Smysl života...

Smysl života? :-)

je hledáním dávného, snad ztraceného snu

je touhou zahlédnout místa vystavěná
z nejkřehčích nadějí, tužeb a úsměvů
když myšlenky byly ještě průzračné a čisté
nikoho nezraňující

je tajemstvím radosti i  bolu

je hlubší podstatou, jež prochází se po hvězdách
i maličkým broučkem ve svědomí

nač pátrat dál? proč lovit snové ptáky za oknem či na nebi?
vždyť smysl života je tolik blízko, blizounko - je v každém z nás

jen jsme slepí a hluší když na nás promlouvá
z dávno zapomenutých dětských snů

Obrázky, kresby..

Dovolte mi, prosím, pozvat vás k prohlédnutí několika mých neumělých obrázků..

 

 

Dopisy, Vincent van Gogh (89,90)

Etten, 3.IX.1881

Milý Theo!

   Rád bych se Ti svěřil s něčím, co mám na srdci. Možná, že už cosi o tom víš a že Ti nevypravuji nic nového.

   Chtěl jsem Ti říci, že jsem se letos v létě vážně zamiloval do K.....*.  Když jsem jí to však řekl, odpověděla mi, že pro ni jsou její minulost a budoucnost jedno a že proto nemůže opětovat mé city. Tehdy jsem se octl ve strašném rozporu, co mám dělat, zdali se mám vzdát po slovech "nikdy, ne, jakživa ne," nebo mám-li považovat tu věc za ještě ne zcela rozhodnutou a skončenou a ještě neztrácet hlavu a ještě se nevzdávat. Zvolil jsem poslední a až dodnes jsem ještě nelitoval svého rozhodnutí, ačkoli pořád stojím před tím "nikdy, ne, jakživa ne".

   Od té doby jsem ovšem zakusil mnoho drobných trampot lidského života, jež by možná, píše-li se o nich v knize, mnohému mohly sloužit pro vyražení, jež však ten, kdo je sám prožil, nikterak nemůže pokládat za zkušenosti příjemné.

   Přesto jsem dodnes rád, že jsem přenechal resignaci či "jak se to nemá dělat" těm, kteří k tomu mají chuť, a že mám ještě trochu odvahy.

   Zatím usilovně pracuji a od té doby, co jsem se s ní setkal, práce se mi daří mnohem lépe.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

   Rappard byl tady, přinesl akvarely, jež byly dobré. Doufám, že brzy přijede Mauve, jinak pojedu za ním. Mnoho kreslím a domnívám se, že se mi to daří. Pracuji mnohem více štětcem než dříve. Teď je už taková zima, že téměř výlučně kreslím figury, šičku, košikáře atd.

   V duchu stisk ruky, brzy piš a buď ujištěn,

                                                                             zcela Tvůj Vincent.

Budeš-li někdy zamilován a uslyšíš-li "nikdy, ne, jakživa ne," pak v žádném případě neresignuj! Ty jsi však dítě štěstěny, takže se Ti, jak doufám, nic takového nepřihodí.

*Jeho sestřenice K....., mladá vdova se synáčkem, jež byla tehdy v létě návštěvou na faře v Ettenu. Po manželově smrti se znovu neprovdala.

Etten, 7. I. 1891

Old boy!

   Tento dopis je jen pro Tebe, zajisté si ho ponecháš pro sebe, že ano. Nedivil bych se, kdyby byl můj předešlý dopis udělal na Tebe více méně podivný dojem. Stejně však doufám, že Ti dovolil správně přehlédnout celou situaci. Snažil jsem se vyjádřit proporce a plochy hodně velkými tahy uhlem. Jsou-li nalezeny nezbytné základní čáry, pak oprášíme kapesníkem či peroutkou uhel a znovu se dáme do intimnějšího hledání kontur.

   Tento dopis bude tedy napsán v intimnějším, méně drsném a méně zarážejícím tónu než předešlý. Především se Tě musím zeptat, zdali Tě také poněkud neudivilo, že existuje láska vážná a tak horoucí, aby neochladla ani mnohonásobným "nikdy, ne, jakživa ne". Myslím, že Tobě, aniž by to vzbuzovalo Tvůj údiv, připadá to bezpochyby jako velmi přirozené a rozumné.

   Láska je však něco positivního, něco silného, něco tak skutečného, že pro každého, kdo miluje, je naprosto nemožné tento cit potlačit; cosi tak nemožného jako spáchat sebevraždu. Řekneš-li na to: "Ale jsou přece lidé, kteří si sahají na vlastní život," tedy Ti prostě odpovím: "Vlastně nevěřím, že bych byl člověk takových sklonů."

   Nabyl jsem velmi mnoho chuti k životu a jsem velmi rád že miluji. Můj život a má láska jedno jsou... Ať je kdo chce melancholický, mám už toho dost a nepřeji si nic jiného než být veselý jako skřivan z jara! Nechci zpívat jinou písničku než "stále milovat!"

