(Etten, prosinec, 81.)
Milý Theo!
Mnohdy snad odhazuješ knihu, poněvadž je příliš realistická, měj tedy soucit a strpení s tímto dopisem a určitě si ho přečti, i když je strašný.
Jak jsem Ti už psal z Haagu, musím si s Tebou o něčem pohovořit; teď jsem zase zpět. Myslím na svou cestu tam nikoli bez rozčilení. Když jsem přicházel k Mauvovi, trochu mi tlouklo srdce; neboť jsem si myslel: i on se mi pokusí mazat med kolem úst anebo se tu shledám s něčím jiným. Setkal jsem se však u něho s všemožnými praktickými a přátelskými pokyny a povzbuzením. Nikoli jako by se mu vždycky všechno líbilo, co jsem udělal a řekl, naopak. Ale když mi říkal, že to či ono není vhodné, pak zároveň připojil: "Jednou to však zkus tak nebo onak." A to je docela něco jiného, než dělat poznámky, jen aby se něco mohlo vytýkat. Říká-li Ti někdo, že jsi nemocen, tedy to mnoho nepomáhá; říká-li Ti však někdo, udělej to nebo ono a uzdravíš se a jeho rada není podvod, hle, to je to pravé a to potom také pomáhá. Teď jsem se od něho vrátil s několika namalovanými studiemi a akvarely. Mistrovská díla to ovšem nejsou, přesto však jsem přesvědčen, že je v nich cosi zdravého a skutečného, aspoň víc než v tom, co jsem dosud namaloval. A tak si tedy myslím, že jsem od nynějška začal vytvářet něco vážného, a poněvadž teď umím více využít dvou technických prostředků, totiž barvy a štětce, jsou mé věci opět takřka zcela změněné. - Teď však je musíme prakticky uskutečnit, a tu si musím nejprve nalézt dost velkou místnost, abych mohl dbát náležitého odstupu. Mauve mi okamžitě řekl, když uviděl mé studie: "Sedíš příliš blízko modelu".
Právě proto je v mnoha případech nemožno správně odměřovat proporce, a to je přece jedna z prvních věcí, které musím dbát.
Nyní musím hledět pronajmout si někde velkou místnost, buď světnici anebo kůlnu; to nebude zvlášť drahé. Za dělnický domek se tady na venkově platí ročně 30 zlatých nájemného, podle toho se domnívám, že místnost jež je dvakrát tak velká jako dělnický byt, byla by asi za 60 zlatých.
To není nedosažitelné. Už jsem viděl kůlnu, avšak s tou by asi bylo spojeno příliš mnoho nepříjemností, zejména v zimní době. Za trochu mírnějšího počasí mohl bych tam sice pracovat, a konečně myslím, že tady v Brabantsku lze nalézt modely, nejen v Ettenu, kdyby tu měly nastat nějaké překážky, nýbrž i dojista ještě v jiných vesnicích. Ačkoli si velmi vážím Brabantska, mám cit i pro jiné postavy nežli pro brabantské selské typy.
Nevýslovně se mi líbí v Scheveningen, avšak jednou jsem už tady a podle všeho připadá mi to tady levnější. S Mauvem jsem se však napevno dohodl, že udělám, co mohu, abych si našel dobrý atelier, a kromě toho musím používat lepších barev a lepšího papíru.
Nicméně pro studie a skizzy je papír Ingres znamenitý a je mnohem levnější. Z něho si sám udělám skizzáře různých formátů, abych nemusel kupovat hotové. Ještě mám nějakou zásobu papíru Ingres, jakmile mi však vrátíš studie a odešleš pak s nimi zase trochu papíru toho druhu, velmi mě potěšíš; nikoli však zcela bílého, nýbrž barvy režného plátna a nikoli studeného tónu.
Jak velký problém je přece, Theo, tón a barva, a kdo se nenaučí mít pro ně cit, zůstane daleko za životem. Mauve mě naučil rozumět tolika věcem, jež jsem dříve vůbec neviděl, a při příležitosti se Ti pokusím vypovědět, co mi řekl; neboť by v tom snad mohlo být ještě něco, co ani Ty dobře nevidíš. Konečně doufám, že si jistě spolu ještě jednou pohovoříme o uměleckých otázkách.
Nedovedeš si představit, jaký pocit ulehčení začínám pociťovat, když si pomyslím, co mi říkal Mauve ohledně výdělku. Jen si pomysli, jak jsem se po léta probíjel, jaksi pořád ve špatném postavení. A nyní, nyní se objevuje zásvit pravého světla.
Přál bych si, aby ses podíval na oba akvarely, jež jsem si přinesl; pak bys uviděl, že nejsou jako ostatní. Může v nich být ještě mnoho nedokonalostí, co se dá dělat, především řeknu, že s tím ještě nejsem vůbec spokojen, avšak přece je to cosi jiného, než jsem dosud udělal, a vypadá to svěžejší a zdravější. To však nevylučuje, že to musí být ještě mnohem svěžejší a zdravější, ale člověk nemůže najednou, co chce, to přichází pozvolna.
Teď však sám potřebuji několik těch studií, abych s nimi srovnával, co tu udělám; vždyť musí být při nejmenším na takové úrovni jako ty, jež jsem udělal u Mauva.
Ačkoli mi však Mauve říká, že bych skutečně mohl dělat prodejné kresby, kdybych tu ještě několik měsíců pokračoval v práci a pak na př. v březnu ještě jednou tu pobyl, přece stále prožívám velmi obtížné období. Množí se výdaje za model a atelier, za kreslicí a malířské potřeby, a na výdělek není vyhlídky. Otec mi sice řekl, že se nepotřebuji obávat o nevyhnutelné výlohy, a má radost z toho, co mu řekl sám Mauve, jakož i ze studií a kreseb, jež jsem si přivezl, přece se však trpce soužím proto, že otec má tím trpět škodu.
Doufáme ovšem, že se později všechno upraví, ale nicméně mi to těžce leží na srdci. Od té doby, co jsem tu, otec se o mne nijak nezasloužil a nekoupil mi nic víc, než jednou kalhoty a kabát, jež bych raději neměl, ačkoli je jistě potřebuji; ale otec nesmí tím být poškozen, tím spíš, že se mi ten kabát nebo kalhoty nehodí a že nejsou vůbec účelné.
Enfin, už zase ta petite misére de la vie humaine.
Teď ještě vidím, že je navíc hrozné, jak už jsem Ti dříve řekl, že nejsem dokonale svoboden, neboť ačkoli otec výslovně ode mne nepožaduje účty za vydání každého centu, přece vždycky přesně ví, kolik a zač vydávám. A ačkoli nemám konečně zádná tajemství, přece je mi nepříjemné, že se mi vidí do karet; nejhorší je, že pro toho, k němuž mám sympatii, nejsou má tajemství vůbec žádná tajemství.
Otec však není muž, k němuž mohu cítit, co cítím na př. k Tobě nebo k Mauvovi. Otce si sice velmi vážím, ale to je přece docela jiná sympatie, nežli k Tobě nebo k Mauvovi. Otec nemůže sdílet ani můj život, ani mé myšlenky a já se nemohu vpravit do jeho systému, jsem v něm příliš omezován, zalkl bych se v něm.
Ať cokoli otci vyprávím, je to pro něj prázdný zvuk, a rovněž já považuji otcova kázání a pojmy o Bohu, člověku, mravnosti a ctnosti za hloupé klábosení. Také čtu bibli, právě tak jako někdy čtu Micheleta nebo Balzaca nebo Eliota, avšak v bibli vidím zase zcela jiné věci nežli otec, a co si on z ní vybírá podle akademických receptů, to v ní vůbec nemohu nalézt. Otec s matkou si jednou přečetli knihu, farář ten Kate přeložil Goethova Fausta; vždyť co přeložil farář, nebude snad přece příliš nemravné (??? qu´est-ce que c´est que ca?). Ale ani v tom nevidí nic jiného, nežli nešťastné následky nemravné lásky.
A bezpochyby rovněž tak chápou bibli.
Podívej se na příklad na takového Mauva, když ten čte něco hlubokého, neříká jen tak beze všeho: "Autor míní to nebo to"; vždyť poesie je tak hluboká a nepostižitelná, že člověk nemůže všechno jen tak definovat. Ale Mauve má jemný cit, a podívej se, vycítit něco má, myslím, mnohem větší cenu než definovat a kritisovat. A i když čtu, vlastně tolik nečtu, jen několik málo spisovatelů, několik mužů, jež jsem náhodou objevil, pak to dělám jen proto, že uvažují o věcech s mnohem vyššího hlediska a pozorněji a s větší láskou než já a lépe znají skutečnost a abych se tak od nich něčemu přiučil. Neboť na mou věru nemohu vždycky vědět, co je dobré a zlé, co mravné a nemravné. Mravnost a nemravnost bezděky mě vedou ke K...
Ach, přece jsem Ti napsal, že jsem to začal čím dál méně přirovnávat k mlsání jahod z jara. Vždyť teď je to též tak. Kdybych se opakoval, odpusť mi to, ale nevím, zda jsem ti už přesně vypsal, co jsem zažil v Amsterodamu. Šel jsem tam s myšlenkou na vlídnou pohodu, kdoví, zdali to "ne, nikdy, jakživa ne" není na roztání. A jednoho večera jsem se procházel podlé Keizersgrachtu, abych vyhledal dům, a také jsem ho pak našel. To se ví, že jsem zazvonil a dozvěděl jsem se, že rodina je ještě u stolu. A potom jsem byl vyzván, abych přesto vstoupil, a tu byli všichni pohromadě s výjimkou K...
Každý měl před sebou talíř, žádný však nepřebýval; hned jsem si všiml této sice nepatrné, ale zvláštní okolnosti. Chtěli ve mně vzbudit domnění, že K... tu není, a odnesli její talíř; věděl jsem však, že tu byla a spatřoval jsem v tom jakousi komedii nebo hříčku. Po chvíli - po několika obyčejných frázích a pozdravech - jsem se zeptal: "Ale kde je K...?" Tu strýc S., tázaje se své ženy, opakoval mou otázku: "Matko, kde je K...?" Zatím jsem se dál nevyptával a hovořil jsem cosi o výstavě v Arti atd. Po jídle se ostatní vytratili a strýc S. s manželkou a moje maličkost jsme zůstali sami a zaujali dostojné posice. Strýc S. se ujal slova jako kazatel a otec, a řekl, že zrovna hodlal mé maličkosti poslat dopis, týkající se té záležitosti, a že by jej přečetl. - Nicméně jsem se nejprve znova zeptal: "Ale kde je K...?! Neboť jsem věděl, že je ve městě. Tu strýc S.: "K... odešla z domu, jakmile se dozvěděla, že jsi tu." Poněkud je sice znám, musím Ti však říci, že tehdy jsem nevěděl a teď ještě bezpečně nevím, zdali jejich chlad a drsnost byly dobrým či zlým znamením. Vím tolik, že jsem je nikdy neviděl vůči nikomu jinému na oko či skutečně tak chladné, odpudivé a drsné. Neřekl jsem na to mnoho a zůstal jsem docela klidný: "Přečti mi ten dopis, i když mi na tom moc nezáleží." Teď začala ta epištola. Nic v ní vlastně nebylo, než že jsem byl požádán, abych zanechal dopisování, a připojena rada, abych se rázně pokusil pustit tu věc z hlavy. Předčítání dopisu bylo konečně skončeno a měl jsem zrovna takový pocit, jako bych slyšel v kostele faráře říkat amen. Mluvil nejprve zvýšeným, pak pokleslým hlasem; nechalo mě to právě tak chladným jako obyčejné kázání.
