.. všechno nejlepší, hodně zdraví a štěstí v nadcházejícím novém roce, a snad, pomáhejme si navzájem, aby naše životy plynuly více v radosti... každá
naše bolest i radost působí mnohem dál, než jenom v nitru jednoho
člověka.. neboť co se děje mně,
projeví se zcela jistě i jinde, třeba právě u Tebe.. je určitě dobré usilovat se žít více v
radosti, a působit co nejméně bolesti jiným... tak tedy, vlídnost a radost v novém roce 2014! :-)
.. a snad potěší, překrásná hudba Wolfganga Amadea Mozarta.. jsou v ní místa, která mně učarovala, jsou jako z jiného světa, nádherně sladkého, bezelstného, dojímající až k slzám... :-)
http://www.youtube.com/watch?v=2nqtVQGWQBQ
Mozart Piano Concerto No 27 B flat major K 595 Joao Pires, Pinnock
❤
úterý 31. prosince 2013
čtvrtek 26. prosince 2013
Camille Saint-Saëns - Oratorio de Noêl
http://www.youtube.com/watch?v=Ktt7s7yDGxc
Camille Saint-Saëns - Oratorio de Noêl
..
neznala jsem toto dílo francouzského hudebního skladatele, zároveň
skvělého matematika, zajímajícího se o geologii a astronomii - byl
členem Národní astronomické společnosti, v osobním životě však nepříliš
šťastným... Oratorio de Noêl
je pro mne objevem a jsem nesmírně překvapena, celé oratorium zní mi
velmi příjemně.. část od 15:10 je pohádkově kouzelná, jakoby z jiného
světa, tajemně křehkého i vlídně veselého, v němž země i nebe jedno
jsou...
:-)
sobota 21. prosince 2013
.. veselý Slunkovrat :-)
.. všem lidem i zvířátkům, veselé a vlídné Vánoce přeje Helena...
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Antonio Vivaldi - Čtvero ročních období
http://www.youtube.com/watch?v=h7QlxvTIU6Q
anglická vánoční píseň ze 14. století s původním, originálním textem...
.. lullay, lullay, lay lay, lullay... :-)
http://www.youtube.com/watch?v=h7QlxvTIU6Q
anglická vánoční píseň ze 14. století s původním, originálním textem...
.. lullay, lullay, lay lay, lullay... :-)
.. a nyní, dovolte mi, prosím, nadělila bych si písničku pro sebe...
Labrinth feat. Emeli Sandé - Beneath Your Beautiful
.. i sněhová vločka touží po světle...
:-) ❤
neděle 8. prosince 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (116, 117)
(21. dubna 1882)
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
.
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
.
neděle 1. prosince 2013
Dopisy, Vincent van Gogh (114, 115)
Milý Theo!
Dnes jsem Ti poslal poštou kresbu (kresba "Sorrow"), kterou Ti dávám jako důkaz vděčnosti za to všechno, cos pro mne udělal během této, jinak velmi kruté zimy. Když jsi měl loni v létě u sebe velký Milletův dřevoryt "Pasačka", uvažoval jsem, co všechno přece může člověk vyjádřit jedinou linií. Nejsem arci domýšlivý, že bych jediným obrysem vyjádřil tolik, co Millet. Přesto jsem se snažil vložit do této postavy trochu citu. Teď jen doufám, že ti ta kresba bude sympatická. Z toho zároveň vidíš, že horlivě pracuji. Když už jsem s tím začal, tuze rád bych udělal třicet studií aktů. Toto je, jak se mi zdá, nejlepší postava, kterou jsem nakreslil, proto jsem se rozhodl Ti ji poslat. Není to studie podle modelu a přece je to přímo model. Věz, že jsem měl pod papírem dva archy jako podložku; nyní jsem to pečlivě obtáhl, aby správně vynikla kontura, a když jsem s desky sundal kresbu, byla velmi čistě vytlačena na obou arších podložky; potom jsem ji ihned vypracoval podle první studie, takže tato kresba je poněkud svěžejší než prvá.
Obě ostatní jsem si nechal pro sebe a nerad bych se jich zbavoval. Z toho zároveň poznáš, že není bez příčiny, když jsem psal, že by T. mohl ještě chvíli s penězi počkat, sám jich nyní tolik potřebuji, a zdá se mi, že intensivní práce podle modelu je nejkratší způsob, abych něčeho dosáhl. Model, který mám, není sice tak drahý, ale ježto vydání jsou na denním pořádku, je přece pro mne často obtížné jej zaplatit. Enfin, pošli, jak to nejlépe jde, hodí-li se Ti však, pak posílej měsíčně, o čem ses zmínil, ale nikoli příliš pozdě.
Zcela Tvůj Vincent
Zdá se mi, že tato kresba by se hezky vyjímala v jednoduchém šedivém paspartu. Samo sebou se rozumí, že vždycky tak nekreslím jako tentokrát. Zvlášť si však velmi vážím anglických kreseb, jež jsou dělány tímto způsobem, a není tedy divu, že jsem to tak jednou zkusil, a poněvadž to bylo pro Tebe, který takové věci zajisté chápeš, neostýchal jsem se být trochu melancholický. Chtěl jsem tím říci:
"Mais reste le vide du coeur
Que rien ne remplira." *
Jako v knize Micheletově.
* Ale zbývá prázdnota srdce,
kterou nic nezaplní.
http://t1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcReberBwPeRwVnO_xDBDLQc22qQTRdqrtbqCiOlTpJ6W8FHEZOi
Sorrow - Vincent van Gogh
(12.dubna 82.)
Milý Theo!
Poslední dopis s vloženými 180 fr. jsem od Tebe správně obdržel a opravdu mockrát Ti za to děkuji.
Velmi mě těší, že jsi v zaslané kresbě něco našel, i mně se též zdálo, že v tom dojista něco je. - Byl bych tuze rád, kdyby sis nechal pro ni udělat malý jednoduchý šedý paspart, neboť se v něm lépe uplatní.
Potom myslím, že je částečně správné, co říkáš o vzhledu mnoha kreseb, jež jako by měly jisté "je ne sais quoi", jež lze nejlépe přirovnat k neuhlazené rytině.
Nicméně věřím, že tento zvláštní účinek, jehož si někteří znalci, podle mého mínění právem, vysoce cení, je u kreseb (zajisté nikoli u rytin, neboť tu je to ostrý vryp jehly na plotně) způsobován spíše zvláštními záchvěvy ruky, když člověk pracuje v rozčilení, nežli materiálem, s nímž kreslí.
Mezi svými studiemi sám mám několik, jež vypadají neuhlazené, jak už to tedy chci nazývat. Jestliže jsem Tvou kresbu nefixoval nebo po zafixování ještě tu a tam na ní pracoval, takže jsou na ní nepříjemně lesklá místa, pak ji zkrátka polij velkou sklenicí mléka nebo vody s mlékem a potom ji nech schnout. Uvidíš, že vyvstane zvláštní matná čerň, mnohem půvabnější nežli člověk obyčejně vidí u kreseb tužkou.
Aby se docílilo tohoto zvláštního vzhledu neuhlazenosti, myslím, že nelze používat křídy, nýbrž spíše dřevěného uhlu, máčeného ve lněném oleji. Panu T. jsem teď ovšem ihned poslal 25 zl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Nu ano, vím, že matka je nemocná - a vím nadto ještě o mnoha trudných věcech v naší vlastní rodině, jakož i v jiných rodinách. A nejsem vůči tomu bezcitný, a zdá se mi, že bych nebyl s to nakreslit "Sorrow" neboli bolest, kdybych ji sám nepociťoval.
Od minulého léta se mi stalo opravdu jasným, že disharmonie mezi otcem, matkou a mnou se stala jakousi chronickou strastí, a to proto, že příliš dlouho trvala, že mezi námi panovalo hluboké nedorozumění a odcizení, takže tím, vždyť už je to tak dávno, oboustranně trpíme. Domnívám se, že bychom si navzájem víc rozuměli, kdybychom se byli mnohem dříve snažili žít pospolu a sdílet štěstí a hoře, majíce stále na paměti, že rodiče a děti musí zůstat jedno. Těchto chyb jsme se dopouštěli nikoli úmyslně a z valné části je třeba je připisovat vyšší moci svízelných poměrů a uštvanému životu. Nyní je taková situace, že jsem pro otce a matku zpola cizí, zpola obtížný člověk a ani trochu víc, a pokud jde o mne, cítím se doma opuštěný a osamělý. Způsob myšlení a zaměstnání se tak rozcházejí, že si navzájem překážíme, aniž to je s obou stran úmyslné, avšak, opakuji, zcela bezděčně. Je to sice velmi trapný pocit, avšak ve světě a v životě je plno takových poměrů a běda, nejsme si vlastně užiteční, mnohem víc si škodíme, navzájem si to vyčítajíce, a proto je někdy v takovém případě nejlepší jeden druhému se vyhnout. Nevím však, zdali je nejlepší tohle, nebo něco jiného, tolik bych si přál to vědět.
Otec s matkou nacházejí mnoho útěchy ve své práci a já ve své, neboť, milý hochu, přes všechny petites miseres pracuji skutečně s radostí.
Právě jsem obdržel dopis od Rapparda; nějaký čas jsem se choval k němu chladně, teď se však opět navzájem zajímáme o svou práci.
Pravděpodobně mě brzy navštíví.
Teprve nedávno jsem byl u Blommeres v atelieru; umělecký večer o dřevorytech se přese vše nekonal, přece jsem však měl z toho užitek, že jsem se konečně jednou dostal k tomu, abych si je pěkně roztřídil a uspořádal. Nemohl jsem však věnovat dostatek času a péče, abych shledal věci, a den ze dne se zabývám kreslením. Dnes jsem opět udělal studii aktu klečící ženy a včera její posici při pletení, ostatně ty, jež jsem už dříve měl v úmyslu kreslit, jak jsem ti psal. Nuže, příjemný klid, už je pozdní noc; ještě jednou mnoho díků za zásilku a důvěřuj mi; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
.
Dnes jsem Ti poslal poštou kresbu (kresba "Sorrow"), kterou Ti dávám jako důkaz vděčnosti za to všechno, cos pro mne udělal během této, jinak velmi kruté zimy. Když jsi měl loni v létě u sebe velký Milletův dřevoryt "Pasačka", uvažoval jsem, co všechno přece může člověk vyjádřit jedinou linií. Nejsem arci domýšlivý, že bych jediným obrysem vyjádřil tolik, co Millet. Přesto jsem se snažil vložit do této postavy trochu citu. Teď jen doufám, že ti ta kresba bude sympatická. Z toho zároveň vidíš, že horlivě pracuji. Když už jsem s tím začal, tuze rád bych udělal třicet studií aktů. Toto je, jak se mi zdá, nejlepší postava, kterou jsem nakreslil, proto jsem se rozhodl Ti ji poslat. Není to studie podle modelu a přece je to přímo model. Věz, že jsem měl pod papírem dva archy jako podložku; nyní jsem to pečlivě obtáhl, aby správně vynikla kontura, a když jsem s desky sundal kresbu, byla velmi čistě vytlačena na obou arších podložky; potom jsem ji ihned vypracoval podle první studie, takže tato kresba je poněkud svěžejší než prvá.
Obě ostatní jsem si nechal pro sebe a nerad bych se jich zbavoval. Z toho zároveň poznáš, že není bez příčiny, když jsem psal, že by T. mohl ještě chvíli s penězi počkat, sám jich nyní tolik potřebuji, a zdá se mi, že intensivní práce podle modelu je nejkratší způsob, abych něčeho dosáhl. Model, který mám, není sice tak drahý, ale ježto vydání jsou na denním pořádku, je přece pro mne často obtížné jej zaplatit. Enfin, pošli, jak to nejlépe jde, hodí-li se Ti však, pak posílej měsíčně, o čem ses zmínil, ale nikoli příliš pozdě.
Zcela Tvůj Vincent
Zdá se mi, že tato kresba by se hezky vyjímala v jednoduchém šedivém paspartu. Samo sebou se rozumí, že vždycky tak nekreslím jako tentokrát. Zvlášť si však velmi vážím anglických kreseb, jež jsou dělány tímto způsobem, a není tedy divu, že jsem to tak jednou zkusil, a poněvadž to bylo pro Tebe, který takové věci zajisté chápeš, neostýchal jsem se být trochu melancholický. Chtěl jsem tím říci:
"Mais reste le vide du coeur
Que rien ne remplira." *
Jako v knize Micheletově.
* Ale zbývá prázdnota srdce,
kterou nic nezaplní.
http://t1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcReberBwPeRwVnO_xDBDLQc22qQTRdqrtbqCiOlTpJ6W8FHEZOi
Sorrow - Vincent van Gogh
(12.dubna 82.)
Milý Theo!
Poslední dopis s vloženými 180 fr. jsem od Tebe správně obdržel a opravdu mockrát Ti za to děkuji.
Velmi mě těší, že jsi v zaslané kresbě něco našel, i mně se též zdálo, že v tom dojista něco je. - Byl bych tuze rád, kdyby sis nechal pro ni udělat malý jednoduchý šedý paspart, neboť se v něm lépe uplatní.
Potom myslím, že je částečně správné, co říkáš o vzhledu mnoha kreseb, jež jako by měly jisté "je ne sais quoi", jež lze nejlépe přirovnat k neuhlazené rytině.
Nicméně věřím, že tento zvláštní účinek, jehož si někteří znalci, podle mého mínění právem, vysoce cení, je u kreseb (zajisté nikoli u rytin, neboť tu je to ostrý vryp jehly na plotně) způsobován spíše zvláštními záchvěvy ruky, když člověk pracuje v rozčilení, nežli materiálem, s nímž kreslí.
Mezi svými studiemi sám mám několik, jež vypadají neuhlazené, jak už to tedy chci nazývat. Jestliže jsem Tvou kresbu nefixoval nebo po zafixování ještě tu a tam na ní pracoval, takže jsou na ní nepříjemně lesklá místa, pak ji zkrátka polij velkou sklenicí mléka nebo vody s mlékem a potom ji nech schnout. Uvidíš, že vyvstane zvláštní matná čerň, mnohem půvabnější nežli člověk obyčejně vidí u kreseb tužkou.
Aby se docílilo tohoto zvláštního vzhledu neuhlazenosti, myslím, že nelze používat křídy, nýbrž spíše dřevěného uhlu, máčeného ve lněném oleji. Panu T. jsem teď ovšem ihned poslal 25 zl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Nu ano, vím, že matka je nemocná - a vím nadto ještě o mnoha trudných věcech v naší vlastní rodině, jakož i v jiných rodinách. A nejsem vůči tomu bezcitný, a zdá se mi, že bych nebyl s to nakreslit "Sorrow" neboli bolest, kdybych ji sám nepociťoval.
Od minulého léta se mi stalo opravdu jasným, že disharmonie mezi otcem, matkou a mnou se stala jakousi chronickou strastí, a to proto, že příliš dlouho trvala, že mezi námi panovalo hluboké nedorozumění a odcizení, takže tím, vždyť už je to tak dávno, oboustranně trpíme. Domnívám se, že bychom si navzájem víc rozuměli, kdybychom se byli mnohem dříve snažili žít pospolu a sdílet štěstí a hoře, majíce stále na paměti, že rodiče a děti musí zůstat jedno. Těchto chyb jsme se dopouštěli nikoli úmyslně a z valné části je třeba je připisovat vyšší moci svízelných poměrů a uštvanému životu. Nyní je taková situace, že jsem pro otce a matku zpola cizí, zpola obtížný člověk a ani trochu víc, a pokud jde o mne, cítím se doma opuštěný a osamělý. Způsob myšlení a zaměstnání se tak rozcházejí, že si navzájem překážíme, aniž to je s obou stran úmyslné, avšak, opakuji, zcela bezděčně. Je to sice velmi trapný pocit, avšak ve světě a v životě je plno takových poměrů a běda, nejsme si vlastně užiteční, mnohem víc si škodíme, navzájem si to vyčítajíce, a proto je někdy v takovém případě nejlepší jeden druhému se vyhnout. Nevím však, zdali je nejlepší tohle, nebo něco jiného, tolik bych si přál to vědět.
Otec s matkou nacházejí mnoho útěchy ve své práci a já ve své, neboť, milý hochu, přes všechny petites miseres pracuji skutečně s radostí.
Právě jsem obdržel dopis od Rapparda; nějaký čas jsem se choval k němu chladně, teď se však opět navzájem zajímáme o svou práci.
Pravděpodobně mě brzy navštíví.
Teprve nedávno jsem byl u Blommeres v atelieru; umělecký večer o dřevorytech se přese vše nekonal, přece jsem však měl z toho užitek, že jsem se konečně jednou dostal k tomu, abych si je pěkně roztřídil a uspořádal. Nemohl jsem však věnovat dostatek času a péče, abych shledal věci, a den ze dne se zabývám kreslením. Dnes jsem opět udělal studii aktu klečící ženy a včera její posici při pletení, ostatně ty, jež jsem už dříve měl v úmyslu kreslit, jak jsem ti psal. Nuže, příjemný klid, už je pozdní noc; ještě jednou mnoho díků za zásilku a důvěřuj mi; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
.
pátek 29. listopadu 2013
Vlčice
Jsem osamělou, divokou vlčicí,
ale jen v skrytu duše,
kam nikdo nevidí.
Toulám se po místech odlehlých, vzdálených.
Studí mne nejen tlapky z plání ledových.
Nekonečně zraněna, lovím snové ptáky na nebi.
Pohybuji se vesmírem.
Běžím životem.
Hloubím díru do temnot,
snad abych zahlédla,
co ve mně zdánlivě nejslabší,
je nejsilnější a nejhoroucnější.
Něžný cit.
Šepot nadějí.
Hauúúiiíí...
_
neděle 24. listopadu 2013
Vincent van Gogh (Dopisy 111, 112, 113)
(Březen 82.)
Milý Theo!
Jistě jsi dostal moje dopisy a já Ti odpovídám na Tvůj dnešní. Podle Tvého přání jsem ihned poslal T. 10 zl., jež mi ten vážený pán dal tento týden jako zálohu. Zmínil jsem se Ti o zakázce C. M.; událo se to takto: Zdálo se, že C. M., dříve než šel ke mně, hovořil s T., aspoň začal také mluvit o "vydělávání chleba". Najednou mi napadla odpověď, pohotová a, myslím, pádná. Zde viz, co jsem říkal: "Vydělávat chléb, jak to myslíš? Vydělat si chléb nebo si ho zasloužit? Vůbec si ho nezasloužit znamená nebýt hoden chleba, ale to je zločin, každý poctivý člověk je hoden své kůrky - ale poněvadž si ho zásahem osudu nemohu vydělat, přestože si ho zasluhuji, ach, to je neštěstí, a to mé velké neštěstí. - Jestliže mi tedy říkáte: nejsi hoden svého chleba, mám za to, že mě urážíte, jestli mě však celkem správně upozorňujete, že si na něj nevydělám vždycky, poněvadž se mi ho někdy nedostává, co dělat; ale co mi prospěje toto vaše upozorňování, z toho nic nemám, když v tom zůstávám." C. M. pak nadále mlčel o "vydělávání chleba".
Ještě jednou hrozila bouřka, neboť když jsem se náhodou, dovolávaje se výrazu, zmínil o jméně de Grouxově, najednou se mě C. M. optal: "Avšak víš ty též dobře, že s de Grouxovým soukromým životem nebylo všechno jaksepatří?"
Chápeš, že se tu C. M. dotkl citlivého místa a odvážil se na choulostivou cestu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se takto hovořilo o dobráku de Grouxovi!
Odpověděl jsem tedy: "Vždycky jsem se domníval, že umělec, který ukazuje lidem své dílo, má právo skrýt v sobě duševní zápas svého vlastního života, jenž bezprostředně osudově souvisí se zvláštními obtížemi, jež přináší tvorba uměleckého díla, ledaže by se s nimi svěřil velmi intimnímu příteli. Od kritika, řekl jsem, je nešetrné, snaží-li se podle soukromého života kritisovat někoho, proti jehož práci nelze nic namítat. De Groux je mistr jako Millet, jako Gavarni." C. M. určitě nepovažoval aspoň Gavarniho za mistra. Vůči jinému nežli vůči C. M. bych se mohl vyjádřit stručněji a jadrněji a říci, že s dílem umělce a jeho soukromým životem je to asi tak, jako s šetinedělkou a dítětem. Na její dítě se zajisté můžete podívat, ale nesmíte jí zvednout košili, abyste viděli, jsou-li na ní nějaké krvavé skvrny. Vůči šestinedělce by to bylo neomalené.
