Shluk značek /úvaha + Smitko

Slovo.
Je jakýmsi atomem poznání, ať již se jedná o letmý poryv zvuku či shluk značek. Kde však slova hledat? Snad v mysli? Tak trochu ano, to když se díváme vnitřním zrakem, vidíme ilustrované řečové obraty, přestože mysl sama o sobě žádný slovník nevlastní! Možná proto je kolikrát tak těžké domluvit se i jen ve dvou lidech mezi sebou. Vše odvisí od stupně poznání, ochoty vnímat druhého, míry tolerance.

Můžeme něco vědět s jistotou?

Existuje běžný pojem jistoty. Například, když se kdykoli vracím domů, odemykám dveře, tak ani na malou chvíli nezapochybuji, mám jistotu, že uvnitř najdu vše, jak má být a je; stolek se židlí na svém místě, i věcné drobnosti, patřící ke mně a pro moji potřebu. Toto je běžný pojem jistoty, s kterým si v běžném životě vystačíme.

Jistota vnitřního světa, žít uvnitř mysli.

To je již obtížnější pojem. Mysl je to, co nám dovoluje uchopovat a vnímat svět ve smyslu chápat. Mysl je podobným orgánem jako je lidská ruka, když bere předmět do dlaní a opracovává jej. Mysl také pracuje, zkoumá a tvoří, umí i bořit. Vnitřní svět v mysli je tedy jakousi stavbou, strukturou budovanou z vjemů skutečného světa. Bez vnitřních obrazů nebyli bychom ničím víc než v trávě ležícím kamenem nebo osamocenou lasturou v písku na pobřeží pradávného moře.

Existuje vůbec nějaký vnější svět?

Ptát se, jestli existuje vnější svět, to zřejmě nedává smysl. Totiž, nemůžeme zkoumat nulový bod! Těžko lze zkoumat něco, co není... nic.

Přirozenější a přijatelnější je předpoklad, že tady nějaký svět je, že jsem součástí toho objektivního světa. Samozřejmě, v tom, jak svět poznávám, se mohu významně až osudově mýlit, k tomu se mohu později propracovávat. Jakákoliv pochybnost  však vyžaduje základ nepochybnosti, něco, o co je možno se opírat, o čem nepochybujeme. I kdyby tím základem měla být všeobecná úmluva, o čemkoliv, třeba, že objektivní svět existuje.

A co virtuální, nereálný svět, který nám vyrábějí počítače?

Virtuální může být něco pouze ve vztahu k něčemu, co je reálné.

Například, že si nás někdo pouští na počítači (je o tom povídka, tuším od Stanisława Lema, a s podobnou úvahou lze se setkat i jinde). Jistě, pokud by to byla pravda, tak vzhledem ke světu toho, kdo si nás na PC pouští, jsme virtuální. Ale předpokládat, že si nás takhle pouští bez závažného důvodu, to je zřejmě náhled velmi skeptický až nepravděpodobný, obtížně srozumitelný nebo přijatelný. Vyžadovalo by to z našeho pohledu až nekonečně velkou energetickou náročnost, tu umíme spočítat, ale jen tak? Proč?

Na druhé straně, v nějakém smyslu, my jsme virtuální. Fyzikové nám říkají, že svět se skládá z polí a hmotně energetických entit zcela podivné povahy. Náš svět je v tomto smyslu také virtuální. Jistě kvůli tomu ale není nutné zpochybňovat existenci  všeho, dokonce celého známého Vesmíru, tu velkou bublinu, z které není úniku, a kde kromě veškeré energie, polí, časoprostoru, fyzikálních zákonů jsou přítomny rovněž bolest a smutek, občas spolu s láskou či alespoň se štěstím...  

_

Poslední kmeny lidské rasy
se krčily ve svých jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze slabě zářily cizí hvězdy,
jako oči šelem,
stahujících se kolem ubývajícího ohně.
Černá obloha pozvolna splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

           Věděl, že legendy lžou,
           ale proč by měl ničit jediný pevný bod
           v podobě nikdy neumírající naděje?
           Přistoupil blíž, vášnivě vzal její sny do svých rukou.
           Jako ptáci, do prostoru vetkaly tajemnou kružbu drah,
           zrušily těsné míry.          

           S oblakem údajů vpustil je k ikoně :
           zaslíbená Země

          
           Kvantová pěna zašuměla,
           vybublal nový vesmír...  

