Dopisy, Vincent van Gogh (89,90)

Etten, 3.IX.1881

Milý Theo!

   Rád bych se Ti svěřil s něčím, co mám na srdci. Možná, že už cosi o tom víš a že Ti nevypravuji nic nového.

   Chtěl jsem Ti říci, že jsem se letos v létě vážně zamiloval do K.....*.  Když jsem jí to však řekl, odpověděla mi, že pro ni jsou její minulost a budoucnost jedno a že proto nemůže opětovat mé city. Tehdy jsem se octl ve strašném rozporu, co mám dělat, zdali se mám vzdát po slovech "nikdy, ne, jakživa ne," nebo mám-li považovat tu věc za ještě ne zcela rozhodnutou a skončenou a ještě neztrácet hlavu a ještě se nevzdávat. Zvolil jsem poslední a až dodnes jsem ještě nelitoval svého rozhodnutí, ačkoli pořád stojím před tím "nikdy, ne, jakživa ne".

   Od té doby jsem ovšem zakusil mnoho drobných trampot lidského života, jež by možná, píše-li se o nich v knize, mnohému mohly sloužit pro vyražení, jež však ten, kdo je sám prožil, nikterak nemůže pokládat za zkušenosti příjemné.

   Přesto jsem dodnes rád, že jsem přenechal resignaci či "jak se to nemá dělat" těm, kteří k tomu mají chuť, a že mám ještě trochu odvahy.

   Zatím usilovně pracuji a od té doby, co jsem se s ní setkal, práce se mi daří mnohem lépe.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

   Rappard byl tady, přinesl akvarely, jež byly dobré. Doufám, že brzy přijede Mauve, jinak pojedu za ním. Mnoho kreslím a domnívám se, že se mi to daří. Pracuji mnohem více štětcem než dříve. Teď je už taková zima, že téměř výlučně kreslím figury, šičku, košikáře atd.

   V duchu stisk ruky, brzy piš a buď ujištěn,

                                                                             zcela Tvůj Vincent.

Budeš-li někdy zamilován a uslyšíš-li "nikdy, ne, jakživa ne," pak v žádném případě neresignuj! Ty jsi však dítě štěstěny, takže se Ti, jak doufám, nic takového nepřihodí.

*Jeho sestřenice K....., mladá vdova se synáčkem, jež byla tehdy v létě návštěvou na faře v Ettenu. Po manželově smrti se znovu neprovdala.

Etten, 7. I. 1891

Old boy!

   Tento dopis je jen pro Tebe, zajisté si ho ponecháš pro sebe, že ano. Nedivil bych se, kdyby byl můj předešlý dopis udělal na Tebe více méně podivný dojem. Stejně však doufám, že Ti dovolil správně přehlédnout celou situaci. Snažil jsem se vyjádřit proporce a plochy hodně velkými tahy uhlem. Jsou-li nalezeny nezbytné základní čáry, pak oprášíme kapesníkem či peroutkou uhel a znovu se dáme do intimnějšího hledání kontur.

   Tento dopis bude tedy napsán v intimnějším, méně drsném a méně zarážejícím tónu než předešlý. Především se Tě musím zeptat, zdali Tě také poněkud neudivilo, že existuje láska vážná a tak horoucí, aby neochladla ani mnohonásobným "nikdy, ne, jakživa ne". Myslím, že Tobě, aniž by to vzbuzovalo Tvůj údiv, připadá to bezpochyby jako velmi přirozené a rozumné.

   Láska je však něco positivního, něco silného, něco tak skutečného, že pro každého, kdo miluje, je naprosto nemožné tento cit potlačit; cosi tak nemožného jako spáchat sebevraždu. Řekneš-li na to: "Ale jsou přece lidé, kteří si sahají na vlastní život," tedy Ti prostě odpovím: "Vlastně nevěřím, že bych byl člověk takových sklonů."

   Nabyl jsem velmi mnoho chuti k životu a jsem velmi rád že miluji. Můj život a má láska jedno jsou... Ať je kdo chce melancholický, mám už toho dost a nepřeji si nic jiného než být veselý jako skřivan z jara! Nechci zpívat jinou písničku než "stále milovat!"

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Milovala ovšem jiného a myšlenkami je pořád v minulosti, a už při pouhém pomyšlení na jinou možnou novou lásku má, jak se zdá, výčitky svědomí. Pozoroval jsem, že neustále myslí na minulost a oddaně se v ní utápí. Tu jsem si myslel: ačkoli respektuji tento cit a ačkoli mě tento její hluboký smutek dojímá a uchvacuje, přece v tom vidím cosi nezdravého. To mě však nesmí zviklat, nýbrž musím být pevný a rozhodný jako ocelová čepel. Toužím probudit "cosi nového", co to staré sice neodstraní, ale co bude mít zrovna tolik práva na život. A potom jsem začal; z počátku nejapně, neobratně, ale rozhodně, a skončilo to slovy" "K..., miluji Tě jako sebe sama," a ona pak řekla: "Nikdy, ne, jakživa ne-." Co je protějškem toho? Aimer encore! Ty mi řekneš: "Z čeho chceš žít, jestliže ji získáš?", nebo snad: "Nezískáš ji." Ale nemluv tak. Kdo miluje, žije, kdo žije, pracuje, kdo pracuje, má chléb.

   Tak jsem tedy klidný a odhodlaný a právě to má vliv na mou práci, jež mě čím dál víc přitahuje, protože jsem si vědom, že v ní něčeho dosáhnu. Ne, že bych se mohl stát něčím neobyčejným, v každém případě však něčím "obvyklým", a tu pod pojmem "obvyklý" rozumím, že má práce bude zdravá a rozumná, že bude mít právo na život a že něčemu prospěje. Věřím, že nás nic tak mocně nepřibližuje skutečnosti, jako skutečná láska. A je ten, kdo je uchvácen skutečností, na špatné cestě? Nemyslím.

   Ale s čím mám srovnat tento zvláštní cit, tento zvláštní objev "milovat"? Neboť pro člověka je doopravdy objevem nového světadílu, jestliže se v životě skutečně vážně zamiluje.

   A tak bych si přál, aby ses také zamiloval, avšak k tomu patří "Ona". Ale s "Ní" je to právě tak, jako s ostatními věcmi; kdo hledá, najde, ačkoli i nalézt je naše štěstí a nikoli naše zásluha.

   Ovšem kruté je překvapení, když jsi něco našel a - a - a ----. Pak se ukáže, že nestojíš před ano a amen, nýbrž před "nikdy, ne jakživa ne"; a to není příjemné, ale strašné.

   Avšak "čert nikdy není tak černý, jak se maluje," jak už řekl strýc Jan, a tak je to i s tím "nikdy, ne jakživa ne". Jakmile dostaneš a přečteš si tento dopis, musíš mi především okamžitě napsat; neboť teď opravdu netrpělivě očekávám od Tebe dopis, po vyznáni, jako je toto. Nevěřím, že si budeš vykládat zle, co jsem Ti řekl.

   I kdyby, brzy mi napiš a věř mi.

                                                                                           Zcela Tvůj Vincent