A tu jsem začal mluvit já, klidně a zdvořile, jak jsem dovedl. Nu ano, tak jsem už často slyšel rozumovat - ale teď dál - a potom? Potom však strýc S. pozvedl oči a zdálo se, že je poněkud vyděšen, že jsem nebyl plně přesvědčen, že tu bylo dosaženo nejzazší meze lidského myšlení a cítění. Podle jeho názoru nebylo už možné žádné další "potom". Tak jsme pokračovali a tu a tam teta M. prohodila slůvko, strýc i já jsme se rozohnili, najednou jsem se stal útočným a rovněž strýc S., pokud se farář může stát útočným.
A ačkoli neřekl rovnou: "Bůh tě zatrať, přece podle strýcova tónu to vypadalo, jako by se to vyjadřoval někdo jiný než farář. Víš však, jak si svým způsobem vážím jak otce, tak strýce S., a tak jsem se držel trochu zpátky, něco jsem dodal a něco připustil, takže mi nakonec večer řekli, že bych mohl u nich přenocovat. Na to jsem odpověděl: "Uctivě děkuji, utíká-li K... z domu, sotva přijdu, pak to nepokládám za vhodnou příčinu, abych tu bydlel; jdu do hostince." Potom se mne zeptali: "Kde jsi ubytován?" I řekl jsem, že ještě nevím; a tu strýc s tetou trvali na tom, že mě sami zavedou do dobrého a levného hostince. A panečku! Oba stařečkové šli se mnou chladnými, mlhavými a špinavými ulicemi a ukázali mi opravdu velmi dobrý a velmi levný hostinec. Naprosto jsem si nepřál, aby mě doprovodili, ale oni mi ho mermomocí chtěli ukázat.
Hle, pocítil jsem v tom cosi lidského a uklidnilo mě to. Ještě dva dny jsem zůstal v Amsterodamu a nadále jsem hovořil se strýcem S., K... jsem však nespatřil, po každé ji zapřeli. Říkal jsem jim, že ačkoli by si přáli aby ta historie byla považována za vyřízenou a skončenou, musí vědět, že co se mne týče, nemohu na to tak pohlížet, a na to mi pak neustále a houževnatě tvrdili, že se to později dojista naučím lépe posuzovat.
V těchto dnech jsem četl "Žena, náboženství a kněz" od Micheleta. Takové knihy, jako je tato, jsou plny samé skutečnosti, a kde je více života, než v samém životě? A my, kteří se ze všech sil snažíme žít, proč ještě mnohem více nežijeme!
Za ty tři dny, jež jsem běhal po Amsterodamu, jsem se unudil k smrti; cítil jsem se zatraceně nešťastný a shledal jsem, že ta strýcova a tetina polovičatá laskavost a rozumné uvažování, že to všechno je tuze odporné. Až jsem nakonec začal sám sobě být na obtíž a říkal si: "Snad by ses nechtěl opět stát melancholickým?" A potom jsem si řekl, ne; nenech se přece napálit. V neděli ráno jsem tedy zašel naposled ke strýci S. a řekl jsem mu: "Poslyš, drahý strýčku, kdyby K... byla anděl, pak by stála nade mnou příliš vysoko, a nedomnívám se, že bych se zamiloval do anděla. Kdyby byla ďáblem, zajisté bych si nepřál mít s ní co dělat. Ale za těchto okolností vidím v ní skutečnou ženu s ženskými vášněmi a rozmary a nadmíru si jí vážím; už je to tak a jsem tomu rád. Dokud není andělem nebo ďáblem, není ten sporný případ vyřízen." Na to nemohl strýc S. příliš mnoho odpovědět a sám mluvil o ženských vášních; přesně nevím, co o tom říkal, šel potom do kostela. Ký div, že se tu člověk zatvrdí a zkamení, poznávám to na vlastní kůži. Co se tedy týče Tvého bratra, o nějž jde, tedy se nechtěl dát napálit. To však nevylučuje, že měl pocit, jako by byl zmlácen; pocit, jako by tuze dlouho stál u skutečně chladné, tvrdé, obílené chrámové zdi. Mám-li Ti teď vyprávět dál, milý hochu - je trochu odvážné zůstat realistou, ale Theo, Theo, přece jsi sám realista, pochop přece můj realismus! Říkal jsem Ti, že potřebuji, aby má tajemství nebyla tajemstvími; nuže, toto slovo neberu zpět, mysli si o mně, co chceš, a nic na věci nemění, shledáváš-li dobrým či špatným, co jsem udělal.
Pokračuji. - Z Amsterodamu jsem si zajel do Haarlemu a velmi příjemně jsem poseděl u naší drahé sestřičky W. a vyšel jsem si s ní na procházku; k večeru jsem odejel do Haagu a v 7 hodin jsem dorazil k Mauvovi na venkov.
Řekl jsem mu: "Poslyš, měl jsi přijít do Ettenu a pokust se trochu zasvětit mě do tajemství palety. Myslel jsem si však, že to tak hned za pár dnů nepůjde, proto jsem teď přišel za tebou, a jestliže proti tomu nic nenamítáš, zdržím se tu asi 4 až 6 týdnů, nebo tak dlouho či krátce, jak chceš, a pak už uvidíme, co bychom mohli dělat. Je ode mne velmi nestydaté, že od tebe tolik žádám, ale enfin, "mám meč v zádech". Tu řekl Mauve: "Máš něco s sebou?" "Ovšem, zde je několik studií." Potom mě velmi pochválil, velmi, převelmi, zároveň však přičinil i poznámky, ale velmi málo. No, a následujícího dne jsme si postavili zátiší a Mauve začal tím, že řekl: "Teď se tedy chop palety." Od té doby jsem namaloval několik studií a později jsem udělal ještě dva akvarely.
To je teď resumé práce, avšak práce rukama a hlavou neznamená celý život. Mráz mi vězí stále v kostech, totiž v kostech mé duše, následkem té už zmíněné domnělé či skutečné chrámové zdi, a tu jsem si řekl, že se nenechám zlomit tímto osudným pocitem. Potom jsem si myslel, že bych si přál být jednou u ženy, nemohu žít bez lásky, bez manželky. Ani grešli bych nedal za život, kdyby mi nedal něco nekonečného, něco hlubokého, něco skutečného. Ale sám sobě jsem říkal: "Tvrdíš, že ona a žádná jiná! A ty bys šel k ženě? Ale to přece není správné, to je přece proti veškeré logice!" A na to jsem si odpověděl: "Kdo je pánem, logika nebo já; je logika pro mne či já jsem tu pro logiku; jsou mé bezpráví nebo má pošetilost nesmyslné a nerozumné? Ať jednám teď správně nebo nesprávně, nemohu jinak; ta zpropadená zeď mě příliš studí, toužím po ženě, nedovedu, nemohu, nechci žít bez lásky. Jsem jenom člověk, a to člověk s vášněmi, musím k ženě, jinak zmrznu nebo zkamením nebo, enfin, jsem už otupělý."
Za těch okolností jsem ostatně v svém nitru mnoho zápasil a v tom zápase vítězily některé věci, které dobře znám po fysické a hygienické stránce z hluboce trpké zkušenosti. Člověku se vymstí, kdyby měl příliš dlouho žít bez ženy. A nevěřím, že to, co jedni nazývají Bohem, jiní nejvyšší bytostí a jiní zase přírodou, je nespravedlivé a nemilosrdné, dospěl jsem zkrátka k závěru, že bych přece rád viděl, zda nemohu nalézt žádnou ženu. Ach Bože, tak strašně dlouho jsem nehledal. Našel jsem ženu, zdaleka ne mladou, zdaleka ne hezkou, s něčím zvláštním, chceš-li. Zajisté jsi více méně zvědav. Byla dost velká a silně stavěná, neměla zrovna dámské ruce jako K..., ale jako někdo, kdo hodně pracuje. Nebyla však hrubá a sprostá, nýbrž měla v sobě cosi ženského. Měla cosi z žertovné postavy od Chardina, nebo Fréra, nebo snad Jana Steena, zkrátka byla to, co Francouzi nazývají "dělnice". Měla mnoho starostí, to každý mohl poznat, a život ji poznamenal; ach, nic distinguovaného, nic výjimečného, nic nevšedního. "Každá v každém věku, jestliže miluje a je hodná, může muži poskytnout nikoli nekonečnost okamžiku, ale okamžik nekonečna."
Toto "nevím co" odkvětu, to, přes co šel život, má pro mne, Theo, nekonečně mnoho kouzla. - Ach, měla pro mne půvab, spatřoval jsem v ní cosi z Feyen Perrina, z Perugina. Hleď, nejsem naprosto tak nevinen jako holobrádek nebo spíše jako dítě v kolébce.
Nebylo to po porvé, že jsem se nemohl ubránit tomuto pocitu náklonnosti, náklonnosti a lásky zrovna k těm ženám, které popové tak proklínají, s výše své kazatelny tak odsuzují a jimi opovrhují. Neproklínám ji, neodsuzuji ji, nepohrdám jí, hleď, je mi skoro třicet let a mohl by sis představit, že bych někdy nepocítil potřebu milovat? K... je ještě starší než já. Také má za sebou lásku, ale právě proto ji mám raději. Není nevědomá, ale já též ne.
Chce-li se zžírat starou láskou a o nové nechce ani slyšet, pak je to její věc, a když to tak velice dává najevo a mně se vyhýbá, nemohu kvůli ní rdousit svou energii a duševní sílu. Ne, to nechci; mám ji rád, ale kvůli ní nechci zmrznout a ochromovat si ducha. Láska je žahadlo, jiskra, kterou potřebujeme, a rozhodně ne mystická láska. -
Tato žena mě nešidila - ach, kdo považuje všechny tyto dívky za podvodnice, tolik se mýlí a je tak málo prozíravý. Tato žena byla ke mně hodná, velmi hodná, neobyčejně hodná a velmi milá; jak , to teď nebudu svému bratru Theovi vyprávět, poněvadž si o něm myslím, že už sám něco takového zkusil. - Tím lépe pro něho.
Utráceli jsme spolu mnoho?- Nikoli; vždyť jsem neměl mnoho a říkal jsem jí: "Poslyš, nemusíme se příliš opíjet, abychom k sobě navzájem cosi cítili, raději strč do kapsy, co mohu postrádat."
A přál jsem si, abych mohl víc postrádat; vždyť to zasluhovala.
A hovořili jsme o všem možném, o jejím životě, o jejích starostech, o její bídě, o jejím zdraví, a měl jsem s ní povzbudivější rozmluvu než na př. s učeným profesorským strýcem.
Když jsem Ti tu tak vyprávěl to a ono, snad z toho též vidíš, že ačkoli jsem člověk do jisté míry citový, přece nechci být nesmyslně sentimentální, že si chci buď jak buď zachovat trochu životního tepla, čilého ducha a zdravé tělo, abych mohl pracovat, a že lásku ke K... chápu tak, že se kvůli ní nechci pouštět do práce s melancholií a utrápit se. - Jestliže něčeho lituji, pak toho, že jsem dříve prožíval dobu, kdy jsem se nechal svést mystickými a theologickými hlubokomyslnostmi, že jsem se příliš uzavíral sám do sebe. Ponenáhlu jsem se z toho dostal. Když se člověk ráno probouzí a není sám, a když pak za svítání tu vidí družku, člověku to mnohem víc zpříjemní svět nežli naučené knihy a obílené kostelní zdi, do nichž jsou faráři zamilováni. Byla to útulná, jednoduchá světnička, kde bydlela, s prostými tapetami, šedého klidného tónu, a přece teplá jako obraz od Chardina; podlaha byla pokryta rohožkou a kusem tmavočerveného koberce, byla tu obyčejná kuchyňská kamna, prádelník, velké, nanejvýš prosté lůžko, zkrátka interiér pravé dělnice.
Příští den musela stát u necek. Zrovna velmi pěkné, a ve fialové bluze a černém kabátě jsem ji shledal zrovna tak půvabnou jako teď v jejím hnědém nebo starorůžovém šatě.