Už jsem se začínal obávat, že by se mohl C. M. na mne kvůli tomu zlobit, na štěstí to však dobře dopadlo.
Abych odvrátil pozornost jinam, vzal jsem mapu s menšími kresbami a skizzami. Zprvu neříkal nic, až jsme došli k malé kresbě, kterou jsem naskizzoval jednou o půlnoci za noční potulky s Breitnerem, totiž pohled na T´Pademoos (židovskou uličku u Nového kostela) z Rašelinového trhu. Příštího rána jsem se do ní pustil znovu perem.
Jules Bakhuizen si také už jednou prohlížel kresbu a ihned poznal to místo. "Mohl bys mi udělat víc těchto pohledů na město?" řekl C. M. - Ovšem, vždyť když jsem se někdy namořil s modelem, pak mě takové věci těší; tu je Vleersteg, de Geest, Rybí trh. - Tak mi jich udělej dvanáct. - Určitě, ale pak uděláme malý obchod a ihned se dohodneme na ceně. Za kresbu této velikosti, tužkou a perem, jsem si stanovil cenu jeden tolar, nezdá se ti to drahé? - Nikoli, odpověděl, ale když se to podaří, prosím ještě o 12 z Amsterodaju, pod podmínkou, že mě pak necháš určit cenu. Vyděláš přitom o něco víc."
Nuže, zdá se mi, že návštěva, proti níž jsem byl poněkud zaujat, neměla špatný průběh.
Poněvadž jsem se přece s Tebou, Theo, dohodl, že Ti všechno vypovím, tak jak mi to vyplyne z pera, líčím Ti tu malou scénu tak, jak se odehrála, abys tak tím lépe, ačkoli nepřítomen, mohl nahlédnout ke mně do atelieru.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, poněvadž si pak mohu s Tebou ještě vážněji pohovořit, na př. o tom, co se vztahuje k domovu.
Objednávat C. M. je pro mne jakýmsi světýlkem!
Vynasnažím se pečlivě vypracovat kresby a budu usilovat, abych do nich vložil trochu síly! V každém případě je uvidíš a věřím, milý hochu, že takové drobné obchody se dají dělat častěji.
Sběratelé kreseb po 5 francích se najdou. Při jakémsi cviku udělám každý den jednu, a hleď, kdyby se jen trochu dařily, tu máme kůrku chleba a denně zlatku pro model.
Nastává krásná doba dlouhých dnů, kdy buď zrána nebo večer vyrábím "poukázky na polévku", totiž kresby na jídlo a na model, a během dne vážně studuji podle modelu. C. M. je sběratel, kterého jsem teď sám získal, kdoví, zdali se Tobě nepodaří ulovit jiného, a snad T. je třetí, jestliže se vyléčil ze svého káravého pominutí, a pak to může jít ráz naráz. Zítra ráno jdu slídit po motivu pro kresbu pro C. M.
Dnes večer jsem byl v Pulchri, předváděli tam živé obrazy a jakési frašky Tonyho Offermana. Těch bláznivin bych se rád zřekl, nesnáším karikatury a špatný vzduch přeplněných sálů; chtěl jsem však vidět živé obrazy, zejména proto, že jeden byl podle rytiny, kterou jsem daroval Mauvovi - Nikolaas Maes: Chlév v Betlemě. Jiný byl podle Rembrandta, Izák žehná Jakubovi, s nádhernou Rebekou, jež dává pozor, zda se jí lest daří. Nikolaas Maes byl velmi dobrý, pokud jde o světlo a stíny, ba i o barvu - avšak pokud jde o výraz, nestál podle mého mínění ani za zlámaný groš. Výraz rozhodně nebyl vhodný. Jednou jsem to spatřil in natura, nikoli narození Kristovo, ale narození telátka. A ještě zvlášť dobře vím, jaký to mělo výraz. Tehdy stála při tom dívka, bylo to v noci, ve chlévě v Borinagi - hnědá selská tvářička s bílým nočním čepcem. Z útrpnosti nad ubohou krávou měla v očích slzy, když zvíře dostalo bolesti a mělo velké obtíže. Bylo to čisté, posvátné, podivuhodně krásné jako Cerriggio, jako Millet, jako Israels - ach, Theo, proč nepraštíš vším do kouta, brachu, a nestaneš se malířem. Mohl bys, chceš-li. Někdy Ti přece mívám za zlé, že v sobě tajíš zdatného krajináře. Mezi námi budiž řečeno, zdá se mi, že bys zvlášť dobře kreslil březové kmeny a brázdy na poli nebo na strništi a maloval sníh a oblohu atd. Tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Později jsem uvažoval o tom, že Ti asi musí připadat podivné, když jsi v mém posledním dopise nalezl výrok o věci o níž jsem se dosud nikdy nezmínil, a to výrok tak určitě vyslovený, totiž" Theo, zahoď ten svůj celý krám do kouta a staň se malířem. V Tobě vězí význačný krajinář."
Toto slovo mi snad uklouzlo v okamžiku jakéhosi vášnivého roznícení. To však nevadí, že je to s tím jako s ostatními věcmi, jež si nechávám mimoděk uklouznout buď z rozčilení nebo v okamžiku probuzené vášně. Tak se totiž stává, že potom řeknu věci, jež jsem dávno spolkl, jež pak někdy vybreptnu v hrubé formě. Ale ačkoli bych to v klidnější náladě vyjádřil lepšími slovy nebo si to nechal pro sebe, přece je jisté, že jsem zvlášť v klidnější náladě toho mínění.
Už je to venku, tedy je to venku. Konečně jsem to jednou vyřkl nechtě, bezděky hrubými slovy, enfin - přece víš o mých skrytých myšlenkách. A když jsem Ti psal, že bys měl být, Theo, cosi lepšího než H. G. T. a když jsem dal na srozuměnou, že si vůbec nevážím obchodníků s obrazy, pak to jsou ve skutečnosti věci, jež bych si ovšem mohl nechat pro sebe, ale teď, poněvadž mé mlčení je přerušeno a vyřkl jsem jsem to - ano, teď mluvím též tak dál. Theo, rozhodně nejsem krajinář, a budu-li dělat krajiny, pak v nich bude vždycky něco figurálního.
Přece je, zdá se mi, velmi dobré, že jsou i lidé, kteří jsou v podstatě krajináři. A něco mi našeptává, že Ty bys mohl být takový člověk, aniž to víš. Rovněž mi nedá spát něco jiného; totiž, Theo, zda jsi skutečně rozený obchodník. Kdybych musel dokazovat, co tvrdím, snad bych to popletl a dokazoval bych to nesmyslně. Ať je tomu jakkoli, někdy se nad tím zamysli; netřeba Ti říkat, rozmysli si, dříve než začneš malovat, ale snad se nebudeš na mne zlobit, říkám-li: Do dneška jsi, Theo, svobodný, abys dělal a nedělal, co Ti libo, avšak jakmile uzavřeš s panem Goupilem takovou smlouvu, že slíbíš po celý život zůstat v jejich obchodě, pak už nejsi svobodný člověk. A tak se mi zdá docela možné, že by mohl v životě přijít okamžik, kdy by člověk musel litovat, že je takto zavázán. Bezpochyby řekneš: může nastat okamžik, kdy mnohý lituje, že se stal malířem. Pykají za to ti, kdo z počátku zanedbali poctivé studium a štvou se a pospíchají, aby byli první.
Enfin, muži s příliš rychlým úspěchem mají úspěchu nakrátko, avšak kdo má tolik víry a lásky, že zrovna nalézá potěšení v tom, co ostatní pokládají za nudné, totiž ve studiu anatomie, perspektivy a proporcí, ten vytrvá a vyzrává pomalu, ale jistě.
Když jsem se v peněžní nesnázi na okamžik zapomněl a uvažoval, že budu hledět něco udělat, co by k něčemu vypadalo, tu výsledek byl politování hodný, nedovedl jsem to - a Mauve se právem na mne zlobil a říkal: "Tak to nejde, roztrhej ten brak." Z počátku to znělo krutě, později však jsem to sám roztrhal. Ale když jsem teď začal vážněji kreslit, tu T. dělal poznámky, zlobil se, přehlížel v mých kresbách dobré stránky a horempádem žádal hned prodejné věci.
Zkrátka, z toho zároveň vidíš, že mezi Mauvem a T. je rozdíl. Mauve je tím opravdovější, čím déle a víc člověk o něm přemýšlí; snese T. takovou zkoušku? Doufám, pochybuji však, že by při ní obstál jako Mauve. A jak je to s těmi, kteří jsou z gruntu opravdoví, i když mají někdy něco nepříjemného? Člověk si je oblíbí a stane se s nimi důvěrný; ti, kdo nejsou dost opravdoví, začínají ho nudit. Nemysli si, že přehlížím změnu finančních poměrů, kterou by Ti způsobila změna v Tvé kariéře.
Že jsem se o tom zmínil, k tomu mi zavdal příčinu pocit, že ačkoli vězím až po uši ve finančních nesnázích, nic není poctivějšího nad řemeslo, práci rukou v plném slova smyslu. Kdyby ses stal malířem, podivil by ses mezi jiným, že malování a co s tím souvisí je skutečně dost těžká práce; s fysického stanoviska, nepočítaje v to duševní napětí, trampoty s hlavou, vyžaduje dost vypětí sil, a to den co den. Nuže, pro dnešek už o tom nemluvím, jen řeknu ještě toto: Přijedeš-li do Holandska, rád bych si s Tebou pohovořil nejen půl hodinky, nýbrž na př. celé ráno toliko o praktických věcech, jimiž jsem se přiučil ať už z vlastní zkušenosti nebo od Mauva nebo od jiných, docela tak, jako bych Ti je musel vysvětlovat, aby ses jim naučil. Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, jestliže se budeš toho rána dost nudit. Jen doufám, že během toho nebudeš myslet na "prodej" obrazů, nýbrž na to "jak to udělat." Konečně, uvidíme.
Velmi bych uvítal, kdybys mi mohl koncem tohoto měsíce poslat nějaké peníze. Také doufám, že asi v té době budu mít hotových 12 kreseb pro C. M. Zaplatí-li mi je ihned, vyneslo by mi to 50 zlatých, a přijde-li teď ještě něco k tomu od Tebe, mohl bych se odvážit koupit několik košil a kalhoty, jež velmi, velmi potřebuji, protože košile atd., jež mám, vesměs začínají být ve velmi žalostném stavu, a mám jich jen velmi málo.
Od té doby, co jsem Ti naposled psal, jsem neustále pracoval podle týchž modelů, a jsem rád, že jsem je našel.
Kreslím hlavy; také musím kreslit ruce a nohy, všechno však nejde najednou; je to velmi důležité. Jakmile nastane léto a odpadnou zimní potíže, musím nezbytně tak jako tak dělat nějaké studie aktů. Naprosto ne akademické posice, jednou bych si však přál mít takový nahý model pro kopáče anebo švadlenu, zpředu, zezadu a se strany, abych se naučil skrz oděv vidět a cítit tvary
Avšak nehledám Riberu a zvlášť ne Salvatora Rosu, v těchto se nemohu zhlédnout. Ba ani Decamps mě nenadchne, před jejich obrazy se necítím ve své kůži, nemohu se do nich vmyslet bez pocitu, že něco postrádám a ztrácím. Potom ještě raději Goyu anebo Gavarniho, ačkoli oba říkají "nada", jako by to byl jejich nejvyšší projev. Zdá se mi, že "nada" nevyjadřuje totéž tak přesně, jako výrok Šalomounův" Vanité des vanités, tout est vanité" (marnost nad marnost a všechno je marnost). To mě však neuspokojuje bez pocitu stísněnosti. Enfin, ostatně je příliš pozdě na filosofování vzhledem k tomu, že musím ráno o půl šesté vstát, poněvadž mi truhlář musí udělat nějakou maličkost, dříve než půjde do práce.
Tedy příjemný klid a věř mi, že zmiňuji-li se o Tvém malování, myslím to velmi vážně.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět jsem udělal pro C. M. dvě malé kresby, kousek cesty do Scheveningen a pískaře v dunách.
Teď když jsem T. vrátil peníze, obávám se, že nebudu mít dost pro domácího, až přijde koncem března. Proto bych si tuze přál, abys to, co můžeš poslat, poslal ke konci března.
V neděli jsem byl, Theo, zas jednou u de Bocka; nevím proč, avšak po každé, kdykoli k němu přicházím, cítím opět totéž; ten hoch je příliš slabý, ničeho nedosáhne - ledaže by se změnil, ledaže by - ledaže by - myslím, že je trochu vyčerpán, trochu přesycen, že je v něm cosi nesprávného, to mě skličuje, u něho doma je v atmosféře cosi souchotinářského.
Všechno to ovšem neuvidíš na první pohled, a snad málo jeho známých smýšlí o něm tak jaké já.
Enfin. Někdy však udělá hezké věci nikoli bez vznětu a aspoň ne bez půvabu, avšak stačí to?
Je toliko žádoucno, aby dnešní malba byla téměř polním tažením, válečnou výpravou, zápasem nebo vojnou.
(24. března.) V pátek ráno.
Theo!
Poslední dobou jsem se činil s prací a od rána do večera jsem napřažen. Za prvé, kresby pro C. M. jsou hotovy a teď už je má, doufal jsem však, že mi ctěný pán pošle ihned peníze, a teď zrovna neposílá; obávám se, že na to zapomněl, a kdy mi je tedy pošle?
Téměř denně jsem bez ustání kreslil ty malé pohledy na město, a teď z toho nemám nic. Přál bych si, aby T. a ostatní, kteří předstírají, že jsou mi nakloněni anebo že mi chtějí pomoci, jednou se mne též optali na věci, jež mohu dělat, místo aby žádali nemožnosti. Jsem pak tím znechucen, místo abych byl povzbuzen.
Enfin, que soit. Myslel jsem si však, že mi C. M. ihned zaplatí. Kresby určitě nebyly horší než exemplář, podle něhož si je vážený pán objednal, a měl jsem s nimi dost práce, práce za víc než 30 zlatých; kdyby lidé aspoň pochopili, že nic je nic a že dny bez centu v kapse jsou svrchovaně krušné a obtížné, pak by mne, myslím, neodírali o trochu peněz jež od nich přijímám a jež mě v této svízelné době udržují nad vodou, nebo mi nechtěli obměkčit srdce, vyčítajíce mi přitom, že od Tebe něco dostávám.
Pracují-li s napětím, nezasluhuji si potom chléb? Nebo si nezasluhuji prostředky, abych mohl pracovat?
Chtěl bych jen, milý hochu, abys ke mně brzy přijel a uviděl, zdali tě klamu či nikoli.
Blommers se mnou hovořil, abych v Pulchri uspořádal umělecký večer se svou sbírkou dřevorytů podle Herkomera, Franka Halla, Daumiera a j. Velmi rád bych to udělal, stačím nanejvýš na dva večery.
Enfin, ještě se to daří a cítím, že se v práci dostávám kupředu.
Ještě musím rok kreslit, ještě aspoň několik měsíců, až má ruka a pohled nabudou skutečné jistoty, a potom nevidím, že by mi pro příště vůbec stála v cestě nějaká překážka, že bych se nemohl stát pro obchod velmi produktivní. Je jenom v pořádku, že vyžaduji čas několika měsíců. Rychleji to nejde, nebo bych odváděl špatnou práci, a to není třeba, neboť při troše čekání dodám dobrou práci. Byl bych rád, aby ses stal malířem. Můžeš, chceš-li, a nic bys přitom neztratil; naopak, zdá se mi, stal by ses čímsi lepším, než když zůstáváš obchodníkem s obrazy, i kdybys byl nejlepším ze všech obchodníků s obrazy. Abys projevil navenek, co v Tobě vězí, musel by ses ovšem do toho vrhnout s veškerou silou.
V poslední době jsem Ti neposlal žádné kresby, raději teď čekám, až přijedeš, je to lepší. Zabývám se figurami a také pracuji na několika krajinách, t.j. na kresbě zahradnictví zde na Schenkwegu.
Rád bych věděl, od kdy smí někdo umělce nutit nebo se smí pokoušet ho nutit, aby změnil buď své procédé (postup),nebo své pojetí. Pokusy o něco takového považuji za nevhodné, zvlášť když je to někdo jako T., jenž si osobuje nárok na "formu".
Theo, může-li mi něco poslat, udělej to, a každý den, o který to můžeš dříve poslat, je pro mne o den nespokojenosti méně.
Enfin, to znamená pracovat přesto - adieu, piš brzy.
Zcela Tvůj Vincent.
Řekni, Theo, nechceš uvažovat o myšlence, zdali v Tobě nevězí význačný krajinář? Oba se musíme prostě stát malíři, zkrátka a dobře, tím se už uživíme. Pro figury musí být člověk víc tažný vůl nebo mezek, více muž námahy.
O tom, holečku, budeš muset dlouho uvažovat. Peněžní starosti jsou velké, opakuji Ti však, že bys je jako krajinář snáze překonal než já, ačkoli i já se z nich jednou dostanu. Ale Ty mě ještě doženeš, jestliže hned odrazíš od břehu; figurální malba je složitější a jde pomaleji, Pochopíš, že mluvím naprosto vážně.
Zde máš seznam holandských obrazů, určených pro Salon.
Israels: Stařec (kdyby to nebyl rybář, byl by to Thom. Carlyle, autor Francouzské revoluce a Olivera Cromwella, neboť má Carlylovu svéráznou hlavu). Stařec sedí v koutě u ohniště, na němž v šeru ještě teď doutná chatrč s malým okénkem s bílými záclonami. Jeho pes, jenž s ním zestárl, sedí vedle něho, oba starci se na sebe dívají, hledí si navzájem do očí, pes a stařec. A mezitím si muž vytahuje z kapsy u kalhot tabatěrku a v přítmí si nacpává dýmku. Nic jiného, šero, klid, samota obou starců, muže a psa, vzájemná znalost těchto obou, meditace tohoto starce - o čem přemýšlí? To nevím, nemohu to říci - musí to však být hluboké a dlouhé přemýšlení, něco - nevím co- z dávné minulosti tu svítá; to asi dodává tváři její výraz, výraz nyvý, spokojený, oddaný, něco, co připomíná slavný Longfellowův verš, jenž končí: But the thoughts of youth are long, long thoughts (Než mládí se dlouho, dlouho obírá myšlenkou).
Tento Israelsův obraz bych pokládal za protějšek Milletova obrazu "Smrt a drvoštěp". Neznám žádný jiný obraz, jenž by obstál vedle obrazu "Smrt a drvoštěp" a na nějž by se mohl člověk dívat zároveň s tímto, nežli tohoto Israelse; naproti tomu neznám žádný obraz, jenž by se snesl vedle tohoto Israelse nežli Miletův "Smrt a drvoštěp", žádný jiný obraz, jejž by mohl člověk současně vidět. A tak pociťuji neodolatelnou snahu spojovat si v představě tento Israelsův obraz s obrazem Milletovým a navzájem si je doplňovat.
Zdá se mi, že tomu Israelsovi chybí, aby Milletův "Smrt a drvoštěp" visel docela blízko, totiž tento obraz na jednom, onen na jiném konci dlouhého úzkého sálu, ani jediný jiný obraz v této galerii než pouze tyto dva a docela samy. Tento Israels je dočista vynikající a vedle něho nemohl bych vlastně vidět něco jiného, tak mě uchvacuje. A pak tu byl ještě jiný Israels, malý obraz, myslím, s pěti nebo šesti postavičkami, dělnická rodina sedící u stolu.
Je tu také jeden Mauve, velký obraz s pinkou, jež je vlečena na duny; je to mistrovské dílo.
