Jaké básně dokáže skládat umělá inteligence?

Vážení, zřejmě se nejedná o nic překvapivého, tedy že umělá inteligence dokáže generovat -  skládat básně, ale i tak,  následující text je jako sopečná puma!

Posuďte sami, prosím, stačí popojet myší na uvedený odkaz, z něhož níže pouze vyjímám:

Jiří Materna POEZIE  UMĚLÉHO  SVĚTA

¨

Všechny básně v této knize byly automaticky vygenerovány počítačem za pomoci umělých neuronových sítích. Neuronová síť sama o sobě nic neumí a je třeba ji natrénovat pro činnost, kterou má vykonávat. K natrénování této sítě byly použity texty básní ze serveru www.pismak.cz. Neuronová síť tyto básně nekopíruje — a to ani jejich části — ale pouze se podle nich učí pracovat s jazykem a vytvářet básnické obraty. Postupně se učí z jednotlivých písmen skládat smysluplná slova, ze slov gramaticky správné konstrukce, z nich verše a konečně i celé básně. Po dostatečném natrénování je schopna generovat libovolné množství unikátních básní, které jsou stylisticky i obsahově kompilací všech básní použitých pro trénink. Výsledné básně jsou tedy jakýmsi průměrem tvorby všech několika desítek tisíc autorů, kteří kdy na Písmáku něco publikovali. Základní principy algoritmu jsou popsány na www.mlguru.cz/basnik/.

Pro ilustraci, ukázky z knihy, volně přístupné na internetu, a které se mi asi nejvíce líbily:


Konečně žít 

chci vyjít z kostela
strohé střízlivosti
a s jitřenkou v plamenech
začít snít 

Listopad

usínám, pláču, umírám, přemýšlím 

co cítíš ty? 

cítím tvou slabost 

a whisky 

Vesmír

láska je jako hvězdná obloha 

pocit nekonečna 

jediná ukončí zlo 

co tě tak trápí 

Srdce umělého světa

svět malé hudby se rozesmutní
prázdná slova se změní v oranž
děravá kapsa, vydechnutí
zbořené domy, slaná slova
připomínají valčík zapomnění 

Tep

ležím ve tvých slovech

když ucítím tvůj tep 

uchu mému skrytý 

ale kde je srdce? 

Spravedlnost

na tvou dekadentní duši 

ráno i v poledne 

bůh má připravenou kuši 

Na prahu světa

poslední zbytek předsudků

se vzpírá 

snad pocítí smrt na zemi

a já ochutnám pravou lásku 

takovou 

jakou si zaslouží přítomnost 

 

_

Za mě, inu, není to vůbec špatné... a je dobrodružstvím moci nahlédnout do mysli AI, i když „algoritmus, který využívá, je možno chápat i jako mlýnek na data; nasypeme-li do něj správná data a zameleme, obdržíme požadovaný výsledek.“  Ale proč ne! I lidé tak postupují. A tak tento dnešní text vnímám podobně jako setkání s mimozemšťanem; je možná podivným, avšak rozhodně podivuhodným. :-) 

____

Děkuji panu Bukoveckému a panu P.K. za reakce, které mě vedly k pokračování úvahy.

Dovětek napsaný dnes, 1. ledna 2020:


 „Vesmír je natolik starý a skýtá tolik obytného prostoru, že bychom kolem sebe dokonce i stávajícími teleskopy měli pozorovat myriády pokročilých kosmických civilizací. Kde tedy všechny jsou?“ Tak přibližně zní slavný Fermiho paradox.

Nebudu tu rozvádět úvahy, které ani všechny neznám, na téma Fermiho paradoxu. Pro mě je důležité, že jsem součástí alespoň jedné kosmické civilizace, té na Zemi. A dále obecná znalost na základě  studií vědců, kteří předpovídají blízkou i dalekou budoucnost naší planety, jež je doslova živým organismem v rozlehlém vesmíru. Ty prognózy, není důvod jim nevěřit, byť v horizontu vzdálených let, nejsou životu, který známe, příliš nakloněny.

