Milý Theo!
Když jsem dnes ráno pročítal Tvůj dopis, hluboce na mne zapůsobilo, co mi píšeš. O takových věcech lidé mnohdy říkají: "Co je mu do toho." A přece ani ne tak naše vlastní konání, jako spíš okolnosti nás nutí k určitým věcem. A jestliže jsme se jen jednou poddali takovému zážitku, pak se v nás může probudit soucit tak bezedně hluboký, že sami před sebou už neváháme.
Myslím, že u Tebe je tomu tak, a co mohu jiného říci, než že se mi zdá, že se musíme v podobných případech řídit svým impulsem. Victor Hugo říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je přednější nežli rozum) - jsou věci, o nichž cítím, že jsou dobré a opravdové, ačkoli posuzují-li se rozumově a prospěchářsky, je v nich mnoho nevysvětlitelného a temného. A přestože se nyní v měšťácké společnosti, v níž žijeme, považuje takové jednání za nepředložené, zvrhlé a pošetilé, nebo vím já co - co na to říci, když už jsme na tom tak, že se nám v nitru probudily skryté síly sympatie a lásky. A když snad nemůžeme zcela odmítnout námitky, které společnost obvykle tasí do boje proti citovému a impulsivnímu jednání, tedy na tom nesejde, a kdo si zachoval víru v Boha, občas zaslechne něžnou výzvu svědomí, potom snad udělá dobře, když ji uposlechne s dětskou naivností, aniž o tom bude hovořit s lidmi víc, než je naprosto nutné.
Když člověka něco takového potká, pak musí předvídat, že bude mít z toho boje především boje se sebou samým, poněvadž mnohdy doslova neví, co má a co nemá udělat. Není však tento boj i omyl, jemuž člověk podlehne, lepší a neznamená víc než soustavné vyhýbání všem otřesům? To právě v mých očích dělá z mnoha tak zvaných duševních siláků ve skutečnosti duševní slabochy.
Co se týče této záležitosti, máš veškerou mou sympatii, a poněvadž sám stojím skutečnosti tváří v tvář a mohu Ti vyprávět, co se mi přihodilo od té doby, co jsme o tom naposledy hovořili, kdybys chtěl leccos o tom slyšet, nebo promluvit si o budoucnosti, nebo o tom, co je, pak jsem Ti k disposici. A s radostí vítám zprávu, že hodláš brzy přijet do Holandska.
Nuže - děkuji Ti za důvěru, a co se týče východiska, zamyslím-li se nad tím, jsem poměrně klidný. Něco takového není "vášeň", vždyť důležitou úlohu má přitom bezedně hluboký soucit.
A také nevěřím, že by Tě to činilo neschopným myslet na ostatní věci, naopak; něco takového má jakousi vážnost, jež probouzí a utužuje veškeré city a dovede mnohem spíše energii rozmnožovat nežli zeslabovat.
Zajisté mi nezazlíš, povím-li teď ještě něco o kresbách. Velmi mě potěšilo, že jsi shledal starcovu hlavu "originální", i model je však neobyčejně "originální", ještě mám víc jeho kreseb. Dnes jsem udělal jednu kresbu litografickou křídou. Potom jsem na kresbu nacákal vědro vody a za mokra jsem v ní začal modelovat štětcem.
Podaří-li se to, vytvoří se tím velmi jemné tóny, je to však nebezpečný způsob, který se vždycky nemusí podařit. Ale když se zdaří, výsledkem jsou zcela "non ébarbé" jemné tóny černé barvy, které se ještě nejspíš podobají leptu. Tak jsem také udělal ženskou hlavu proti světlu, tedy v tónu, se světlem vrženým proti profilu atd.
Obdržels pak i druhý svitek, v němž bylo 5 hlav a který jsem odtud odeslal asi 5. či 6. ledna -kromě dvou prvých? Až je budeš mít nějaký čas u sebe, pak v nich, myslím, najdeš totéž, jako v obou předešlých, neboť musí být v nich cosi z přírody, poněvadž je dobývám z přírody a od začátku do konce pracuji podle modelu. Chtěl bych Ti hrozně rád ukázat studie, nikoli proto, že jsem spokojen s vlastní prací, nýbrž proto, že ačkoli zdaleka nejsem s tím spokojen, přece na tom vidím, že tu vzniká a samo ze sebe se vyvíjí cosi, co bude mít jakýsi charakter.
Když jsem přišel do města, nejvíce na mne zapůsobily na př. de Geest a chudší čtvrti. A tak ponenáhlu nabývá můj úmysl něco takového uskutečnit tvářnosti, ale je to trápení! Dnes jsem prohlížel fotografie Barnardových kreseb, postavy z Dickense, jejich originály jsem viděl svého času v Londýně. Je v nich síla, jako na př. v Nicolaasi Maesovi, zatím co po stránce citové a v pojetí jsou docela moderní. Něco takového je s to mě úplně rozehřát, a proto mě to tak rozněcuje, poněvadž si pak představuji, jak by působily zdejší modely, kdyby byly kresleny tímto způsobem, a poněvadž si pak sám sobě říkám: kupředu! a pokračovat v práci, až ovládneme Black and White.
Umění a láska mají to společné, že s námi házejí jako s míčem mezi tím, co Michelet vyjadřuje slovy "je l´ai depuis longtemps"* (*mám ji odedávna) a mezi tím "je ne l´aurai jamais".** (** nebudu ji mít nikdy). Tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zůstane věčně, jenže ty výkyvy budou silnější. Victor Hugo mluví o "jako maják s přerušovaným světlem" a s tím je to také tak.
Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě doslova přivedou na mizinu.
Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti, na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak. Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky
zcela Tvůj Vincent.
Řekneš, že mnoho píši, nu, nemohu za to, neboť když jsi mě poctil důvěrou, chci Ti říci, že mě to velmi dojímá.
Na takových případech je charakteristické, že je nesmírně obtížné vědět, jak daleko má člověk jít. I Ty to zakusíš. Člověk se ptá: musím této ženě pomoci, a jinak vidět v ní jenom přítelkyni, nebo musím tuto ženu, s níž chci navždy společně žít, učinit bezpodmínečně svou manželkou - je to ona? Nebo to není ona?
Hleď, jsem přesvědčen, že ses nemohl vyhnout tomu boji, ano, že ho snad ještě proděláváš. Vždyť by se mi zdálo jaksi nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak. Já aspoň mám tento boj za sebou, a byl tak těžký, že co se mé osoby týče, nebyl jsem s to zcela zodpovědět tyto otázky, když mě okolnosti nutily k rozhodnutí.
Neboť jsem uvažoval: nemám prostředky na vydržování dvou odloučených domácností, ale mám je pro jednu - a tak jsem jí musel říci, jak to ve skutečnosti je a co bych snad mohl či určitě nemohl udělat. Při společném soužití snad vyjdeme, budeme-li však bydlet odděleně, na to nestačím.
U Tebe je to asi podobný boj, i když snad v jiné formě, a vzpomínám si na Tvůj výrok z minulého roku, který se mi zdál správný a pravdivý: "Ženitba je prazvláštní věc." Ano, u čerta, to skutečně je. - Tehdy jsi řekl: "Nežeň se s ní," a já jsem Ti pak dal za pravdu, že byly takové poměry, že byly důvody prozatím o tom nemluvit.
A nyní víš, že jsem se nadále už o tom nezmiňoval, zároveň však že jsme si oba, ona i já, zůstali věrni. A právě že Ti musím dát za pravdu, když jsi tehdy říkal "nežeň se s ní", dávám Ti tuto Tvou radu na rozmyšlenou a jsem bezpečně přesvědčen, že Ty sám dojista o tom též tak uvažuješ, neboť nejsem to já, kdo tak mluví. A jen Ti to připomínám, poněvadž jsem přesvědčen, že bylo opravdu dobře, že se tehdy nestalo nic nakvap.
Nevzdávej se tedy myšlenky, vždyť je dobře nechat lásku tak uzrávat, že manželství je vlastně naprosto vedlejší věc. Je to jistější a nikomu tím neubližuješ.
Už na začátku jsem Ti chtěl něco říci, co vlastně sám pochopíš. I kdyby ses tím dostal či nedostal do nesnází - vážím si ušlechtilého citu, který Tě nutí pomáhat, a poněvadž si ho vážím, doufám, že mě budeš považovat za hodna důvěry, i kdybys narážel na větší či menší potíže.
Nepohlížím na tu záležitost melancholicky, nýbrž s veškerou nadějí v dobrý výsledek, totiž s nadějí ve vaše společné štěstí.
Ačkoli Ti mnoho píši, pracuji skutečně usilovně.
Nedovedu Ti ani vypovědět, jak bych si přál pohovořit si s Tebou o mnoha věcech. Zítra dostanu pro své modely námořnický klobouk. Hlavy rybářů, starých i mladých, na to už jsem dávno myslel a už jsem jednu udělal, potom jsem však už nemohl dostat námořnický klobouk. Teď dostanu jeden do vlastnictví, starý, který prodělal mnoho bouří a vlnobití.
V této chvíli sedí u mne žena s dítětem.
Vzpomínám-li si na minulý rok, pak je to velký rozdíl. Žena je silnější a zdravější, ztratila mnoho, velmi mnoho ze své uštvané povahy, batole je klučina tak roztomilý, zdravý a veselý, jak si jen dovedeš představit, kokrhá jako kohout, že ho jen kojí, je však tlustý a kulaťoučký.
A ubohá holčička - na kresbě vidíš, že z ní nevymizely stopy dřívější kruté bídy, a to mě občas znepokojuje, ale přece je docela jiná nežli loňského roku - tehdy byla velmi, velmi špatná, zatím co nyní už má skutečně cosi dětského.
Nuže, i když poměry nejsou ještě dokonale normální, přece jsou, doufám, lepší než loňského roku. Hle, potom přece mohu doufat a říkám: kupředu, s odvahou! Žena nabývá jakési prostoty, pravé mateřskosti - a když se to poměrně ustálí, je zachráněna...
Mnoho myšlenek mi víří hlavou a neustále myslím na Tebe - právě jsem udělal ještě jednu kresbu, k níž mi žena seděla modelem. Přál bych si vědět, kdy přijedeš. Přijedeš-li a můžeš-li to tak zařídit, přines staré studie. Co se týče mé otázky, zdali bys mi snad mohl ještě něco poslat - nuže ano, jsem poněkud v nesnázích a přál bych si, aby to bylo možné, ale kvůli mně si neutrhuj a věz, že kvůli té záležitosti, o níž píšeš, milerád se dvojnásob vynasnažím dostat se kupředu, abych Ti trochu ulehčil Tvé břímě. Piš brzy, vždyť se nemohu dočkat od Tebe zprávy. Rappard se pomalu uzdravuje, mám od něho dopis. Pracuji ještě pořád usilovně na rozličných hlavách. Sbohem, v duchu stisk ruky.