Nikdy jsem neslyšel dobré kázání o resignaci, ba ani jsem si nedovedl dobré představit, vyjma obraz Mauvův a dílo Milletovo. To je resignace, rozumíš, pravý druh, nikoli takový, jako líčí pastoři. Tito koně, tyto ubohé zedřené herky, černé, bílé, hnědé, jak tu stojí trpělivě - oddaně, připraveny s klidnou resignací. Za chvilku musí vléci loď ještě zbytek cesty, práce je už skoro skončena, teď ještě chvíli klidně postávají, ztěžka oddychují, potí se, ale nereptají, neprotestují, nenaříkají si nikomu a na nic, přestože jsou už dlouho venku, od let. Odevzdaně si uvědomují, že jim ještě zbývá trochu života a práce, zítra však musí k pohodnému, que soit, jsou na to připraveny.
V tomto obraze spatřuji úžasně vysokou praktickou mlčenlivou filosofii,zdá se, že říká: "Umět trpět bez nářku je jediná praktická věc, toť velká věda, ta lekce, jíž je třeba se naučit, toť vyřešení problému tohoto života." Zdá se mi, že tento Mauvův obraz je jeden z mála, před nimiž by Millet dlouho postál a pobrukoval si: Tento malíř vložil do toho srdce."
Byly tu ještě jiné obrazy, musím však říci, že jsem se po nich téměř nedíval, neboť tyto dva mi stačily.
Milý Theo!
Jistě jsi dostal moje dopisy a já Ti odpovídám na Tvůj dnešní. Podle Tvého přání jsem ihned poslal T. 10 zl., jež mi ten vážený pán dal tento týden jako zálohu. Zmínil jsem se Ti o zakázce C. M.; událo se to takto: Zdálo se, že C. M., dříve než šel ke mně, hovořil s T., aspoň začal také mluvit o "vydělávání chleba". Najednou mi napadla odpověď, pohotová a, myslím, pádná. Zde viz, co jsem říkal: "Vydělávat chléb, jak to myslíš? Vydělat si chléb nebo si ho zasloužit? Vůbec si ho nezasloužit znamená nebýt hoden chleba, ale to je zločin, každý poctivý člověk je hoden své kůrky - ale poněvadž si ho zásahem osudu nemohu vydělat, přestože si ho zasluhuji, ach, to je neštěstí, a to mé velké neštěstí. - Jestliže mi tedy říkáte: nejsi hoden svého chleba, mám za to, že mě urážíte, jestli mě však celkem správně upozorňujete, že si na něj nevydělám vždycky, poněvadž se mi ho někdy nedostává, co dělat; ale co mi prospěje toto vaše upozorňování, z toho nic nemám, když v tom zůstávám." C. M. pak nadále mlčel o "vydělávání chleba".
Ještě jednou hrozila bouřka, neboť když jsem se náhodou, dovolávaje se výrazu, zmínil o jméně de Grouxově, najednou se mě C. M. optal: "Avšak víš ty též dobře, že s de Grouxovým soukromým životem nebylo všechno jaksepatří?"
Chápeš, že se tu C. M. dotkl citlivého místa a odvážil se na choulostivou cestu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se takto hovořilo o dobráku de Grouxovi!
Odpověděl jsem tedy: "Vždycky jsem se domníval, že umělec, který ukazuje lidem své dílo, má právo skrýt v sobě duševní zápas svého vlastního života, jenž bezprostředně osudově souvisí se zvláštními obtížemi, jež přináší tvorba uměleckého díla, ledaže by se s nimi svěřil velmi intimnímu příteli. Od kritika, řekl jsem, je nešetrné, snaží-li se podle soukromého života kritisovat někoho, proti jehož práci nelze nic namítat. De Groux je mistr jako Millet, jako Gavarni." C. M. určitě nepovažoval aspoň Gavarniho za mistra. Vůči jinému nežli vůči C. M. bych se mohl vyjádřit stručněji a jadrněji a říci, že s dílem umělce a jeho soukromým životem je to asi tak, jako s šetinedělkou a dítětem. Na její dítě se zajisté můžete podívat, ale nesmíte jí zvednout košili, abyste viděli, jsou-li na ní nějaké krvavé skvrny. Vůči šestinedělce by to bylo neomalené.
Už jsem se začínal obávat, že by se mohl C. M. na mne kvůli tomu zlobit, na štěstí to však dobře dopadlo.
Abych odvrátil pozornost jinam, vzal jsem mapu s menšími kresbami a skizzami. Zprvu neříkal nic, až jsme došli k malé kresbě, kterou jsem naskizzoval jednou o půlnoci za noční potulky s Breitnerem, totiž pohled na T´Pademoos (židovskou uličku u Nového kostela) z Rašelinového trhu. Příštího rána jsem se do ní pustil znovu perem.
Jules Bakhuizen si také už jednou prohlížel kresbu a ihned poznal to místo. "Mohl bys mi udělat víc těchto pohledů na město?" řekl C. M. - Ovšem, vždyť když jsem se někdy namořil s modelem, pak mě takové věci těší; tu je Vleersteg, de Geest, Rybí trh. - Tak mi jich udělej dvanáct. - Určitě, ale pak uděláme malý obchod a ihned se dohodneme na ceně. Za kresbu této velikosti, tužkou a perem, jsem si stanovil cenu jeden tolar, nezdá se ti to drahé? - Nikoli, odpověděl, ale když se to podaří, prosím ještě o 12 z Amsterodaju, pod podmínkou, že mě pak necháš určit cenu. Vyděláš přitom o něco víc."
Nuže, zdá se mi, že návštěva, proti níž jsem byl poněkud zaujat, neměla špatný průběh.
Poněvadž jsem se přece s Tebou, Theo, dohodl, že Ti všechno vypovím, tak jak mi to vyplyne z pera, líčím Ti tu malou scénu tak, jak se odehrála, abys tak tím lépe, ačkoli nepřítomen, mohl nahlédnout ke mně do atelieru.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, poněvadž si pak mohu s Tebou ještě vážněji pohovořit, na př. o tom, co se vztahuje k domovu.
Objednávat C. M. je pro mne jakýmsi světýlkem!
Vynasnažím se pečlivě vypracovat kresby a budu usilovat, abych do nich vložil trochu síly! V každém případě je uvidíš a věřím, milý hochu, že takové drobné obchody se dají dělat častěji.
Sběratelé kreseb po 5 francích se najdou. Při jakémsi cviku udělám každý den jednu, a hleď, kdyby se jen trochu dařily, tu máme kůrku chleba a denně zlatku pro model.
Nastává krásná doba dlouhých dnů, kdy buď zrána nebo večer vyrábím "poukázky na polévku", totiž kresby na jídlo a na model, a během dne vážně studuji podle modelu. C. M. je sběratel, kterého jsem teď sám získal, kdoví, zdali se Tobě nepodaří ulovit jiného, a snad T. je třetí, jestliže se vyléčil ze svého káravého pominutí, a pak to může jít ráz naráz. Zítra ráno jdu slídit po motivu pro kresbu pro C. M.
Dnes večer jsem byl v Pulchri, předváděli tam živé obrazy a jakési frašky Tonyho Offermana. Těch bláznivin bych se rád zřekl, nesnáším karikatury a špatný vzduch přeplněných sálů; chtěl jsem však vidět živé obrazy, zejména proto, že jeden byl podle rytiny, kterou jsem daroval Mauvovi - Nikolaas Maes: Chlév v Betlemě. Jiný byl podle Rembrandta, Izák žehná Jakubovi, s nádhernou Rebekou, jež dává pozor, zda se jí lest daří. Nikolaas Maes byl velmi dobrý, pokud jde o světlo a stíny, ba i o barvu - avšak pokud jde o výraz, nestál podle mého mínění ani za zlámaný groš. Výraz rozhodně nebyl vhodný. Jednou jsem to spatřil in natura, nikoli narození Kristovo, ale narození telátka. A ještě zvlášť dobře vím, jaký to mělo výraz. Tehdy stála při tom dívka, bylo to v noci, ve chlévě v Borinagi - hnědá selská tvářička s bílým nočním čepcem. Z útrpnosti nad ubohou krávou měla v očích slzy, když zvíře dostalo bolesti a mělo velké obtíže. Bylo to čisté, posvátné, podivuhodně krásné jako Cerriggio, jako Millet, jako Israels - ach, Theo, proč nepraštíš vším do kouta, brachu, a nestaneš se malířem. Mohl bys, chceš-li. Někdy Ti přece mívám za zlé, že v sobě tajíš zdatného krajináře. Mezi námi budiž řečeno, zdá se mi, že bys zvlášť dobře kreslil březové kmeny a brázdy na poli nebo na strništi a maloval sníh a oblohu atd. Tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Později jsem uvažoval o tom, že Ti asi musí připadat podivné, když jsi v mém posledním dopise nalezl výrok o věci o níž jsem se dosud nikdy nezmínil, a to výrok tak určitě vyslovený, totiž" Theo, zahoď ten svůj celý krám do kouta a staň se malířem. V Tobě vězí význačný krajinář."
Toto slovo mi snad uklouzlo v okamžiku jakéhosi vášnivého roznícení. To však nevadí, že je to s tím jako s ostatními věcmi, jež si nechávám mimoděk uklouznout buď z rozčilení nebo v okamžiku probuzené vášně. Tak se totiž stává, že potom řeknu věci, jež jsem dávno spolkl, jež pak někdy vybreptnu v hrubé formě. Ale ačkoli bych to v klidnější náladě vyjádřil lepšími slovy nebo si to nechal pro sebe, přece je jisté, že jsem zvlášť v klidnější náladě toho mínění.
Už je to venku, tedy je to venku. Konečně jsem to jednou vyřkl nechtě, bezděky hrubými slovy, enfin - přece víš o mých skrytých myšlenkách. A když jsem Ti psal, že bys měl být, Theo, cosi lepšího než H. G. T. a když jsem dal na srozuměnou, že si vůbec nevážím obchodníků s obrazy, pak to jsou ve skutečnosti věci, jež bych si ovšem mohl nechat pro sebe, ale teď, poněvadž mé mlčení je přerušeno a vyřkl jsem jsem to - ano, teď mluvím též tak dál. Theo, rozhodně nejsem krajinář, a budu-li dělat krajiny, pak v nich bude vždycky něco figurálního.
Přece je, zdá se mi, velmi dobré, že jsou i lidé, kteří jsou v podstatě krajináři. A něco mi našeptává, že Ty bys mohl být takový člověk, aniž to víš. Rovněž mi nedá spát něco jiného; totiž, Theo, zda jsi skutečně rozený obchodník. Kdybych musel dokazovat, co tvrdím, snad bych to popletl a dokazoval bych to nesmyslně. Ať je tomu jakkoli, někdy se nad tím zamysli; netřeba Ti říkat, rozmysli si, dříve než začneš malovat, ale snad se nebudeš na mne zlobit, říkám-li: Do dneška jsi, Theo, svobodný, abys dělal a nedělal, co Ti libo, avšak jakmile uzavřeš s panem Goupilem takovou smlouvu, že slíbíš po celý život zůstat v jejich obchodě, pak už nejsi svobodný člověk. A tak se mi zdá docela možné, že by mohl v životě přijít okamžik, kdy by člověk musel litovat, že je takto zavázán. Bezpochyby řekneš: může nastat okamžik, kdy mnohý lituje, že se stal malířem. Pykají za to ti, kdo z počátku zanedbali poctivé studium a štvou se a pospíchají, aby byli první.
Enfin, muži s příliš rychlým úspěchem mají úspěchu nakrátko, avšak kdo má tolik víry a lásky, že zrovna nalézá potěšení v tom, co ostatní pokládají za nudné, totiž ve studiu anatomie, perspektivy a proporcí, ten vytrvá a vyzrává pomalu, ale jistě.
Když jsem se v peněžní nesnázi na okamžik zapomněl a uvažoval, že budu hledět něco udělat, co by k něčemu vypadalo, tu výsledek byl politování hodný, nedovedl jsem to - a Mauve se právem na mne zlobil a říkal: "Tak to nejde, roztrhej ten brak." Z počátku to znělo krutě, později však jsem to sám roztrhal. Ale když jsem teď začal vážněji kreslit, tu T. dělal poznámky, zlobil se, přehlížel v mých kresbách dobré stránky a horempádem žádal hned prodejné věci.
Zkrátka, z toho zároveň vidíš, že mezi Mauvem a T. je rozdíl. Mauve je tím opravdovější, čím déle a víc člověk o něm přemýšlí; snese T. takovou zkoušku? Doufám, pochybuji však, že by při ní obstál jako Mauve. A jak je to s těmi, kteří jsou z gruntu opravdoví, i když mají někdy něco nepříjemného? Člověk si je oblíbí a stane se s nimi důvěrný; ti, kdo nejsou dost opravdoví, začínají ho nudit. Nemysli si, že přehlížím změnu finančních poměrů, kterou by Ti způsobila změna v Tvé kariéře.
Že jsem se o tom zmínil, k tomu mi zavdal příčinu pocit, že ačkoli vězím až po uši ve finančních nesnázích, nic není poctivějšího nad řemeslo, práci rukou v plném slova smyslu. Kdyby ses stal malířem, podivil by ses mezi jiným, že malování a co s tím souvisí je skutečně dost těžká práce; s fysického stanoviska, nepočítaje v to duševní napětí, trampoty s hlavou, vyžaduje dost vypětí sil, a to den co den. Nuže, pro dnešek už o tom nemluvím, jen řeknu ještě toto: Přijedeš-li do Holandska, rád bych si s Tebou pohovořil nejen půl hodinky, nýbrž na př. celé ráno toliko o praktických věcech, jimiž jsem se přiučil ať už z vlastní zkušenosti nebo od Mauva nebo od jiných, docela tak, jako bych Ti je musel vysvětlovat, aby ses jim naučil. Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, jestliže se budeš toho rána dost nudit. Jen doufám, že během toho nebudeš myslet na "prodej" obrazů, nýbrž na to "jak to udělat." Konečně, uvidíme.
Velmi bych uvítal, kdybys mi mohl koncem tohoto měsíce poslat nějaké peníze. Také doufám, že asi v té době budu mít hotových 12 kreseb pro C. M. Zaplatí-li mi je ihned, vyneslo by mi to 50 zlatých, a přijde-li teď ještě něco k tomu od Tebe, mohl bych se odvážit koupit několik košil a kalhoty, jež velmi, velmi potřebuji, protože košile atd., jež mám, vesměs začínají být ve velmi žalostném stavu, a mám jich jen velmi málo.
Od té doby, co jsem Ti naposled psal, jsem neustále pracoval podle týchž modelů, a jsem rád, že jsem je našel.
Kreslím hlavy; také musím kreslit ruce a nohy, všechno však nejde najednou; je to velmi důležité. Jakmile nastane léto a odpadnou zimní potíže, musím nezbytně tak jako tak dělat nějaké studie aktů. Naprosto ne akademické posice, jednou bych si však přál mít takový nahý model pro kopáče anebo švadlenu, zpředu, zezadu a se strany, abych se naučil skrz oděv vidět a cítit tvary
Avšak nehledám Riberu a zvlášť ne Salvatora Rosu, v těchto se nemohu zhlédnout. Ba ani Decamps mě nenadchne, před jejich obrazy se necítím ve své kůži, nemohu se do nich vmyslet bez pocitu, že něco postrádám a ztrácím. Potom ještě raději Goyu anebo Gavarniho, ačkoli oba říkají "nada", jako by to byl jejich nejvyšší projev. Zdá se mi, že "nada" nevyjadřuje totéž tak přesně, jako výrok Šalomounův" Vanité des vanités, tout est vanité" (marnost nad marnost a všechno je marnost). To mě však neuspokojuje bez pocitu stísněnosti. Enfin, ostatně je příliš pozdě na filosofování vzhledem k tomu, že musím ráno o půl šesté vstát, poněvadž mi truhlář musí udělat nějakou maličkost, dříve než půjde do práce.
Tedy příjemný klid a věř mi, že zmiňuji-li se o Tvém malování, myslím to velmi vážně.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět jsem udělal pro C. M. dvě malé kresby, kousek cesty do Scheveningen a pískaře v dunách.
Teď když jsem T. vrátil peníze, obávám se, že nebudu mít dost pro domácího, až přijde koncem března. Proto bych si tuze přál, abys to, co můžeš poslat, poslal ke konci března.
V neděli jsem byl, Theo, zas jednou u de Bocka; nevím proč, avšak po každé, kdykoli k němu přicházím, cítím opět totéž; ten hoch je příliš slabý, ničeho nedosáhne - ledaže by se změnil, ledaže by - ledaže by - myslím, že je trochu vyčerpán, trochu přesycen, že je v něm cosi nesprávného, to mě skličuje, u něho doma je v atmosféře cosi souchotinářského.
Všechno to ovšem neuvidíš na první pohled, a snad málo jeho známých smýšlí o něm tak jaké já.
Enfin. Někdy však udělá hezké věci nikoli bez vznětu a aspoň ne bez půvabu, avšak stačí to?
Je toliko žádoucno, aby dnešní malba byla téměř polním tažením, válečnou výpravou, zápasem nebo vojnou.
(24. března.) V pátek ráno.
Theo!
Poslední dobou jsem se činil s prací a od rána do večera jsem napřažen. Za prvé, kresby pro C. M. jsou hotovy a teď už je má, doufal jsem však, že mi ctěný pán pošle ihned peníze, a teď zrovna neposílá; obávám se, že na to zapomněl, a kdy mi je tedy pošle?
Téměř denně jsem bez ustání kreslil ty malé pohledy na město, a teď z toho nemám nic. Přál bych si, aby T. a ostatní, kteří předstírají, že jsou mi nakloněni anebo že mi chtějí pomoci, jednou se mne též optali na věci, jež mohu dělat, místo aby žádali nemožnosti. Jsem pak tím znechucen, místo abych byl povzbuzen.
Enfin, que soit. Myslel jsem si však, že mi C. M. ihned zaplatí. Kresby určitě nebyly horší než exemplář, podle něhož si je vážený pán objednal, a měl jsem s nimi dost práce, práce za víc než 30 zlatých; kdyby lidé aspoň pochopili, že nic je nic a že dny bez centu v kapse jsou svrchovaně krušné a obtížné, pak by mne, myslím, neodírali o trochu peněz jež od nich přijímám a jež mě v této svízelné době udržují nad vodou, nebo mi nechtěli obměkčit srdce, vyčítajíce mi přitom, že od Tebe něco dostávám.
Pracují-li s napětím, nezasluhuji si potom chléb? Nebo si nezasluhuji prostředky, abych mohl pracovat?
Chtěl bych jen, milý hochu, abys ke mně brzy přijel a uviděl, zdali tě klamu či nikoli.
Blommers se mnou hovořil, abych v Pulchri uspořádal umělecký večer se svou sbírkou dřevorytů podle Herkomera, Franka Halla, Daumiera a j. Velmi rád bych to udělal, stačím nanejvýš na dva večery.
Enfin, ještě se to daří a cítím, že se v práci dostávám kupředu.
Ještě musím rok kreslit, ještě aspoň několik měsíců, až má ruka a pohled nabudou skutečné jistoty, a potom nevidím, že by mi pro příště vůbec stála v cestě nějaká překážka, že bych se nemohl stát pro obchod velmi produktivní. Je jenom v pořádku, že vyžaduji čas několika měsíců. Rychleji to nejde, nebo bych odváděl špatnou práci, a to není třeba, neboť při troše čekání dodám dobrou práci. Byl bych rád, aby ses stal malířem. Můžeš, chceš-li, a nic bys přitom neztratil; naopak, zdá se mi, stal by ses čímsi lepším, než když zůstáváš obchodníkem s obrazy, i kdybys byl nejlepším ze všech obchodníků s obrazy. Abys projevil navenek, co v Tobě vězí, musel by ses ovšem do toho vrhnout s veškerou silou.
V poslední době jsem Ti neposlal žádné kresby, raději teď čekám, až přijedeš, je to lepší. Zabývám se figurami a také pracuji na několika krajinách, t.j. na kresbě zahradnictví zde na Schenkwegu.
