsem však pomlčel a připustil jsem, aby jen slibovala různé věci, jako že bude pořádnější a přičinlivější, že bude lépe pózovat, že nebude docházet k matce atd. 
   A nyní jsem také zplna odpustil a na všechno zapomněl, bez postranních úmyslů, a nyní pohlížím na její chování zrovna tak, jak jsem to dělal dříve.
   Cítím jenom upřímný soucit, který je tak silný, že všechno ostatní před ním ustupuje a že nyní rovněž nemohu jednat jinak, nežli jako vloni v nemocnici a že říkám teď jako tehdy, dokud mám kus chleba a byt, máš u mne domov. Tehdy to nebyla vášeň, rovněž nyní to není vášeň - není to nic jiného, nežli že jeden chápe potřeby druhého jako přirozené skutečnosti.
   Že však vím, jak často jí loňského roku její rodina popletla hlavu, a poněvadž se obávám, aby opět neklesla, přál jsem si, abych s ní mohl bydlet někde na dědince, kde by neviděla nic z města a kde by měla přírodu pořád na očích, aniž by ji musela hledat. Ostatně od začátku jsem věděl, že by její tělo potřebovalo léta, aby se všechno zase upravilo - je tedy ještě naděje.
   Nu, malý klučina na mně nevýslovně visí - nyní, kdy začíná lézt a stát, sedí pořád u mne, kamkoli se v době hnu.
   Hle, Theo, kdybychom jednali podle toho, co určitě a jasně cítíme, pak bychom se, myslím, mohli též někdy mýlit a několikrát bychom narazili; avšak myslím, že zůstaneme ušetřeni neštěstí a zoufalství, budeme-li se ptát sami sebe, co je naší povinností - a když pak uděláme co možná dobře, co se musí udělat.
   Tak je tomu i s prací; nepochybuji, že není bezvadná, ale právě tak málo pochybuji o tom, že úplně nezbloudím a že přece ještě něčeho dobrého dosáhnu, třeba po dlouhém hledání. Jsem naprosto přesvědčen, že je nebezpečné hledat další postup v něčem jiném, nežli jedině a jenom v práci.
  Přál jsem si, kéž bych měl v přítomné době nějakého přítele, jako Mauva, nebo abych Ti jmenoval jiného, Herkomera - zatím co na tom, myslím, v podstatě nezáleží a oni sami by to asi též nepovažovali za podstatné.
   Při poctivé soustavné práci, ať to nyní trvá déle či kratčeji, ať to má větší či menší úspěch, musím nalézt dříve či později mezi malíři přítele, jako by to mohli být pro mne na př. M. nebo Hl, a to navždycky. A dojde k tomu snad dříve, jestliže prostě klidně pracuji, nežli kdybych se o to u někoho ucházel nebo někoho navštěvoval, s čímž bych měl beztoho malý úspěch pro rozličné zvláštnosti, které mám; pociťuješ to ostatně víc nežlí já sám, neboť sám něco z toho pozoruji, nikoli však, že je to tak kromobyčejně zlé, a proto jsem se někdy divil tomu, jak mi bylo vždycky zatěžko probudit u lidí i jen trochu důvěry.
   Dejme tomu, že by moje chyby byly právě tak špatné a právě tak nepochybné jako ženiny, tu bych si přál, aby pro mne mnohý udělal to, co dělám pro ženu já a co jsem často udělal; tedy, prominul by mi nikoli zpola, nýbrž úplně, tak jako by se nic nebylo přihodilo, tak jako by nebylo se čeho už obávat.
   Jestliže jsi snad řekl něco C.M. v tom smyslu, že jsem snad opustil ženu, pak to, prosím, okamžitě odvolej - nemohu udělat nic, co by se mi nyní jevilo jako kruté a nemilosrdné. Nevím, budu-li později s ženou šťasten, a mohlo by se ovšem stát, že bych nebyl - určitě v tom budou vždycky nějaké obtíže - nicméně štěstí není to, zač jsme odpovědni, dojista jsme však odpovědni za to, do jaké míry jednáme podle svého svědomí.
   Sbohem chlapče, a chceš-li, napiš mi ještě pár slov, jsi-li v Nuenen.
                                                  Zcela Tvůj Vincent.