Nebyla už mladá, snad byla tak stará jako K..., a měla dítě; ba, měla život za sebou a mládí bylo to tam. To tam? - není vůbec starých žen. Ha, a byla silná a zdravá a přece nebyla hrubá a sprostá. Ti, kdož tak hrozně dají na ušlechtilost, dovedou vždycky rozeznat, co je ušlechtilé?
Pane Bože! Lidé to často hledají kdesi vysoko nebo hluboko, když je to hned vedle; tu a tam i já. Jsem rád, že jsem udělal, co jsem udělal; poněvadž poznávám, že mi žádná věc na světě nesmí překážet v práci anebo být příčinou, abych ztratil svou svěžest.
Když myslím na K..., tu ovšem ještě říkám: "Ona a žádná jiná." Ale tyto ženy, jež jsou od farářů odsuzovány a proklínány... není to od včerejška, co s nimi cítím, ano cítím k nim lásku, jež je vlastně staršího data než láska ke K... Když jsem někdy sám jako kůl v plotě, smrtelně se nudě, zpola nemocný a v bídě, bez krejcaru v kapse šel po ulici, díval jsem se za nimi a záviděl jsem lidem, kteří mohli s nimi jít, a měl jsem pocit, jako by ty ubohé dívky byly mé sestry., pokud jde o poměry a životní zkušenosti. A hleď, tento cit mám odedávna a velmi hluboko ve mně tkví. Ba i jako chlapec jsem někdy vzhlížel s neskonalou sympatií a úctou ne zpola povadlý ženský obličej, do něhož bylo takřka vepsáno: mám život za sebou. Můj cit pro K... je však cosi zcela nového a cosi zcela jiného. Aniž to ví, vězí v jakémsi žaláři, je rovněž ubohá a nemůže všechno, co chce, dělat a nedělat; a hleď, má jakousi resignaci, a jsem přesvědčen, že jesuitismus farářů a pobožných paní někdy na ni víc účinkuje než na mne, ten jesuitismus, jenž už, právě proto, že jsem se mu naučil vidět do karet, nemůže na mne mít vliv. Dbá toho však a nesnesla by, kdyby se ukázalo, že systém resignace, hříchu a Boha a nevím ještě čeho, zdá se marným poblouzněním. Neuvědomuje si, myslím, že Bůh, možná, teprve vlastně začíná, když pronášíme slovo, jímž Multatuli končí modlitbu prosťáčka: "Ó Bože, není Boha."
Hleď, poznávám, že ten popský Bůh je nadobro mrtev. Jsem však proto atheista? Faráři mě za něj pokládají a podívej se, miluji, a jak bych mohl pociťovat lásku, kdybych sám nežil a kdyby ostatní nežili, a když tedy žijeme, je v tom něco zázračného. Nazývej si to teď Bohem či lidskou přirozeností, nebo jak chceš, je však jistě něco, co nedovedu definovat a co, ačkoli je kromobyčejně životné a skutečně existuje, se mi jeví jako systém, a hle, to je teď můj Bůh, nebo tak dobré jako můj Bůh.
Ach, Pane Bože, miluji K..., miluji z tísicera příčin, ale právě že věřím v život a v něco skutečného, už nebudu abstraktní jako dříve, kdy jsem také měl názory, pokud jde o Boha a bohoslužbu, jako asi teď má více méně K... Nezříkám se jí, ale duševní krise, kterou možná prodělává, potrvá určitou dobu; s tím se smiřuji a nezazlívám jí nic, co dnes říká nebo dělá. Zatím co však ona lpí a křečovitě trvá na minulosti, musím pracovat a zachovat si jasného ducha pro malování a kreslení a pro obchody. Co jsem udělal, udělal jsem tedy, protože je mi třeba životního tepla a pro hygienu.
Toto všechno Ti vyprávím také proto, aby sis opět nemyslel, že jsem v melancholické nebo abstraktně hlubokomyslné náladě. Naopak, většinou se obírám myšlenkami na barvy, akvarely, hledání atelieru atd., atd. Milý hochu, což terpve kdybych našel vhodný atelier!
Nuže, můj dopis se protáhl; zkrátka, toužebně jsem si přál, abych už měl za sebou ty tři měsíce, během nichž občas navštívím Mauva, ale i tak budou mít do sebe cosi dobrého. Občas mi však napiš. Nepřijedeš ještě někdy letos v zimě?
Ten atelier si pronajmu nebo ne, podle toho, co si o tom myslí Mauve; podle úmluvy mu pošlu plán a potom snad, bude-li třeba, přijede, aby se na něj sám podíval. - A potom v březnu pojedu opět do Haagu a také zas jednou do Amsterodamu. Když jsem však posledně opouštěl Amsterodam, říkal jsem si: "Za žádných okolností se nesmíš stát melancholickým a nesmíš se nechat podlomit tak, aby tím trpěla tvá práce, obzvlášť nyní, kdy se ti začíná pěkně dařit." Na jaře mlsat jahody, ano děje se to v životě, ale to je jenom krátká doba v roce, a teď jsme od toho na hony vzdáleni. A mohl bys mi to či ono závidět? Ach, nikoli, milý hochu; vždyť co hledám, je pro všechny snadné nalézt, pro Tebe snad spíš než pro mne.
A kromě toho jsem v mnoha věcech tak pozadu a nedovzdělaný - kdybych jen přesně věděl, v čem to vězí a jak to musím zařídit, abych se polepšil. Ale bohužel, často nevidíme břevno ve vlastních očích.
Jen mi opět brzy napiš a rozlišuj v mém dopise plevy od pšenice, je-li v něm co dobrého, co pravdivého, tím lépe. Je v něm ovšem mnoho nesprávného, více méně přepjatého, aniž si to snad vždycky uvědomuji. Nejsem skutečně učenec a jsem úžasně nevědomý, ach, zrovna tak jako mnoho jiných, a i víc než ostatní, ale sám to nemohu vyzkoumat a mnohem méně než sebe sama mohu zkoumat jiné, a tu se často mýlím.
Ale někdy po dlouhém bloudění přece nalézáme stopu; "v každém hnutí je něco dobrého" (náhodou jsem to slyšel pronést Julese Bretona a zapamatoval jsem si tento jeho výrok). Řekni mi, slyšels někdy Mauva kázat? Já jsem ho slyšel napodobovat různé faráře - jednou kázal o Petrově lodičce. Kázání mělo tři části: 1. dostal loď darem nebo ji zdědil!? 2. opatřil si ji po kusech nebo na podíly? 3. nebo ji, hrůza pomyslet, ukradl? Potom kázal dál o dobrých "úmyslech Pána" a o "Tigridu a Eufratu", a pak napodoboval pátera Bernharda" Bůh - Bůh - je všemohoucí - stvořil moře, stvořil zemi - a vzduch a hvězdy a slunce a měsíc - všechno - všechno - všechno může - a přece ne! Není všemohoucí, něco je, co nemůže! Jaká je to věc, kterou všemohoucí Bůh nedovede udělat? Všemohoucí Bůh nemůže zavrhnout žádného hříšníka - - - - - - - - - - - - - - -
Nuže, sbohem, Theo, jen mi opět brzy napiš, v duchu stisk ruky,
Zcela Tvůj Vincent.
úterý 30. července 2013
sobota 27. července 2013
Tajemství divočin?... :-)
Hledáš Tajemství divočin?
Pochopení života?
Něžnosti i bolesti lásky?
Prchavé okamžiky úsměvů?
Ach, jsi smělý!
Tak ano, vezmi mne s sebou prosím
porozhlédnem se Spolu
po slunečním svitu všedních dnů
projdeme tišinami čarovných nocí
však nejprve staňme se
Ty oblakem já mlhou beztvarou
aby nás z cesty nesvedly
navyklé vzorce chování
nevěra
zrada
úšklebky...
Vzhůru do dálav, Pátrači divočin!
Prozkoumáme tajemnou pevnost
zdánlivě nevyzpytatelného Osudu...
kde radost nebo žal
stoupá či klesá
jako příliv či odliv
moře touhy v srdci
kdy náš duch unášen větrem
něžně zpívá
ale také bloudí a my nehlídáni
dopouštíme se ubližování
na jiných a tím i sebe samých...
kdy toužíme pít z oceánu života
ale mnohdy stačilo by
pár kapek průzračné vody
z potoku sladké důvěry
pramene mezi kapradím v lese
který jsme spolu prošli
v srdcích...
já a Ty....
Pochopení života?
Něžnosti i bolesti lásky?
Prchavé okamžiky úsměvů?
Ach, jsi smělý!
Tak ano, vezmi mne s sebou prosím
porozhlédnem se Spolu
po slunečním svitu všedních dnů
projdeme tišinami čarovných nocí
však nejprve staňme se
Ty oblakem já mlhou beztvarou
aby nás z cesty nesvedly
navyklé vzorce chování
nevěra
zrada
úšklebky...
Vzhůru do dálav, Pátrači divočin!
Prozkoumáme tajemnou pevnost
zdánlivě nevyzpytatelného Osudu...
kde radost nebo žal
stoupá či klesá
jako příliv či odliv
moře touhy v srdci
kdy náš duch unášen větrem
něžně zpívá
ale také bloudí a my nehlídáni
dopouštíme se ubližování
na jiných a tím i sebe samých...
kdy toužíme pít z oceánu života
ale mnohdy stačilo by
pár kapek průzračné vody
z potoku sladké důvěry
pramene mezi kapradím v lese
který jsme spolu prošli
v srdcích...
já a Ty....
http://www.youtube.com/watch?v=O15QaGkxYrI
pondělí 15. července 2013
Svítá
Vezmeš mne za ruku
a půjdeš se mnou, prosím?
kam? přece za tichou písní
dosud nezrozeného úsvitu
našich snů, touhy a věřím i lásky...
probádat hlubiny blízkého vesmíru
projít houštinami v duši
brouzdat se bosi
třeba i narazit hlavou, zakopnout
sbírat kameny a hvězdy
najít sladkou pastvinu
bezmezné důvěry
prolomit kůru srdce
zahnat tmavé stíny...
Vezmi mne za ruku, prosím
mluvme spolu více
staň se mým dechem
veselým smíchem
písní v souzvuku...
V kapce slané rosy
zrcadlí slunko letící oblaka...
Svítá...
a půjdeš se mnou, prosím?
kam? přece za tichou písní
dosud nezrozeného úsvitu
našich snů, touhy a věřím i lásky...
probádat hlubiny blízkého vesmíru
projít houštinami v duši
brouzdat se bosi
třeba i narazit hlavou, zakopnout
sbírat kameny a hvězdy
najít sladkou pastvinu
bezmezné důvěry
prolomit kůru srdce
zahnat tmavé stíny...
Vezmi mne za ruku, prosím
mluvme spolu více
staň se mým dechem
veselým smíchem
písní v souzvuku...
V kapce slané rosy
zrcadlí slunko letící oblaka...
Svítá...
sobota 13. července 2013
Chopin - Valentina Igoshina - Fantasie Impromptu
Chopin - Valentina Igoshina - Fantasie Impromptu
http://www.youtube.com/watch?v=qa0Z6g1XJkU
..ach, to je hudba, kterou miluji, čistá, emocionální fantazie...
Děkuji za návštěvu blogu :-)
Vicent van Gogh, Dopisy (96, 97)
19. listopadu 1881
Nejmilejší bratře!
Právě jsem dostal od tebe dopis. Srdečný dík za tvé sympatie, srdečný dík za "trochu peněz na cestu" a srdečný dík za Tvé mínění o kresbách, i když je příznivější než zasluhuji. Pokračuj v kritice mé práce a neboj se, že se mne dotkneš svými poznámkami, takové zranění budu pokládat za důkazy sympatie, jež má tisíckrát větší cenu než lichocení. Píšeš o praktických věcech; musím se od Tebe naučit stát se praktickým, musíš mi tedy více číst levity; neboť se nevzpírám polepšit se, a opravdu je mi třeba nápravy!