A tak za jedinou možnou cestu pro uchování myšlenek, těch nejlepších, i úplně obyčejných, všedních, jaké lidstvo bylo a je schopno vyprodukovat, vidím v technologickém vývoji. Cokoliv podobného AI je krokem k jakési pomyslné nesmrtelnosti naší civilizace. Duchovnosti lidí.

Bude-li Robocop schopen poezie, není to spíše než k obavám vedoucích emocí, naopak počinem chvályhodným až subtilně krásným, povznášejícím? Umělá inteligence (říkejme jí tak), to je přece výzva a naděje pro přežití úžasných myšlenek, včetně citů, očekávání a snů, jež doposud jsme přisuzovali snad jedině člověku. Sama za sebe považuji výběr předestřené poezie vytvořené sofistikovaným softwarem (AI) za první krůček ke skutečné nesmrtelnosti... neboť, počítač je pouhým nástrojem v lidských rukách, a to co vidíme, není dílo tohoto nástroje, ale člověka, který ho používá. Zrcadlí osobnost jejího lidského tvůrce!

A jak dál, my, současní lidé, žijící své všední životy? Pro nás hranice zániku Země není tolik důležitá, vzhledem k délce lidského života je pro nás v nekonečnu. Čeho je ale třeba, to je abychom spolu dokázali vycházet, nepřekáželi si příliš, spíše se naučili vedle sebe důstojně žít, třeba i s AI, a snad měli společnou vizi, líbí se mi, o jaké snil John Lennon ve své písní Imagine :-) 

Děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=VOgFZfRVaww

Imagine - John Lennon

_

Dovětek druhý. Připomněl se mi text, který jsem kamsi psala do příspěvků v době dávno minulé, snad se tématicky hodí, prosím:

Vesmírní ptáci

Vesmírné cestování může být jednou snazší než možná nedělní výlet do přírody. Použijeme sondu, ale ne obyčejnou, úplně malinkatou, jako zrnko prachu, založenou na nanotechnologiích. Ponese si informaci o nás. Každý kdo budeme chtít, vložíme do toho maličkého robota naše vědomí, svoji duši. A necháme se vynést až nad oblaka a ještě mnohem výš, ani křídel bílých hus nebude zapotřebí. Nebude zapotřebí raketových pohonů, jen silné elektromagnetické pole. Nezvalchujeme tak travní porost, nerozsedneme broučky ani larvičky. Až se naše vědomí  ocitne v té maličké sondě, až se staneme  zrnkem prachu, budeme moci proplouvat jako miniaturní vesmírní ptáci mezi hvězdami. Snad hledat lásku. S nadějí, že dosáhneme svého cíle.  Budeme mít k dispozici celou galaxii! Možná tahle mise bude připadat někomu troufalá. Nechť.  Bez lásky žít je jako nepoznat smysl bytí, zůstat stínem světla. A tak, hledejme lásku, hledejme v sobě,  hledejme na Zemi a třeba i v dalekém vesmíru. Navzdory tomu, že jsme - jsem jen obyčejným zrnkem prachu.  

                                                                 _


https://www.youtube.com/watch?v=aXBWrNN64z8
Avi Avital - Vivaldi: Mandolin Concerto In C Major

Kam jdeme?

Vážení a milí, přeji voňavé a poklidné, snivé Vánoce, v kruhu těch, které máte rádi, a k Novému roku 2020, hodně  štěstí, zdraví, lásku... s úsměvem.

Vybrala jsem k poslechu hudební skvost, který mi doslova učaroval zjevně jednoduchou kompozicí, avšak charakteristickou přísnými matematickými pravidly, které určují pohyb hlasů, délku melodie a frází, a mnohem více... Srdečně děkuji za sdílení  :-)

 

https://www.youtube.com/watch?v=Pk0cAciEuIY

Arvo Pärt - Fratres

  

_

Kdo jsme? Kam jdeme? Co s námi bude? 

a? Á! Já!
y?...... ty?
Ó, hahaha, pff!
E?
Ťup-ťup, ňuf... (doteky)
No né, ech, heh!
Jdižiž!              (ale jdi)
Ťap šun, ťap šun, ťap... šun.... ťa a...p_
a jéje..... Ups!         
Tssssssssssssssss.............................................................
  