neděle 20. září 2015

O nedůležitosti časové (úvaha)

https://www.youtube.com/watch?v=U-36aV2OLt4
Helene Grimaud - Water (Leoš Janáček)

Ráda poslouchám muziku. Kdybych se narodila na jiné planetě a měla příležitost poslechnout si skladbu ze Země, třeba "Vodu" Leoše Janáčka, ovšem která dorazila v omylném záznamu "pozpátku", možná bych při jejím poslechu nevěděla bezpečně určit správné plynutí... snad jedině, že bych se řídila citem. Mohou být city, emoce univerzální pro celý vesmír?


~


Již dříve, četla jsem, že pohyb z budoucna je v rámci matematické rovnice možný. Takové úvahy jsou samozřejmě nad moje možnosti. Ale pokusila jsem se zamyslet jinak, mohu si představovat. Tak třeba touhy, přání, jichž bychom se jednou rádi dotkli, prožili je... Věřím, že je možné uvažovat a lze souhlasit, vize, které máme, v představách "plynou z různě daleké budoucnosti směrem k nám", jsou motivační a povzbuzující. Jde  o vzájemné prolínání - ovlivňování času přítomného (minulého) s myšlenou budoucností. Čas je tedy nedůležitý, neboť provázaný, a nezáleží tolik na směru jeho plynutí. Důležitá je myšlenka a její uskutečňování, které nás k vysněnému cíli (budoucnosti) přibližuje (sbližuje). Vlastně, nejdůležitějším je život sám, jak žijeme. 


A pro zajímavost příklad, že hudbu lze poslouchat pozpátku, račí kánon:
https://www.youtube.com/watch?v=xUHQ2ybTejU
J.S. Bach - Crab Canon on a Möbius Strip

Krásné, téměř již podzimní dny :-)




neděle 13. září 2015

Až za konečky prstů

Dívka stála uvolněně, ruce rozhozené
jako rozbitá hračka, a sála
paprsky rezavého slunce
I teď si přála jasně vidět kolem sebe

Věděla,
že život ve skutečnosti je velká nesnáz,
neustálé polo objetí,
chladné, i láskyplné až za konečky prstů,
žádané i obávané,
světla, stíny,
před čím by bylo lépe uniknout trhlinou v jsoucnu...
   nestačí jen jít stále stejnými směry,
   kdy jeden vede k výšinám,
   druhý až ke dnu snesitelnosti

A není nikoho, a není nikdo, kdo by běžel vstříc

Lidské nitro nelze zachytit žádnými vzorci,
             cosi nás ujařmuje,
             cosi nám chybí,
přitom nevíme přesně co,
když hlubinně bytostná úzkost proráží přes všechny úsměvy

Dívka se otočila,
jako ze skla pod rezavým sluncem se rozpustila,
to, co z ní zůstalo, křišťálově průhledné vločky,
                                                              vítr rozvál...

Hvězdné nebe se nepohnulo...



Vincent van Gogh, Dopisy (182)