Rád bych věděl, od kdy smí někdo umělce nutit nebo se smí pokoušet ho nutit, aby změnil buď své procédé (postup),nebo své pojetí. Pokusy o něco takového považuji za nevhodné, zvlášť když je to někdo jako T., jenž si osobuje nárok na "formu".
Theo, může-li mi něco poslat, udělej to, a každý den, o který to můžeš dříve poslat, je pro mne o den nespokojenosti méně.
Enfin, to znamená pracovat přesto - adieu, piš brzy.
Zcela Tvůj Vincent.
Řekni, Theo, nechceš uvažovat o myšlence, zdali v Tobě nevězí význačný krajinář? Oba se musíme prostě stát malíři, zkrátka a dobře, tím se už uživíme. Pro figury musí být člověk víc tažný vůl nebo mezek, více muž námahy.
O tom, holečku, budeš muset dlouho uvažovat. Peněžní starosti jsou velké, opakuji Ti však, že bys je jako krajinář snáze překonal než já, ačkoli i já se z nich jednou dostanu. Ale Ty mě ještě doženeš, jestliže hned odrazíš od břehu; figurální malba je složitější a jde pomaleji, Pochopíš, že mluvím naprosto vážně.
Zde máš seznam holandských obrazů, určených pro Salon.
Israels: Stařec (kdyby to nebyl rybář, byl by to Thom. Carlyle, autor Francouzské revoluce a Olivera Cromwella, neboť má Carlylovu svéráznou hlavu). Stařec sedí v koutě u ohniště, na němž v šeru ještě teď doutná chatrč s malým okénkem s bílými záclonami. Jeho pes, jenž s ním zestárl, sedí vedle něho, oba starci se na sebe dívají, hledí si navzájem do očí, pes a stařec. A mezitím si muž vytahuje z kapsy u kalhot tabatěrku a v přítmí si nacpává dýmku. Nic jiného, šero, klid, samota obou starců, muže a psa, vzájemná znalost těchto obou, meditace tohoto starce - o čem přemýšlí? To nevím, nemohu to říci - musí to však být hluboké a dlouhé přemýšlení, něco - nevím co- z dávné minulosti tu svítá; to asi dodává tváři její výraz, výraz nyvý, spokojený, oddaný, něco, co připomíná slavný Longfellowův verš, jenž končí: But the thoughts of youth are long, long thoughts (Než mládí se dlouho, dlouho obírá myšlenkou).
Tento Israelsův obraz bych pokládal za protějšek Milletova obrazu "Smrt a drvoštěp". Neznám žádný jiný obraz, jenž by obstál vedle obrazu "Smrt a drvoštěp" a na nějž by se mohl člověk dívat zároveň s tímto, nežli tohoto Israelse; naproti tomu neznám žádný obraz, jenž by se snesl vedle tohoto Israelse nežli Miletův "Smrt a drvoštěp", žádný jiný obraz, jejž by mohl člověk současně vidět. A tak pociťuji neodolatelnou snahu spojovat si v představě tento Israelsův obraz s obrazem Milletovým a navzájem si je doplňovat.
Zdá se mi, že tomu Israelsovi chybí, aby Milletův "Smrt a drvoštěp" visel docela blízko, totiž tento obraz na jednom, onen na jiném konci dlouhého úzkého sálu, ani jediný jiný obraz v této galerii než pouze tyto dva a docela samy. Tento Israels je dočista vynikající a vedle něho nemohl bych vlastně vidět něco jiného, tak mě uchvacuje. A pak tu byl ještě jiný Israels, malý obraz, myslím, s pěti nebo šesti postavičkami, dělnická rodina sedící u stolu.
Je tu také jeden Mauve, velký obraz s pinkou, jež je vlečena na duny; je to mistrovské dílo.
Nikdy jsem neslyšel dobré kázání o resignaci, ba ani jsem si nedovedl dobré představit, vyjma obraz Mauvův a dílo Milletovo. To je resignace, rozumíš, pravý druh, nikoli takový, jako líčí pastoři. Tito koně, tyto ubohé zedřené herky, černé, bílé, hnědé, jak tu stojí trpělivě - oddaně, připraveny s klidnou resignací. Za chvilku musí vléci loď ještě zbytek cesty, práce je už skoro skončena, teď ještě chvíli klidně postávají, ztěžka oddychují, potí se, ale nereptají, neprotestují, nenaříkají si nikomu a na nic, přestože jsou už dlouho venku, od let. Odevzdaně si uvědomují, že jim ještě zbývá trochu života a práce, zítra však musí k pohodnému, que soit, jsou na to připraveny.
V tomto obraze spatřuji úžasně vysokou praktickou mlčenlivou filosofii,zdá se, že říká: "Umět trpět bez nářku je jediná praktická věc, toť velká věda, ta lekce, jíž je třeba se naučit, toť vyřešení problému tohoto života." Zdá se mi, že tento Mauvův obraz je jeden z mála, před nimiž by Millet dlouho postál a pobrukoval si: Tento malíř vložil do toho srdce."
Byly tu ještě jiné obrazy, musím však říci, že jsem se po nich téměř nedíval, neboť tyto dva mi stačily.
středa 20. listopadu 2013
Miluji Tě :-)
..tajemný Kamínku
z dalekých vesmírných hvězd
při průletu nebem
vryl jsi mi do srdce
navěky hlubokou brázdu
a zažehl světlo
jako když slunce
vychází nad obzorem...
aby osvětlovalo veselou a dovádivou krásu
přicházející s jarem
nebo tančící v husté sněženici
křehkých sněhových vloček...
miluji Tě...
jsi nejkrásnější představou
nejněžnějším dotekem
mileným šepotem...
jen... nezlob se, prosím...
stále se chvěji úzkostlivě
před stínem Černých andělů
a jejich křídel tlukotem...
neděle 10. listopadu 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (109, 110)
Milý Theo!
V dopise z 16. února říkáš: "Když tu byl T., hovořili jsme ovšem o Tobě, a říkal mi, že ho můžeš klidně navštívit, kdybys něco potřeboval." Proč se tedy stalo, že T., když jsem ho v těchto dnech poprosil o 10 zl., dal mi je sice, ale s doprovodem tolika výtek, a skoro bych řekl urážek, že jsem se sotva mohl udržet, ačkoli jsem se ovládl.
Byl bych mu hodil těch 10 zl. do tváře, kdyby byly pro mne; musel jsem však zaplatit modelu, chudé nemocné ženě, kterou nesmím nechat čekat. Choval jsem se tedy klidně. Ostatně teď půl roku nevkročím k T., tak dlouho s ním ani nepromluvím, ani ho nenechám podívat se na mé práce.
Jemu to ostatně neřeknu, ale říkám to Tobě. Milý Theo, říkáš sice: "Dbej o to, abys zůstal s T. v přátelské poměru; vždyť je pro nás téměř jako starší bratr." Ale, milý hochu, ať se k Tobě chová i přátelsky, já přece už před lety jsem měl co dělat s jeho nepřívětivě krutou stránkou.
Dělal by mi výčitky právem, kdybych nepracoval, avšak člověku, jenž namáhavě a vytrvale pracuje na obtížném trpělivém díle, není dovoleno vytýkat, jako na př.: "Jsem si jist, že nejsi žádný umělec." "U mne svědčí v tvůj neprospěch, že jsi tak pozdě začal." "Musíš si vydělávat na živobytí." Potom si říkám: "Počkej! Uklidni se trochu."
Člověk nemůže být vždycky přítelem, někdy se musí ovšem také bránit. Co se týče dohody mezi Tebou a mnou, že přijímám od Tebe peníze, žádám, abychom si s Tebou o tom promluvili v přítomnosti Mauva a někoho jiného při Tvém příjezdu do Haagu, což se, doufám brzy stane. Mauve brzy dokončí velký obraz a potom mi jistě zas řekne leccos o akvarelování. Souhrn toho, co mi dosud řekl, je: "Vincente, když kreslíš, maluješ!"
A proto jsem se tolik obíral kresbou, proporcí a perspektivou a nyní po celé týdny usilovně pracoval, a T. to dostatečně neoceňuje a jenom žvaní o "prodejnosti". Po té stránce nezasluhuji od něho výtek - rád bych se však ovládl, poněvadž si přece toho pána vážím - proto říkám, za půl roku si opět spolu pohovoříme, ale půl roku spolu nepromluvíme.
Můžeš-li, pošli mi brzy peníze na tento měsíc. S prací pokračuji, avšak bez peněz, neboť s malou troškou nemohu pracovat.
Se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Raději nebudu půl roku obědvat a tak budu šetřit, než abych někdy opět dostal od T. 10 zl. s doprovodem jeho výtek.
Rád bych věděl, co by řekli malíři o jeho argumentech: "Používat méně modelů kvůli láci", když člověk po dlouhém hledání našel modely, jež nejsou příliš drahé.
Práce bez modelů je pro figuralistu mor, zvlášť v jeho začátcích.
(18. března)
Milý Theo!
Pomyslíš si, že je snad silné, co jsem ti napsal o T., nicméně to neodvolávám. Musí se mu to říci velmi zřetelně, jinak mu to nepronikne jeho tlustou kůží. Vždyť mě po léta považoval za jakéhosi snílka a blouznivce, ještě na mne tak pohlíží a i o mých kresbách říká" "Sám se přivádíš do jakéhosi opiového opojení, abys necítil útrapy, jež ti působí vědomí, že nejsi s to dělat akvarely." Nuže, to je sice znamenitě řečeno, avšak výrok není uvážen, je povrchní a naprosto bezdůvodný. Hlavní příčina, proč nemohu najednou dělat akvarely, je, že musím ještě vážněji kreslit a všímat si proporcí a perspektivy. A dost - jeho výtek nezasluhuji, a nebaví-li mé kresby váženého pána, mne zase rovněž tak nebaví nechat si je od váženého pána prohlížet. Odsuzuje mé kresby, v nichž tkví skutečně něco dobrého, a to jsem od něho nečekal. Dělám-li vážné studie podle modelu, pak je to daleko praktičtější než jeho praktické žvanění o prodejnosti či neprodejnosti, o čemž ostatně já, jenž sám jsem dokonce obchodoval s obrazy a kresbami, nepotřebuji objasnění do té míry, jak se asi domnívá. Raději tedy ztratím jeho přátelství, než abych mu dal za pravdu. Ačkoli mívám okamžiky, kdy jsem starostmi sklíčen, přece jsem klidný, a můj klid má oporu ve vášnivém zaujetí a promýšlení mé práce. Ačkoli mám okamžiky vášnivosti a moje tělesná soustava je někdy stupňuje, přece jsem klidný, jak velmi dobře ví on, jenž mě dost dlouho zná. Sám mi též říkal: "Máš příliš mnoho trpělivosti."
Toto slovo není vhodné, vždyť v umění nemůže mít člověk příliš mnoho trpělivosti, toto slovo není v pořádku, ale snad pan T. má příliš málo trpělivosti s mým případem.
Už z toho všeho musí vidět, že se vážně chápu věci a že se nenechám donutit posílat do světa věci, jež by neměly osobitý charakter. Má vlastní povaha se teď obzvlášť začíná projevovat v mých posledních kresbách a studiích, jež T. odsoudil.
Snad by se mi podařilo udělat už teď v akvarelu cosi takového, co by se s větší námahou mohlo prodat, to by však znamenalo vyrábět akvarely v donucovací pracovně. T. a ty musíte počkat určitou dobu, jíž je k tomu třeba, a ta tu ještě není.
Když byl u mne, hovořil anglicky, poněvadž seděl při tom model. Řekl jsem mu" In due time you shall have your watercolours, now you can´t. - They are not due yet - take your time." (Své akvarely dostaneš v pravý čas, teď je dostat nemůžeš. Ještě nejsou zralé, vyčkej.)
A na tom trvám. Stačí.
Od T-ovy návštěvy jsem udělal kresbu osiřelého chlapce, jak čistí boty. Snad je udělána rukou, jež ještě zcela neposlouchala mou vůli, nicméně je v tom dobře zachycen typ toho osiřelého chlapce. A co také říkal o nemotornosti mé ruky, tato ruka konečně přece jednou musí udělat, co chce má hlava. Tak jsem udělal ještě jednu studii v atelieru, s ohništěm, kamny, podstavcem, stolem, židlí atd., ovšem teď zrovna neprodejnou, avšak velmi dobrou pro použití perspektivy.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, potom si musíš řádně prohlédnout všechno, co jsem udělal od Tvé poslední návštěvy v létě. Theo, spoléhám na to, že si prohlédneš mé práce se sympatií a důvěrou a nikoli s pochybností nebo nespokojen.
Velmi mnoho pracuji; T. si myslí, že je to tak lehké, ale v tom se už úplně mýlí.
Jsem vlastně skutečně mezek a vůl. Přijedeš-li, především si vzpomeň na papír Ingres. Obzvlášť rád pracuji na tom silném, který je asi, jak se mi zdá, vhodný i pro akvarelování.
Věřím, že pokud jde o umění, platí rčení: "S poctivostí nejdál dojdeš." Lepší je vynaložit trochu víc námahy na vážné studium nežli na líbivost, aby se polichotilo publiku. Někdy jsem sice v okamžicích nepokoje zatoužil, abych měl více líbivosti, ale když o tom uvažuji, přece si říkám: nikoli, ať jsem raději svůj a ať kostrbatým způsobem vyjadřuji kruté, drsné, avšak pravdivé věci. Nebudu nadbíhat sběratelům nebo obchodníkům, kdo má chuť, ať přijde ke mně.
In due time, we shall reap, if we faint not. (Až nadejde čas, budeme sklízet, jestliže nezemdlíme.) Enfin! Millet, to byl chlapík, Theo!
Od de Bocka jsem si vypůjčil velké dílo Sensierovo. Tak mě zajímá, že se v noci probouzím, rozžíhám lampu a čtu; vždyť ve dne musím pracovat. Pošli mi brzy zase něco, jestliže je Ti to trochu možné. Přál bych si, aby T. byl jednou po celý týden přinucen z toho, co spotřebuji, pořídit totéž, co já. Hned by poznal, že to není žádné snění, blouznění či opiové opojení, že člověk musí být spíš důkladně čilý, aby zápasil s tolika obtížemi, jež se mu stavějí do cesty. Není také snadné dostat modely a přimět je k pózování. Většina malířů se přitom trápí, zvlášť když se musí omezovat a utrhovat si na jídle, na pití a šatech, aby modely zaplatila. Zkrátka, T. je T. a já jsem já. Nicméně věř, že nejsem paličatý; to znamená, že se k němu nechovám nepřátelsky; ale musím mu dát na srozuměnou, že mě posuzuje povrchně, a věřím, že se v tom změní - upřímně v to doufám; vždyť ta nehoda s váženým pánem mě velmi bolí a ztěžuje mi život. Doufám, že brzy přijde od Tebe psaní - tento dopis vyplácím za poslední centy. Je sice teprve několik dní od doby, co jsem dostal od T. 10 zl., ale ještě téhož dne jsem musel z toho zaplatit 6 zl. modelu, pekaři a děvčeti, jež mi uklízí atelier.
Sbohem, přeji Ti zdraví a veselou mysl, i já má přese všechno dobrou náladu.
Je te serre la main. (Tisknu Ti ruku.) Vincent.
Dodatek:
Theo, to jsou téměř zázraky! ! !
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Za prvé - teď dostávám zprávu, že si mám vyzvednout od Tebe dopis. Za druhé - teď přišel C. M. a objednává si 12 malých perokreseb, pohledy z Haagu, jako doplněk k několika už hotových (´t Paddemoos, de Geest, de Vleersteeg byly hotovy) po tolaru za kus, za cenu, kterou jsem určil, se slibem, že si u mne objedná 12 jiných, jestliže mu je udělám podle přání, avšak jejich cenu, vyšší než já, určí on.
Za třetí - potkal jsem Mauva, který šťastně dokončil velký obraz, slíbil, že se brzy objeví.
A ještě něco mě překvapuje - a to velmi překvapuje; řekl jsem modelu, ať dnes nechodí, neřekl jsem proč; ale ubohá paní přece přišla, i protestoval jsem. "Ano, ale já nepřicházím, abych se dala kreslit, jen se jdu podívat, zdali máte dost jídla." - Měla s sebou fazolové lusky a brambory. Přece se v životě přiházejí věci, jež stojí za námahu.
Hle, tu je několik slov, jež mě v Sensierově Milletovi velmi překvapila a uchvátila, totiž Milletovy výroky:
"Umění je boj - v umění je třeba nastavit vlastní kůži.
Je třeba pracovat jako několik černochů.
Raději bych mlčel, než bych se vyjadřoval chabě."
Teprve včera jsem četl tento poslední výrok Miletův, avšak už před časem jsem pociťoval právě totéž; proto mám někdy pocit, že se nepotřebuji vyjadřovat jemným štětcem, nýbrž že musím vyrýt tesařskou tužkou a perem, co cítím. Pozor! T., pozor! zpropadeně se mýlíš.
V dopise z 16. února říkáš: "Když tu byl T., hovořili jsme ovšem o Tobě, a říkal mi, že ho můžeš klidně navštívit, kdybys něco potřeboval." Proč se tedy stalo, že T., když jsem ho v těchto dnech poprosil o 10 zl., dal mi je sice, ale s doprovodem tolika výtek, a skoro bych řekl urážek, že jsem se sotva mohl udržet, ačkoli jsem se ovládl.
Byl bych mu hodil těch 10 zl. do tváře, kdyby byly pro mne; musel jsem však zaplatit modelu, chudé nemocné ženě, kterou nesmím nechat čekat. Choval jsem se tedy klidně. Ostatně teď půl roku nevkročím k T., tak dlouho s ním ani nepromluvím, ani ho nenechám podívat se na mé práce.
Jemu to ostatně neřeknu, ale říkám to Tobě. Milý Theo, říkáš sice: "Dbej o to, abys zůstal s T. v přátelské poměru; vždyť je pro nás téměř jako starší bratr." Ale, milý hochu, ať se k Tobě chová i přátelsky, já přece už před lety jsem měl co dělat s jeho nepřívětivě krutou stránkou.
Dělal by mi výčitky právem, kdybych nepracoval, avšak člověku, jenž namáhavě a vytrvale pracuje na obtížném trpělivém díle, není dovoleno vytýkat, jako na př.: "Jsem si jist, že nejsi žádný umělec." "U mne svědčí v tvůj neprospěch, že jsi tak pozdě začal." "Musíš si vydělávat na živobytí." Potom si říkám: "Počkej! Uklidni se trochu."
Člověk nemůže být vždycky přítelem, někdy se musí ovšem také bránit. Co se týče dohody mezi Tebou a mnou, že přijímám od Tebe peníze, žádám, abychom si s Tebou o tom promluvili v přítomnosti Mauva a někoho jiného při Tvém příjezdu do Haagu, což se, doufám brzy stane. Mauve brzy dokončí velký obraz a potom mi jistě zas řekne leccos o akvarelování. Souhrn toho, co mi dosud řekl, je: "Vincente, když kreslíš, maluješ!"
A proto jsem se tolik obíral kresbou, proporcí a perspektivou a nyní po celé týdny usilovně pracoval, a T. to dostatečně neoceňuje a jenom žvaní o "prodejnosti". Po té stránce nezasluhuji od něho výtek - rád bych se však ovládl, poněvadž si přece toho pána vážím - proto říkám, za půl roku si opět spolu pohovoříme, ale půl roku spolu nepromluvíme.
Můžeš-li, pošli mi brzy peníze na tento měsíc. S prací pokračuji, avšak bez peněz, neboť s malou troškou nemohu pracovat.
Se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Raději nebudu půl roku obědvat a tak budu šetřit, než abych někdy opět dostal od T. 10 zl. s doprovodem jeho výtek.
Rád bych věděl, co by řekli malíři o jeho argumentech: "Používat méně modelů kvůli láci", když člověk po dlouhém hledání našel modely, jež nejsou příliš drahé.
Práce bez modelů je pro figuralistu mor, zvlášť v jeho začátcích.
(18. března)
Milý Theo!