Ještě nikdy jsem, myslím, nepřijal peníze s větší vděčností než tu poukázku od Tebe; neboť bylo pro mne nesnesitelné pomyšlení, že bych nemohl jet, kdyby to muselo být, avšak teď si jsem aspoň jist, že bitva může být vybojována. Už dávno bych to byl udělal, kdybych byl měl v kapse zlaťák. Musím však mít jistotu, že bude také doma, když přijedu. Nyní si vytrvale dopisuji s naší sestřičkou W., jež stojí na stráži a uvědomí mě. "Ona" totiž odjíždí do Haarlemu a od W. se dozvím, kdy se "ona" vrátí do Amsterodamu.
Nuže uvidíme, jak bude dál.
Máš-li snad také milostnou historii, pak se otevřeně přiznej a důvěřuj mé diskretnosti.
Kdybych nebyl "one who has been down", nýbrž naopak někdo, kdo měl vždycky pevnou půdu pod nohama, pak bych nebyl pro Tebe ničím; ježto jsem však už byl v této hluboké mysteriosní studni hoře, je tu stín možnosti, že Ti mohu při nahodilé srdeční záležitosti říci něco užitečného.
S kresbami a praktickými věcmi se přicházím k Tobě léčit, kdoví, zdali zas já nemohu Ti něčím prospět, pokud jde o svízele v lásce.
Co se mne týče, velmi si vážím otce Micheleta. Určitě si jednou přečti "Láska a žena", a můžeš-li dostat, "Moje žena a já" jako i "Naši sousedé" od Beecher Stoweové, nebo "Jane Eyre" a "Shirley" od Currera Bella.
Ty Ti mohou říci mnohem víc a mnohem jasnější věci nežli já dnes. Muži a ženy, o nichž lze myslet, že stojí na vrcholu moderního vývoje, jako na př. Michelet a Beecher Stoweová, Carlyle a George Eliot a tolik jiných, volají k nám: "Člověče, jenž máš srdce v těle, pomoz nám, ať jsi kdokoli, vytvořit cosi skutečného, cosi trvalého, cosi opravdového; rozhodni se pro nějaké povolání a miluj ženu!
Ať je tvé povolání moderní a v ženě vytvoř svobodou moderní duši, osvoboď ji od hanebných předsudků, jež ji poutají.
Nepochybuj o boží pomoci, když děláš, co z vůle boží máš dělat; neboť Bůh chce, aby se v dnešní době změnil svět proměnou mravů, obnovující silou světla a plamenem věčné lásky.
Tímto prostředkem dojdeš sám cíle a budeš zároveň působit na své okolí dobrým vlivem, větším nebo menším podle svých poměrů."
Hle, domnívám se, že tato Micheletova slova platí všeobecně.
Nyní stojíme jako dospělí lidé, jako vojáci v šiku našeho pokolení.
Nepatříme tam, kam náležejí otec s matkou a strýcem S., musíme zůstat více věrni modernímu nežli starému. Ohlížet se po starém je neblahé. Když nám staří nerozumějí, nesmí nás to vyšinout z kolejí a musíme i proti jejich vůli jít svou cestou. Později sami řeknou: "Ano, přece jste měli pravdu!" Ačkoli si teď snad myslíš, že jsem v něčem více méně důkladnější, tedy přece shledáš, že v tisíci jiných věcech jsem velmi hloupý a zaostalý; v tomto rychlém, uspěchaném moderním životě se stáváme tak jednostranní. Ale pochybovali bychom, Ty nebo já, kdybychom se měli ucházet o dívku, pochybovali bychom, že nakonec přece budeme mít úspěch? Je to věru opovážlivost, když si je člověk jist svou věcí, přece však smím věřit, že můj duševní zápas není marný a já ho chci svést, chci ho vybojovat bez ohledu na veškerou svou slabost a chyby tak dobře a tak špatně, jak dovedu.
Jestliže devětadevadesátkrát padnu, po sté opět vstanu! A co kdo žvaní "o existenčních prostředcích", jako bych žádné neměl! Kdepak je umělec, který by se byl nesoužil a neplahočil, aby si zajistil pevnou půdu pod nohama? A od které doby nemůže nic vydělat někdo, kdo má malířskou pěst?
Opět jsem začal kreslit kopáče, jenž vybírá na poli brambory. Trochu víc jsem si tu však všiml okolí, lesa v pozadí s pruhem oblohy.
Jak je pole krásné, milý hochu!
Jakmile víc vydělám a budu moci víc věnovat na modely, uvidíš, že udělám ještě zcela jiné věci!
Ale pro modely je to také těžká práce, tomu věř, tím víc, když ty, jichž používám, nejsou modely z povolání - ostatně proto jsou snad mnohem lepší!
Máš-li příležitost rozehřát někoho pro mou věc, domnívám se, že můžeš o mně pomalu již otevřeně hovořit. Abych mohl dodávat lepší práci, musím postupně stále víc a víc vydávat za modely. Teď platím za den 20, 25 či 30 centů, to však nemohu dělat každý den; vlastně to nestačí. A mohl bych rychleji dělat pokroky, kdybych víc vydával.
Teď v zimě budu moci málo pracovat venku s modelem, ale doma jistě; to je též pěkné. Srdečný dík za "trochu peněz na cestu", slyšíš, milý hochu! Jsi velmi hodný a velmi laskavý!
Přijmi v duchu upřímný stisk ruky a věř mi.
Zcela Tvůj Vincent.
Etten, 23. listopadu 1881.
Nejmilejší bratře!
Jsem opravdu rád, žes otci a matce o tom i onom napsal. Zdá se mi, že nic jiného nemůže tak dobře působit - aspoň postupně. Dojista pochopíš, že nejsem takový člověk, abych rodičům nějakým způsobem svévolně ubližoval. Jestliže musím dělat, co se jim nelíbí a co je často neprávem zarmucuje, pak mi to samo působí mnoho starostí.
Nemysli si však, že nedávná politováníhodná scéna byla vyvolána jen z rozčilení. Bohužel už tehdy, když jsem prohlásil, že nechci dále studovat v Amsterodamu, a později, když jsem odepřel dělat v Borinagi, co tam ode mne žádali kazatelé, už tehdy řekl otec cosi takového. Mezi otcem a mnou je tedy dlouhotrvající a hluboce zakořeněné nedorozumění, jež, myslím, nemůže být docela usmířeno. Dojista se však můžeme navzájem respektovat i při naprosto se rozcházejících, ba někdy protichůdných pocitech, poněvadž, nehledíc k tomu, v mnohých věcech se vlastně shodujeme. - - -
Nedívám se tudíž na otce jako na nepřítele, nýbrž jako na přítele, jenž by daleko víc mohl být mým přítelem, kdyby se míň obával, že bych ho mohl "infikovat francouzským poblouzněním".
Co se týče "daného případu", tak nazývá strýc S. to, co se přihodilo mezi X a mnou, musím Ti ještě říci, že jsem se odvážil na zmíněného pana S. zaútočit doporučeným dopisem, poněvadž jsem se obával, že nedoporučené dopisy nemají účel. Tento si musí dojista přečíst, a snažil jsem se v něm upozornit Jeho Veledůstojnost na rozličné věci, na něž se rozpomene a o nichž, obávám se, nebude chtít nic vědět. Je to nediplomatický, velmi odvážný dopis, který však, o tom jsem přesvědčen, aspoň na Jeho Veledůstojnost zapůsobí. -
Jsem však nadmíru napjat a jsem připraven sám se rozjet do Amsterodamu; poněvadž je však cesta drahá, nemíním plýtvat svými prachy, a cesta do Amsterodamu je mou reservou, jestliže můj dopis nic nevyřídí.
Víš-li, že strýc S. je skutečně velmi zdatný člověk a vlastně umělec? Jeho knihy jsou velmi dobré a svědčí o hlubokém citu. Ještě letos v létě jsem četl malé dílo, jež právě vydal, o "malých prorocích" a o několika jiných, poměrně málo čítaných knihách bible. Mám tedy dokonce naději, že po nějakém čase vznikne mezi Jeho Veledůstojností a mnou trochu víc sympatie, než tomu bylo dosud.
Dopis, jejž jsem od něho obdržel před několika měsíci, nebyl napsán nesympaticky nebo v rozčilení, pouze jeho řeč je velmi určitá: "To "ne" je rozhodující. Teprve když jsem bez ohledu na tento dopis přece pokračoval v dopisování X., domníval se, že mi to bude muset zabrzdit, na což ani dost málo nestačil; tato páka nebyla s to se mnou pohnout.
Á propos, přece mi také musíš dát brzy něco vědět; přečasto jsem uvažoval o tom, co jsem Ti psal. Mýlil by ses však, kdyby ses domníval, že jsem Ti chtěl namluvit, že by musel člověk své vášně, jde-li o ctižádost v obchodě a o finanční záležitosti, omezovat, mírnit nebo docela potlačovat.
Tyto vášně mi naopak musí přinášet lepší ovoce, nemusí být zmenšovány, nýbrž musí dostat protiváhu v lásce.
"Hrabivost" je tuze ošklivé slovo, ale tento rarach nikoho nenechá na pokoji, a velmi bych se divil, kdyby byl někdy nepřivedl Tebe nebo mne do pokušení, že jsme se k němu přiklonili a byli ochotni říkat: "Peníze jsou pánem, peníze zmohou všechno, peníze jsou č. 1."
Nemyslím, že bychom se skutečně, Ty nebo já, skláněli před tímto panem Mamonem nebo mu sloužili, přece však Tobě i mně způsobuje hrozné obtíže: mně mnohaletou mizerii, Tobě velkým příjmem. toto obojí má spolu společné, že je pro člověka pokušením sklánět se před mocí peněz. Vůči každému pokušení jsme slabší nebo silnější; důvěruji však, že ani Ty, ani já nejsme předurčeni k tomu, abychom se stali kořistí ďábla peněz. Ale nemá nad námi zhola žádnou moc?
Tento pekelný mamon nesmí s námi hrát komedii, s Tebou, že by ses jaksi domníval, že je hříchem vydělávat mnoho peněz, a se mnou, že bych si jaksi myslel, že na mé bídě je cosi záslužného. Ne, opravdu není zásluhou být tak neschopný vydělávat peníze jako já, a to musím změnit, a aby se to změnilo, doufám, že mi ještě dáš k tomu mnoho užitečných pokynů.
Dojista se však domnívám, že nyní musíš věnovat svou pozornost, a to nejlépe a nejvíc soustředěnou pozornost na to, aby se v Tobě vyvinula ještě zplna neprobuzená životní síla, láska. Neboť je skutečně nejmocnější ze všech mocí; jen na oko nás činí závislými - vpravdě neexistuje bez ní žádná skutečná nezávislost, opravdová svoboda, neochvějná samostatnost. Říkám, že láskou se v nás probouzí cit pro povinnost a naše práce se nám stává jasnou, a tím, že milujeme a plníme povinnosti lásky, jednáme podle vůle Boží. Nesmí Tě udivovat, že ti přes nebezpečí, že mě budeš považovat za blouznivce, říkám, že nyní rozhodně potřebuji věřit v Boha, abych mohl milovat. Vírou v Boha nerozumím povinnost věřit všem sentencím kazatelů, jakož i žvanění a jesuitismu těch "svíčkových bab a slizkých pokrytců", to je mi cizí. Vírou v Boha rozumím pocit, že Bůh je, a nikoli mrtvý, vycpaný slámou, nýbrž živý, jenž nás neodolatelnou mocí nutí k "aimer encore". Takhle o tom smýšlím.
Znovu jsem poslal Mauvovi kresbu, kopáče na brambořišti, abych mu tím dal najevo, že žiji; přál bych si, aby teď brzy přijel. Jakmile si prohlédne mé studie, opět ti jich několik pošlu.