18. srpna 83

   Milý bratře!
   Sotva jsem se vrátil domů, jsem nucen Tě ihned o něco poprosit - prosba, která je bezpochyby jen proto nutná, poněvadž mám, jak uvidíš, stejné úmysly jako Ty - prosba, abys mě příkře neodbyl pro různé záležitosti, které jsme nyní najednou nemohli vyřídit. Neboť potřebuji určitou dobu k rozhodnutí. Mezi námi oběma existuje svazek, který se může ještě upevnit časem a nepřetržitou snahou - ano, je to umění; přece mám veškerou naději, že si přese všechno nadále budeme rozumět.
   Obávám se, že co se týče práce, řekl jsem Ti věci, které bych měl jinak říci atd.; mám neurčitý pocit, že jsem Tě musel nějak zarmoutit, neboť když jsi odjížděl, zdálo se mi, že přece mezi námi něco je.
   Doufám, že se to vyjasní.
   Co se týče práce, bylo mi od té doby, co si vůbec dávám na to víc pozor, pořád jasnější, že výsledek je poněkud hubený.
   Znepokojovalo by mě to, kdybych to nepovažoval za něco podobného, co jsem, myslím, rovněž postřehl v prvých pracích tolika mně sympatických osobností, totiž jakýsi přirozený následek námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby překonal počáteční obtíže; ale ohlížím-li se nazpátek po posledních letech, která byla plna trampot, vidím, že toto mám za sebou. A doufám, že nyní, když jsou trampoty překonány, nastává jiné období mé práce.
   Toto je celková chyba a bezpodmínečně musí být odstraněna, a proto se musíme hledět chopit prostředku, který nám dopomůže na čas ke klidu. A o to musíme tedy usilovat, jinak zůstane při starém. Jaká je má práce, takový jsem i já sám, a na to musíš poněkud brát ohled. Nevím, myslíš-li si, zdali by bylo lepší nyní vyhledat někoho, jako je na př. Herkomer, Green nebo Small, anebo vyčkat, až se práce a já sám trochu uklidníme. Byl bych pro poslednější; vždyť se snad může ve mně brzy vyjasnit a prozatím bych raději nechtěl hned pobíhat v složitém londýnském obchodním ruchu.
   Co se týče jednoho i druhého, o čem jsi hovořil se mnou při svém odjezdu, doufám, že nezapomeneš, že jsi po mnohé stránce, vzhledem k mému oblékání atd., trochu přeháněl. Je-li však tomu skutečně tak, nu, pak jsem ochotně první, kdo uznává svou chybu, ale připadá mi to, jako by to byla stará povídačka víc od dřívějška ohřívaná nežli odůvodněná novým pozorováním -  jsem-li venku v polích nebo v atelieru, je to ovšem něco jiného.
   Nesmíš na mne zhurta, chceš-li mi tu skutečně něco vysvětlovat.
   Letos jsem byl takřka bez jakéhokoli styku.
   A o svůj oděv jsem se ovšem také nestaral.
   Jde-li jen o to, pak není tak těžké tomu odpomoci, zvlášť nyní, co mám od Tebe nové šaty - že ano.
   Ze srdce bych si však přál, aby se o takových slabých stránkách nehovořilo, nýbrž aby se mi raději promíjely.
   Stávám-li se proto popudlivý, je to proto, že jsem už o tom musel tolik toho vyslechnout; někdy jsem se oblékal dobře, někdy méně dobře, zkrátka, je to záležitost jako s tím sedlákem, jeho synem a oslem, jejichž morálku, že člověk se může těžko lidem zavděčit, znáš. Od Tebe mě to víc udivilo, nežli dopálilo; vždyť přece víš, kolik už jsem měl kvůli tomu mrzutostí a že se tyto věci staly povídačkou, jež přece nezamlčuje, co také pořád dělám. Nu, v každém případě mám od Tebe nový oblek, a starší, který je přece skutečně též ještě dobrý - tedy prozatím je to vyřízeno a teď už se o tom nebavme. Kéž bych byl už jen trochu dále, takže by se snáze dalo něco prodat, potom bych určitě řekl, obchoduj, o prodej se nechci starat a žiji naprosto mimo tento okruh.
   V této chvíli však nemohu ještě bohužel tak mluvit - bez Tvé viny - avšak v našem obapolném zájmu a kvůli drahému klidu prosím Tě o strpení.
   Je mi strašně líto, že Ti ztěžuji život - snad se to vyjasní - kdyby ses však rozpakoval, říkám rovnou, pak bych se raději všeho vzdal, než abych chtěl na Tebe uvalit břemeno, které by bylo pro Tebe příliš těžké. Potom bych jel určitě do Londýna, okamžitě, něco hledat, třeba místo nosiče zavazadel a nechám umění, při nejmenším atelier a malování, až nadejdou lepší časy.
   Ohlížím-li se po minulosti, vždycky narazím na tytéž osudné body, které mi nejsou zcela jasné, které všechny připadají na měsíc srpen 1881 a únor 1882. Proto také vždycky bezděky jmenuji táž jména. Tomu se asi podivuješ.
   Milý bratře, nepovažuj mě za nic jiného, leda za obyčejného malíře, který stojí před obtížemi, a nemysli, že se přihodí něco zvláštního, nastanou-li chmurnější okamžiky.
   Chci říci, nepředstavuj si budoucnost ani černě, ani příliš světle. Uděláš dobře, budeš-li víc věřit v šeď.
   Sám se o to pokusím a považoval bych za nesmysl, chtěl-li bych od toho upustit.
   Mnoho pozdravů.
                                                   Zcela Tvůj Vincent.