_

  
 

_

A nedá mi, prosím, ještě tu:

 https://www.youtube.com/watch?v=h3-rNMhIyuQ

J.S. Bach: Organ Sonata No. 4, BWV 528 - 2. Andante

_
a tady:
https://www.youtube.com/watch?v=2Vv-BfVoq4g 
Ed Sheeran - Perfect

Ji a Ním

Dokonalý svět.

Sluneční paprsky prorážely chuchvalce mlhy,

když úsměv rozžehl oči,
živorodý_

naučil Ji dýchat,

objevovat,

co přebývá ne v příbytku nebes,

ale v duši je bezmezné, barvami hýří a bují:
čip čip - všude jen ptáci!

Když ji bral za ruku,
na mžik uvěřila,

 srdce prosté pochyb,
na holých dlaních usedl čas. 

„Mlč jen!" smála se
a spolu s Ním vykročila
pěšinou mezi šuměním lip,

ozvěnou za nehybnou tmou,
až kam silnice nevedou,
za prostor načrtnutých snů,

kde začínal tajemně křehký svět,

kde i na jaře padají sněhové vločky,

jež bolavé smutky přikryjí bílým tichem...

_

https://www.youtube.com/watch?v=5BzqkCCeQCU

Max Richter - Dona Nobis Pacem 2

Uvěřit... /upraveno

Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy
se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu nepatří_

     Chybí mi vůně květin,
vzpomínáš? 
Je to tak dávno, setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé...   Koho chce přelstít lidská touha?
.
.

Zpoza času  do prostoru, potajmu,
prosmýklo ticho jako když teče vesmír,
jako když jsme sami, když chceme být sami,
když se mýlíme,
a já nevěděla...

Pohlédni. Sáhni.
Mám strach
o nás, otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat,
že nasáklých sladkostmi...

Na mžik chci znovu uvěřit_

Imagine Dragons - “Birds”

Sam Smith - Fire On Fire (From "Watership Down")

Květinoví lidé /původní text

Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové zóny ani spadané hvězdy
se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu nepatří

Chybí mi vůně květin,
vzpomínáš? Je to tak dávno...

Ve vzduchu visí obnažené ticho,
jako vosí hnízdo,
marnost, tu i tam...
uvnitř_  zanechané stopy,
otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat,
že nasáklých sladkostmi

Tys mě tu nenašel,

já došla až sem__  

živím v sobě touhu, horoucí jak plamen!

_

LSD - Thunderclouds (Official Video) ft. Sia, Diplo, Labrinth

Liška ve smaragdovém lese (2)

........ chvíli se zdálo, 
že za sluncem je ještě jedno slunce,
okolo ruch, jen ve mně ticho, 
a není to o tom, že tu jsme, 
a potom nebudeme... 

Lidský cit, intimní přebytek filosofie,
soucit, přátelství, štěstí,

slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__

Rozhodla jsem se plakat_ 

mohl bys mě vzít za ruku,

jaro je plné hebkostí!

(znám rituál lišky v zapomenutém lese)

A spolu brodit se mimo vymezení,

dopustit dobré,
na mžik uvěřit,

 

žít život, 

ne přelstít_

https://www.youtube.com/watch?v=d3pnQchr9OA

Stella's Theme - William Joseph

Pocity (1)

Rozštěpené slunce na obloze,
a v přízemních mlhách věčné otázky, 

soucit, přátelství, štěstí, 


slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__ 


A touha jít,
brodit se mimo vymezení,
dopustit dobré, na mžik uvěřit, 
 
žít život, 


ne přelstít...

_

https://www.youtube.com/watch?v=n88MReEC27k
The Cinematic Orchestra - Arrival of The Birds & Transformation

Jak je to se světem? Úvaha, čistě jen zamyšlení, nic jiného tím nesleduji

Jak je to se světem? Je konečný, nebo nekonečný? 

