Z výšin vířivý rej sněhobílých tanečnic,
__
Schumann: Kinderszenen, Op. 15
Kolik vroucí touhy teskných přání
s večerem bloudí po zčernalém nebi
Ten na něhož čekám nepřichází
nad obzorem táhlá mračna plují...
~
Přilétá vítr_ rozkýval stíny,
zmizela hvězda z malvice
a z oblohy déšť padá
jakoby byla bezedná...
než paprsek slunka zčistajasna
k úsměvu mysl rozechvěje
k obzoru bílá husička vzlétla...
<(")
Toho rána hvězdy spaly,
oblékli jsme zvědavost, na nohy kecky,
ujít vzdálenost mezi já a ty.
Cestou stromovím slova proháněl vítr,
v korunách jiskřily žluté šípy,
nebe šumělo: hviíííst!
hlubší ticho potok proudem hnal.
Došli jsme téměř k zapomenuté jeskyni,
chybělo jen kroků pár...
Až v rybníce za vsí žába nešplouchne
a mřenka pod kámen neschová si vousy
lípa co v květu bzučela utichne
nepřiletí po větru divoké husy
zatlučený východ slunce okno nepropustí
a pekáč z hlíny kváskem nevykyne
vyřezávané srdce prach zadusí
sny přestanou být pokrmem duše
tehdy
vůz s polámanými loukotěmi
přeplněný světlem nocí
náklad převrhne...
Nezrození z digitálních sfér
posbírají hvězdy
uskladní mezi nezbytné věci
plující oblaka
můry nektar hledající
a jako když vítr pohrává si s vlasy
nebo potok přeskakuje kameny
v labyrintu zrcadel zurčení nul a jedniček
vzkřísí jiné časy
-
voní fraktální květiny?
Hélène Grimaud – Silvestrov: The Messenger
Ptáš se mě, co hledám?
Únik. Odsud. Z různých míst.
Před strachem, samotou, prázdnem.
Před tím, že nedělám,
z čeho bych měla radost,
že prodávám své dny... smích.
Hledám dech v úžlabí strání,
ve smrkovém kolébání,
mezi stromy chomáče trávy,
bublavý potok, Vlčí propast,
zvlněnou dálku Mléčné dráhy,
protilehlý čas,
vítr
když hraje si
že tu
že tam
do končin a mnohem dál
Půlnoční vítr kolébá travou
a třepot křídel nad zemí,
vysoké nebe, zažloutlý měsíc.
V proměnách času, v daleku dní
s oblaky příslibů svět plyne v cizozem,
a s ním můj pradávný prastarý sen__
jakási tíseň mě souží
znám slovo... i mlčení,
jako když vhodí kámen do studny,
neslyším šplouchnutí
... a někde v mé hlavě, za tou oprýskanou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli, mihotají hvězdy,
a celý boží svět...
ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...
Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...
Kdysi chtěla jsem být ne hledačem nejzazší pravdy,
jen letět s bílými oblaky za obzor dnů,
snad na jiné planety, kde láska a touhy nebolí...
postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,
aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo, klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být,
pak spolu rozletět se s bílými oblaky...
... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Jako v pohádce, stát se tak vílou,
šaty z chmýří pampelišek, bílých
jak lidská duše být nemůže,
na nožkách střevíce,
a po oblacích, s úsvitem širým
vydat se do zahrad laskavosti, naděje,
popatřit rozkvetlou louku s rosou,
zrcadlí nebe...
Mezi zmoklinami
propast podivných tvarů a nestvůr
bez soucitu,
hřích, zloba, zrada...
osamění.
Hlubina ještě potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
Tu na druhé straně příkopu zahlédnu tebe, usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Překonat propast beznaděje a smutku,
přestože vílou nejsem...
Až svým pohledem rozhýbáš bezvětří,
slunce a měsíc
narazí na ostří zemské osy,
jen hvězdy rozbrázdí tmu...
ve spěchu převléknu si šaty,
sklopím oči... potom ti snad
řeknu
co pro mě znamenáš
La Petite Fille De La Mer ( Vangelis )
Víš, kolik štěstí vejde se do dlaní
když za ruku mě bereš?
pod široširým nebem víc než
světla slunce
a v odlesku mléčné dráhy hvězdy v něm!
zahrady provoněné jasmínem,
tlesk modrého deště,
bílá srst oveček,
a všechno, co lze si jen představit.
Naučil jsi mne v lásku nevěřit... to bolí...
i tak skrz tvoje dlaně vidím
tajuplné nahé srdce,
něžné, smělé,
setkání odvahy a víry...
jsme jen, že jsme se shledali...
šeptám
milý
_