   Co se týče ženy, nepochybuji, že v každém případě pochopíš, že bych se k ní nechtěl příkře chovat.
   A pak bych Ti chtěl ještě říci, jak smýšlím o prodeji. Myslím, že by bylo lepší, nežli muset hovořit se sběrateli o našich věcech a vychvalovat nebo vysvětlovat, kdybychom raději pokračovali v práci, až sami zákazníci pocítí, že je vábí. Kdyby se něco nelíbilo nebo bylo odmítnuto, musel by se člověk při nejmenším chovat tak důstojně a klidně, jak je to jen možné.
   Velmi se obávám, že kdybych sám zakročil, abych se představil, přineslo by mi to víc škody nežli užitku, a proto jsem si přál zůstat stranou.
   Skoro vždycky je mi trapné, musím-li s někým mluvit; nemám z toho strach, ale vím, že dělám nepříjemný dojem.
   Možnost to změnit ztroskotává na tom, že by má práce trpěla, kdybych žil jinak. A pracuje-li někdo vytrvale, pak na to později také ještě jednou dojde.
   Vezmi si Mesdaga; pravý mastodont nebo hroch - ale jeho obrazy se nicméně prodávají. Nyní ještě nejsem tak daleko, ale ten, kterého tu připomínám, začínal také pozdě, ale pak se čestně, mužně vypracoval na výši, ať to s ním ostatně je jak chce. Na žádný způsob není lenost, že nedělám to či ono, nýbrž abych víc pracoval a zdržoval se všeho, co se přímo netýká mé práce. Nedovedu jinak mluvit.
   Kdybych opustil ženu, snad by se zbláznila. Nyní, kdy jsem u ní, nabyla trochu klidu, dost často jsem našel prostředky k uklidnění, když mívala záchvaty nesnesitelné nálady nebo úzkosti, které ji zkrušovaly - během tohoto roku se naučila ovšem chápat, že vpravdě má ve mně přítele, který ji dovede v její slabosti pomoci a který chápe, v čem to vězí; časem se snad docela napraví, jestliže ji především už neláká, co by ji přivádělo zpět do minulosti a co je lépe jí nepřipomínat.
   Žádoucí je však odstěhovat se, zároveň však musí být učiněno nějaké úsporné opatření. Říkali jí věci, jako na př., že bych ji kvůli dětem opustil. Tomu tak není, nikdy by to nebylo pro mne příčinou, je to však jedna z věcí, které ji matou a kvůli nimž by si přála, aby děti vůbec nebyla měla.
   S ní je to, Theo, tak, že se sice učí, že jí však musím velmi často ukazovat totéž, a tak mě někdy zarmucuje - a přece, když ji někdy napadne říci, co chce a míní - to se stává ovšem zřídka - pak překvapuje, jak je čistá přes svou zkaženost. Zrovna tak, jako by v troskách její duše, jejího srdce a ducha sídlilo ještě něco docela jiného. A v těchto řídkých okamžicích má výraz jako Delacroixova "Mater Dolorosa" nebo jisté hlavy od Ary Scheffera. V to však důvěřuji, a od té doby, co jsem to zas jednou spatřil, vážím si této hloubky a mlčím o jejích nedostatcích.
   Doufám, chlapče, že dříve, nežli se vrátíš do města, uvidíš ještě několik krásných západů slunce nad tichou krajinou, daleko od města. Co se týče změny bydliště, vím, že takové by se našlo na více nežli na jednom místě. Jistě však udělejme, co je třeba, s klidem, ještě si o tom napišme.
   Sbohem - prožívej ještě příjemné dny a buď jist. že ať přinese budoucnost cokoli, nevzdám se naděje, že příští dny budou klidnější.   