Nepřeješ-li si, abych Ti psal tak často a tak obšírně, jednoduše řekni "stop", nepřijde-li však samo od sebe jiné "stop", že totiž budu muset čas, jenž mi zbývá ke korespondenci, věnovat "jí". S těmito příliš dlouhými dopisy to pořád tak dál nepůjde.
Je zvláštní, že najednou zhola nic nevím, co se děje v Amsterodamu. Domnívám se, že nevím o tom nic, než co cítím. Jak může člověk na dálku něco cítit? Ano, nemohu to vysvětlit, ale jen se jednou zamiluj a možná uslyšíš v dálce i hlasy a uvidíš maličkosti, z nichž člověk soudí na bůhvíco velikého, asi tak jako podle kouře soudí, že hoří. Na štěstí je klidná, pěkná pohoda, jež má na lidi blahodárný vliv. Kdyby byla tuhá zima a severák, pak by to bylo s mým sporným "případem" horší.
Zatím se blíží velký svátek strýce a tety S. - otec s matkou hodlají k nim jet. Jsem opravdu rád, že jsi jim předtím napsal.
V naději, že co nejdříve dostanu od Tebe pár řádků, zůstávám se stiskem ruky
Zcela Tvůj Vincent.
Věz, že dělám, co mohu, abych se změnil po mnoha stránkách, ale také abych změnil svůj špatný finanční stav, a mimo to věřím, že nemůže škodit, když někdy přijdu trochu víc mezi lidi.
Nu, jistě je nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem, abych se finančně vzchopil, že usilovně pracuji. "Pracujte, čiňte se, to je základ, který nikdy neselže."
Ale to samo nestačí, nebo lépe, jsou ještě jiné prostředky, s nimiž musím pracovat. Snad neškodí, že jsem žil dlouho takřka "pod zemí", že jsem jeden "who has been down". Ted se však nepotřebuji vracet do propasti a myslím, že proto dobře dělám, zříkám-li se veškeré melancholie, že chápu život vyrovnaně, poněkud výše a radostněji a že obnovuji staré vztahy, pokud je to možné, a nové navazuji.
Tu či tam si jistě někdy narazím hlavu, que soit, chci to však stůj co stůj prosadit a vidět, zda bychom se nemohli rázně probojovat.
Už jsem často přemýšlel, zda by nebylo dobré a možné odejet na nějakou dobu do Haagu. Buď jak buď musím trvat na tom, aby mé zdejší pracovní prostředí a brabantské typy byly považovány za mé nejvlastnější dílo; mohu zde nalézt látku ještě na léta, když jsem to tu všechno poněkud poznal. Setrvání u zdejších brabantských typů však nemusí vylučovat, že se pokouším navazovat styky i jinde a že se dočasně jinde zdržuji.
To přece dělají všichni malíři a kreslíři.
Víš, co bych si přál? Aby mi K... začala vyprávět hezčí věci nežli "ne, nikdy, jakživa ne".
Potom by se mohl vypracovat plan de campagne pro uměleckou expedici. Nejprve však musím vytáhnout do pole proti "jesuitismu" a vynaložit na to hodně nervové síly, a za druhé nemohu začínat žádnou jinou kampaň, dříve než "dotyčná" nedospěje k rozhodnutí.
Ví K..., že neúmyslně mi neobyčejně ztěžuje posici? Buď jak buď, musí to později napravit!!!
Obávám se však, že se snažím prodat kůže medvědů, jež jsem ještě nezabil. Nicméně chci ještě spekulovat s jednou medvědí koží. Otec zkrátka řekl: "Ze svědomitého přesvědčení jsem nikdy nechtěl působit na dva lidi, aby uzavřeli sňatek."
Pokud jde o mne, svědomí mi říká pravý opak. Michelet na štěstí neměl takové výčitky svědomí; jinak by se jeho knihy nečtly. A jsem přesvědčen z vděčnosti k Micheletovi, že obzvlášť později, až se dostanu víc než nyní mezi umělce, kteří se tomu vyhýbají, udělám co mohu, abych jim objasnil, že se musí oženit. Na uklidnění "obchodníků s obrazy", kteří by se mohli domnívat, že "udržování domácnosti" je dražší nežli život "bez domácnosti", dodávám, že ženatý umělec s manželkou spotřebuje méně a je produktivnější nežli svobodný s milenkou. Měl snad otec Millet trochu větší vydání než tolik Italů a Španělů, kteří žili v poušti, kde je nebe z mědi a země ze železa? Je manželka dražší než metresa? Metresy platíte přece vy, páni obchodníci s obrazy, a ces dames se vám za zády vysmívají. "Kdo vás napaluje, pánové Goupile a Co.? Ženy, jichž je třeba, či ženy, jež jsou, jak je třeba?" "Je-li člověk sám, ztroskotá, zachrání se jen vespolek."
hle, jeden z problémů, jež Michelet umí říci tak jednoduše. Někdy se zdá, jako by se mýlil, později však člověk řekne: "Přece má pravdu."
I na Micheletovy knihy se hodí "je třeba je milovat, pak ztratit k nim lásku, potom znovu milovat."
Nemohla by být tato krásná pohoda sdostatek laskavá, aby teď jednoho dne roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne"? Nevyhodí mě při té velké oslavě či po ní? Nedejž Bůh!
Neměl bych do trojské síně propašovat trojského koně v podobě doporučeného dopisu? Jestliže ano, zmocní se potom Řekové, ukrytí v koni, totiž myšlenky, obsažené v dopise, pevnosti? Ano, proto jsem ve velkém napětí.
Sbohem.
Zcela Tvůj Vincent.
http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2347.jpg
Nejmilejší bratře!
Právě jsem dostal od tebe dopis. Srdečný dík za tvé sympatie, srdečný dík za "trochu peněz na cestu" a srdečný dík za Tvé mínění o kresbách, i když je příznivější než zasluhuji. Pokračuj v kritice mé práce a neboj se, že se mne dotkneš svými poznámkami, takové zranění budu pokládat za důkazy sympatie, jež má tisíckrát větší cenu než lichocení. Píšeš o praktických věcech; musím se od Tebe naučit stát se praktickým, musíš mi tedy více číst levity; neboť se nevzpírám polepšit se, a opravdu je mi třeba nápravy!
Ještě nikdy jsem, myslím, nepřijal peníze s větší vděčností než tu poukázku od Tebe; neboť bylo pro mne nesnesitelné pomyšlení, že bych nemohl jet, kdyby to muselo být, avšak teď si jsem aspoň jist, že bitva může být vybojována. Už dávno bych to byl udělal, kdybych byl měl v kapse zlaťák. Musím však mít jistotu, že bude také doma, když přijedu. Nyní si vytrvale dopisuji s naší sestřičkou W., jež stojí na stráži a uvědomí mě. "Ona" totiž odjíždí do Haarlemu a od W. se dozvím, kdy se "ona" vrátí do Amsterodamu.
Nuže uvidíme, jak bude dál.
Máš-li snad také milostnou historii, pak se otevřeně přiznej a důvěřuj mé diskretnosti.
Kdybych nebyl "one who has been down", nýbrž naopak někdo, kdo měl vždycky pevnou půdu pod nohama, pak bych nebyl pro Tebe ničím; ježto jsem však už byl v této hluboké mysteriosní studni hoře, je tu stín možnosti, že Ti mohu při nahodilé srdeční záležitosti říci něco užitečného.
S kresbami a praktickými věcmi se přicházím k Tobě léčit, kdoví, zdali zas já nemohu Ti něčím prospět, pokud jde o svízele v lásce.
Co se mne týče, velmi si vážím otce Micheleta. Určitě si jednou přečti "Láska a žena", a můžeš-li dostat, "Moje žena a já" jako i "Naši sousedé" od Beecher Stoweové, nebo "Jane Eyre" a "Shirley" od Currera Bella.
Ty Ti mohou říci mnohem víc a mnohem jasnější věci nežli já dnes. Muži a ženy, o nichž lze myslet, že stojí na vrcholu moderního vývoje, jako na př. Michelet a Beecher Stoweová, Carlyle a George Eliot a tolik jiných, volají k nám: "Člověče, jenž máš srdce v těle, pomoz nám, ať jsi kdokoli, vytvořit cosi skutečného, cosi trvalého, cosi opravdového; rozhodni se pro nějaké povolání a miluj ženu!
Ať je tvé povolání moderní a v ženě vytvoř svobodou moderní duši, osvoboď ji od hanebných předsudků, jež ji poutají.
Nepochybuj o boží pomoci, když děláš, co z vůle boží máš dělat; neboť Bůh chce, aby se v dnešní době změnil svět proměnou mravů, obnovující silou světla a plamenem věčné lásky.
Tímto prostředkem dojdeš sám cíle a budeš zároveň působit na své okolí dobrým vlivem, větším nebo menším podle svých poměrů."
Hle, domnívám se, že tato Micheletova slova platí všeobecně.
Nyní stojíme jako dospělí lidé, jako vojáci v šiku našeho pokolení.
Nepatříme tam, kam náležejí otec s matkou a strýcem S., musíme zůstat více věrni modernímu nežli starému. Ohlížet se po starém je neblahé. Když nám staří nerozumějí, nesmí nás to vyšinout z kolejí a musíme i proti jejich vůli jít svou cestou. Později sami řeknou: "Ano, přece jste měli pravdu!" Ačkoli si teď snad myslíš, že jsem v něčem více méně důkladnější, tedy přece shledáš, že v tisíci jiných věcech jsem velmi hloupý a zaostalý; v tomto rychlém, uspěchaném moderním životě se stáváme tak jednostranní. Ale pochybovali bychom, Ty nebo já, kdybychom se měli ucházet o dívku, pochybovali bychom, že nakonec přece budeme mít úspěch? Je to věru opovážlivost, když si je člověk jist svou věcí, přece však smím věřit, že můj duševní zápas není marný a já ho chci svést, chci ho vybojovat bez ohledu na veškerou svou slabost a chyby tak dobře a tak špatně, jak dovedu.
Jestliže devětadevadesátkrát padnu, po sté opět vstanu! A co kdo žvaní "o existenčních prostředcích", jako bych žádné neměl! Kdepak je umělec, který by se byl nesoužil a neplahočil, aby si zajistil pevnou půdu pod nohama? A od které doby nemůže nic vydělat někdo, kdo má malířskou pěst?
Opět jsem začal kreslit kopáče, jenž vybírá na poli brambory. Trochu víc jsem si tu však všiml okolí, lesa v pozadí s pruhem oblohy.
Jak je pole krásné, milý hochu!
Jakmile víc vydělám a budu moci víc věnovat na modely, uvidíš, že udělám ještě zcela jiné věci!
Ale pro modely je to také těžká práce, tomu věř, tím víc, když ty, jichž používám, nejsou modely z povolání - ostatně proto jsou snad mnohem lepší!
Máš-li příležitost rozehřát někoho pro mou věc, domnívám se, že můžeš o mně pomalu již otevřeně hovořit. Abych mohl dodávat lepší práci, musím postupně stále víc a víc vydávat za modely. Teď platím za den 20, 25 či 30 centů, to však nemohu dělat každý den; vlastně to nestačí. A mohl bych rychleji dělat pokroky, kdybych víc vydával.
Teď v zimě budu moci málo pracovat venku s modelem, ale doma jistě; to je též pěkné. Srdečný dík za "trochu peněz na cestu", slyšíš, milý hochu! Jsi velmi hodný a velmi laskavý!
Přijmi v duchu upřímný stisk ruky a věř mi.
Zcela Tvůj Vincent.
Etten, 23. listopadu 1881.
Nejmilejší bratře!
Jsem opravdu rád, žes otci a matce o tom i onom napsal. Zdá se mi, že nic jiného nemůže tak dobře působit - aspoň postupně. Dojista pochopíš, že nejsem takový člověk, abych rodičům nějakým způsobem svévolně ubližoval. Jestliže musím dělat, co se jim nelíbí a co je často neprávem zarmucuje, pak mi to samo působí mnoho starostí.