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Milovala ovšem jiného a myšlenkami je pořád v minulosti, a už při pouhém pomyšlení na jinou možnou novou lásku má, jak se zdá, výčitky svědomí. Pozoroval jsem, že neustále myslí na minulost a oddaně se v ní utápí. Tu jsem si myslel: ačkoli respektuji tento cit a ačkoli mě tento její hluboký smutek dojímá a uchvacuje, přece v tom vidím cosi nezdravého. To mě však nesmí zviklat, nýbrž musím být pevný a rozhodný jako ocelová čepel. Toužím probudit "cosi nového", co to staré sice neodstraní, ale co bude mít zrovna tolik práva na život. A potom jsem začal; z počátku nejapně, neobratně, ale rozhodně, a skončilo to slovy" "K..., miluji Tě jako sebe sama," a ona pak řekla: "Nikdy, ne, jakživa ne-." Co je protějškem toho? Aimer encore! Ty mi řekneš: "Z čeho chceš žít, jestliže ji získáš?", nebo snad: "Nezískáš ji." Ale nemluv tak. Kdo miluje, žije, kdo žije, pracuje, kdo pracuje, má chléb.

   Tak jsem tedy klidný a odhodlaný a právě to má vliv na mou práci, jež mě čím dál víc přitahuje, protože jsem si vědom, že v ní něčeho dosáhnu. Ne, že bych se mohl stát něčím neobyčejným, v každém případě však něčím "obvyklým", a tu pod pojmem "obvyklý" rozumím, že má práce bude zdravá a rozumná, že bude mít právo na život a že něčemu prospěje. Věřím, že nás nic tak mocně nepřibližuje skutečnosti, jako skutečná láska. A je ten, kdo je uchvácen skutečností, na špatné cestě? Nemyslím.

   Ale s čím mám srovnat tento zvláštní cit, tento zvláštní objev "milovat"? Neboť pro člověka je doopravdy objevem nového světadílu, jestliže se v životě skutečně vážně zamiluje.

   A tak bych si přál, aby ses také zamiloval, avšak k tomu patří "Ona". Ale s "Ní" je to právě tak, jako s ostatními věcmi; kdo hledá, najde, ačkoli i nalézt je naše štěstí a nikoli naše zásluha.

   Ovšem kruté je překvapení, když jsi něco našel a - a - a ----. Pak se ukáže, že nestojíš před ano a amen, nýbrž před "nikdy, ne jakživa ne"; a to není příjemné, ale strašné.

   Avšak "čert nikdy není tak černý, jak se maluje," jak už řekl strýc Jan, a tak je to i s tím "nikdy, ne jakživa ne". Jakmile dostaneš a přečteš si tento dopis, musíš mi především okamžitě napsat; neboť teď opravdu netrpělivě očekávám od Tebe dopis, po vyznáni, jako je toto. Nevěřím, že si budeš vykládat zle, co jsem Ti řekl.

   I kdyby, brzy mi napiš a věř mi.

                                                                                           Zcela Tvůj Vincent

Dopisy, Vincent van Gogh (87,88)

(Září)

Milý Theo!

   Poněvadž Ti opět posílají dopis, připojuji pár řádků. Upřímně doufám, že se Ti dobře daří a že si zase najdeš půlhodinku, abys mi napsal. Chci Ti totiž říci, co jsem udělal od té doby, co jsem Ti naposled psal.

   Nejprve dvě velké kresby vrbových kmenů, křídou a trochu sepií, přibližně takové, jako je dolejší skizza.

   Dále totéž, od silnice do Leursche, ve formátu na výšku. Pak jsem měl opět několikrát model, kopáče a košikáře.

   A potom jsem minulý týden dostal od strýce z Prinsenhage skřínku s barvami, jež je dost dobrá, v každém případě dost dobrá pro začátek; barvy jsou Paillardovy a měl jsem z nich radost.

   Pokusil jsem se proto ihned o jakýsi druh akvarelu na zmíněný motiv. Jsem velmi šťasten, že mohu dostat model, a kreslím též koně a osla. Právě ke kreslení vodovými barvami je známý silný papír Ingres velmi dobrý a mnohem levnější než jiný. Ale zrovna s tím nespěchám; neboť z Haagu jsem si přivezl jakousi zásobu, avšak bohužel bílého. Zkrátka vidíš, horlivě se činím.

   Strýc odjíždí zítra do Haagu a snad ještě promluví s Mauvem, kdy bych měl k němu opět přijít.

   A teď sbohem, dnes jsem se hodně naběhal a jsem nesmírně unaven, nechtěl jsem však, aby byl dopis odeslán bez mého přídavku.

   Měj se dobře a v duchu přijmi stisk ruky.      

                                                                                              Zcela Tvůj Vincent. 

Milý Theo!

   Opravdu mě potěšilo, že jsem dostal od Tebe dopis, a poněvadž jsem se už připravoval v těchto dnech Ti napsat, odpovídám na Tvůj dopis ihned.

   Je znamenité, žes poslal papír Ingres; mám ho sice ještě trochu, ale žádný té určité barvy.