pondělí 7. září 2015

Frédéric Chopin

Dlouho jsem Vás nepozvala ke společnému poslechu hudby, dnes jsem náhodně vybrala a snad potěší hudba Frédérica Chopina, je v ní tolik něhy, hravosti a krásy...

https://www.youtube.com/watch?v=3KkUAL9HqpY
Murray Perahia plays Frédéric Chopin Etude Op 10 in C Major, No. 1

https://www.youtube.com/watch?v=piL1_M234XE
Murray Perahia plays Frédéric Chopin - Etude Op. 25, no. 5 in E minor

https://www.youtube.com/watch?v=-9L-UldBwqQ
Daniel Barenboim - Nocturne n.20 in C-sharp minor [F. Chopin]


Příjemný poslech a krásný večer :-)


čtvrtek 3. září 2015

Homobloud

Ideály, jež jsme si vysnili, tu jsou pořád,
někde v čase...

                     Tenkrát jsem ještě nerozuměla dospělým hrám,
toužila, myslela a věřila jsem - inu, něžně křehký homobloud,
   že vyřčená slova
   jsou na život a na smrt,
   mají sílu lásky co zažíhá,
   a shoří až s posledním výdechem...

   teď vím, možná jsou pravdivá,
   ale jako pravda, která míjí...







https://www.youtube.com/watch?v=LS7e43qVpbE
Lotte Kestner ~ I Want You


úterý 1. září 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (181)