Pomyslíš si, že je snad silné, co jsem ti napsal o T., nicméně to neodvolávám. Musí se mu to říci velmi zřetelně, jinak mu to nepronikne jeho tlustou kůží. Vždyť mě po léta považoval za jakéhosi snílka a blouznivce, ještě na mne tak pohlíží a i o mých kresbách říká" "Sám se přivádíš do jakéhosi opiového opojení, abys necítil útrapy, jež ti působí vědomí, že nejsi s to dělat akvarely." Nuže, to je sice znamenitě řečeno, avšak výrok není uvážen, je povrchní a naprosto bezdůvodný. Hlavní příčina, proč nemohu najednou dělat akvarely, je, že musím ještě vážněji kreslit a všímat si proporcí a perspektivy. A dost - jeho výtek nezasluhuji, a nebaví-li mé kresby váženého pána, mne zase rovněž tak nebaví nechat si je od váženého pána prohlížet. Odsuzuje mé kresby, v nichž tkví skutečně něco dobrého, a to jsem od něho nečekal. Dělám-li vážné studie podle modelu, pak je to daleko praktičtější než jeho praktické žvanění o prodejnosti či neprodejnosti, o čemž ostatně já, jenž sám jsem dokonce obchodoval s obrazy a kresbami, nepotřebuji objasnění do té míry, jak se asi domnívá. Raději tedy ztratím jeho přátelství, než abych mu dal za pravdu. Ačkoli mívám okamžiky, kdy jsem starostmi sklíčen, přece jsem klidný, a můj klid má oporu ve vášnivém zaujetí a promýšlení mé práce. Ačkoli mám okamžiky vášnivosti a moje tělesná soustava je někdy stupňuje, přece jsem klidný, jak velmi dobře ví on, jenž mě dost dlouho zná. Sám mi též říkal: "Máš příliš mnoho trpělivosti."
Toto slovo není vhodné, vždyť v umění nemůže mít člověk příliš mnoho trpělivosti, toto slovo není v pořádku, ale snad pan T. má příliš málo trpělivosti s mým případem.
Už z toho všeho musí vidět, že se vážně chápu věci a že se nenechám donutit posílat do světa věci, jež by neměly osobitý charakter. Má vlastní povaha se teď obzvlášť začíná projevovat v mých posledních kresbách a studiích, jež T. odsoudil.
Snad by se mi podařilo udělat už teď v akvarelu cosi takového, co by se s větší námahou mohlo prodat, to by však znamenalo vyrábět akvarely v donucovací pracovně. T. a ty musíte počkat určitou dobu, jíž je k tomu třeba, a ta tu ještě není.
Když byl u mne, hovořil anglicky, poněvadž seděl při tom model. Řekl jsem mu" In due time you shall have your watercolours, now you can´t. - They are not due yet - take your time." (Své akvarely dostaneš v pravý čas, teď je dostat nemůžeš. Ještě nejsou zralé, vyčkej.)
A na tom trvám. Stačí.
Od T-ovy návštěvy jsem udělal kresbu osiřelého chlapce, jak čistí boty. Snad je udělána rukou, jež ještě zcela neposlouchala mou vůli, nicméně je v tom dobře zachycen typ toho osiřelého chlapce. A co také říkal o nemotornosti mé ruky, tato ruka konečně přece jednou musí udělat, co chce má hlava. Tak jsem udělal ještě jednu studii v atelieru, s ohništěm, kamny, podstavcem, stolem, židlí atd., ovšem teď zrovna neprodejnou, avšak velmi dobrou pro použití perspektivy.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, potom si musíš řádně prohlédnout všechno, co jsem udělal od Tvé poslední návštěvy v létě. Theo, spoléhám na to, že si prohlédneš mé práce se sympatií a důvěrou a nikoli s pochybností nebo nespokojen.
Velmi mnoho pracuji; T. si myslí, že je to tak lehké, ale v tom se už úplně mýlí.
Jsem vlastně skutečně mezek a vůl. Přijedeš-li, především si vzpomeň na papír Ingres. Obzvlášť rád pracuji na tom silném, který je asi, jak se mi zdá, vhodný i pro akvarelování.
Věřím, že pokud jde o umění, platí rčení: "S poctivostí nejdál dojdeš." Lepší je vynaložit trochu víc námahy na vážné studium nežli na líbivost, aby se polichotilo publiku. Někdy jsem sice v okamžicích nepokoje zatoužil, abych měl více líbivosti, ale když o tom uvažuji, přece si říkám: nikoli, ať jsem raději svůj a ať kostrbatým způsobem vyjadřuji kruté, drsné, avšak pravdivé věci. Nebudu nadbíhat sběratelům nebo obchodníkům, kdo má chuť, ať přijde ke mně.
In due time, we shall reap, if we faint not. (Až nadejde čas, budeme sklízet, jestliže nezemdlíme.) Enfin! Millet, to byl chlapík, Theo!
Od de Bocka jsem si vypůjčil velké dílo Sensierovo. Tak mě zajímá, že se v noci probouzím, rozžíhám lampu a čtu; vždyť ve dne musím pracovat. Pošli mi brzy zase něco, jestliže je Ti to trochu možné. Přál bych si, aby T. byl jednou po celý týden přinucen z toho, co spotřebuji, pořídit totéž, co já. Hned by poznal, že to není žádné snění, blouznění či opiové opojení, že člověk musí být spíš důkladně čilý, aby zápasil s tolika obtížemi, jež se mu stavějí do cesty. Není také snadné dostat modely a přimět je k pózování. Většina malířů se přitom trápí, zvlášť když se musí omezovat a utrhovat si na jídle, na pití a šatech, aby modely zaplatila. Zkrátka, T. je T. a já jsem já. Nicméně věř, že nejsem paličatý; to znamená, že se k němu nechovám nepřátelsky; ale musím mu dát na srozuměnou, že mě posuzuje povrchně, a věřím, že se v tom změní - upřímně v to doufám; vždyť ta nehoda s váženým pánem mě velmi bolí a ztěžuje mi život. Doufám, že brzy přijde od Tebe psaní - tento dopis vyplácím za poslední centy. Je sice teprve několik dní od doby, co jsem dostal od T. 10 zl., ale ještě téhož dne jsem musel z toho zaplatit 6 zl. modelu, pekaři a děvčeti, jež mi uklízí atelier.
Sbohem, přeji Ti zdraví a veselou mysl, i já má přese všechno dobrou náladu.
Je te serre la main. (Tisknu Ti ruku.) Vincent.
Dodatek:
Theo, to jsou téměř zázraky! ! !
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Za prvé - teď dostávám zprávu, že si mám vyzvednout od Tebe dopis. Za druhé - teď přišel C. M. a objednává si 12 malých perokreseb, pohledy z Haagu, jako doplněk k několika už hotových (´t Paddemoos, de Geest, de Vleersteeg byly hotovy) po tolaru za kus, za cenu, kterou jsem určil, se slibem, že si u mne objedná 12 jiných, jestliže mu je udělám podle přání, avšak jejich cenu, vyšší než já, určí on.
Za třetí - potkal jsem Mauva, který šťastně dokončil velký obraz, slíbil, že se brzy objeví.
A ještě něco mě překvapuje - a to velmi překvapuje; řekl jsem modelu, ať dnes nechodí, neřekl jsem proč; ale ubohá paní přece přišla, i protestoval jsem. "Ano, ale já nepřicházím, abych se dala kreslit, jen se jdu podívat, zdali máte dost jídla." - Měla s sebou fazolové lusky a brambory. Přece se v životě přiházejí věci, jež stojí za námahu.
Hle, tu je několik slov, jež mě v Sensierově Milletovi velmi překvapila a uchvátila, totiž Milletovy výroky:
"Umění je boj - v umění je třeba nastavit vlastní kůži.
Je třeba pracovat jako několik černochů.
Raději bych mlčel, než bych se vyjadřoval chabě."
Teprve včera jsem četl tento poslední výrok Miletův, avšak už před časem jsem pociťoval právě totéž; proto mám někdy pocit, že se nepotřebuji vyjadřovat jemným štětcem, nýbrž že musím vyrýt tesařskou tužkou a perem, co cítím. Pozor! T., pozor! zpropadeně se mýlíš.
neděle 3. listopadu 2013
Beránci
Beránci
(fantazie...)
Neviditelný křehký svět zázraků
niterné touhy vroucných myšlenek
jsou létavicemi nebloudí radují se z ohňostrojů
trávou voňavých Mléčných hvězd
nebo sedávají na zemi v chladivém stínu stromů
tiše rozjímají
pak rozeběhnou se po louce tančit
s drobnými kvítky
rozkvetlých za třpytu kapek rosných
snů
něžně jímavých
mohou letět daleko poznávat nepoznané
nepochybují
Až s příchodem vichru a bouří duší otřásají
živly souží pustoší
skrytý smysl věcí
víru
bolestně poraněnou
stahují do hlubin osamění
¨¨
Myšlenky sny
něžná touha křehkost fantazie
jsou od věků Tajemstvím
nespoutaným
a patří k zázrakům nejzbožnějším
když milý sní s milou
milá o milém
oba drží se za ruku
a s Beránky vychází slunko
nad obzorem...
..omlouvám se svým čtenářům, text Beránci již jsem publikovala zjara na jiném blogu, domnívám se, že však patří i sem, trochu jsem ho upravila a je psán pro jediného člověka na celém světě...
..a pro divokého Beránka :-) vybrala jsem i následující hudbu, je radostná, křehká a romantická... moc bych si přála, aby se však líbila všem, kdo si snad poslechnete, je opravdu krásná, může se při ní i lehce tančit... moc děkuji :-)
http://www.youtube.com/watch?v=RUKrIDR6jGU
Vivaldi: Mandolin & Guitar Concertos / Los Romeros
:-)
sobota 2. listopadu 2013
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem
Wolfgang Amadeus Mozart
Requiem
http://www.youtube.com/watch?v=-1DsJ5YQr5s
..je-li jinde jiný, tajuplný svět, potom ho můžeme slyšet z Mozartovy hudby.. úžasná je síla a křehkost lidské představivosti...
Děkuji, pane Mozarte!
neděle 27. října 2013
W. A. Mozart: Klavírní koncert d-Moll KV 466
..krásný dobrý večer, dovolte mi, prosím, pozvat Vás k poslechu Mozartova koncertu, který poslední dobou poslouchám snad každý den alespoň kousínek.. ač pochmurný, je nádherný...
http://www.youtube.com/watch?v=xJcPEtj4ens
W. A. Mozart: Klavírní koncert d-Moll KV 466
neděle 20. října 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (106, 107, 108)
Milý Theo!
Ještě dnes ráno, než jsem Ti psal, byl jsem pln sklíčenosti kvůli něčemu, co mě neobyčejně rušilo, ale teď jsem se zatím uklidnil. Musím Ti sdělit špatnou zprávu, že totiž Mauve je vlastně zase velmi churav - ovšem stará věc. - Ale i dobrou zprávu - mohu totiž být jist, že se ke mně choval v poslední době velmi nepřátelsky proto, že je nemocen, a nikoli proto, že se má práce dostala na scestí. Už v předešlém dopise jsem Ti psal, že mě navštívil Weissenbruch.
Weissenbruch je v této chvíli pomalu jediný, kterého ještě pouštějí k Mauvovi, a napadlo mi, že bych ho měl jednou vyhledat. Nato jsem byl dnes u něho v atelieru, ve známém Ti podkroví.
A sotva mě uzřel, dal se do smíchu a řekl: "Jistě jdeš, abys slyšel něco o Mauvovi." Ihned věděl, proč jsem přišel, a nemusel jsem nic vysvětlovat. Sdělil mi pak, že vlastně příčinou jeho návštěvy u mne bylo, že ho Mauve, jenž nade mnou zapochyboval, ke mně poslal, poněvadž chtěl slyšet Wiessenbruchův názor o mé práci.
A Weissenbruch řekl potom Mauvovi: "Zpropadeně dobře kreslí, podle jeho studií bych mohl pracovat."
"A mne" připojil, "nazývají nemilosrdným mečem, a to také jsem, a Mauvovi bych to neřekl, kdybych v tvých studiích nenašel nic dobrého."
Nyní, pokud je Mauve nemocen nebo příliš zaměstnán prací na velkém obraze, je mi dovoleno navštěvovat Weissenbrucha, když potřebuji něco vědět, a Weissenbruch mi řekl, že se naprosto nemusím znepokojovat Mauvovou změněnou náladou. Potom jsem se zeptal W., co si myslí o mých perokresbách. "Jsou to tvé nejlepší věci," řekl. I vyprávěl jsem mu, že mi T. kvůli nim četl levity. "To si neber k srdci," řekl, "když Mauve prohlásil, že v tobě vězí malíř, T. to popřel, a tu se tě Mauve zastal, byl jsem přitom, a bude-li se to opakovat, pak se tě též zastanu, když jsem nyní uviděl tvé práce."
Netoužím po tomto "zastání", musím toliko říci, že je mi někdy nesnesitelné, když mi T. pořád a věčně opakuje: "Jednou už musíš začít myslit na to, že si musíš vydělávat chléb." Tento způsob řeči se mi zdá tak hnusný, že se musím přemáhat, abych se udržel. Dělám, co mohu, a sebe nešetřím, jsem tedy hoden chleba, a nikdo mi nemusí vytýkat, že jsem dosud ještě nemohl nic prodat.
Sděluji Ti tyto podrobnosti, poněvadž nemohu pochopit, proč jsi mi tento měsíc ani nenapsal, ani nic neposlal.
Možná, že jsi snad od T. leccos slyšel, co Tě opět zmátlo. Buď ještě jednou ujištěn, že usiluji o to, abych v snadno prodejných věcech, totiž v akvarelech, udělal pokroky, to však nejde najednou.
Daří-li se mi to ponenáhlu, pak je to už mnoho vzhledem ke krátké době, v které se tím zabývám. Ihned se mi to však nepoštěstí. Jakmile se Mauve opět uzdraví a zas ke mně přijde anebo když já přijdu k němu, jistě mi opět dá nové užitečné pokyny ve spojitosti s mými studiemi, jež mezitím dělám.
V poslední době jsem měl z Mauva žalostně málo, a jednou mi sám řekl: "Nejsem vždycky v náladě ukazovat ti to, a pak musíš, proboha, vyčkat vhodnější okamžik." Myslím, že je pro mne velkou předností, že smím tu a tam navštěvovat tak znamenité lidi, jako je Mauve, obzvlášť když se neobtěžují, jako na př. dnes ráno W., vytáhnout kresbu, na níž pracují a jež není ještě hotova, a vysvětlit, jak ji pojímají. Právě toho je mi třeba. Máš-li příležitost pozorovat, jak se maluje nebo kreslí, pak si toho všimni; neboť věřím, že by mnohý obchodník s obrazy jinak uvažoval o mnoha obrazech atd., kdyby přesně věděl, jak se dělají. Je sice pravda, že to lze poněkud i instinktivně pochopit, určitě však vím, že jsem nabyl o mnoha věcech větší jasnosti tím, že jsem viděl jiné pracovat a pak se o to sám pokusil. Příležitostně bych si přál mít ještě trochu papíru Ingres, snad bude brzy příznivé počasí, abych mohl sedět venku, a tu by mi byl velmi užitečný. Se studiemi začínám šetrněji zacházet a ty, jež máš u sebe, chtěl bych ovšem mít zpět.
Sbohem, milý hochu, přijmi v duchu stisk ruky. Ubohý Mauve! Nebude se cítit zdravější, dokud jeho velký obraz nebude hotov, a potom bude docela vyčerpán!
Zcela tvůj Vincent.
V sobotu večer.
Milý Theo!
Tvůj poslední dopis s přiloženými 100 fr jsem řádně obdržel a ze srdce Ti děkuji za zásilku.
Byl bych Ti ihned podal zprávu, že jsem to správně dostal, měl jsem však velmi mnoho práce s několika kresbami, k nimž jsem měl model.
Máš-li mnoho práce, pak věz, že tak je tomu i u mne a bude čím dál víc, poněvadž jsem nabyl lepšího rozhledu ve své práci a jen stěží se mohu odtrhnout, abych napsal nebo, když je třeba, toho či onoho vyhledal.
Potěšila mě Tvá zpráva, že snad už brzy přijedeš do Holandska.
Až opět uvidíš, čím jsem se v poslední době zabýval, pak snad budeme moci nabýt ještě víc jasna o budoucnosti. Doufám, že v klidu posedíme pospolu v atelieru, přijdeš-li; doufám, že mi napřed napíšeš, abych to pak s modelem zařídil tak, abych si ho nebral v den Tvé návštěvy.
Píšeš mi o otcových narozeninách; musím Ti říci, že se cítím nesmírně šťasten, jsa toho všeho ušetřen, teď mám klid, jejž tolik potřebuji k své práci; nemohu mít v hlavě víc, než se tam vejde, a proto se tolik rozmýšlím začínat novou korespondenci, že to ještě zatím nechávám klidně při starém.
Pomyslím-li si na Etten, obchází mě jakási hrůza, zrovna tak, jako bych byl v kostele. Enfin, qu´y faire a ještě jednou qu´y faire? Á propos, nesmíš mi, Theo, zazlívat nebo si myslet, že začínám rýpat, avšak napsals něco, o čem sis asi myslel, že by mě potěšilo, radost mi to však neudělalo.
Říkáš, že malý akvarel je nejlepší, cos ode mne viděl - no, tak tomu přece není; vždyť studie, jež máš ode mne, jsou mnohem lepší a perokresby z léta jsou také lepší; vždyť ta věc nic neznamená; ostatně poslal jsem Ti to jen, abych Ti ukázal, že není nemožné, že budu moci časem malovat akvarely. V ostatních věcech vězí však mnohem víc vážného studia a zdařilosti, ačkoli ještě vypadají jako z jedné vody načisto. A kdybych měl něco proti panu T. (nic však proti němu nemám), bylo by to cosi podobného; že mě totiž nenabádá k obtížnému studiu podle modelu, nýbrž mnohem víc k postupu, který je vlastně jen zpola schopen tlumočit, co chci vyjádřit vlastním temperamentem ve shodě se svou vlastní povahou.
Samo sebou se rozumí, že bych byl velmi šťasten, kdybych prodal kresbu, avšak ještě daleko víc mě těší, když se opravdový umělec, jako Weissenbruch, vyjádří o neprodejné (???) studii: "Je to věrné a mohl bych podle toho pracovat."
Hleď, ačkoli peníze mají pro mne, zvlášť nyní, velkou cenu, přece zůstává pro mne č.1 udělat něco rozumného. Cosi podobného, jako se vyjádřil Weissenbruch o práci na obraze krajiny v drnovišti a co řekl Mauve o jedné postavě, totiž starého sedláka, jenž sedí u ohniště a upřeně hledí před sebe, jako by v záři ohně nebo v dýmu viděl vynořovat se věci z minulosti. Ať to trvá trochu déle nebo kratčeji, ale je přece jediná cesta: hluboko vniknout do přírody. "Zbývá jen být pravdivý", říká Gavarni. ať je potom člověk delší čas v peněžních petites miseres, přesto se z nich dostane, a kresby, jež se dříve odmítaly, teprve potom se prodají.
Když jsem napsal. C.M. a oznámil mu, že jsem si pronajal atelier, odepsal mi, že hodlá zakrátko přijet do Haagu a že mě potom někdy navštíví.
Nedávno jsem dostal pozdrav od starého přítele Wisselingha z Londýna - též někdy přijede a těší ho, že pracuji.
Nuže, doufám, že se Ti přece podaří jednou vyrazit; vždyť se mi po Tobě hrozně stýská. Myslím, že když jsi teď viděl studie z této poslední doby, uznáš za dobré, že si beru pravidelně model.
Jak trochu lépe poznávám modely, zrovna tak je dovedu přirozeně lépe kreslit. V hledání modelů jsem měl ještě dost štěstí. Teď maluji dítě, jež si musí půlhodinku odpočinout, a tak využívám této půlhodinky, abych Ti napsal. Ještě jednou mnohokrát děkuji za zásilku a v duchu stisk ruky.
Sbohem, zcela Tvůj Vincent.
P.S. Dnes jsem udělal ještě dvě studie dítěte, teď se stmívá. Bon soir.