   Co řekl o mých kresbách pan Tersteeg, mě potěšilo, ale dojista neméně to, že sám ze zaslaných skizz pozoruješ patrný pokrok; jestliže se  začíná projevovat, slibuji, že tím více budu skutečně tak pracovat, abyste ani Ty, ani pan Tersteeg nemuseli odvolávat své přiznivé mínění; učiním, seč jsem, abych Tě po této stránce nezklamal. Příroda začíná vždycky s tím, že se staví kreslíři na odpor, jakmile se však on opravdu vážně chopí práce, nedá se tím odporem zmást; je mu to naopak větším popudem k vítězství, a v podstatě je příroda s opravdovým umělcem vždycky zajedno. Příroda zajisté není nedotknutelná, musíš ji však uchopit, a to pevnou rukou. A když ses tak s ní nějaký čas rval a potýkal, začíná být poddajnější a povolnější; netvrdím, že bych byl už tak daleko, nikdo není tak vzdálen toho mínění jako já, ale začíná mi to jít lépe od ruky.

   Zápas s přírodou má někdy něco z toho, co Shakespeare nazývá  "Taming of the shrew" (t.j. krocení zlé ženy, chtě nechtě vytrvale). Domnívám se, že v mnoha věcech, zvlášť v kreslení, "lepší je víc přitáhnout než povolit".

   Čím dál víc cítím, že kreslení figur je určitě dobré a že to má nepřímo příznivý vliv i na kreslení krajiny. Když kreslím kmen vrby, jako by to byla živoucí bytost, a to přece vlastně je, pak mi její okolí vyplyne nějak samo sebou; ale musíš soustředit pozornost na ten strom a nepopustit, až vpravíš do něho něco ze života.

   Připojuji několik malých skizz. Maluji teď dost často na silnici do Leursche; tu a tam pracuji též vodovou barvou a sepií, ale rázem se mi to přece jen nedaří.

   Mauve je v Drenthe, smluvil jsem s ním, že za ním přijedu, jakmile mi napíše, ale snad přijde ještě některý den do Prinsenhage. Na poslední cestě jsem se podíval v Rotterdamu ještě na Fabritia a jsem rád, žes viděl na vlastní oči Mesdagovu kresbu. Jestliže představuje kresba, o níž se zmiňuješ, paní Mesdagovou se žlutými růžemi na mechově zeleném pozdadí, pak jsem ji viděl na výstavě, a skutečně je to velmi pěkná a umělecká věc. Tvoje mínění o de Bockovi považuji veskrze za správné, i já mám takový názor. Ještě se mi však nepoštěstilo odít to takovými slovy, jako Tobě v dopise. Kdyby se mohl a chtěl soustředit, byl by věru lepším umělcem než nyní. Řekl jsem mu bez obalu: "De Bocku, kdybychom se, vy i já, věnovali po celý rok figurálnímu kreslení, pak by z nás obou po uplynutí této doby byli docela jiní lidé, nežli jsme v této chvíli; jestliže se však nesnažíme a jen hospodaříme z hotového, aniž se něčemu novému přiučujeme, pak nezůstáváme ani tím, co jsem, nýbrž stojíce na místě  zaostáváme. Když nekreslíme figury a když tyto nebo cokoli jiného, na př. stromy, nekreslíme, jako by to byly figury, pak jsme lidé bezpáteřní nebo s příliš slabou páteří. Uměli Millet a Corot, jichž si oba tolik vážíme, nakreslit figuru? Ano či ne?"

   Také v tom mi dal částečně nebo docela za pravdu. Ostatně věřím, že sám skutečně vážně pracoval na panoramatu a že to bude mít na něj příznivý vliv, i když to nechce uznat. O tom panoramatu se nadmíru pěkně vyjádřil, což zavdalo příčinu, že jsem k němu pocítil mnoho sympatií. - Zajisté, znáš malíře Destréea?

   Ten navštívil do Bocka, tváře se velmi domýšlivě, a řekl povýšeně, avšak přece sladce a protivně puntičkářsky: "De Bocku, ode mne také chtěl, abych namaloval panorama, avšak vzhledem k tomu, že to nemá co dělat s uměním, domníval jsem se, že to musím odmítnout". Načež do Bock mu řekl: "Co je snadnější, pane Destrée, namalovat panorama či to odmítnout, co je umělečtější, dělat je či nedělat?" Nevím, zda to řekl přesně těmito slovy, určitě však odpověděl v tomto smyslu a já jsem to uznal za velmi správné. Stejně si vážím Tvého jednání vůči starým a váhavým členům v Tvém podniku, jež necháváš žít v jejich stáří a vlastní moudrosti, zatím co sám, o tolik mladší a energičtější, konáš svou věc. To je opravdová filosofie, jež nás vede k tomu počínat si při různých příležitostech tak, jako de Bock a Ty. O takové filosofii lze říci, že je také praxí, tak jak to říká Mauve: "Barva je také kreslení."

   S papírem jsem u konce, a tak končím; příležitostně se podle toho zařídím.

   Přijmi můj dík za účinnou spolupráci a v duchu stisk ruky.

                                                                                                      Zcela tvůj Vincent.