   Milý Theo!
   Také jinak bych si mohl opatřit to, kvůli čemu bych se chtěl odtud přestěhovat. Potloukaje se včera a předevčírem krajem u Loosduinen, šel jsem také z vesnice až k moři a tam jsem našel nesčetná žitná pole; nejsou sice tak pěkná jako brabantská, ale musí tam být přece též ženci, rozsevači a sběrači klasů, zrovna věci, které mi letos chyběly, kvůli nimž jsem také občas pociťoval touhu po něčem jiném. Nevím, znáš-li ten kraj, nebyl jsem tam v dřívějších letech.
   Namaloval jsem si tam na pobřeží studii. Je tam několik ochranných hrází, a to velmi dobrých, ze zvětralých kamenů a naplavených větví. Tam jsem se tedy usadil a maloval jsem stoupající příliv, až dosahoval tak blízko, že jsem musel sbalit své věci.
   Mezi vesnicí a mořem rostou keře, jejichž zeleň je hluboce bronzově zbarvena, ošlehané mořským větrem a tak svérázné, že si člověk o většině myslí: "Ó, toto je přece ten "Buisson" (Keř). Nyní se tam může jet drahou, dostaneš se na to místo, i když máš zavazadlo nebo musíš vzít domů vlhké studie. Hle, to je malá skizza cesty vedoucí k moři. Na této procházce jsem na Tebe zvlášť živě myslel.
   Duny v okolí města a u Scheveningen pozbyly v posledních desíti letech už mnoho ze své původnosti a rok od roku nabyly jiného, frivolnějšího rázu; nepochybuji, že máš stejný názor. Kdybychom se vrátili o víc nežli deset let, třicet let nebo dokonce čtyřicet a padesát let nazpátek, zastihli bychom dobu, kdy se duny začínaly malovat v pravé podobě. Tehdy vypadaly věci více ruysdaelovsky nežli nyní. Chceš-li vidět něco, co vyvolává Daubignyho či Corotovu náladu, musíš zajít kus dál, tam, kde je země ještě skoro panenská a ještě neukazuje šlépěje lázeňských hostí atd.
   Scheveningen je beze sporu velmi pěkné, ale už dávno tam není panenská příroda - nu, právě tu panenskost jsem nalezl na procházce, o níž jsem Ti vyprávěl. Přibližně taková byla ta kamenná hráz.
   Klid a příroda zřídka ke mně v poslední době tak hovořily.
   Často jsou přímo místa, kde člověk necítí nic z toho, co se nazývá vzdělaným světem, a kde se může člověk od toho všeho docela oprostit, a právě tato místa často potřebuje, aby nabyl klidu.
   Ale Tebe přál bych si mít přece u sebe, poněvadž, myslím, i Ty bys byl měl dojem, jako bychom byli zrovna v takové krajině, jak podle mé představy musilo vypadat Scheveningen v době, kdy se objevovaly první Daubignyho obrazy; shledal jsem, že v této krajině bytuje mohutná síla, chtěl bych říci něco, co povzbuzuje člověka pouštět se do mužných činů.   Bylo by snad pěkné, kdybychom tam někdy spolu zašli, až přijedeš, vzdáleni civilizace, na bílé cestě nic nežli ubohý vozík na lastury a několik keřů, které by se nám jevily jako Ruysdaelův "Keř". 
   Krajina je vesměs velmi prostá, povlovné cesty, zvětralý písečný podklad jenom s několika málo kopečky.
   Kdybychom byli spolu, myslím, že by nás tato krajina přiváděla do takové nálady, že bychom více nezapochybovali, co dělat, nýbrž určitě bychom pocítili, do čeho se musíme pustit.
   Nevím, zdali mě tak dojala náhodná shoda ponuré nálady s okolím nebo zdali i v budoucnu najdu tam tytéž dojmy - ale kdybych zase někdy pocítil potřebu trochu zapomenout na přítomnost a vmyslet se do doby, kdy začínala velká revoluce v umění, jejímiž představiteli jsou Millet, Daubigny, Breton, Troyon a Corot, pak bych se vrátil do těchto míst.
   Přál bych si, abys tam někdy byl - nu, až přijedeš, snad bychom se tam mohli proběhnout, do Loosduinen se přece dost rychle dostaneme drahou, nyní lze jet dokonce až do Naaldwyku.
   Plochá krajina tam za Loosduinen je docela jako něco od Michela, i to opuštěné pobřeží.
   Uvažuji-li v několika našich dopisech z poslední doby méně o budoucnosti nežli o přítomnosti, přece ještě doufám, že se za Tvého pobytu uradíme, že pro Tebe udělám více menších akvarelů jako pokus a snad také menší olejové obrazy.
   Kéž bychom si jen někdy mohli zjednat tolik volnosti pohybu, abych mohl letos bez přestání malovat.
