Milý Theo!
Právě jsem obdržel Tvůj dopis - přicházím zrovna domů z dun za Loosduinen, skrz naskrz promočen, neboť jsem seděl asi tři hodiny v dešti, na místě, kde všechno bylo jako Ruysdael, Daubigny nebo Jules Dupré. Přinesl jsem si studii pokřiveného, větrem ošlehaného stromku a druhou selského dvora po dešti.
Všechno bylo krásně bronzově zbarveno, najdeš tam všechno, co lze jen vidět v tomto ročním období venku v přírodě - nebo i když stojíš před obrazem třeba od Dupréa - věci, které jsou tak krásné, že naše myšlenky navždy zůstávají pod jejich dojmem.
Píšeš o své vycházce jedné neděle do Ville d´Avray - nu, sám jsem si vyšel na procházku v tomtéž okamžiku téhož dne a teď Ti povím o své procházce, naše myšlenky se budou tedy asi zase křižovat.
Jak jsem Ti už psal, hovořil jsem s ženou - cítili jsme ovšem, že bychom v budoucnosti nemohli zůstat pohromadě, ano, že bychom se navzájem dělali nešťastnými - nicméně jsme také cítili, jak přesto jeden na druhém lpíme.
A potom jsem si vyšel do polí, daleko pryč, abych si zas jednou pohovořil s přírodou.
Nu, přišel jsem tedy do Vooburgu a odtud jsem šel až do Leidschendamu. Znáš tamější přírodu - nádherné stromy, plné vznešenosti a jasu, vedle ohyzdně zelených pavilonů, podobných krabicím od hraček, a vedle všeho, co si dovede neohrabaná obrazivost holandských rentierů vymyslit z pitomostí, jako tu jsou : květinové záhonky, loubí, verandy. Domy jsou většinou ošklivé, mnohé jsou však staré a vznešené. Nu, v tomto okamžiku hrnuly se vysoko nad lukami, nekonečnými jako poušť, kupy mračen jedna za druhou a vítr se vrhal nejprve proti řadě venkovských domů se stromy na druhé straně kanálu, kde vede podél černá, struskou vysypaná cesta. Stromy byly nádherné - řekl bych, že v každé figuře, ale míním, v každém stromu drama. Celek byl skoro ještě krásnější nežli větrem bičované stromy, právě že to byl takový okamžik, že i hloupé pavilony, mokré deštěm a bičované větrem, nabyly zvláštního rázu.
Spatřoval jsem v tom přirovnání: tak by se z člověka s hlupáckými způsoby a konvencemi nebo z jiného, plného výstředností a rozmarů, kdyby ho jen zachvátila opravdová bolest, kdyby ho rozčilila skutečná pohroma, mohla stát dramatická postava zvláštního charakteru.
A jednu chvíli jsem myslil také na dnešní společnost - jak se také nyní při svém zániku, občas, pozoruje-li ji člověk ve světle nějaké obnovy, odráží od ní jako velká ponurá silueta.
Ano, drama bouře v přírodě - drama bolesti v životě - to je pro mne ovšem to nejlepší. Paradou je krásné, ale Getsemanská zahrada je přece krásnější.
Ale, ach, drobet oblohy, drobet štěstí přece je třeba, to především proto, že se tím forma stává znatelnější, linie siluety mohou hovořit - ale celek může být ponurý.
Musím Ti říci, že se žena statečně drží. Trpí těmito okolnostmi, a já trpím také, není však zbabělá a zdatně se brání.
Zrovna nedávno jsem koupil kus plátna, abych si sám z něho udělal plátno pro studie, a nyní jsem je dal na košile pro ty červíčky, a kromě toho jsem také dal pro ně předělat některé ze svých věcí, takže ještě leccos dostanou, a tím vším je nyní velmi zaměstnána. Říkám-li, že se rozcházíme jako přátelé, pak je to pravda - avšak bezpodmínečně jsme rozloučeni a už jsem se s tím také vyrovnal lépe, než jsem očekával; neboť její bědnost je taková, že by bylo osudné jak pro mne, tak pro ni, kdybychom byli spolu oddáni, poněvadž potom by byl jeden odpovědný za chyby druhého.
Jedinou mou starostí je - jak s ní bude do roka? K sobě do domu si ji určitě nevezmu, ale nerad bych ji ztratil z očí, neboť na to mám ji a děti příliš rád.
Právě proto, že to bylo a je něco jiného nežli vášeň, je toto i nyní možné.
Doufám, že se vyklube něco z plánu s Drenthe.
Ptáš se, co bych potřeboval?
Netřeba Ti říkat, že mám v úmyslu hodně pracovat, neboť už to musím udělat proto, abych se osvěžil. A tam dole nejsou žádné malířské potřeby, musím si tedy takových věcí, jichž je opravdu třeba, vzít s sebou určitou zásobu, čím víc tím líp.
Dobré nářadí nikdy není zbytečné, a i když je drahé, přece má člověk z něho vždycky také užitek. A aby se něčeho dosáhlo, musí se toho namalovat celá spousta. Doufám, že z času, který tam dole strávím, velmi málo ztratím, poněvadž chci hodně užívat modelu, který tam bude asi dost levný. Ale živobytí je tam laciné, a proto tam budu moci se svými 150 fr víc než zde pořídit.