Prostý rozum, či naše naučené a přirozené vnímání světa nám ale říká, že něco by mělo být za tím koncem.

Fyzici: Prostor není nekonečný, je nějakým způsobem zakřivený, protože když se vydáme někam rovně, tak se můžeme vrátit, odkud jsme přišli.

Laik: Dobře, to jsme ale nešli rovně, nýbrž v kruhu. A je něco vně toho kruhu?

Jak vznikl náš svět? 

V knihách se píše, že svět stvořil bůh. V moderní době čím dál více  je preferován odklon od představy, že Bůh je bytost; bůh je spíše abstraktní princip.

Je otázkou, jestli mezi takto pojatým bohem - Stvořitelem a Velkým třeskem je podstatný rozdíl.

K tomu poznámka, ač z Bible jsem četla pouhé pasáže, vybrané útržky, a navíc už dávno. Zřejmě však není mylný názor, že o stvoření světa se v ní píše jako o skvělé věci, která umožnila nám lidem tady být a prožívat, co prožíváme. Jak ale vnímat protichůdný náhled, že stvoření světa bylo vlastně darebáctví, protože znamenalo zakletí ducha do hmoty, uvěznění, a tudíž něco opravdu hloupého?
Poznámka není myšlena sarkasticky, opravdu bych ráda znala vysvětlení.

Jak je to s časem?
Rozprostírá se čas od nekonečné minulosti do nekonečné budoucnosti?

Teorie velkého třesku se přiklání k předpokladu, že čas vznikl s vesmírem.

Je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně - ale nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa, neboť ten se ztrácí v neurčitosti kvantové mechaniky, která čas a prostor rozmazává, a tedy snaha vyhmátnout první okamžik je spíše odsouzena k nezdaru.**

Naproti tomu je názor mezi filosofy, který říká, že jakékoliv vznikání se odehrává právě v čase : Když v nějakém čase tady něco není, a pak v nějakém následném čase to tady je, znamená to, mezi těmi dvěma časy to vzniklo. Z tohoto pohledu čas nemohl vzniknout. Protože aby mohl vzniknout, už by tady nějaký čas musel být.*

Je čas zacyklený?

Nejpřirozenější představa je, že čas je přímka jdoucí od nekonečné minulosti do nekonečné budoucnosti.

Alternativou takové představě je, že čas je cyklický. Některé přírodní národy vidí čas jako kruh, ne jako přímku, ale že se stále něco opakuje.

Jiná alternativa například je, že čas se může nějakým způsobem větvit.

S takovou představou přišli někteří fyzici, tedy s časem jako mnoha světovou interpretací Je to založeno na představě, že náš svět se neustále štěpí jakýmisi pravděpodobnostními rozhodnutími, které se odehrávají na kvantové úrovni, a realizují se současně různé protichůdné možnosti. Je to ale spíše bláznivé, když bych si měla představit, že existuje spousta variant mě, které se neustále oddělují.

Může čas mít komplexnější strukturu?

Tady tak trochu narážím na hypotézu možnosti cestovat v čase do minulosti, s kterou jsme se mnozí setkali ve vědeckofantastických knihách, ale i ve filmu. Jedná se o již poměrně dávnou a stále dosti živou představu, moci se vrátit do minulosti. Dokonce snad není žádným fyzikálním zákonem zakázána a pokud vím, sám Steven Hawking ji nevylučoval.

JENŽE. Jestliže něco nebude směřovat od minulosti do budoucnosti, dává smysl tomu vůbec říkat čas? - Čas svou podstatou je něco, co vede od nějaké minulosti do nějaké budoucnosti, a je otázka, pokud budeme říkat, není minulost, není budoucnost, je to zacyklené zakřivení, jestli v nějakém momentu se nedostaneme k tomu, že to, o čem mluvíme, nebude dávat smysl, abychom tomu říkali čas.