V pátek 3. března.
Milý Theo!
Od té doby, co jsem dostal od Tebe dopis a peníze, bral jsem si den co den model a teď vězím v práci až po uši.
Nyní mám nový model, ačkoli jsem ji už dříve jednou narychlo kreslil, nebo lépe řečeno, je to víc než jeden model; neboť z téže rodiny jsem kreslil už tři osoby, ženu asi pětačtyřicetiletou, jež je veskrze jako postava od Ed. Fréra, pak její dceru asi třicetiletou a dítě desítileté nebo dvanáctileté.
Jsou to chudí lidé, kteří jsou, to musím přiznat, k nezaplacení ochotni.
Dosáhl jsem nikoli bez námahy, že mi svolili pózovat, a jen s podmínkou, že bych jim slíbil stálou práci. Právě tohle jsem si sám nesmírně přál a myslím, že je to velmi vhodné.
Mladá žena není v obličeji hezká, poněvadž měla neštovice, má však velmi půvabnou postavičku a pro mne má mnoho kouzla. Má též pěkné šaty z černé vlny, čepec pěkné fasony a hezký pléd atd. Kvůli penězům se nemusíš příliš znepokojovat, neboť už z počátku si to s nimi zařídím; slíbil jsem jim, že jim dám denně jeden zlatý, jakmile něco prodám, a že pak doplatím, oč dávám teď méně.
Musím tedy hledět, abych něco z toho odbyl. Kdybych mohl, ponechal bych si všechno, co nyní podle nich dělám; jestliže si to na několik let uložím, jsem přesvědčen, že určitě dostanu za to více než nyní.
Avšak konečně myslím, že by bylo za těchto okolností už velmi příjemné, kdyby si pan T. vzal občas nějaké kresby, v nutném případě s podmínkou výměny, když nic neprodá.
Pan T. mi slíbil, že jednou, až bude mít k tomu kdy, ke mně přijde.
Tyto kresby bych si rád ponechal z toho prostého důvodu, že kreslím-li jednotlivé postavy, děje se to vždycky se zřetelem ke komposici s více postavami, to by byla na př. čekárna 3. třídy, nebo zastavárna, nebo interiér. Větší komposice musí však pomalu uzrávat a ke kresbě se třemi švadlenami musí člověk nakreslit asi 90 švadlen. to je svízel.
Od C.M. jsem dostal přátelské psaníčko se slibem, že brzy přijede do Haagu a potom i mne navštíví; nuže, to je sice též zas jen slib, ale snad přece něco. Enfin. Ostatně budu čím dál méně běhat za lidmi, ať je to kdokoli, ať obchodníci s obrazy, ať malíři; budu shánět jedině modely; neboť práci bez modelu považuji, aspoň ještě nyní, za naprosto nesmyslnou.
Přece je, Theo, trošku milé, když člověku maloučko svítá, a mně poněkud vzchází světlo. Je něco krásného kreslit člověka, něco, co žije, je to zatraceně těžké, ale enfin, je to nádherné!
Zítra ke mně přijde dětská návštěva: dvě děti, jež musím zabavit a zároveň kreslit; chci, aby mi vstoupil do atelieru život, a v sousedství mám už různé známé. V neděli mě přijde navštívit jeden chlapec, sirotek, neobyčejně typický, mohu ho však, bohužel, kreslit jen krátkou dobu.
Je snad dojista pravda, že nejsem způsobilý stýkat se s lidmi, kteří si velmi potrpí na formu, avšak dovedu se snad naopak přátelit s chudými nebo drobnými občany, a ztrácím-li po jedné stránce, získávám po jiné, a potom prostě dám na to, co je podle mého mínění především správné a levné, že jako umělec žiji v tom, co cítím a co chci vyjádřit; hanba tomu, kdo v tom hledá špatnost, Teď máme opět začátek měsíce, a ačkoli to ještě není celý měsíc od té doby, co jsi mi něco poslal, přece bych Tě kamarádsky žádal, abys mi v těchto dnech, můžeš-li, ještě něco poslal.
Konečně nemusí to být najednou těch 100 fr, jen když něco, abych vystačil do té doby, kdy můžeš poslat.
Říkám Ti to, poněvadž ses v minulém dopise zmínil, že bys mohl teprve po skončení inventury postrádat peníze.
Často mě velmi rmoutí pomyšlení, že bych musel nechat model chvíli čekat, Tuze totiž potřebují peníze. Až dodnes jsem ji zaplatil, avšak příští týden bych to nemohl udělat.
Přesto ovšem mohu dostat model, ať je to stará žena nebo mladší nebo dítě.
A propos, Breitner se mnou nedávno o Tobě hovořil - opravdu velmi lituje určité věci a obává se, že by ses mohl na něj ještě kvůli tomu zlobit. Má totiž ještě kresbu, jež Ti, myslím, patří; zcela jsem nepochopil, oč jde. Má rozdělanou velkou věc, tržiště, kde má být mnoho postav. Včera večer byl jsem s ním ještě venku, abychom hledali na ulici rázovité postavy. Tak jsem nakreslil starou ženu, kterou jsem spatřil na Geestu, kde stojí blázinec; asi tohoto druhu. Nuže, bon soir, doufám, že brzy o Tobě něco uslyším.
Zcela Tvůj Vincent.
Tento týden jsem musel zaplatit činži. Dobrou noc, už jsou dvě hodiny a ještě nejsem hotov.
Ještě dnes ráno, než jsem Ti psal, byl jsem pln sklíčenosti kvůli něčemu, co mě neobyčejně rušilo, ale teď jsem se zatím uklidnil. Musím Ti sdělit špatnou zprávu, že totiž Mauve je vlastně zase velmi churav - ovšem stará věc. - Ale i dobrou zprávu - mohu totiž být jist, že se ke mně choval v poslední době velmi nepřátelsky proto, že je nemocen, a nikoli proto, že se má práce dostala na scestí. Už v předešlém dopise jsem Ti psal, že mě navštívil Weissenbruch.
Weissenbruch je v této chvíli pomalu jediný, kterého ještě pouštějí k Mauvovi, a napadlo mi, že bych ho měl jednou vyhledat. Nato jsem byl dnes u něho v atelieru, ve známém Ti podkroví.
A sotva mě uzřel, dal se do smíchu a řekl: "Jistě jdeš, abys slyšel něco o Mauvovi." Ihned věděl, proč jsem přišel, a nemusel jsem nic vysvětlovat. Sdělil mi pak, že vlastně příčinou jeho návštěvy u mne bylo, že ho Mauve, jenž nade mnou zapochyboval, ke mně poslal, poněvadž chtěl slyšet Wiessenbruchův názor o mé práci.
A Weissenbruch řekl potom Mauvovi: "Zpropadeně dobře kreslí, podle jeho studií bych mohl pracovat."
"A mne" připojil, "nazývají nemilosrdným mečem, a to také jsem, a Mauvovi bych to neřekl, kdybych v tvých studiích nenašel nic dobrého."
Nyní, pokud je Mauve nemocen nebo příliš zaměstnán prací na velkém obraze, je mi dovoleno navštěvovat Weissenbrucha, když potřebuji něco vědět, a Weissenbruch mi řekl, že se naprosto nemusím znepokojovat Mauvovou změněnou náladou. Potom jsem se zeptal W., co si myslí o mých perokresbách. "Jsou to tvé nejlepší věci," řekl. I vyprávěl jsem mu, že mi T. kvůli nim četl levity. "To si neber k srdci," řekl, "když Mauve prohlásil, že v tobě vězí malíř, T. to popřel, a tu se tě Mauve zastal, byl jsem přitom, a bude-li se to opakovat, pak se tě též zastanu, když jsem nyní uviděl tvé práce."
Netoužím po tomto "zastání", musím toliko říci, že je mi někdy nesnesitelné, když mi T. pořád a věčně opakuje: "Jednou už musíš začít myslit na to, že si musíš vydělávat chléb." Tento způsob řeči se mi zdá tak hnusný, že se musím přemáhat, abych se udržel. Dělám, co mohu, a sebe nešetřím, jsem tedy hoden chleba, a nikdo mi nemusí vytýkat, že jsem dosud ještě nemohl nic prodat.
Sděluji Ti tyto podrobnosti, poněvadž nemohu pochopit, proč jsi mi tento měsíc ani nenapsal, ani nic neposlal.
Možná, že jsi snad od T. leccos slyšel, co Tě opět zmátlo. Buď ještě jednou ujištěn, že usiluji o to, abych v snadno prodejných věcech, totiž v akvarelech, udělal pokroky, to však nejde najednou.
Daří-li se mi to ponenáhlu, pak je to už mnoho vzhledem ke krátké době, v které se tím zabývám. Ihned se mi to však nepoštěstí. Jakmile se Mauve opět uzdraví a zas ke mně přijde anebo když já přijdu k němu, jistě mi opět dá nové užitečné pokyny ve spojitosti s mými studiemi, jež mezitím dělám.
V poslední době jsem měl z Mauva žalostně málo, a jednou mi sám řekl: "Nejsem vždycky v náladě ukazovat ti to, a pak musíš, proboha, vyčkat vhodnější okamžik." Myslím, že je pro mne velkou předností, že smím tu a tam navštěvovat tak znamenité lidi, jako je Mauve, obzvlášť když se neobtěžují, jako na př. dnes ráno W., vytáhnout kresbu, na níž pracují a jež není ještě hotova, a vysvětlit, jak ji pojímají. Právě toho je mi třeba. Máš-li příležitost pozorovat, jak se maluje nebo kreslí, pak si toho všimni; neboť věřím, že by mnohý obchodník s obrazy jinak uvažoval o mnoha obrazech atd., kdyby přesně věděl, jak se dělají. Je sice pravda, že to lze poněkud i instinktivně pochopit, určitě však vím, že jsem nabyl o mnoha věcech větší jasnosti tím, že jsem viděl jiné pracovat a pak se o to sám pokusil. Příležitostně bych si přál mít ještě trochu papíru Ingres, snad bude brzy příznivé počasí, abych mohl sedět venku, a tu by mi byl velmi užitečný. Se studiemi začínám šetrněji zacházet a ty, jež máš u sebe, chtěl bych ovšem mít zpět.
Sbohem, milý hochu, přijmi v duchu stisk ruky. Ubohý Mauve! Nebude se cítit zdravější, dokud jeho velký obraz nebude hotov, a potom bude docela vyčerpán!
Zcela tvůj Vincent.
V sobotu večer.
Milý Theo!
Tvůj poslední dopis s přiloženými 100 fr jsem řádně obdržel a ze srdce Ti děkuji za zásilku.
Byl bych Ti ihned podal zprávu, že jsem to správně dostal, měl jsem však velmi mnoho práce s několika kresbami, k nimž jsem měl model.
Máš-li mnoho práce, pak věz, že tak je tomu i u mne a bude čím dál víc, poněvadž jsem nabyl lepšího rozhledu ve své práci a jen stěží se mohu odtrhnout, abych napsal nebo, když je třeba, toho či onoho vyhledal.
Potěšila mě Tvá zpráva, že snad už brzy přijedeš do Holandska.
Až opět uvidíš, čím jsem se v poslední době zabýval, pak snad budeme moci nabýt ještě víc jasna o budoucnosti. Doufám, že v klidu posedíme pospolu v atelieru, přijdeš-li; doufám, že mi napřed napíšeš, abych to pak s modelem zařídil tak, abych si ho nebral v den Tvé návštěvy.
Píšeš mi o otcových narozeninách; musím Ti říci, že se cítím nesmírně šťasten, jsa toho všeho ušetřen, teď mám klid, jejž tolik potřebuji k své práci; nemohu mít v hlavě víc, než se tam vejde, a proto se tolik rozmýšlím začínat novou korespondenci, že to ještě zatím nechávám klidně při starém.
Pomyslím-li si na Etten, obchází mě jakási hrůza, zrovna tak, jako bych byl v kostele. Enfin, qu´y faire a ještě jednou qu´y faire? Á propos, nesmíš mi, Theo, zazlívat nebo si myslet, že začínám rýpat, avšak napsals něco, o čem sis asi myslel, že by mě potěšilo, radost mi to však neudělalo.
Říkáš, že malý akvarel je nejlepší, cos ode mne viděl - no, tak tomu přece není; vždyť studie, jež máš ode mne, jsou mnohem lepší a perokresby z léta jsou také lepší; vždyť ta věc nic neznamená; ostatně poslal jsem Ti to jen, abych Ti ukázal, že není nemožné, že budu moci časem malovat akvarely. V ostatních věcech vězí však mnohem víc vážného studia a zdařilosti, ačkoli ještě vypadají jako z jedné vody načisto. A kdybych měl něco proti panu T. (nic však proti němu nemám), bylo by to cosi podobného; že mě totiž nenabádá k obtížnému studiu podle modelu, nýbrž mnohem víc k postupu, který je vlastně jen zpola schopen tlumočit, co chci vyjádřit vlastním temperamentem ve shodě se svou vlastní povahou.
Samo sebou se rozumí, že bych byl velmi šťasten, kdybych prodal kresbu, avšak ještě daleko víc mě těší, když se opravdový umělec, jako Weissenbruch, vyjádří o neprodejné (???) studii: "Je to věrné a mohl bych podle toho pracovat."
Hleď, ačkoli peníze mají pro mne, zvlášť nyní, velkou cenu, přece zůstává pro mne č.1 udělat něco rozumného. Cosi podobného, jako se vyjádřil Weissenbruch o práci na obraze krajiny v drnovišti a co řekl Mauve o jedné postavě, totiž starého sedláka, jenž sedí u ohniště a upřeně hledí před sebe, jako by v záři ohně nebo v dýmu viděl vynořovat se věci z minulosti. Ať to trvá trochu déle nebo kratčeji, ale je přece jediná cesta: hluboko vniknout do přírody. "Zbývá jen být pravdivý", říká Gavarni. ať je potom člověk delší čas v peněžních petites miseres, přesto se z nich dostane, a kresby, jež se dříve odmítaly, teprve potom se prodají.
Když jsem napsal. C.M. a oznámil mu, že jsem si pronajal atelier, odepsal mi, že hodlá zakrátko přijet do Haagu a že mě potom někdy navštíví.
Nedávno jsem dostal pozdrav od starého přítele Wisselingha z Londýna - též někdy přijede a těší ho, že pracuji.
Nuže, doufám, že se Ti přece podaří jednou vyrazit; vždyť se mi po Tobě hrozně stýská. Myslím, že když jsi teď viděl studie z této poslední doby, uznáš za dobré, že si beru pravidelně model.
Jak trochu lépe poznávám modely, zrovna tak je dovedu přirozeně lépe kreslit. V hledání modelů jsem měl ještě dost štěstí. Teď maluji dítě, jež si musí půlhodinku odpočinout, a tak využívám této půlhodinky, abych Ti napsal. Ještě jednou mnohokrát děkuji za zásilku a v duchu stisk ruky.
Sbohem, zcela Tvůj Vincent.
P.S. Dnes jsem udělal ještě dvě studie dítěte, teď se stmívá. Bon soir.
V pátek 3. března.
Milý Theo!
Od té doby, co jsem dostal od Tebe dopis a peníze, bral jsem si den co den model a teď vězím v práci až po uši.
Nyní mám nový model, ačkoli jsem ji už dříve jednou narychlo kreslil, nebo lépe řečeno, je to víc než jeden model; neboť z téže rodiny jsem kreslil už tři osoby, ženu asi pětačtyřicetiletou, jež je veskrze jako postava od Ed. Fréra, pak její dceru asi třicetiletou a dítě desítileté nebo dvanáctileté.
Jsou to chudí lidé, kteří jsou, to musím přiznat, k nezaplacení ochotni.
Dosáhl jsem nikoli bez námahy, že mi svolili pózovat, a jen s podmínkou, že bych jim slíbil stálou práci. Právě tohle jsem si sám nesmírně přál a myslím, že je to velmi vhodné.
Mladá žena není v obličeji hezká, poněvadž měla neštovice, má však velmi půvabnou postavičku a pro mne má mnoho kouzla. Má též pěkné šaty z černé vlny, čepec pěkné fasony a hezký pléd atd. Kvůli penězům se nemusíš příliš znepokojovat, neboť už z počátku si to s nimi zařídím; slíbil jsem jim, že jim dám denně jeden zlatý, jakmile něco prodám, a že pak doplatím, oč dávám teď méně.
Musím tedy hledět, abych něco z toho odbyl. Kdybych mohl, ponechal bych si všechno, co nyní podle nich dělám; jestliže si to na několik let uložím, jsem přesvědčen, že určitě dostanu za to více než nyní.
Avšak konečně myslím, že by bylo za těchto okolností už velmi příjemné, kdyby si pan T. vzal občas nějaké kresby, v nutném případě s podmínkou výměny, když nic neprodá.
Pan T. mi slíbil, že jednou, až bude mít k tomu kdy, ke mně přijde.
Tyto kresby bych si rád ponechal z toho prostého důvodu, že kreslím-li jednotlivé postavy, děje se to vždycky se zřetelem ke komposici s více postavami, to by byla na př. čekárna 3. třídy, nebo zastavárna, nebo interiér. Větší komposice musí však pomalu uzrávat a ke kresbě se třemi švadlenami musí člověk nakreslit asi 90 švadlen. to je svízel.
Od C.M. jsem dostal přátelské psaníčko se slibem, že brzy přijede do Haagu a potom i mne navštíví; nuže, to je sice též zas jen slib, ale snad přece něco. Enfin. Ostatně budu čím dál méně běhat za lidmi, ať je to kdokoli, ať obchodníci s obrazy, ať malíři; budu shánět jedině modely; neboť práci bez modelu považuji, aspoň ještě nyní, za naprosto nesmyslnou.
Přece je, Theo, trošku milé, když člověku maloučko svítá, a mně poněkud vzchází světlo. Je něco krásného kreslit člověka, něco, co žije, je to zatraceně těžké, ale enfin, je to nádherné!
Zítra ke mně přijde dětská návštěva: dvě děti, jež musím zabavit a zároveň kreslit; chci, aby mi vstoupil do atelieru život, a v sousedství mám už různé známé. V neděli mě přijde navštívit jeden chlapec, sirotek, neobyčejně typický, mohu ho však, bohužel, kreslit jen krátkou dobu.
Je snad dojista pravda, že nejsem způsobilý stýkat se s lidmi, kteří si velmi potrpí na formu, avšak dovedu se snad naopak přátelit s chudými nebo drobnými občany, a ztrácím-li po jedné stránce, získávám po jiné, a potom prostě dám na to, co je podle mého mínění především správné a levné, že jako umělec žiji v tom, co cítím a co chci vyjádřit; hanba tomu, kdo v tom hledá špatnost, Teď máme opět začátek měsíce, a ačkoli to ještě není celý měsíc od té doby, co jsi mi něco poslal, přece bych Tě kamarádsky žádal, abys mi v těchto dnech, můžeš-li, ještě něco poslal.
Konečně nemusí to být najednou těch 100 fr, jen když něco, abych vystačil do té doby, kdy můžeš poslat.
Říkám Ti to, poněvadž ses v minulém dopise zmínil, že bys mohl teprve po skončení inventury postrádat peníze.
Často mě velmi rmoutí pomyšlení, že bych musel nechat model chvíli čekat, Tuze totiž potřebují peníze. Až dodnes jsem ji zaplatil, avšak příští týden bych to nemohl udělat.
Přesto ovšem mohu dostat model, ať je to stará žena nebo mladší nebo dítě.
A propos, Breitner se mnou nedávno o Tobě hovořil - opravdu velmi lituje určité věci a obává se, že by ses mohl na něj ještě kvůli tomu zlobit. Má totiž ještě kresbu, jež Ti, myslím, patří; zcela jsem nepochopil, oč jde. Má rozdělanou velkou věc, tržiště, kde má být mnoho postav. Včera večer byl jsem s ním ještě venku, abychom hledali na ulici rázovité postavy. Tak jsem nakreslil starou ženu, kterou jsem spatřil na Geestu, kde stojí blázinec; asi tohoto druhu. Nuže, bon soir, doufám, že brzy o Tobě něco uslyším.