Nemysli si však, že nedávná politováníhodná scéna byla vyvolána jen z rozčilení. Bohužel už tehdy, když jsem prohlásil, že nechci dále studovat v Amsterodamu, a později, když jsem odepřel dělat v Borinagi, co tam ode mne žádali kazatelé, už tehdy řekl otec cosi takového. Mezi otcem a mnou je tedy dlouhotrvající a hluboce zakořeněné nedorozumění, jež, myslím, nemůže být docela usmířeno. Dojista se však můžeme navzájem respektovat i při naprosto se rozcházejících, ba někdy protichůdných pocitech, poněvadž, nehledíc k tomu, v mnohých věcech se vlastně shodujeme. - - -
Nedívám se tudíž na otce jako na nepřítele, nýbrž jako na přítele, jenž by daleko víc mohl být mým přítelem, kdyby se míň obával, že bych ho mohl "infikovat francouzským poblouzněním".
Co se týče "daného případu", tak nazývá strýc S. to, co se přihodilo mezi X a mnou, musím Ti ještě říci, že jsem se odvážil na zmíněného pana S. zaútočit doporučeným dopisem, poněvadž jsem se obával, že nedoporučené dopisy nemají účel. Tento si musí dojista přečíst, a snažil jsem se v něm upozornit Jeho Veledůstojnost na rozličné věci, na něž se rozpomene a o nichž, obávám se, nebude chtít nic vědět. Je to nediplomatický, velmi odvážný dopis, který však, o tom jsem přesvědčen, aspoň na Jeho Veledůstojnost zapůsobí. -
Jsem však nadmíru napjat a jsem připraven sám se rozjet do Amsterodamu; poněvadž je však cesta drahá, nemíním plýtvat svými prachy, a cesta do Amsterodamu je mou reservou, jestliže můj dopis nic nevyřídí.
Víš-li, že strýc S. je skutečně velmi zdatný člověk a vlastně umělec? Jeho knihy jsou velmi dobré a svědčí o hlubokém citu. Ještě letos v létě jsem četl malé dílo, jež právě vydal, o "malých prorocích" a o několika jiných, poměrně málo čítaných knihách bible. Mám tedy dokonce naději, že po nějakém čase vznikne mezi Jeho Veledůstojností a mnou trochu víc sympatie, než tomu bylo dosud.
Dopis, jejž jsem od něho obdržel před několika měsíci, nebyl napsán nesympaticky nebo v rozčilení, pouze jeho řeč je velmi určitá: "To "ne" je rozhodující. Teprve když jsem bez ohledu na tento dopis přece pokračoval v dopisování X., domníval se, že mi to bude muset zabrzdit, na což ani dost málo nestačil; tato páka nebyla s to se mnou pohnout.
Á propos, přece mi také musíš dát brzy něco vědět; přečasto jsem uvažoval o tom, co jsem Ti psal. Mýlil by ses však, kdyby ses domníval, že jsem Ti chtěl namluvit, že by musel člověk své vášně, jde-li o ctižádost v obchodě a o finanční záležitosti, omezovat, mírnit nebo docela potlačovat.
Tyto vášně mi naopak musí přinášet lepší ovoce, nemusí být zmenšovány, nýbrž musí dostat protiváhu v lásce.
"Hrabivost" je tuze ošklivé slovo, ale tento rarach nikoho nenechá na pokoji, a velmi bych se divil, kdyby byl někdy nepřivedl Tebe nebo mne do pokušení, že jsme se k němu přiklonili a byli ochotni říkat: "Peníze jsou pánem, peníze zmohou všechno, peníze jsou č. 1."
Nemyslím, že bychom se skutečně, Ty nebo já, skláněli před tímto panem Mamonem nebo mu sloužili, přece však Tobě i mně způsobuje hrozné obtíže: mně mnohaletou mizerii, Tobě velkým příjmem. toto obojí má spolu společné, že je pro člověka pokušením sklánět se před mocí peněz. Vůči každému pokušení jsme slabší nebo silnější; důvěruji však, že ani Ty, ani já nejsme předurčeni k tomu, abychom se stali kořistí ďábla peněz. Ale nemá nad námi zhola žádnou moc?
Tento pekelný mamon nesmí s námi hrát komedii, s Tebou, že by ses jaksi domníval, že je hříchem vydělávat mnoho peněz, a se mnou, že bych si jaksi myslel, že na mé bídě je cosi záslužného. Ne, opravdu není zásluhou být tak neschopný vydělávat peníze jako já, a to musím změnit, a aby se to změnilo, doufám, že mi ještě dáš k tomu mnoho užitečných pokynů.
Dojista se však domnívám, že nyní musíš věnovat svou pozornost, a to nejlépe a nejvíc soustředěnou pozornost na to, aby se v Tobě vyvinula ještě zplna neprobuzená životní síla, láska. Neboť je skutečně nejmocnější ze všech mocí; jen na oko nás činí závislými - vpravdě neexistuje bez ní žádná skutečná nezávislost, opravdová svoboda, neochvějná samostatnost. Říkám, že láskou se v nás probouzí cit pro povinnost a naše práce se nám stává jasnou, a tím, že milujeme a plníme povinnosti lásky, jednáme podle vůle Boží. Nesmí Tě udivovat, že ti přes nebezpečí, že mě budeš považovat za blouznivce, říkám, že nyní rozhodně potřebuji věřit v Boha, abych mohl milovat. Vírou v Boha nerozumím povinnost věřit všem sentencím kazatelů, jakož i žvanění a jesuitismu těch "svíčkových bab a slizkých pokrytců", to je mi cizí. Vírou v Boha rozumím pocit, že Bůh je, a nikoli mrtvý, vycpaný slámou, nýbrž živý, jenž nás neodolatelnou mocí nutí k "aimer encore". Takhle o tom smýšlím.
Znovu jsem poslal Mauvovi kresbu, kopáče na brambořišti, abych mu tím dal najevo, že žiji; přál bych si, aby teď brzy přijel. Jakmile si prohlédne mé studie, opět ti jich několik pošlu.
Nepřeješ-li si, abych Ti psal tak často a tak obšírně, jednoduše řekni "stop", nepřijde-li však samo od sebe jiné "stop", že totiž budu muset čas, jenž mi zbývá ke korespondenci, věnovat "jí". S těmito příliš dlouhými dopisy to pořád tak dál nepůjde.
Je zvláštní, že najednou zhola nic nevím, co se děje v Amsterodamu. Domnívám se, že nevím o tom nic, než co cítím. Jak může člověk na dálku něco cítit? Ano, nemohu to vysvětlit, ale jen se jednou zamiluj a možná uslyšíš v dálce i hlasy a uvidíš maličkosti, z nichž člověk soudí na bůhvíco velikého, asi tak jako podle kouře soudí, že hoří. Na štěstí je klidná, pěkná pohoda, jež má na lidi blahodárný vliv. Kdyby byla tuhá zima a severák, pak by to bylo s mým sporným "případem" horší.
Zatím se blíží velký svátek strýce a tety S. - otec s matkou hodlají k nim jet. Jsem opravdu rád, že jsi jim předtím napsal.
V naději, že co nejdříve dostanu od Tebe pár řádků, zůstávám se stiskem ruky
Zcela Tvůj Vincent.
Věz, že dělám, co mohu, abych se změnil po mnoha stránkách, ale také abych změnil svůj špatný finanční stav, a mimo to věřím, že nemůže škodit, když někdy přijdu trochu víc mezi lidi.
Nu, jistě je nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem, abych se finančně vzchopil, že usilovně pracuji. "Pracujte, čiňte se, to je základ, který nikdy neselže."
Ale to samo nestačí, nebo lépe, jsou ještě jiné prostředky, s nimiž musím pracovat. Snad neškodí, že jsem žil dlouho takřka "pod zemí", že jsem jeden "who has been down". Ted se však nepotřebuji vracet do propasti a myslím, že proto dobře dělám, zříkám-li se veškeré melancholie, že chápu život vyrovnaně, poněkud výše a radostněji a že obnovuji staré vztahy, pokud je to možné, a nové navazuji.
Tu či tam si jistě někdy narazím hlavu, que soit, chci to však stůj co stůj prosadit a vidět, zda bychom se nemohli rázně probojovat.
Už jsem často přemýšlel, zda by nebylo dobré a možné odejet na nějakou dobu do Haagu. Buď jak buď musím trvat na tom, aby mé zdejší pracovní prostředí a brabantské typy byly považovány za mé nejvlastnější dílo; mohu zde nalézt látku ještě na léta, když jsem to tu všechno poněkud poznal. Setrvání u zdejších brabantských typů však nemusí vylučovat, že se pokouším navazovat styky i jinde a že se dočasně jinde zdržuji.
To přece dělají všichni malíři a kreslíři.
Víš, co bych si přál? Aby mi K... začala vyprávět hezčí věci nežli "ne, nikdy, jakživa ne".
Potom by se mohl vypracovat plan de campagne pro uměleckou expedici. Nejprve však musím vytáhnout do pole proti "jesuitismu" a vynaložit na to hodně nervové síly, a za druhé nemohu začínat žádnou jinou kampaň, dříve než "dotyčná" nedospěje k rozhodnutí.
Ví K..., že neúmyslně mi neobyčejně ztěžuje posici? Buď jak buď, musí to později napravit!!!
Obávám se však, že se snažím prodat kůže medvědů, jež jsem ještě nezabil. Nicméně chci ještě spekulovat s jednou medvědí koží. Otec zkrátka řekl: "Ze svědomitého přesvědčení jsem nikdy nechtěl působit na dva lidi, aby uzavřeli sňatek."
Pokud jde o mne, svědomí mi říká pravý opak. Michelet na štěstí neměl takové výčitky svědomí; jinak by se jeho knihy nečtly. A jsem přesvědčen z vděčnosti k Micheletovi, že obzvlášť později, až se dostanu víc než nyní mezi umělce, kteří se tomu vyhýbají, udělám co mohu, abych jim objasnil, že se musí oženit. Na uklidnění "obchodníků s obrazy", kteří by se mohli domnívat, že "udržování domácnosti" je dražší nežli život "bez domácnosti", dodávám, že ženatý umělec s manželkou spotřebuje méně a je produktivnější nežli svobodný s milenkou. Měl snad otec Millet trochu větší vydání než tolik Italů a Španělů, kteří žili v poušti, kde je nebe z mědi a země ze železa? Je manželka dražší než metresa? Metresy platíte přece vy, páni obchodníci s obrazy, a ces dames se vám za zády vysmívají. "Kdo vás napaluje, pánové Goupile a Co.? Ženy, jichž je třeba, či ženy, jež jsou, jak je třeba?" "Je-li člověk sám, ztroskotá, zachrání se jen vespolek."
hle, jeden z problémů, jež Michelet umí říci tak jednoduše. Někdy se zdá, jako by se mýlil, později však člověk řekne: "Přece má pravdu."
I na Micheletovy knihy se hodí "je třeba je milovat, pak ztratit k nim lásku, potom znovu milovat."
Nemohla by být tato krásná pohoda sdostatek laskavá, aby teď jednoho dne roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne"? Nevyhodí mě při té velké oslavě či po ní? Nedejž Bůh!
Neměl bych do trojské síně propašovat trojského koně v podobě doporučeného dopisu? Jestliže ano, zmocní se potom Řekové, ukrytí v koni, totiž myšlenky, obsažené v dopise, pevnosti? Ano, proto jsem ve velkém napětí.
Sbohem.