:-)

Poznámky k textu s hvězdičkou:

*
Tuto část úvahy, tedy: Když v nějakém  čase tady něco není, považuji za problematickou. Očividně se týká problému pojmů fyzika versus filosofie. Dle mého názoru, není možné uvažovat, že v nějakém čase tady vesmír nebyl, když čas teprve vznikne spolu s vesmírem. Není tedy vhodné postulovat, že v nějakém čase tady něco (vesmír) není. Připouštím, okamžik stvoření světa a s ním času je nesporně vědecky dosud nevysvětleným, a tudíž událostí obestřenou tajemstvím. Vysvětlit ji bude o to obtížnější, neboť se jedná o ojedinělý úkaz, jehož opakování v přírodě nebylo pozorováno.
Ale ještě k času. Uměla bych si možná představit uvažovat čas se zápornou hodnotou /takový pojem jsem dosud nečetla ani neslyšela, nebo neuvědomuji si takovou skutečnost/, ale to daný problém neřeší. 

**
Pro ty z vás, kdo si rádi o záhadě času a vesmíru přečtete více, čerpám nyní  z knihy britského fyzika Paul Davies. Samozřejmě, je možné najít lepší vysvětlení či úplně jiné náhledy, mně je zatím blízké toto. Tedy, Paul Davies:

Možná kvantová neurčitost čas a prostor pouze "rozmazává"?

Jestliže kvantová neurčitost je aplikována na prostoročas, předpoví nám, že poněkud nepřesně bude určen samotný prostor s časem: body v prostoru i časové okamžiky se rozmažou. Kvantová rozmazanost ale znamená ještě víc: zamlží i dosud oddělené identity prostoru a času.

V každodenním životě je prostor prostorem a čas časem - nejsou tu žádné nejasnosti, přestože prostor a čas jsou téměř totéž a tvoří nedílnou součást jednotného prostoročasu. V kvantové doméně začínají být ale jejich odlišné identity nejasné. Někdy se intervaly času chovají jako prostorové intervaly a naopak: prostor začíná být jako čas a čas se začíná podobat prostoru. Výsledné krize identity - kvantové fluktuace "prostorovosti" a "časovosti" - jsou nesmírně malé. V kontextu vzniku vesmíru ale mohly mít ohromný význam.

Představme si směr do minulosti, prostoročas se neustále zmenšuje, až se na počátku času smrští do "nicoty", podle lidského měřítka neobyčejně malé, ale nikoli nulové - což je zásadní. Těsně předtím, než k singulární události, kterou vše končí, dojde, se ale začne rozmazávat samotný čas, na nějž dolehne krize identity a začíná přejímat čím dál více rysů, které spojujeme s prostorem. Čas se na prostor nezmění náhle, nýbrž se vytrácí plynule. Na samém "počátku" je již čas čistě "prostorový". Na jedné straně je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně - ale na druhé straně nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa. Snaha vyhmátnout první okamžik je odsouzena k nezdaru, protože ten se ztrácí ve všeobecné neurčitosti kvantové mechaniky. A ptát se, co předcházelo velkému třesku, je marné...




Jak již mám v nadpisu tohoto blogu uvedeno, jedná se mi pouze o jakési zamyšlení, spíše v bodech, a píšu jen pro svoji potřebu. Pokud se někdo budete chtít zapojit do diskuze, případně znáte lepší vysvětlení některých otázek, je možné vše sepsat a případně zveřejnit tu na samostatném blogu coby host, ničemu se nebráním, naopak, nové podněty velice vítám. Předem děkuji.

Mark Knopfler - Silvertown Blues

Shluk značek /úvaha + Smitko

Slovo.
Je jakýmsi atomem poznání, ať již se jedná o letmý poryv zvuku či shluk značek. Kde však slova hledat? Snad v mysli? Tak trochu ano, to když se díváme vnitřním zrakem, vidíme ilustrované řečové obraty, přestože mysl sama o sobě žádný slovník nevlastní! Možná proto je kolikrát tak těžké domluvit se i jen ve dvou lidech mezi sebou. Vše odvisí od stupně poznání, ochoty vnímat druhého, míry tolerance.

Můžeme něco vědět s jistotou?

