Vincent van Gogh, Dopisy(185)

   Milý Theo!

   Dnes ráno jsem byl u v.d.Weela a viděl jsem studie, které si přinesl z Gelderlandu.

   A moje chuť odejít do Drenthe se po jeho zprávě nezmenšila.

   Náhodou věděl, že příroda u jedné z vesnic, kterých jsem si sám všiml, je nádherná a rázovitá. Ještě jsem mu řekl, že by mi bylo velmi vítané, kdybych se mohl letos něco víc dozvědět o malbě. Nu, jeho odpověď byla: "Ach, takhle přece nemluv, každý si beztoho předem přináší své osobní pochybnosti, a učí-li se od jiného, pak výsledkem je často jen to, že si kromě svých vlastních přisvojil také ještě slabé stránky svého mistra, tedy klidně pracuj dál a nemysli na něco takového." - Nu, v podstatě si myslím totéž, nehledě k tomu, že bych považoval za domýšlivost, kdybych se nesnažil něčemu se od jiného přiučit. Ale když někdo takto od jiného někdy něco odposlouchá nebo odkouká, musí to považovat za šťastnou náhodu.

   Malý důkaz toho, jak žena má málo pevnou povahu, můžeš vidět z toho, že zrovna po tom, co mi výslovně slíbila, že víckrát nepůjde k matce, přece k ní teď opět zašla. Proto jsem se jí optal, zda by mohla čekat, že bych ji považoval za oprávněnou vyslovit slavný slib věčné věrnosti, když nedovedla ani tři dny dodržet takový slib.

   Od ní je to totiž velmi škaredé a skoro z toho soudím, že víc patří k oné společnosti nežli ke mně. Potom sice zase říká, že toho lituje, ale - zítra to udělá opět, o tom jsem nyní přesvědčen; ale říká - ó ne. Proto skoro lituji, že ty věci chápu tak vážně.

   Zdá se mi, že je velmi pravdivý Zolův výrok: "Přesto ty ženy nejsou vůbec špatné, jejich chyby a jejich poklesky jim znemožňují správný život v klepařině a pomluvách zkažených předměstí." - Zajisté víš, co míním, je to z "L´assomoir".

   Vím dobře, že je tu určitý rozdíl - ale přece je v této chvíli také mnoho shodného ve způsobu mého postoje k ní s tím místem v "L´assomoir", kde kovář vidí, že se Gervaise dostává na scestí a že nemá na ni vliv, poněvadž je falešná a poněvadž všechno vidí chmurně a poněvadž se nedovede odhodlat k rozhodnutí. S ženou mám více soucitu než kdy předtím, poněvadž vidím, že nemá ani stání, ani klidu.

   Myslím, že v tomto okamžiku nemá lepšího přítele nade mne, nikoho, kdo by jí tak rád chtěl upřímně pomoci - jen kdyby mi to usnadnila.

   Avšak nehledá mou důvěru, a činí mě naprosto bezmocným tím, že skutečně věnuje svou důvěru těm, kteří jsou vpravdě její nepřátelé; jsem přesvědčen, že zhola nechápe, že dělá něco špatného - nebo jak mnohdy myslím, nechce to chápat. Ale za špatnou ji přece nepovažuji; nikdy neviděla, co je dobro - jak tedy může být sama dobrá?

   Přemýšlím-li teď někdy o její zpustlé, zpola nebo spíš zcela zkažené, řekl bych, bahnem vláčené povaze, musím říci - : přes to vše nemůže být jiná, nežli je, a považoval bych od sebe za hloupé a neomalené, kdybych ji chtěl odsuzovat velkými, okázale znějícími slovy.

   Nyní snad lépe nežli dříve pochopíš, jak jsem došel k tomu, vztahovat ona ni, co obyčejně říkal pastor Beinvenu v Les Misérables od Victora Huga odporným, ba i jedovatým zvířatům: "Ubohé zvíře, není jeho vinou, že je takové". A dojista též budeš moci pochopit, že bych ji chtěl velmi rád udržet nad vodou, že bych se s ní tedy na př. oženil, kdyby se tím toho dalo dosáhnout. Lze však toho tím dosáhnout? Kdyby mi však na př. v Drenthe neustále hučela do uší - proč jste mě sem zavezl? - pak bychom také nebyli dále.

   Budou-li okolnosti i nadále takové, jako nyní, bude-li nutné odejít, rozhodneme se jen tehdy uskutečnit můj úmysl, když to půjde, když mi totiž sama naprosto neznemožní zůstat s ní pohromadě - tu prohlašuji: prosadím odjezd do Drenthe a bez meškání se k tomu odhodlám - proti tomu, doufám, nebudeš nic namítat.

   Odjede-li žena se mnou nebo ne, záleží na ní samé, vím, uvažuje s matkou. O čem, nevím, také se na to neptám.

   Ale chce-li jít se mnou, ach, tak ať jde..

   Drenthe je, myslím, to nejlepší, co můžeme podniknout v zájmu práce a zmenšení výloh, a myslím, že i Ty budeš toho názoru. Ať je to tady s ženou v této chvíli jakkoli, uskutečníme tento plán, je-li Ti to vhod.

   Před odjezdem řeknu pak ženě -: Jedeš se mnou anebo zůstaneš? Jestliže pojede se mnou - jsem přesvědčen, že potom budu moci mít tam na ni větší vliv a dojista z ní udělat trochu zdatnější ženu. Dnes posílám C.M. větší počet studií. Ještě pořád mám radost, že jsi nabyl lepšího mínění o mé práci - toto Tvé lepší mínění se ostatně shoduje s Rappardovým a i v.d.Weele je přesvědčen, že na mých pracích něco je. Co se mne týče, věřím, že i v životě každého malíře je období, kdy dělá nicotnosti, a pokud jde o mne, myslím, že toto už mám dokonce od nějaké doby za sebou. Rovněž jsem přesvědčen, že u mne to jde kupředu pomalu, ale jistě, a že z lepší práce, kterou později vytvořím, přejde něco jako paprsek i na to, co v této chvíli dělám, a potom se jasněji ukáže, že i v tom je už trochu prostoty a pravdy, a poněvadž i Ty sám říkáš: určitá mužnost pojetí a nazírání.

   A nacházíš-li něco takového v jedné studii, nebudeš to muset odvolávat a ani pozdější lepší práce nenechá Tě také k těmto věcem zcela lhostejným. Weissenbruch říkal mi už loni něco takového -: Klidně pracuj dál a až zestárneš, ještě se jednou s klidem podíváš na své první studie.

   Nyní však nesmíme také víc odkládat řádné malování. To, a potom se ještě jednou napojit radostí z přírody v kraji vřesovišť, to nám přinese - o tom nepochybuji - vítězství a od měsíce k měsíci pokrok.

   Už nyní hodně maluji, především zase lesní studie.

   Mnoho pozdravů a piš brzy.

                                                                     Zcela Tvůj Vincent.  

   S malovanými studiemi to půjde jako s kreslenými. Později, až teprve najdu víc sebe sama, uvidím, že přece už je i v této figuře nebo v onom kusu krajiny určitý osobitý charakter. Nu, zdaří-li se všechno podle přání, doufám, že bych ti mohl ještě letos na podzim posílat z Drenthe studie.