Toho rána hvězdy spaly,
oblékli jsme zvědavost, na nohy kecky,
ujít vzdálenost mezi já a ty.
Cestou stromovím slova proháněl vítr,
v korunách jiskřily žluté šípy,
nebe šumělo: hviíííst!
hlubší ticho potok proudem hnal.
Došli jsme téměř k zapomenuté jeskyni,
chybělo jen kroků pár...
Až v rybníce za vsí žába nešplouchne
a mřenka pod kámen neschová si vousy
lípa co v květu bzučela utichne
nepřiletí po větru divoké husy
zatlučený východ slunce okno nepropustí
a pekáč z hlíny kváskem nevykyne
vyřezávané srdce prach zadusí
sny přestanou být pokrmem duše
tehdy
vůz s polámanými loukotěmi
přeplněný světlem nocí
náklad převrhne...
Nezrození z digitálních sfér
posbírají hvězdy
uskladní mezi nezbytné věci
plující oblaka
můry nektar hledající
a jako když vítr pohrává si s vlasy
nebo potok přeskakuje kameny
v labyrintu zrcadel zurčení nul a jedniček
vzkřísí jiné časy
-
voní fraktální květiny?
Hélène Grimaud – Silvestrov: The Messenger
