... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Líbí se mi a rozhoupala jste mne. Není to cajdák, jakože není ani píseň Dance Me to the End of love od Leonarda Cohena, kterou si pusťte! Když se rozvolníte, tam byste se mohla tvorbou dostat! Hezký den a opatrujte se! Milan Bukovecký
OdpovědětVymazatDobrý den, vážený pane Bukovecký!
OdpovědětVymazatOmlouvám se, přehlédla jsem Váš komentář, moc za něj děkuji. Nemám ambice psát poezii, nikdy jsem neměla. Jsou to jen jakési výtrysky snad z duše, stavu mysli... Ale líbí se mi občas zkoušet takto se vyjadřovat... a Vám děkuji za Vaši podporu, velmi mě těší, děkuji. :-)
Krásný den, Hel.