Existuje běžný pojem jistoty. Například, když se kdykoli vracím domů, odemykám dveře, tak ani na malou chvíli nezapochybuji, mám jistotu, že uvnitř najdu vše, jak má být a je; stolek se židlí na svém místě, i věcné drobnosti, patřící ke mně a pro moji potřebu. Toto je běžný pojem jistoty, s kterým si v běžném životě vystačíme.

Jistota vnitřního světa, žít uvnitř mysli.

To je již obtížnější pojem. Mysl je to, co nám dovoluje uchopovat a vnímat svět ve smyslu chápat. Mysl je podobným orgánem jako je lidská ruka, když bere předmět do dlaní a opracovává jej. Mysl také pracuje, zkoumá a tvoří, umí i bořit. Vnitřní svět v mysli je tedy jakousi stavbou, strukturou budovanou z vjemů skutečného světa. Bez vnitřních obrazů nebyli bychom ničím víc než v trávě ležícím kamenem nebo osamocenou lasturou v písku na pobřeží pradávného moře.

Existuje vůbec nějaký vnější svět?

Ptát se, jestli existuje vnější svět, to zřejmě nedává smysl. Totiž, nemůžeme zkoumat nulový bod! Těžko lze zkoumat něco, co není... nic.

Přirozenější a přijatelnější je předpoklad, že tady nějaký svět je, že jsem součástí toho objektivního světa. Samozřejmě, v tom, jak svět poznávám, se mohu významně až osudově mýlit, k tomu se mohu později propracovávat. Jakákoliv pochybnost  však vyžaduje základ nepochybnosti, něco, o co je možno se opírat, o čem nepochybujeme. I kdyby tím základem měla být všeobecná úmluva, o čemkoliv, třeba, že objektivní svět existuje.

A co virtuální, nereálný svět, který nám vyrábějí počítače?

Virtuální může být něco pouze ve vztahu k něčemu, co je reálné.

Například, že si nás někdo pouští na počítači (je o tom povídka, tuším od Stanisława Lema, a s podobnou úvahou lze se setkat i jinde). Jistě, pokud by to byla pravda, tak vzhledem ke světu toho, kdo si nás na PC pouští, jsme virtuální. Ale předpokládat, že si nás takhle pouští bez závažného důvodu, to je zřejmě náhled velmi skeptický až nepravděpodobný, obtížně srozumitelný nebo přijatelný. Vyžadovalo by to z našeho pohledu až nekonečně velkou energetickou náročnost, tu umíme spočítat, ale jen tak? Proč?

Na druhé straně, v nějakém smyslu, my jsme virtuální. Fyzikové nám říkají, že svět se skládá z polí a hmotně energetických entit zcela podivné povahy. Náš svět je v tomto smyslu také virtuální. Jistě kvůli tomu ale není nutné zpochybňovat existenci  všeho, dokonce celého známého Vesmíru, tu velkou bublinu, z které není úniku, a kde kromě veškeré energie, polí, časoprostoru, fyzikálních zákonů jsou přítomny rovněž bolest a smutek, občas spolu s láskou či alespoň se štěstím...  

_

Poslední kmeny lidské rasy
se krčily ve svých jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze slabě zářily cizí hvězdy,
jako oči šelem,
stahujících se kolem ubývajícího ohně.
Černá obloha pozvolna splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

           Věděl, že legendy lžou,
           ale proč by měl ničit jediný pevný bod
           v podobě nikdy neumírající naděje?
           Přistoupil blíž, vášnivě vzal její sny do svých rukou.
           Jako ptáci, do prostoru vetkaly tajemnou kružbu drah,
           zrušily těsné míry.          

           S oblakem údajů vpustil je k ikoně :
           zaslíbená Země

          
           Kvantová pěna zašuměla,
           vybublal nový vesmír...  

                                                                                                          

kde jsi, Živote!?