Zcela Tvůj Vincent.
Tento týden jsem musel zaplatit činži. Dobrou noc, už jsou dvě hodiny a ještě nejsem hotov.
neděle 6. října 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (103, 104, 105)
(7. ledna 1882)
------------------------------------------------------------------------------------------------
Říkáš: "Nechápu Tě." Nuže, to Ti rád věřím; neboť psaní je vlastně prostředek z nouze k vzájemnému objasnění věcí. Vyžaduje to mnoho času a Ty i já máme přece hodně práce. Musíme mít však navzájem trpělivost, než se opět jednou uvidíme a pohovoříme si. Co se týče Mauva, ano, skutečně si ho velmi vážím a sympatisuji s ním, velmi si vážím jeho práce a považuji se za šťastného, že se od něho něčemu naučím - ale právě tak málo jako sám Mauve mohu se omezit na jeden systém či směr, a kromě Mauva a jeho práce vážím si i mnoha ostatních, kteří jsou docela jiní a docela jinak pracují.
A pokud jde o mne a mou vlastní práci, ano, snad je jakási shoda, ale jistě též právě rozdíl; jestliže si někoho či něčeho vážím, pak je to doopravdy, a někdy se ještě k tomu přidružují učiněná vášeň a nadšení, ale proto nikdy systematicky nepovažuji za dokonalé jen jednotlivé osoby a ostatní za bezvýznamné - to je mi cizí. Říkáš "napiš opět". Ano, zajisté, ale nejprve se musíme spolu domluvit, jak.
Chceš, abych Ti psal obchodním slohem, suše a odměřeně, uvažuje o svých slovech a odvažuje je a vlastně nic neříkaje, nebo chceš, abych pokračoval v takovém způsobu psaní, jako jsem dělal v poslední době, když jsem Ti sděloval myšlenky, jež mě napadaly páté přes deváté, aniž jsem musel být úzkostlivý, když někdy překročím meze, aniž jsem musel své myšlenky přistřihovat nebo zatajovat. Nejraději dělám poslední - totiž naplno psát a mluvit, co si myslím...
Mnohem lepší by bylo, kdybych byl letošní zimu strávil v Ettenu, a zvlášť by to bylo pro mne pohodlnější z finančních důvodů, kdybych však teď znovu o tom uvažoval a myslel na to, stal bych se z toho melancholickým, tedy zkrátka a dobře je konec. Nyní sedím tady a musím hledět se probíjet. Kdybych si o tom sem tam s otcem dopisoval, přiléval bych tím oleje do ohně, a já se nechci opět rozčilovat a vrhám se tu s veškerou silou do života a do práce. A co chci? Etten a het Heike jsou ztraceny, pokusím se však získat něco jiného.
Nuže, opravdu srdečně Ti děkuji za zaslané. Netřeba ti zajisté říkat, že vlastně mám starostí až po uši. Moje výlohy jsou samozřejmě větší než v Ettenu a nemohu se ani zpola tak pustit do práce, jak bych si přál a mohl, kdybych měl víc k disposici.
Ale atelier vypadá k světu. Přál bych si, aby sis ho někdy prohlédl; všechny své studie jsem rozvěsil a ty, co máš, musíš mi též vrátit; vždyť je ještě mohu potřebovat. Jsou asi neprodejné a sám ochotně přiznávám veškeré jejich chyby, ale je v nich něco přirozeného, poněvadž byly dělány s určitou náruživostí.
Jak víš, mořím se teď s malováním akvarelů, a jakmile v tom budu obratnější, pak budou prodejné.
Když jsem byl po prvé u Mauva s kresbami, říkal mi: "Ty to musíš jednou zkusit s uhlem, křídou, štětcem a těrkou." Ubezpečuji Tě, Theo, že mi to dalo zatraceně mnoho práce dělat s novým materiálem. Byl jsem trpělivý, a když se zdálo, že to nepomáhá, pak jsem někdy tak dalece pozbyl trpělivost, že jsem rozšlapal uhel a úplně jsem zmalomyslněl. A přesto jsem Ti za nějaký čas nato poslal kresby dělané křídou, uhlem a štětcem, a s celou kupou takových jsem navštívil Mauva, jenž k nim, zajisté právem přičinil několik poznámek, jako Ty ovšem také, nicméně jsem však udělal pokrok.
Teď znova vězím v takovém období boje a sklíčenosti, trpělivosti a netrpělivost, naděje a pochybnosti. Ale musím se probojovat a nakonec se po čase pustím do akvarelu s lepším zdarem.
Kdyby to bylo tak snadné, bylo by to bez vtipu. A s malířstvím už to tak je. Navíc ještě je nepříznivé počasí, a tak tuto zimu nezažiji mnoho radosti. Můj život se mi však líbí, a že mám vlastní atelier, je, myslím, nevýslovně velkolepé. Kdypak přijdeš ke mně na kávu nebo na čaj? Doufám, že brzy. Můžeš u mne v nutném případě i přenocovat, docela znamenitě a pohodlně. Mám dokonce i květiny, několik bedniček s květinovými cibulemi. Kromě toho jsem objevil ještě i jinou ozdobu pro atelirer, úžasně levně jsem koupil nádherné dřevoryty z Graphicu. Většinou žádné obtisky s klišé, nýbrž přímo Franka Holla, Walkera a jiných. Koupil jsem je u židovského knihkupce Bloka a nejlepší za 5 zlatých jsem vyhledal z nesmírné haldy Graphiců a London News. Jsou v tom nádherné věci, m.j. "Houseles and Homeless" od Fildese (chudí lidé, kteří čekají před nočním asylem), dva velcí Herkomerové a mnoho malých, "Irští emigranti" od Franka Holla; kromě toho ještě velký Herkomer, "Invalidé". Krátce, je to právě obchod, jaký potřebuji. Ačkoli jsem ještě na hony daleko od toho, abych to sám tak pěkně udělal, přece mohu mít klidně doma takové pěkné věci, ježto tu mám na stěně pověšeno několik svých studií starých sedláčků atd., jež dokazují, že mé nadšení pro tyto kreslíře není jen daremnost, nýbrž že se mučím a usiluji, abych též sám něco vytvořil, co by bylo uděláno realisticky, a přece s citem. Mám kresbu s jedenácti postavami kopáčů a lidí, zaměstnaných na brambořišti, a uvažuji, zdali bych z toho něco nevytvořil. Ty máš také ještě několik z nich, na př. muže, jenž dává brambory do pytle. Zkrátka, ještě to nevím, ale jednou to přece musím udělat, ať už je to teď nebo později; neboť/t jsem si to letos v létě dobře okoukl a tady v dunách bych mohl udělat dobrou studii půdy a atmosféry - a pak směle do toho posadit figury.Nejsem však tolik závislý na těchto studiích a ovšem doufám, že je udělám jinak a lépe, avšak brabantské typy jsou rázovité a kdo ví, zdali jich ještě jednou nevyužiji.
Chceš-li si některé z nich ponechat, jen si je nech, ale ty, na nichž Ti nezáleží, bych velmi rád přece jen dostal zpět. Studiem nových modelů sám budu upozorněn na proporční chyby ve studiích z léta, a když si to uvědomím, snad mi budou ty studie ještě užitečné. Poněvadž se tvůj dopis tak dlouho omeškal (neboť tím, že šel nejprve k Mauvovi, dostal jsem ho ještě později), musel jsem jít za panem T. a ten mi půjčil 25 zl. na tak dlouho, až bych obdržel od Tebe dopis. Snad je dobré, že jsme se já s Tvým, či Ty s mým vědomím domluvili o takových věcech s p. T. Vždyť chápeš, Theo, že musím co možná určitě vědět, na co se mám spolehnout, a předem si musím vypočítat a vědět, mohu-li to či ono udělat nebo musím-li od toho upustit. Potěšil bys mne, kdybychom se spolu domluvili na něčem pevném, a doufám, že mi o tom co nejdříve napíšeš.
Mauve mi slíbil, že mě navrhne, abych se ihned stal mimořádným členem Pulchri, poněvadž bych tam potom mohl dva večery v týdnu kreslit podle modelu a více se stýkat s umělci. Pak se už co možná brzy stanu řádným členem.
Nuže, milý hochu, děkuji Ti mnohokrát za zaslané a důvěřuj mi.
Se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
V neděli večer, Schenkweg 139 u Porýnské dráhy.
Milý Theo!
Včera jsem Ti sice napsal, nicméně Ti píši vzápětí ještě jednou. Neboť ačkoli jistě mám jakousi dávku odvahy, přece je mi někdy obtížné vůči Mauvovi, panu T. a ostatním chovat se vždycky přívětivě. A přece to musím dělat; neboť ačkoli se vůči nim netvářím prostě bezstarostně, nepotřebuji jim přece prozrazovat veškeré podrobnosti a nejtajnější soukromí svého postavení. Dost často se mi však stává, že prosedím s hlavou v dlaních. Zrovna dnes ráno mi bylo tak mizerně, že jsem si lehl; bolela mě hlava a ml jsem zimnici z předrážděnosti, poněvadž jsem tento týden už bezradný a nevím, jak z toho vyváznu. A pak jsem zase psal a zase si lehl, teď je mi opět trochu lépe, přece jsem Ti však chtěl říci, že jsem ve svém včerejším dopise nepřeháněl. Jestliže se teď usilovně propracovávám, pak už dlouho nepotrvá, že si prací něco vydělám, ale až dosud vězím důkladně v starostech. Také mám ještě poměrně málo kreslicího materiálu nebo jen nedostatečný. Prozatím mi ovšem mohl stačit, mám skřínku na barvy, podstavec a štětce, ale tento týden se mi prkno zkřivilo jako bečka, poněvadž je příliš tenké, a při převozu se mi valně poškodil podstavec.
Je zkrátka mnoho věcí, jež ještě musím mít nebo musím opravit, ovšem to všechno nelze najednou, ale to způsobuje, že den co den je třeba nějakých maličkostí, jež mi dohromady působí mnoho starostí. Někdy potřebuji leccos vyspravit na obleku, i Mauve mi už o tom leccos řekl. Určitě to udělám, ale všechno nejde najednou. Víš, mé šaty jsou většinou od Tebe předělané věci, a některé z nich byly též koupeny hotové a ze špatné látky. Už tedy nejsou nové, a při tom veškerém neustálém mazání s barvou je ještě mnohem obtížnější udržet je, aby se daly nosit; s botami je to totéž. spodní prádlo se mi také začíná trhat. Víš, už to trvá celou věčnost, že toho nemám nadbytek, a pak mnoho věcí se opotřebuje. A pak se ovšem přihází, že člověk je bezděky, i když jen na chvíli, strašně sklíčený, mnohdy právě v době, kdy je dobré mysli, jako jsem byl v těchto dnech a dokonce jsem ještě teď. Tak tomu bylo dnes ráno; to jsou ony zlé hodiny, kdy se člověk cítí bezmocný a vysílený přílišnou námahou.
Domnívám se, že se to vlastně stalo kvůli tomu, že jsem se domluvil s Mauvem o podrobnostech, jež bych měl uplatnit při práci s modelem, a to venku, a tu mi najednou napadlo... snad to ani nemohu udělat, protože za dva dny nebudu mít ani groše, a Mauve si pak pomyslí, že jsem toho zanechal ze zbabělosti.
A proto jsem tedy ještě vstal, abych Ti napsal, že nemám klidu. Nesmírně mě zdržuje od práce, když proti své vůli mám v hlavě mnoho jiných věcí a zatím co sedím před modelem, uvažuji, jak ho zaplatím a zda-li budu či nebudu moci příští den pokračovat. A musím, musím být při práci klidný a v dobré míře, to je však dost obtížné. Teď si však především musím zachovat zdraví; ale dnes ráno jsem naprosto jasně pociťoval, jak je mých sil namále, nikoli chuti a odvahy, a proto ti to opět říkám.
Dokonale chápu, že i Ty to musíš mít těžké, ale zdá se mi, že se lze přece v nutném případě domluvit s panem T., aby se všechno upravilo.
Nyní mohu v Pulchri kreslit podle modelů, dva večery v týdnu, na model by nejnutnějším případě stačily čtyři dny, a nyní, když jsem si našel starou babičku, nemusí to být tak nákladné jako tehdy, když jsem se musel v prvých dnech s tím či oním rvát.
Měl jsem totiž různé modely, ale buď jsou příliš drahé, nebo si myslí, že je to příliš daleko na chůzi, nebo dělají později obtíže a nemohou pak pravidelně docházet - domnívám se však, že s touto babičkou jsem nyní dobře pořídil.
Včera mě ještě Mauve trochu poučil o kreslení rukou a obličejů a jak je třeba udržet je pak v barvě. Mauve to znamenitě dovede, a když něco říká, dělá to se zájmem, nikoli aby jen něco řekl; nuže, poslouchám tedy také se zájmem a snažím se to udělat. Říkal jsem sice včera ještě jednou Mauvovi, že musím nezbytně něco vydělat, o peníze ho však nechci prosit; neboť to, co mi dává, má mnohem větší cenu než peníze, a ostatně mi dopomohl k nábytku, to je víc než dost. Když jsem Ti to teď napsal, pustím se ráno opět s veselou myslí do práce. Když jsi byl posledně v létě v Ettenu, povídals mi, že bych měl pracovat s akvarelem; tehdy jsem neviděl žádné východisko a nevěděl jsem, jak bych to měl zařídit; teď začíná trochu svítat a navzdory všemu přece vychází slunce.
Nuže sbohem, Theo, přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj
zcela Tvému Vincentovi.
Schenkweg 138, čtvrtek
Milý Theo!
Obdržel jsem od Tebe dopis s vloženými 100 fr
Jestliže si však ještě dopřeji několik dní klidu, pak to zase na dlouhou dobu pomine, a dám-li si trochu pozor, potom se netřeba hned tak obávat, že by se to opakovalo.
Velmi se divím, že i Ty nejsi zdráv. Když jsem byl loňskou zimu v Bruselu, koupal jsem se, pokud to šlo, často v lázních. Cítil jsem se přitom velmi zdráv a i zde to opět udělám. Nepochybuji, že rovněž tobě to velmi pomůže, poněvadž tím se člověk, jak tady říkají, propláchne, totiž póry v pokožce se otevrou a pokožka může vykonávat svou činnost, zatím co se jinak, zejména v zimě, poněkud svrašťuje. A bez obalu ti říkám, že se člověk nesmí ostýchat občas jednou si zajít k děvčeti, ví-li o některém, že se na ně může spolehnout a jež má i pro to trochu citu; a takových je hodně. Neboť každému, jehož život je plný napětí, je třeba, svrchovaně třeba, aby zůstal normální a při rozumu.
Takové věci netřeba přehánět a páchat prostopášnosti, příroda má však přísné zákony, proti nimž bojovat je osudné. Zkrátka, sám víš dobře všechno, co musíš vědět. Pro Tebe a pro mne by bylo dobře, kdybychom byli ženatí, ale qy´y faire?
Posílám Ti malý akvarel, avšak nesmíš podle něho soudit, že všechny jsou takové; tento je dost matný a rychle umytý, ale zvlášť u větších se to vždycky nepodaří, ano, téměř jen velmi zřádka. Avšak bude Ti snad důkazem, že to není věc beznadějná, a že do toho jaksi vniknu.
Když tu byl naposled Mauve, ještě se mne ptal, zdali bych potřeboval peníze. Tentokrát jsem to mohl s díky odmítnout, a jistě je to tak lepší; avšak vidíš, že kdyby uhodila nouze, dojista by ještě pomohl.
A ačkoli jistě nadejdou ještě starosti, přece mám naději, že se z toho nějak vyškrabeme. Obzvlášť kdyby pan T. byl tak dobrý a poskytl mi nějaký úvěr, kdybys proti tomu nic neměl a kdyby to bylo vůbec nutné.
Zmiňuješ se o "krásných slibech". Se mnou je to více méně zrovna tak. Mauve říká, že to půjde dobře ale to nemění nic na tom, že akvarely, jež dělám, přece ve skutečnosti ještě prodejné nejsou. Nu, i já sám jistě v to doufám a budu na tom důkladně dřít, ale často je to dost na pováženou, když to chce člověk dále dovést a potom to všechno špatně dopadá. Z toho by si člověk pomalu zoufal; vždyť to není nepatrná obtíž. A pokusy a zkoušky jsou u akvarelu dost nákladné; papír, barvy, štětce a model, čas a bůhvíco všechno.
Nicméně však věřím, že nejméně nákladný způsob je udělat toto všechno bez ztráty času.
Neboť člověk se musí prokousat tímto mizerným obdobím.
Teď se musím odnaučit, čemu jsem se do jisté míry sám naučil, a docela jiným způsobem pozorovat věci. Člověk se musí všelijak namáhat, dříve než má jisté oko pro proporce předmětů. Pro mne není vždycky dost snadné vyjít s Mauvem, rovněž ne naopak, poněvadž jsme oba stejně nervosní, a stojí ho to skutečně mnoho námahy, aby mi leccos ukázal, a mne neméně, abych to pochopil a prakticky toho použil. Domnívám se však, že si už začínáme navzájem rozumět a že to už začíná zasahovat hlouběji nežli povrchní sympatie. Má mnoho práce s velkým obrazem, jenž byl svého času určen pro Salon; je nádherný. Kromě toho má ještě rozdělaný obraz zimy a pěkné kresby. Věřím, že do každého obrazu a do každé kresby vkládá kousek svého života. Někdy je unaven jako pes a říká krátce: "Z toho nezesílím", a kdo by ho viděl v tom okamžiku, nezapomněl by lehce na výraz jeho obličeje.
Jsou-li mé kresby těžkopádné, špinavé, černé, umrlé, říká mi Mauve toto:
"Kdybys teď pracoval hezky jemně, vnesl bys do toho určitý vkus, ale po dlouhém kreslení by ses pravděpodobně stal těžkopádný; teď tu dřepíš a dřeš se, a proto ti to jde ztěžka; později se to však rychle změní." Jestliže se to někdy vyplní, nemám nic proti tomu. A teď to vidíš na malé kresbě, kterou jsem začal a dokončil ve čtvrthodině, když jsem předtím udělal takovou větší, jež byla příliš těžká. A právě proto, že jsem se mořil s větší kresbou, mohl jsem později, když se model zas náhodou stejně postavil, v okamžiku si ho naskizzovat na kousek papíru, jenž mi zbyl z archu Whatmannova.
Tento model je hezká dívka, je to Artzova modelka, a myslím mnoha jiných malířů, za den však musí dostat jeden tolar, a to je teď pro mne přece příliš drahé. Vypomáhám si tedy starou babičkou. Zdar či nezdar kresby závisí, myslím, na náladě a stavu, v němž člověk je, a proto dělám, seč jsem, abych byl bystrý a v pořádku. Někdy mě však, jako nyní, zmáhá nějaká mrzutost, a pak je to zatracené.
Avšak i potom je naším úkolem pokračovat v práci; vždyť na př. Mauve, Israels a tolik ostatních, kteří jsou vzory, dovedou využít každé nálady. Zkrátka, mám jedinou naději, že se to bude lépe dařit než teď, až budu zase docela v pořádku. Když se musím delší dobu zotavovat, pak to udělá, ale bezpochyby to brzy pomine.
Ve všem všudy už to se mnou není jako asi před rokem; tehdy se mi nikdy nepřiházelo, abych zůstal den v posteli, a teď je každou chvíli něco, co mě ruší, i když to není tak zlé.
Enfin, mé mládí je to tam, nikoli chuť do života a životní síla, myslím dobu, kdy člověk cítí, že žije a žíje ještě bez obtíží.
Vlastně říkám: tant mieux, apres tout všechno se daří lépe než dříve. Buď statečný, milý hochu; je přece dost malicherné a sprosté od pánů G. & Co., že Ti odmítli, když sis chtěl vyzvednou peníze. Jistě sis nezasloužil, aby se k Tobě tak špatně zachovali, vždyť pro ně taháš kaštany z ohně a sebe nešetříš. Máš tedy na to právo, aby měli na Tebe ohledy.
Přijmi v duchu stisk ruky, doufám, že ti brzy povím něco lepšího nežli dnes a v poslední době, nesmíš mi to však zazlívat, jsem úplně zničen.