                                                                                                          

kde jsi, Živote!?

_

https://www.youtube.com/watch?v=Vv8MKTmPySE
Smitko, Ben Cristovao

Ryze osobně, jen tak, zamyšlenky

Vlastně, a možná tak trochu ještě dodnes, byla jsem nekonečným snílkem. Věřila, že když si  své sny promítneme do našich životů, do našeho chování, jednání, smýšlení, obydlíme jimi vnitřní představy, formují nás, nabývají na skutečnosti. Mění naše člověčenství, neboť musíme jít víc do hloubky, objevujeme běžně nevídaný, tajemný a zároveň nádherně svobodný svět (pravda, někdy mě jeho samota děsí). Ale učí nás trpělivosti, pokoře, smířlivosti, a věřím, lásce. A pak, to když máme štěstí, a nezáleží za kolik let, přijde zázrak, či dokonce samotný anděl se smiluje, a sen stane se skutečností.

Pokora mi není cizí. Vnímám rozdíl mezi přát si a chtít: O přání mohu snít, přání je touha; chtít znamená rozhodnutí k činu, vědomé směřování, vynaložení úsilí pro dosažení touhy, vysněného přání. Jsem již rozhodnuta.    

Bývám plna emocí, i když je umím již více než-li dřív ovládat; emocí nejen klidných, i bouřlivých. Každodenní život je mým způsobem plynutí v čase na zdejší planetě Zemi, mám ráda jeho divy i překvapení (pokud nebolí). Přála bych si (neboť tentokrát není v mých silách chtít) žít v neustálé radosti, tančit v paprscích zářivého slunce (netančím, a už se asi nikdy nenaučím, strašně se stydím), létat s vánkem tu a tam (ani v letadle či horkovzdušném balónu jsem dosud neletěla), ale i v divokém vichru pocítit sílu a svobodu prapůvodního života. A poté znovu se snést do míst, z nichž lze čerpat moudrost, pokoru a dostatek lásky. Mezi betonovými zdmi (i v přeneseném smyslu) pokoru ani moudrost necítím.

_

https://www.youtube.com/watch?v=W4DTYmmTsyQ

ZAZ - Si

Si j'étais l'amie du bon Dieu,
si je connaissais les prières,
si j'avais les pas d'un géant…
je mettrais du ciel en misère,
toutes les larmes en rivière,
et fleurirais des sables,
je sèmerais des utopies...

Kdybych byla přítelkyní Boha,

kdybych znala modlitby,

kdybych kráčela kroky obra…

spláchla bych z nebe slzy utrpení do řeky,

nechala rozkvést písky,

zasela semínko utopie...

(vybrané části textu písně s volným překladem)

Čimčarara čim /úvaha

Je nekonečno podob,
jak být člověkem.
Ale jen jeden způsob
paradigma štěstí,
nikdy nelhat sám sobě,
zůstat otevřený,
se špetkou humoru.

Mají myšlenky křídla?

Bezpochyby ano,

k pochopení prostoru.
Ale vize jednoho
nepropůjčí křídla jinému,
cožpak tučňák může být orlem?

Jsme každý sám

ve svém údělu,
hledáme-li však cestu,
pak s láskou a trpělivostí,
ne nedůtklivostí,
ta je bránou do země hořkosti,
smutku.

Mají myšlenky křídla? 

Bezpochyby ano,
z otevřeného okna slyším:

čim čimčarara čim

_

Douška. 

Tento text není básní, je úvahou. Už jsem ji tu před několika lety vkládala, před pár dny ji našla a trochu přepracovala. Domnívám se, myšlenkově je stále platná, a tak jsem si dovolila text opětovně vložit. Mnohdy si někteří, sebe nevyjímajíc, myslíme, jak moc jsme otevření. Ale není to pokaždé pravda. Žijeme často v zajetí vlastních zakonzervovaných myšlenek, jež sice pokládáme za správné, ale aniž bychom je neustále konfrontovali s životem a zkušenostmi, přinášejícími další pohledy, o cosi přicházíme. O hlubší skutečnost a souvislosti. O hloubku sdíleného prožitku.

Obrázek není můj, ale v místě, kde nyní pobývám, žije spousta malinkatých vrabčáků, doslova tvoří oživené cvrlikající keře - viděla jsem na vlastní oči několik stromků a živých plotů osazených desítkami těchto drobných ptáků :-)

Děkuji za případné přečtení.

Hel.