A s tím vším mohu si to konečně tak zařídit, jak je třeba. Byl bych ovšem velmi rád, kdybych si směl nyní dovolit větší výlohy, neboť mi schází mnoho, co mají ostatní a co je vlastně nepostradatelné.
Mým úmyslem je dostat se v Drenthe s malováním o kus dál, a to tak daleko, aby se po mém návratu počítalo se mnou pro Teekenmaatschappij. A s tím potom souvisí druhý plán na přesídlení do Anglie.
Myslím, že je dovoleno spekulovat, neděje-li se to naprázdno anebo bez jakéhokoli podkladu. Tak na př. co se týče Anglie. Zcela určitě jsem přesvědčen, že by se tam mohlo spíš něco prodat nežli zde - tak je to - a proto myslím občas právě na Anglii. Nevím však, jak se angličtí sběratelé zachovají k tomu druhu, který jsem si oblíbil, a poněvadž to nevím, myslím, že by bylo záhodno teprve něco tam podnikat, až bych tady poněkud úspěšně začal s prodejem. Až začnu tady prodávat nějaké věci, potom už ani na chvíli nezaváhám a začnu tam také něco posílat nebo tam odjedu sám. Ale dokud tady nic neprodávám, velmi snadno bych se mohl splést v odhadu vhodné doby, kdybych nebyl dost obezřetný a nevyčkal, až sám tady uvidím slibný začátek.
Doufám, že budeš tuto myšlenku považovat za rozumnou; uklidnilo by mě to, neboť v Anglii je člověk chápán vážně, už když začíná; kdo se líbí v Anglii, nalézá tam věrné přátele. Namátkou jmenuji E. Fréra a Henriettu Brownovou, kteří tam nyní zrovna tak nudí jako první den, kdy ukázali své věci. Chce-li tam však někdo mít úspěch, musí se mít trochu na pozoru a mít napřed jistotu, že dovede být plodný také v těch věcech, které tam posílá.
Tvůj dopis mě hodně potěšil, neboť z něho poznávám, že se Ti trochu zamlouvá můj plán odchodu do Drenthe - a to mi stačí; samo se pak později ukáže, jak se dají věci nejlépe zpeněžit. Ale už nyní souvisí s tím pro mne to, že se chci pokusit stát se členem Teekenmaatschappij, a kromě toho Anglie, protože určitě vím, že motivy z toho kraje, podaří-li se mi poněkud vnést do nich náladu, najdou v Anglii sympatie. Zkrátka, prosaďme jenom plán s Drenthe, lhostejno, zdali zatím můžeme hodně nebo málo dodávat.
Jakmile budu mít peníze na cestu, odjedu tam, i když nemám valnou zásobu potřeb pro malování. Už nastala doba podzimních nálad, a doufám, že z nich ještě něco zachytím.
A pak doufám, že budu moci ještě něčím ženě pro první dobu pomáhat, velkou sumou nesmím, také nemohu - ostatně mluvím o tom jenom s Tebou. A říkám-li Ti, že ji už nemohu a nechci nechat u sebe, ať se s ní děje cokoli, můžeš se na to spolehnout, neboť ona nemá smysl pro práci. Doufám, že všechno dopadne dobře, přece se mi však její i má vlastní budoucnost jeví chmurná. Také si myslím, že se v ní dojista ještě někdy něco probudí, ale právě že by se to bylo už muselo probudit, bude jí nyní zatěžko poslechnout lepšího vnuknutí, když nebude mít nikoho, kdo by ji v tom podporoval.
Nyní nechce poslouchat, později někdy zatouží se mnou hovořit, ale potom už to nebude možné. Pokud byla se mnou pohromadě, neviděla ten rozdíl, ale později, v jiném prostředí, vzpomene si na věci, které jí byly nyní lhostejné a kterých nedbala. Až jednou uvidí ten rozdíl, jistě bude o tom ještě přemýšlet.
Někdy mnou přece skrz naskrz otřese, pociťuji-li, že se nemůžeme spolu probíjet budoucností, nelze to uskutečnit - zatím co přece na sobě tak lpíme.
V posledních dnech je důvěrnější nežli obvykle - matka se ji pokoušela opět navádět k nějakým nepředloženým kouskům, které se mi však zdráhala udělat. Byly to takové kousky jako kravál a podobně, o nichž jsem hovořil, když jsi tu byl. Vidíš, že je v ní něco jako začátek čehosi řádného - jen aby přitom zůstalo. Přál jsem si, aby se mohla provdat, a říkám-li Ti, že bych ji chtěl mít na očích, tedy proto, že jí k tomu radím.
Postačí, najde-li si jen poněkud dobrého muže, a potom se bude dál zlepšovat; základ k tomu je už položen, totiž v domáčtějším, prostším smyslu, a jestliže na tom setrvá, nemusím ji i v budoucnosti ponechat úplně jejímu osudu; neboť potom při nejmenším zůstanu jejím přítelem, a to upřímným.
Napiš mi opět brzy, a mnoho pozdravů
zcela Tvůj Vincent.
