Ten večer slunce zapadalo v blatouchu
a hrstce červené hlíny,
zákoutí myšlenek skrápělo ticho,
až ztratily na významu,
minulost vracela se k počátku, kdy srdce toužilo po údivném úžasu,
a plakalo, aniž vědělo proč...
v krajině na pomezí, kde všechno je jinak,
v jednom nestřeženém okamžiku
černava vydechla píseň,
k nebi vznášenlivou,
k zemi ujařmenou,
hádanku, co život je...
Tu něžně sevřely mě tvoje ruce
a objímaly celý náš svět...