_

https://www.youtube.com/watch?v=Vv8MKTmPySE
Smitko, Ben Cristovao

Ryze osobně, jen tak, zamyšlenky

Vlastně, a možná tak trochu ještě dodnes, byla jsem nekonečným snílkem. Věřila, že když si  své sny promítneme do našich životů, do našeho chování, jednání, smýšlení, obydlíme jimi vnitřní představy, formují nás, nabývají na skutečnosti. Mění naše člověčenství, neboť musíme jít víc do hloubky, objevujeme běžně nevídaný, tajemný a zároveň nádherně svobodný svět (pravda, někdy mě jeho samota děsí). Ale učí nás trpělivosti, pokoře, smířlivosti, a věřím, lásce. A pak, to když máme štěstí, a nezáleží za kolik let, přijde zázrak, či dokonce samotný anděl se smiluje, a sen stane se skutečností.

Pokora mi není cizí. Vnímám rozdíl mezi přát si a chtít: O přání mohu snít, přání je touha; chtít znamená rozhodnutí k činu, vědomé směřování, vynaložení úsilí pro dosažení touhy, vysněného přání. Jsem již rozhodnuta.    

Bývám plna emocí, i když je umím již více než-li dřív ovládat; emocí nejen klidných, i bouřlivých. Každodenní život je mým způsobem plynutí v čase na zdejší planetě Zemi, mám ráda jeho divy i překvapení (pokud nebolí). Přála bych si (neboť tentokrát není v mých silách chtít) žít v neustálé radosti, tančit v paprscích zářivého slunce (netančím, a už se asi nikdy nenaučím, strašně se stydím), létat s vánkem tu a tam (ani v letadle či horkovzdušném balónu jsem dosud neletěla), ale i v divokém vichru pocítit sílu a svobodu prapůvodního života. A poté znovu se snést do míst, z nichž lze čerpat moudrost, pokoru a dostatek lásky. Mezi betonovými zdmi (i v přeneseném smyslu) pokoru ani moudrost necítím.

_

https://www.youtube.com/watch?v=W4DTYmmTsyQ

ZAZ - Si

Si j'étais l'amie du bon Dieu,
si je connaissais les prières,
si j'avais les pas d'un géant…
je mettrais du ciel en misère,
toutes les larmes en rivière,
et fleurirais des sables,
je sèmerais des utopies...

Kdybych byla přítelkyní Boha,

kdybych znala modlitby,

kdybych kráčela kroky obra…

spláchla bych z nebe slzy utrpení do řeky,

nechala rozkvést písky,

zasela semínko utopie...

(vybrané části textu písně s volným překladem)

Čimčarara čim /úvaha

Je nekonečno podob,
jak být člověkem.
Ale jen jeden způsob
paradigma štěstí,
nikdy nelhat sám sobě,
zůstat otevřený,
se špetkou humoru.

Mají myšlenky křídla?

Bezpochyby ano,

k pochopení prostoru.
Ale vize jednoho
nepropůjčí křídla jinému,
cožpak tučňák může být orlem?

Jsme každý sám

ve svém údělu,
hledáme-li však cestu,
pak s láskou a trpělivostí,
ne nedůtklivostí,
ta je bránou do země hořkosti,
smutku.

Mají myšlenky křídla? 

Bezpochyby ano,
z otevřeného okna slyším:

čim čimčarara čim

_

Douška. 

Tento text není básní, je úvahou. Už jsem ji tu před několika lety vkládala, před pár dny ji našla a trochu přepracovala. Domnívám se, myšlenkově je stále platná, a tak jsem si dovolila text opětovně vložit. Mnohdy si někteří, sebe nevyjímajíc, myslíme, jak moc jsme otevření. Ale není to pokaždé pravda. Žijeme často v zajetí vlastních zakonzervovaných myšlenek, jež sice pokládáme za správné, ale aniž bychom je neustále konfrontovali s životem a zkušenostmi, přinášejícími další pohledy, o cosi přicházíme. O hlubší skutečnost a souvislosti. O hloubku sdíleného prožitku.

Obrázek není můj, ale v místě, kde nyní pobývám, žije spousta malinkatých vrabčáků, doslova tvoří oživené cvrlikající keře - viděla jsem na vlastní oči několik stromků a živých plotů osazených desítkami těchto drobných ptáků :-)

Děkuji za případné přečtení.

Hel.