Zcela Tvůj Vincent.
http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2347.jpg
neděle 7. července 2013
Antonín Dvořák, Dumky
Je hřejivý, krásně klidný podvečer... poslouchám hudbu a dívám se z okénka na hebce zelenou trávu, mladé stromky i několik vzrostlých velikánů... bílo modré nebe je stále plné slunečních paprsků, jen několik obláčků vznáší se vysoko... vše, co žije, touží po světle... nemám nic, přesto bych přála podělit se.. prosím.... děkuji za tu krásnou chvíli :-)
http://www.youtube.com/watch?v=73wz5Vsf4vA
:-)
http://www.youtube.com/watch?v=73wz5Vsf4vA
:-)
pátek 5. července 2013
Daleko za obzorem
Daleko za obzorem,
ba ještě mnohem dál
než je největší vzdálenost
mezi snovou vidinou a činem,
vede tajemná stezka...
je plná květin, barevných křídel,
potoků, stromů,
zákoutí temnot a propadlin,
bohatých hostin radosti, žalu,
hledání...
Kdo jednou po stezce se vydá,
stane se poutníkem třpytků bezprostorovosti,
neuslyší zvuk,
jen šepot mlhavých nadějí...
Daleko za obzorem,
ba ještě mnohem dál
vede ještě jiná cesta...
do svatého lůna času
jenž nám byl propůjčen,
abychom sny nejen snili,
nýbrž s úsvitem probuzení,
v paprscích slunce
s pokorou a úsměvem,
skutečně opravdově žili:
"Život, práce a láska jedno jsou!"
ba ještě mnohem dál
než je největší vzdálenost
mezi snovou vidinou a činem,
vede tajemná stezka...
je plná květin, barevných křídel,
potoků, stromů,
zákoutí temnot a propadlin,
bohatých hostin radosti, žalu,
hledání...
Kdo jednou po stezce se vydá,
stane se poutníkem třpytků bezprostorovosti,
neuslyší zvuk,
jen šepot mlhavých nadějí...
Daleko za obzorem,
ba ještě mnohem dál
vede ještě jiná cesta...
do svatého lůna času
jenž nám byl propůjčen,
abychom sny nejen snili,
nýbrž s úsvitem probuzení,
v paprscích slunce
s pokorou a úsměvem,
skutečně opravdově žili:
"Život, práce a láska jedno jsou!"
čtvrtek 4. července 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (94,95)
Pátek,18. listopadu 1881
Drahý bratře!
Kdybych si čas od času neulevil srdci, tak by, myslím, vybuchlo jako parní kotel.
Musím Ti vyprávět o události, jež by mě snad mohla přivést z rovnováhy, kdybych ji v sobě tutlal, která však nemusí být tak závažná, když ji řeknu bez obalu. Jak víš, nemáme jednak otec s matkou a jednak já totéž mínění o tom, co se musí či nemusí udělat vzhledem k povědomému "ne, nikdy, jakživa ne".
Když jsem drahnou dobu poslouchal poněkud silné výrazy "hrubá a nevhodná" - představ si, že miluješ a kdosi nazve tuto lásku "hrubou", nevzepřel by ses proti tomu s jistou hrdostí a neřekl "a basta!"? - a když na mou důraznou žádost, aby víckrát neužívali takových výrazů, to přestalo, přišlo na řadu něco jiného.
Nyní tomu říkali, že "přetrhávám pouta".
Jak častokrát jsem hovořil vážně, trpělivě, s citem o tom, že tomu tak není. To však pomohlo jen na nějaký čas a pak to začalo opět nanovo. Provinil jsem se vlastně jen "psaním dopisů" - a to je ten přečin. Když se však začalo všeobecně užívat nešťastného výrazu "přetrhat pouta" - podle mého mínění tak ukvapeně a nerozvážně - udělal jsem toto: po několik dnů jsem nepromluvil ani slova a vůbec jsem si ani otce, ani matky nevšiml, nerad; chtěl jsem pouze, aby pocítili, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pouta přetrhána.
Divili se ovšem mému počínání, a když mi to řekli, odpověděl jsem: "Hleďte, tak by to vypadalo, kdyby mezi námi nebylo žádné pouto náklonnosti, to však na štěstí ovšem je a prozatím se tak lehce nepřetrhne, teď však vidíte, jak špatný je takový výrok "přetrhávat pouta", a prosím vás, už to neříkejte."
Výsledek ovšem byl, že se otec na mne osopil, vykázal mě z pokoje - a proklínal; aspoň to tak vyznělo. Když se otec rozčiluje, je u mne zvyklý na to, že mu dám za pravdu. Nyní jsem si však pevně umínil, že nechám tento hněv ve jménu Božím se projevit.
Otec se v rozčilení také zmínil cosi o tom, že bych musel odtáhnout někam jinam; poněvadž to však bylo řečeno v podráždění, nepřikládám tomu žádný význam.
Tady mám modely a atelier, někde jinde by bylo dražší živobytí, práce těžší a modely nákladnější. Kdyby mi však otec s matkou klidně řekli: "Odejdi", pak bych ovšem šel. - - - - - - - - - -
Dostal jsi mé kresby? Včera jsem udělal opět jednu, selského chlapce, zapalujícího oheň na ohništi, nad nímž visí kotel; a ještě jinou, starého muže, jenž klade na ohniště suché klestí. K mému zármutku zůstává v mých kresbách cosi tvrdého a přísného, a myslím, že totiž "Jejím" vlivem, se to musí zjemnit. Nuže, milý hochu, zdá se mi, že není příčiny považovat tuto kletbu za strašně těžkou; možná, že jsem použil příliš tvrdého prostředku, abych dal pocítit otci a matce, co si nechtěli připustit.
Tisknu Ti ruku a důvěřuj mi!
Zcela Tvůj Vincent.
(Pátek večer.)
Milý Theo!
Když jsem Ti dnes ráno odesílal dopis, když jsem ho totiž dával do schránky, tu mi spadl kámen se srdce.
Okamžik jsem ovšem zapochyboval - mám mu to říci, či nemám; když jsem však později o tom důkladněji uvažoval, přece se mi to nezdálo zbytečné.
Teď Ti píši v komůrce, která je nyní mým atelierem, poněvadž druhá je příliš vlhká. Když se tak rozhlížím, je úplně ověšena různými studiemi, jež všechny mají vztah k určité věci, totiž k "brabantským typům". To je tedy načatá práce a jestliže budu vytržen z tohoto prostředí, pak bych musel opět začít s něčím jiným, a tohle by zůstalo ležet zpola dokončeno. To nejde! Nyní tu pracuji od května, začal jsem poznávat své modely a rozumět jim. Má práce dělá pokroky; to mě však stálo nemálo rasoviny, abych to dostal do správného chodu. A teď, když mi to jde jako na drátkách, měl by mi otec říci: "Protože píšeš dopisy... a protože mezi námi vznikají nepříjemnosti - " (neboť toto je hlavní příčina, a i kdyby říkali, že jsem se nevpravil do forem slušnosti, nebo co já vím, pak je to všechno vlastně jalový žvást) "poněvadž tedy vznikají nepříjemnosti, vyženu Tě ze dveří?"
To je přece trochu silné a bylo by směšné vzdávat se proto práce, do níž jsem se pustil a která začíná pěkně vypadat.
Ne, ne, to prostě tak nejde!
Ostatně nepříjemnosti mezi otcem a matkou a mnou nejsou tak strašné, nejsou vůbec takové, abychom nemohli zůstávat pohromadě. Otec s matkou však stárnou a mají své předsudky a zastaralé názory, jež ani Ty, ani já nemůžeme sdílet.
Kdyby mě na př. viděl otec s francouzskou knihou od Micheleta nebo Victora Huga v ruce, pak myslí na paliče, vrahy a "nemravnost". Ale to je přece pošetilé, a přece samo sebou se rozumí, že se nedám takovým žvástem přivést z míry. Už tak často jsem říkal otci: "Přečti si přece jednou z takové knihy aspoň pár řádek, a také Tě to zaujme"; otec se však zarputile zpěčuje. Právě teď, co mi láska zapustila do srdce kořeny, jsem četl znovu Micheletovu knihu "L´amour" a objasnilo se mi mnoho věcí, jež by mi byly zůstaly hádankou. Bez okolků jsem řekl otci, že bych v tom případě, kdybych musel volit, koho z obou bych měl poslechnout, dal více na radu Micheletovu nežli na jeho. Potom však přicházejí s historií jakéhosi prastrýce, jenž byl zaujat francouzskými idejemi a dal se na pití, a tak mi namlouvají, že i já udělám takovou kariéru. Jaká ubohost!
Otec s matkou jsou ke mně velmi hodní, pokud dělají, co mohou, dobře mě živí atd. Toho si velmi vážím, avšak to nevylučuje, že člověku nestačí jen jíst, pít a spát, nýbrž že touží po něčem ušlechtilejším a vyšším; ano, bez toho se nemůže naprosto obejít.
To vyšší, co nemohu postrádat, je láska k ....ové. Raději bych se vzdal započaté práce a veškerého pohodlí tohoto domu, než abych měl také jen v nejmenším resignovat a zanechat dopisování jí nebo jejím rodičům.
Nuže, píši Ti o tom, poněvadž Tobě záleží na všem, co se týká mé práce; neboť právě Ty jsi vynaložil už tolik peněz, abych se dostal kupředu. Nyní jsem na dobré cestě, nyní mi to dodává odvahy a já začínám jasněji vidět, a musím Ti, Theo, říci, teď toho mám plnou hlavu; nejraději bych v jednom kuse pracoval; otec mě však chce asi dostat z domu, aspoň mi to dnes ráno řekl.
Tuto aféru by snad urovnalo Tvoje silnější slovíčko. Pochopíš mě, řeknu-li Ti, že člověk potřebuje "lásku", aby pracoval a stal se umělcem, při nejmenším někým, kdo hledá svou prací cit; sám musí cítit a žít celým srdcem. Avšak otec s matkou jsou tvrdší než kámen i puncto "existenčních prostředků", jak to nazývají. Ještě kdyby šlo o okamžitý sňatek, pak bych s nimi určitě souhlasil, teď však jde o to, aby roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne", a to existenční prostředky udělat nemohou.
To je docela jiná věc, věc srdce a proto se ona a já musíme vidět a dopisovat si a spolu hovořit. To je nabíledni; je to prosté a zcela v pořádku. A věru za nic na světě se nedám odradit od této lásky, ačkoli mě pokládáte za slabý charakter, za slabocha.
Co dělat?
Nebylo by, Theo, pošetilé, kdybych proto přestal kreslit brabantské lidové typy, když teď v tom dělám pokroky, že se na mne otec s matkou hněvají pro mou lásku?
Ne, to se nesmí stát.
Zdá se mi, že se dozajista ve jménu Božím budou musit do toho vpravit. Bylo by přece tuze pošetilé, kdyby měl mladý muž obětovat svou energii předsudkům starého muže. A opravdu; otec s matkou mají v tom plno předsudků.
Ne, poslyš, bratře, bylo by příliš kruté, kdybych proto musel opustit zdejší pracoviště, abych někde jinde, kde je mnohem dráž, vyhazoval peníze oknem, místo abych si pomalu vydělával "trochu peněz na cestu". Ne, ne, ne, v tom je cosi zvráceného, to nemůže být dobré, že by mě zrovna teď chtěli vyhostit z domu. Není proto rozumný důvod a udělalo by to škrt přes mou práci. Jen tak beze všeho se to nesmí stát.