Sbohem,
zcela Tvůj Vincent.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Říkáš: "Nechápu Tě." Nuže, to Ti rád věřím; neboť psaní je vlastně prostředek z nouze k vzájemnému objasnění věcí. Vyžaduje to mnoho času a Ty i já máme přece hodně práce. Musíme mít však navzájem trpělivost, než se opět jednou uvidíme a pohovoříme si. Co se týče Mauva, ano, skutečně si ho velmi vážím a sympatisuji s ním, velmi si vážím jeho práce a považuji se za šťastného, že se od něho něčemu naučím - ale právě tak málo jako sám Mauve mohu se omezit na jeden systém či směr, a kromě Mauva a jeho práce vážím si i mnoha ostatních, kteří jsou docela jiní a docela jinak pracují.
A pokud jde o mne a mou vlastní práci, ano, snad je jakási shoda, ale jistě též právě rozdíl; jestliže si někoho či něčeho vážím, pak je to doopravdy, a někdy se ještě k tomu přidružují učiněná vášeň a nadšení, ale proto nikdy systematicky nepovažuji za dokonalé jen jednotlivé osoby a ostatní za bezvýznamné - to je mi cizí. Říkáš "napiš opět". Ano, zajisté, ale nejprve se musíme spolu domluvit, jak.
Chceš, abych Ti psal obchodním slohem, suše a odměřeně, uvažuje o svých slovech a odvažuje je a vlastně nic neříkaje, nebo chceš, abych pokračoval v takovém způsobu psaní, jako jsem dělal v poslední době, když jsem Ti sděloval myšlenky, jež mě napadaly páté přes deváté, aniž jsem musel být úzkostlivý, když někdy překročím meze, aniž jsem musel své myšlenky přistřihovat nebo zatajovat. Nejraději dělám poslední - totiž naplno psát a mluvit, co si myslím...
Mnohem lepší by bylo, kdybych byl letošní zimu strávil v Ettenu, a zvlášť by to bylo pro mne pohodlnější z finančních důvodů, kdybych však teď znovu o tom uvažoval a myslel na to, stal bych se z toho melancholickým, tedy zkrátka a dobře je konec. Nyní sedím tady a musím hledět se probíjet. Kdybych si o tom sem tam s otcem dopisoval, přiléval bych tím oleje do ohně, a já se nechci opět rozčilovat a vrhám se tu s veškerou silou do života a do práce. A co chci? Etten a het Heike jsou ztraceny, pokusím se však získat něco jiného.
Nuže, opravdu srdečně Ti děkuji za zaslané. Netřeba ti zajisté říkat, že vlastně mám starostí až po uši. Moje výlohy jsou samozřejmě větší než v Ettenu a nemohu se ani zpola tak pustit do práce, jak bych si přál a mohl, kdybych měl víc k disposici.
Ale atelier vypadá k světu. Přál bych si, aby sis ho někdy prohlédl; všechny své studie jsem rozvěsil a ty, co máš, musíš mi též vrátit; vždyť je ještě mohu potřebovat. Jsou asi neprodejné a sám ochotně přiznávám veškeré jejich chyby, ale je v nich něco přirozeného, poněvadž byly dělány s určitou náruživostí.
Jak víš, mořím se teď s malováním akvarelů, a jakmile v tom budu obratnější, pak budou prodejné.
Když jsem byl po prvé u Mauva s kresbami, říkal mi: "Ty to musíš jednou zkusit s uhlem, křídou, štětcem a těrkou." Ubezpečuji Tě, Theo, že mi to dalo zatraceně mnoho práce dělat s novým materiálem. Byl jsem trpělivý, a když se zdálo, že to nepomáhá, pak jsem někdy tak dalece pozbyl trpělivost, že jsem rozšlapal uhel a úplně jsem zmalomyslněl. A přesto jsem Ti za nějaký čas nato poslal kresby dělané křídou, uhlem a štětcem, a s celou kupou takových jsem navštívil Mauva, jenž k nim, zajisté právem přičinil několik poznámek, jako Ty ovšem také, nicméně jsem však udělal pokrok.
Teď znova vězím v takovém období boje a sklíčenosti, trpělivosti a netrpělivost, naděje a pochybnosti. Ale musím se probojovat a nakonec se po čase pustím do akvarelu s lepším zdarem.
Kdyby to bylo tak snadné, bylo by to bez vtipu. A s malířstvím už to tak je. Navíc ještě je nepříznivé počasí, a tak tuto zimu nezažiji mnoho radosti. Můj život se mi však líbí, a že mám vlastní atelier, je, myslím, nevýslovně velkolepé. Kdypak přijdeš ke mně na kávu nebo na čaj? Doufám, že brzy. Můžeš u mne v nutném případě i přenocovat, docela znamenitě a pohodlně. Mám dokonce i květiny, několik bedniček s květinovými cibulemi. Kromě toho jsem objevil ještě i jinou ozdobu pro atelirer, úžasně levně jsem koupil nádherné dřevoryty z Graphicu. Většinou žádné obtisky s klišé, nýbrž přímo Franka Holla, Walkera a jiných. Koupil jsem je u židovského knihkupce Bloka a nejlepší za 5 zlatých jsem vyhledal z nesmírné haldy Graphiců a London News. Jsou v tom nádherné věci, m.j. "Houseles and Homeless" od Fildese (chudí lidé, kteří čekají před nočním asylem), dva velcí Herkomerové a mnoho malých, "Irští emigranti" od Franka Holla; kromě toho ještě velký Herkomer, "Invalidé". Krátce, je to právě obchod, jaký potřebuji. Ačkoli jsem ještě na hony daleko od toho, abych to sám tak pěkně udělal, přece mohu mít klidně doma takové pěkné věci, ježto tu mám na stěně pověšeno několik svých studií starých sedláčků atd., jež dokazují, že mé nadšení pro tyto kreslíře není jen daremnost, nýbrž že se mučím a usiluji, abych též sám něco vytvořil, co by bylo uděláno realisticky, a přece s citem. Mám kresbu s jedenácti postavami kopáčů a lidí, zaměstnaných na brambořišti, a uvažuji, zdali bych z toho něco nevytvořil. Ty máš také ještě několik z nich, na př. muže, jenž dává brambory do pytle. Zkrátka, ještě to nevím, ale jednou to přece musím udělat, ať už je to teď nebo později; neboť/t jsem si to letos v létě dobře okoukl a tady v dunách bych mohl udělat dobrou studii půdy a atmosféry - a pak směle do toho posadit figury.Nejsem však tolik závislý na těchto studiích a ovšem doufám, že je udělám jinak a lépe, avšak brabantské typy jsou rázovité a kdo ví, zdali jich ještě jednou nevyužiji.
Chceš-li si některé z nich ponechat, jen si je nech, ale ty, na nichž Ti nezáleží, bych velmi rád přece jen dostal zpět. Studiem nových modelů sám budu upozorněn na proporční chyby ve studiích z léta, a když si to uvědomím, snad mi budou ty studie ještě užitečné. Poněvadž se tvůj dopis tak dlouho omeškal (neboť tím, že šel nejprve k Mauvovi, dostal jsem ho ještě později), musel jsem jít za panem T. a ten mi půjčil 25 zl. na tak dlouho, až bych obdržel od Tebe dopis. Snad je dobré, že jsme se já s Tvým, či Ty s mým vědomím domluvili o takových věcech s p. T. Vždyť chápeš, Theo, že musím co možná určitě vědět, na co se mám spolehnout, a předem si musím vypočítat a vědět, mohu-li to či ono udělat nebo musím-li od toho upustit. Potěšil bys mne, kdybychom se spolu domluvili na něčem pevném, a doufám, že mi o tom co nejdříve napíšeš.
Mauve mi slíbil, že mě navrhne, abych se ihned stal mimořádným členem Pulchri, poněvadž bych tam potom mohl dva večery v týdnu kreslit podle modelu a více se stýkat s umělci. Pak se už co možná brzy stanu řádným členem.
Nuže, milý hochu, děkuji Ti mnohokrát za zaslané a důvěřuj mi.
Se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
V neděli večer, Schenkweg 139 u Porýnské dráhy.
Milý Theo!
Včera jsem Ti sice napsal, nicméně Ti píši vzápětí ještě jednou. Neboť ačkoli jistě mám jakousi dávku odvahy, přece je mi někdy obtížné vůči Mauvovi, panu T. a ostatním chovat se vždycky přívětivě. A přece to musím dělat; neboť ačkoli se vůči nim netvářím prostě bezstarostně, nepotřebuji jim přece prozrazovat veškeré podrobnosti a nejtajnější soukromí svého postavení. Dost často se mi však stává, že prosedím s hlavou v dlaních. Zrovna dnes ráno mi bylo tak mizerně, že jsem si lehl; bolela mě hlava a ml jsem zimnici z předrážděnosti, poněvadž jsem tento týden už bezradný a nevím, jak z toho vyváznu. A pak jsem zase psal a zase si lehl, teď je mi opět trochu lépe, přece jsem Ti však chtěl říci, že jsem ve svém včerejším dopise nepřeháněl. Jestliže se teď usilovně propracovávám, pak už dlouho nepotrvá, že si prací něco vydělám, ale až dosud vězím důkladně v starostech. Také mám ještě poměrně málo kreslicího materiálu nebo jen nedostatečný. Prozatím mi ovšem mohl stačit, mám skřínku na barvy, podstavec a štětce, ale tento týden se mi prkno zkřivilo jako bečka, poněvadž je příliš tenké, a při převozu se mi valně poškodil podstavec.
Je zkrátka mnoho věcí, jež ještě musím mít nebo musím opravit, ovšem to všechno nelze najednou, ale to způsobuje, že den co den je třeba nějakých maličkostí, jež mi dohromady působí mnoho starostí. Někdy potřebuji leccos vyspravit na obleku, i Mauve mi už o tom leccos řekl. Určitě to udělám, ale všechno nejde najednou. Víš, mé šaty jsou většinou od Tebe předělané věci, a některé z nich byly též koupeny hotové a ze špatné látky. Už tedy nejsou nové, a při tom veškerém neustálém mazání s barvou je ještě mnohem obtížnější udržet je, aby se daly nosit; s botami je to totéž. spodní prádlo se mi také začíná trhat. Víš, už to trvá celou věčnost, že toho nemám nadbytek, a pak mnoho věcí se opotřebuje. A pak se ovšem přihází, že člověk je bezděky, i když jen na chvíli, strašně sklíčený, mnohdy právě v době, kdy je dobré mysli, jako jsem byl v těchto dnech a dokonce jsem ještě teď. Tak tomu bylo dnes ráno; to jsou ony zlé hodiny, kdy se člověk cítí bezmocný a vysílený přílišnou námahou.
Domnívám se, že se to vlastně stalo kvůli tomu, že jsem se domluvil s Mauvem o podrobnostech, jež bych měl uplatnit při práci s modelem, a to venku, a tu mi najednou napadlo... snad to ani nemohu udělat, protože za dva dny nebudu mít ani groše, a Mauve si pak pomyslí, že jsem toho zanechal ze zbabělosti.
A proto jsem tedy ještě vstal, abych Ti napsal, že nemám klidu. Nesmírně mě zdržuje od práce, když proti své vůli mám v hlavě mnoho jiných věcí a zatím co sedím před modelem, uvažuji, jak ho zaplatím a zda-li budu či nebudu moci příští den pokračovat. A musím, musím být při práci klidný a v dobré míře, to je však dost obtížné. Teď si však především musím zachovat zdraví; ale dnes ráno jsem naprosto jasně pociťoval, jak je mých sil namále, nikoli chuti a odvahy, a proto ti to opět říkám.
Dokonale chápu, že i Ty to musíš mít těžké, ale zdá se mi, že se lze přece v nutném případě domluvit s panem T., aby se všechno upravilo.
Nyní mohu v Pulchri kreslit podle modelů, dva večery v týdnu, na model by nejnutnějším případě stačily čtyři dny, a nyní, když jsem si našel starou babičku, nemusí to být tak nákladné jako tehdy, když jsem se musel v prvých dnech s tím či oním rvát.
Měl jsem totiž různé modely, ale buď jsou příliš drahé, nebo si myslí, že je to příliš daleko na chůzi, nebo dělají později obtíže a nemohou pak pravidelně docházet - domnívám se však, že s touto babičkou jsem nyní dobře pořídil.
Včera mě ještě Mauve trochu poučil o kreslení rukou a obličejů a jak je třeba udržet je pak v barvě. Mauve to znamenitě dovede, a když něco říká, dělá to se zájmem, nikoli aby jen něco řekl; nuže, poslouchám tedy také se zájmem a snažím se to udělat. Říkal jsem sice včera ještě jednou Mauvovi, že musím nezbytně něco vydělat, o peníze ho však nechci prosit; neboť to, co mi dává, má mnohem větší cenu než peníze, a ostatně mi dopomohl k nábytku, to je víc než dost. Když jsem Ti to teď napsal, pustím se ráno opět s veselou myslí do práce. Když jsi byl posledně v létě v Ettenu, povídals mi, že bych měl pracovat s akvarelem; tehdy jsem neviděl žádné východisko a nevěděl jsem, jak bych to měl zařídit; teď začíná trochu svítat a navzdory všemu přece vychází slunce.
Nuže sbohem, Theo, přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj
zcela Tvému Vincentovi.
Schenkweg 138, čtvrtek
Milý Theo!
Obdržel jsem od Tebe dopis s vloženými 100 fr
Jestliže si však ještě dopřeji několik dní klidu, pak to zase na dlouhou dobu pomine, a dám-li si trochu pozor, potom se netřeba hned tak obávat, že by se to opakovalo.
Velmi se divím, že i Ty nejsi zdráv. Když jsem byl loňskou zimu v Bruselu, koupal jsem se, pokud to šlo, často v lázních. Cítil jsem se přitom velmi zdráv a i zde to opět udělám. Nepochybuji, že rovněž tobě to velmi pomůže, poněvadž tím se člověk, jak tady říkají, propláchne, totiž póry v pokožce se otevrou a pokožka může vykonávat svou činnost, zatím co se jinak, zejména v zimě, poněkud svrašťuje. A bez obalu ti říkám, že se člověk nesmí ostýchat občas jednou si zajít k děvčeti, ví-li o některém, že se na ně může spolehnout a jež má i pro to trochu citu; a takových je hodně. Neboť každému, jehož život je plný napětí, je třeba, svrchovaně třeba, aby zůstal normální a při rozumu.
Takové věci netřeba přehánět a páchat prostopášnosti, příroda má však přísné zákony, proti nimž bojovat je osudné. Zkrátka, sám víš dobře všechno, co musíš vědět. Pro Tebe a pro mne by bylo dobře, kdybychom byli ženatí, ale qy´y faire?
Posílám Ti malý akvarel, avšak nesmíš podle něho soudit, že všechny jsou takové; tento je dost matný a rychle umytý, ale zvlášť u větších se to vždycky nepodaří, ano, téměř jen velmi zřádka. Avšak bude Ti snad důkazem, že to není věc beznadějná, a že do toho jaksi vniknu.
Když tu byl naposled Mauve, ještě se mne ptal, zdali bych potřeboval peníze. Tentokrát jsem to mohl s díky odmítnout, a jistě je to tak lepší; avšak vidíš, že kdyby uhodila nouze, dojista by ještě pomohl.
A ačkoli jistě nadejdou ještě starosti, přece mám naději, že se z toho nějak vyškrabeme. Obzvlášť kdyby pan T. byl tak dobrý a poskytl mi nějaký úvěr, kdybys proti tomu nic neměl a kdyby to bylo vůbec nutné.
Zmiňuješ se o "krásných slibech". Se mnou je to více méně zrovna tak. Mauve říká, že to půjde dobře ale to nemění nic na tom, že akvarely, jež dělám, přece ve skutečnosti ještě prodejné nejsou. Nu, i já sám jistě v to doufám a budu na tom důkladně dřít, ale často je to dost na pováženou, když to chce člověk dále dovést a potom to všechno špatně dopadá. Z toho by si člověk pomalu zoufal; vždyť to není nepatrná obtíž. A pokusy a zkoušky jsou u akvarelu dost nákladné; papír, barvy, štětce a model, čas a bůhvíco všechno.
Nicméně však věřím, že nejméně nákladný způsob je udělat toto všechno bez ztráty času.
Neboť člověk se musí prokousat tímto mizerným obdobím.
Teď se musím odnaučit, čemu jsem se do jisté míry sám naučil, a docela jiným způsobem pozorovat věci. Člověk se musí všelijak namáhat, dříve než má jisté oko pro proporce předmětů. Pro mne není vždycky dost snadné vyjít s Mauvem, rovněž ne naopak, poněvadž jsme oba stejně nervosní, a stojí ho to skutečně mnoho námahy, aby mi leccos ukázal, a mne neméně, abych to pochopil a prakticky toho použil. Domnívám se však, že si už začínáme navzájem rozumět a že to už začíná zasahovat hlouběji nežli povrchní sympatie. Má mnoho práce s velkým obrazem, jenž byl svého času určen pro Salon; je nádherný. Kromě toho má ještě rozdělaný obraz zimy a pěkné kresby. Věřím, že do každého obrazu a do každé kresby vkládá kousek svého života. Někdy je unaven jako pes a říká krátce: "Z toho nezesílím", a kdo by ho viděl v tom okamžiku, nezapomněl by lehce na výraz jeho obličeje.
Jsou-li mé kresby těžkopádné, špinavé, černé, umrlé, říká mi Mauve toto:
"Kdybys teď pracoval hezky jemně, vnesl bys do toho určitý vkus, ale po dlouhém kreslení by ses pravděpodobně stal těžkopádný; teď tu dřepíš a dřeš se, a proto ti to jde ztěžka; později se to však rychle změní." Jestliže se to někdy vyplní, nemám nic proti tomu. A teď to vidíš na malé kresbě, kterou jsem začal a dokončil ve čtvrthodině, když jsem předtím udělal takovou větší, jež byla příliš těžká. A právě proto, že jsem se mořil s větší kresbou, mohl jsem později, když se model zas náhodou stejně postavil, v okamžiku si ho naskizzovat na kousek papíru, jenž mi zbyl z archu Whatmannova.
Tento model je hezká dívka, je to Artzova modelka, a myslím mnoha jiných malířů, za den však musí dostat jeden tolar, a to je teď pro mne přece příliš drahé. Vypomáhám si tedy starou babičkou. Zdar či nezdar kresby závisí, myslím, na náladě a stavu, v němž člověk je, a proto dělám, seč jsem, abych byl bystrý a v pořádku. Někdy mě však, jako nyní, zmáhá nějaká mrzutost, a pak je to zatracené.
Avšak i potom je naším úkolem pokračovat v práci; vždyť na př. Mauve, Israels a tolik ostatních, kteří jsou vzory, dovedou využít každé nálady. Zkrátka, mám jedinou naději, že se to bude lépe dařit než teď, až budu zase docela v pořádku. Když se musím delší dobu zotavovat, pak to udělá, ale bezpochyby to brzy pomine.
Ve všem všudy už to se mnou není jako asi před rokem; tehdy se mi nikdy nepřiházelo, abych zůstal den v posteli, a teď je každou chvíli něco, co mě ruší, i když to není tak zlé.
Enfin, mé mládí je to tam, nikoli chuť do života a životní síla, myslím dobu, kdy člověk cítí, že žije a žíje ještě bez obtíží.
Vlastně říkám: tant mieux, apres tout všechno se daří lépe než dříve. Buď statečný, milý hochu; je přece dost malicherné a sprosté od pánů G. & Co., že Ti odmítli, když sis chtěl vyzvednou peníze. Jistě sis nezasloužil, aby se k Tobě tak špatně zachovali, vždyť pro ně taháš kaštany z ohně a sebe nešetříš. Máš tedy na to právo, aby měli na Tebe ohledy.
Přijmi v duchu stisk ruky, doufám, že ti brzy povím něco lepšího nežli dnes a v poslední době, nesmíš mi to však zazlívat, jsem úplně zničen.
Sbohem,
zcela Tvůj Vincent.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)