Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy
se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu nepatří_
Chybí mi vůně květin,
vzpomínáš?
Je to tak dávno, setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé... Koho chce přelstít lidská touha?
.
.
Zpoza času do prostoru, potajmu,
prosmýklo ticho jako když teče vesmír,
jako když jsme sami, když chceme být sami,
když se mýlíme,
a já nevěděla...
Pohlédni. Sáhni.
Mám strach
o nás, otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat,
že nasáklých sladkostmi...
Na mžik chci znovu uvěřit_
Takhle nějak si připadám, když jsem na jednom z posledních šprušlí žebříku a Trhám třešně. Tam nejvíc všem i sobě vyčítám jak jde život, a bojím se, že spadnu. Posílám třešně, a věším Vám je na uši! Hezký den, Hel, hezká báseň!
OdpovědětVymazatM.B.
Děkuji, pane Bukovecký, ráda Vás vidím, čekala jsem na Vás, nejsem si básničkou úplně jistá... Díky za třešně, bylo mi 5 roků, u babičky na samotě, na dvorku hned u plotu bouda pro psa a kousek za ní veliká třešeň... jasně, že jsem si je věšela také na uši! :-)
VymazatMoc a moc Vám děkuji, vážený pane Bukovecký.
Hezký den :-)
Hel.