Co by si asi "Ona" pomyslela, kdyby věděla, jak to bylo dnes ráno! - Je tak dobrá a milá, že jediné nevlídné slovo jí působí duševní bolest; když se však tyto mírné, tak něžné, tak laskavé bytosti vzbouří - raněny do živého - pak běda těm, proti nimž se vzbouří. Kéž by nevystupovala proti mně, milý bratře! Věřím, že začíná nahlížet, že nejsem lupič nebo násilník, nýbrž naopak mírnější a v nitru klidnější, než se zdám na pohled. To však hned nepochopila a z počátku měla o mně skutečně nepříznivé mínění; - avšak hle, nevím proč, zatím co obloha se zatahuje a tmí se nepříjemnostmi a kletbami, s její strany svítá. Tedy, milý hochu, pošleš-li mi "trochu peněz na cestu", pak okamžitě dostaneš tři kresby, slyšíš? "Čas k jídlu", "Rozsvěcovače ohně" a "Chudého podruha". Můžeš-li jen, pošli tedy peníze; neboť po jedné stránce nebude cesta marná. S 20 až 30 franky mohu zase aspoň jednou spatřit její tvář. A máš-li chuť, pak napiš pár řádků o rozsudku k vyhnanství; tuze rád totiž chtěl bych tu v naprostém klidu ještě trochu pokračovat v práci, to by se mi zdálo nejpříjemnější. Potřebuji "ji" a její "vliv", abych dosáhl vyššího uměleckého hlediska, bez ní nejsem nic, s ní je tu však naděje. Žít, pracovat a milovat je vlastně totéž. Nuže sbohem, se stiskem ruky
Zcela Tvůj Vincent.
Slůvko od Tebe "z Paříže"snad bude něco vážit i proti předsudkům.
Drahý bratře!
Kdybych si čas od času neulevil srdci, tak by, myslím, vybuchlo jako parní kotel.
Musím Ti vyprávět o události, jež by mě snad mohla přivést z rovnováhy, kdybych ji v sobě tutlal, která však nemusí být tak závažná, když ji řeknu bez obalu. Jak víš, nemáme jednak otec s matkou a jednak já totéž mínění o tom, co se musí či nemusí udělat vzhledem k povědomému "ne, nikdy, jakživa ne".
Když jsem drahnou dobu poslouchal poněkud silné výrazy "hrubá a nevhodná" - představ si, že miluješ a kdosi nazve tuto lásku "hrubou", nevzepřel by ses proti tomu s jistou hrdostí a neřekl "a basta!"? - a když na mou důraznou žádost, aby víckrát neužívali takových výrazů, to přestalo, přišlo na řadu něco jiného.
Nyní tomu říkali, že "přetrhávám pouta".
Jak častokrát jsem hovořil vážně, trpělivě, s citem o tom, že tomu tak není. To však pomohlo jen na nějaký čas a pak to začalo opět nanovo. Provinil jsem se vlastně jen "psaním dopisů" - a to je ten přečin. Když se však začalo všeobecně užívat nešťastného výrazu "přetrhat pouta" - podle mého mínění tak ukvapeně a nerozvážně - udělal jsem toto: po několik dnů jsem nepromluvil ani slova a vůbec jsem si ani otce, ani matky nevšiml, nerad; chtěl jsem pouze, aby pocítili, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pouta přetrhána.
Divili se ovšem mému počínání, a když mi to řekli, odpověděl jsem: "Hleďte, tak by to vypadalo, kdyby mezi námi nebylo žádné pouto náklonnosti, to však na štěstí ovšem je a prozatím se tak lehce nepřetrhne, teď však vidíte, jak špatný je takový výrok "přetrhávat pouta", a prosím vás, už to neříkejte."
Výsledek ovšem byl, že se otec na mne osopil, vykázal mě z pokoje - a proklínal; aspoň to tak vyznělo. Když se otec rozčiluje, je u mne zvyklý na to, že mu dám za pravdu. Nyní jsem si však pevně umínil, že nechám tento hněv ve jménu Božím se projevit.
Otec se v rozčilení také zmínil cosi o tom, že bych musel odtáhnout někam jinam; poněvadž to však bylo řečeno v podráždění, nepřikládám tomu žádný význam.
Tady mám modely a atelier, někde jinde by bylo dražší živobytí, práce těžší a modely nákladnější. Kdyby mi však otec s matkou klidně řekli: "Odejdi", pak bych ovšem šel. - - - - - - - - - -
Dostal jsi mé kresby? Včera jsem udělal opět jednu, selského chlapce, zapalujícího oheň na ohništi, nad nímž visí kotel; a ještě jinou, starého muže, jenž klade na ohniště suché klestí. K mému zármutku zůstává v mých kresbách cosi tvrdého a přísného, a myslím, že totiž "Jejím" vlivem, se to musí zjemnit. Nuže, milý hochu, zdá se mi, že není příčiny považovat tuto kletbu za strašně těžkou; možná, že jsem použil příliš tvrdého prostředku, abych dal pocítit otci a matce, co si nechtěli připustit.
Tisknu Ti ruku a důvěřuj mi!
Zcela Tvůj Vincent.
(Pátek večer.)
Milý Theo!
Když jsem Ti dnes ráno odesílal dopis, když jsem ho totiž dával do schránky, tu mi spadl kámen se srdce.
Okamžik jsem ovšem zapochyboval - mám mu to říci, či nemám; když jsem však později o tom důkladněji uvažoval, přece se mi to nezdálo zbytečné.
Teď Ti píši v komůrce, která je nyní mým atelierem, poněvadž druhá je příliš vlhká. Když se tak rozhlížím, je úplně ověšena různými studiemi, jež všechny mají vztah k určité věci, totiž k "brabantským typům". To je tedy načatá práce a jestliže budu vytržen z tohoto prostředí, pak bych musel opět začít s něčím jiným, a tohle by zůstalo ležet zpola dokončeno. To nejde! Nyní tu pracuji od května, začal jsem poznávat své modely a rozumět jim. Má práce dělá pokroky; to mě však stálo nemálo rasoviny, abych to dostal do správného chodu. A teď, když mi to jde jako na drátkách, měl by mi otec říci: "Protože píšeš dopisy... a protože mezi námi vznikají nepříjemnosti - " (neboť toto je hlavní příčina, a i kdyby říkali, že jsem se nevpravil do forem slušnosti, nebo co já vím, pak je to všechno vlastně jalový žvást) "poněvadž tedy vznikají nepříjemnosti, vyženu Tě ze dveří?"
To je přece trochu silné a bylo by směšné vzdávat se proto práce, do níž jsem se pustil a která začíná pěkně vypadat.
Ne, ne, to prostě tak nejde!
Ostatně nepříjemnosti mezi otcem a matkou a mnou nejsou tak strašné, nejsou vůbec takové, abychom nemohli zůstávat pohromadě. Otec s matkou však stárnou a mají své předsudky a zastaralé názory, jež ani Ty, ani já nemůžeme sdílet.
Kdyby mě na př. viděl otec s francouzskou knihou od Micheleta nebo Victora Huga v ruce, pak myslí na paliče, vrahy a "nemravnost". Ale to je přece pošetilé, a přece samo sebou se rozumí, že se nedám takovým žvástem přivést z míry. Už tak často jsem říkal otci: "Přečti si přece jednou z takové knihy aspoň pár řádek, a také Tě to zaujme"; otec se však zarputile zpěčuje. Právě teď, co mi láska zapustila do srdce kořeny, jsem četl znovu Micheletovu knihu "L´amour" a objasnilo se mi mnoho věcí, jež by mi byly zůstaly hádankou. Bez okolků jsem řekl otci, že bych v tom případě, kdybych musel volit, koho z obou bych měl poslechnout, dal více na radu Micheletovu nežli na jeho. Potom však přicházejí s historií jakéhosi prastrýce, jenž byl zaujat francouzskými idejemi a dal se na pití, a tak mi namlouvají, že i já udělám takovou kariéru. Jaká ubohost!
Otec s matkou jsou ke mně velmi hodní, pokud dělají, co mohou, dobře mě živí atd. Toho si velmi vážím, avšak to nevylučuje, že člověku nestačí jen jíst, pít a spát, nýbrž že touží po něčem ušlechtilejším a vyšším; ano, bez toho se nemůže naprosto obejít.
To vyšší, co nemohu postrádat, je láska k ....ové. Raději bych se vzdal započaté práce a veškerého pohodlí tohoto domu, než abych měl také jen v nejmenším resignovat a zanechat dopisování jí nebo jejím rodičům.
Nuže, píši Ti o tom, poněvadž Tobě záleží na všem, co se týká mé práce; neboť právě Ty jsi vynaložil už tolik peněz, abych se dostal kupředu. Nyní jsem na dobré cestě, nyní mi to dodává odvahy a já začínám jasněji vidět, a musím Ti, Theo, říci, teď toho mám plnou hlavu; nejraději bych v jednom kuse pracoval; otec mě však chce asi dostat z domu, aspoň mi to dnes ráno řekl.
Tuto aféru by snad urovnalo Tvoje silnější slovíčko. Pochopíš mě, řeknu-li Ti, že člověk potřebuje "lásku", aby pracoval a stal se umělcem, při nejmenším někým, kdo hledá svou prací cit; sám musí cítit a žít celým srdcem. Avšak otec s matkou jsou tvrdší než kámen i puncto "existenčních prostředků", jak to nazývají. Ještě kdyby šlo o okamžitý sňatek, pak bych s nimi určitě souhlasil, teď však jde o to, aby roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne", a to existenční prostředky udělat nemohou.
To je docela jiná věc, věc srdce a proto se ona a já musíme vidět a dopisovat si a spolu hovořit. To je nabíledni; je to prosté a zcela v pořádku. A věru za nic na světě se nedám odradit od této lásky, ačkoli mě pokládáte za slabý charakter, za slabocha.
Co dělat?
Nebylo by, Theo, pošetilé, kdybych proto přestal kreslit brabantské lidové typy, když teď v tom dělám pokroky, že se na mne otec s matkou hněvají pro mou lásku?
Ne, to se nesmí stát.
Zdá se mi, že se dozajista ve jménu Božím budou musit do toho vpravit. Bylo by přece tuze pošetilé, kdyby měl mladý muž obětovat svou energii předsudkům starého muže. A opravdu; otec s matkou mají v tom plno předsudků.
Ne, poslyš, bratře, bylo by příliš kruté, kdybych proto musel opustit zdejší pracoviště, abych někde jinde, kde je mnohem dráž, vyhazoval peníze oknem, místo abych si pomalu vydělával "trochu peněz na cestu". Ne, ne, ne, v tom je cosi zvráceného, to nemůže být dobré, že by mě zrovna teď chtěli vyhostit z domu. Není proto rozumný důvod a udělalo by to škrt přes mou práci. Jen tak beze všeho se to nesmí stát.
Co by si asi "Ona" pomyslela, kdyby věděla, jak to bylo dnes ráno! - Je tak dobrá a milá, že jediné nevlídné slovo jí působí duševní bolest; když se však tyto mírné, tak něžné, tak laskavé bytosti vzbouří - raněny do živého - pak běda těm, proti nimž se vzbouří. Kéž by nevystupovala proti mně, milý bratře! Věřím, že začíná nahlížet, že nejsem lupič nebo násilník, nýbrž naopak mírnější a v nitru klidnější, než se zdám na pohled. To však hned nepochopila a z počátku měla o mně skutečně nepříznivé mínění; - avšak hle, nevím proč, zatím co obloha se zatahuje a tmí se nepříjemnostmi a kletbami, s její strany svítá. Tedy, milý hochu, pošleš-li mi "trochu peněz na cestu", pak okamžitě dostaneš tři kresby, slyšíš? "Čas k jídlu", "Rozsvěcovače ohně" a "Chudého podruha". Můžeš-li jen, pošli tedy peníze; neboť po jedné stránce nebude cesta marná. S 20 až 30 franky mohu zase aspoň jednou spatřit její tvář. A máš-li chuť, pak napiš pár řádků o rozsudku k vyhnanství; tuze rád totiž chtěl bych tu v naprostém klidu ještě trochu pokračovat v práci, to by se mi zdálo nejpříjemnější. Potřebuji "ji" a její "vliv", abych dosáhl vyššího uměleckého hlediska, bez ní nejsem nic, s ní je tu však naděje. Žít, pracovat a milovat je vlastně totéž. Nuže sbohem, se stiskem ruky
Zcela Tvůj Vincent.
Slůvko od Tebe "z Paříže"snad bude něco vážit i proti předsudkům.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)