i když se bráním, je někde v nitru stále přítomný.
Ale tam, kde jsou slzy, také úsměv bývá.
Přesto, čím hlouběji se vrývá žal,
ubývá místa pro štěstí?
Říká se, smutek i radost jsou společné,
v klidu a rovnováze jsme, jen když jsme prázdní.
Možná se rouhám, nechci uvěřit.
Cítím hlad, duchovní hlad po pevné víře nad smutky,
v trvalé, obyčejné štěstí,
neotřesené bouřemi,
čisté a průzračné,
dávající smysl existenci.
v klidu a rovnováze jsme, jen když jsme prázdní.
Možná se rouhám, nechci uvěřit.
Cítím hlad, duchovní hlad po pevné víře nad smutky,
v trvalé, obyčejné štěstí,
neotřesené bouřemi,
čisté a průzračné,
dávající smysl existenci.
Jen vědět kam jít,
a kam dojít...
Tak ano, zkusím znovu,
a kam dojít...
Tak ano, zkusím znovu,
naladit srdce,
ovládat sebe,
ovládat sebe,
rozumět Cestě,
trochu si hrát,
nebát se být!
A mlčet o tom, co bolí.
Neboť v tichu je úhelný kámen charakteru,
zvnitřněné lidství,
jinobytí...
zvnitřněné lidství,
jinobytí...
-
Může vůbec nějaký člověk rozumět druhému?