   Tato osamělá procházka daleko do dun mě značně uklidnila, poněvadž jsem měl pocit, jako bych nebyl sám, nýbrž jako bych hovořil s některým ze starých malířů z doby, kdy začínal Daubigny.
   Nedivil bych se, kdybys také nemohl zapomenout na tuto přírodu, až bys tam někdy pobyl.
   Ještě co jsem Ti psal tento dopis, začal jsem akvarel tamější krajiny; na jiný motiv, ochrannou hráz, namaloval jsem studii a teď mám v každém  případě z této procházky upomínku, kterou Ti, až přijedeš, ukáži. A máš-li chuť, zajedem si tam, až přijedeš. Ostatně nejsem ještě zcela v pořádku - může ovšem být, že mám zesláblý žaludek, soudil bych tak z jakési závrati v hlavě atd., a to je tak obtížné, že se naléhavě potřebuji nějak toho zbavit. Avšak dost o tom. - 
   Až sem jsem dopsal včera. Dnes tedy - v pondělí - mohu Ti ohlásit, že v Paříži přijali roztrhanou bankovku a že jsem na ní jen poměrně málo ztratil a obdržel celkem 23 zlatých.
   Nyní si musím s Tebou promluvit o záležitosti, se kterou, doufám, budeš souhlasit. V předešlém dopise jsem Ti říkal, že by bylo podle mého názoru zhola nezodpověditelné, kdybychom platili krámskou cenu, jako by to jinak nešlo, a tak tratili 33,3%, místo abychom se snažili využít ve svůj prospěch barev za cenu netto. Ale poněvadž jsi mi na to neodpověděl, myslel jsem, že snad není možné na jméno G.& Co. opatřit něco, co je spíš určeno pro soukromý účel, a proto jsem nyní udělal kroky - které jsem ostatně už dříve podnikl - abych toho dosáhl a nemusil Tě s tím obtěžovat; doufám jen, že proboha nepochybuješ, že je to praktické. Víš, že učím jednoho zeměměřiče - jeho otec je drogista a obchoduje s barvami, je Paillardovým zástupcem a dodává m.j. Mauvovi.
   Za vyučování jeho syna nikdy jsem nic nedostal, nicméně mě jeho otec často ujišťoval svou úslužností. A nato jsem se tedy toho také chopil, a proto jsem mu jednou řekl, že má nepochybně mezi svými zásobami značný počet tub, které nejdou na odbyt.
   Tyto bych však mohl potřebovat a převzal bych je od Paillarda za cenu netto s předpokladem, že by mi v budoucnu dodával za týchž podmínek i tuby, které jdou na odbyt.
   Nejprve se rozpakoval, ale pak si jednou prohlédl zásoby a konečně jsem s ním uzavřel dohodu, jak se o ní shora zmiňuji.
   Přebírám od něho skoro 300 tub, mezi nimi na př. rozmanité karmíny a ultramariny za méně nežli cenu netto (partie o 10.- fr méně, cena netto Paillardových barev obnáší přes 50.- fr); těchto 300 kusů mě tedy stojí 40 fr. Zato mám i právo objednat si u Paillarda za cenu netto příště všechno, co potřebuji v barvách, takže získávám 33,3%. A tento rabat 33,3% nemám jen na olejových barvách, nýbrž i na vodových.
   Až sem přijedeš, mohli bychom si o tom ještě promluvit. Samozřejmě ani řeči o tom, že si musím najednou vzít 300 tub nebo je zaplatit, nýbrž v libovolných termínech - na př. měsíčně. Ale mám z toho radost, poněvadž 33,3% něco znamená, a pak je to natrvalo!
   Takto budu moci spíš pokračovat v malování. Dnes jsem si koupil polní stojan a plátno k malování, to první je příjemné, poněvadž pracuji-li venku, tak se neumažu. jako když pracuji vkleče.
   Nyní mám hotovo sedm akvarelových studií - krajin - z letošního léta. 
   Za peníze, které jsi mi poslal, opatřil jsem si posilující věci, však nemám mnoho chuti, poněvadž žaludek dobře nepracuje, a obávám se, že nějaký čas potrvá, nežli to pomine.
   Budu rád, až přijedeš, poněvadž to bude, myslím, dobré kvůli mnoha věcem. Bylo by však dobře, kdybys mi mohl něco poslat k prvnímu srpnu. Rozhodně jsem rád, že v té době, kdy přijedeš, budu mít několik namalovaných studií.
   Mám model - selského chlapce, který tu bydlí v sousedství - s nímž jsem se už dohovořil o studiích, které chci namalovat.
   Mohl by zařídit. že by šel se mnou časně zrána docela do plenéru, na př. do dun.
   Sbohem, přeji Ti všechno dobré a posílám Ti mnoho pozdravů.
                                                  Zcela Tvůj Vincent.