sobota 16. března 2019

Liška ve smaragdovém lese (2)

........ chvíli se zdálo, 
že za sluncem je ještě jedno slunce,
okolo ruch, jen ve mně ticho, 
a není to o tom, že tu jsme, 
a potom nebudeme... 

Lidský cit, intimní přebytek filosofie,
soucit, přátelství, štěstí,

slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__



Rozhodla jsem se plakat_ 
mohl bys mě vzít za ruku,
jaro je plné hebkostí!
(znám rituál lišky v zapomenutém lese)

A spolu brodit se mimo vymezení,
dopustit dobré,
na mžik uvěřit,
 
žít život, 


ne přelstít_




Stella's Theme - William Joseph

úterý 12. března 2019

Pocity (1)


Rozštěpené slunce na obloze,
a v přízemních mlhách věčné otázky, 

soucit, přátelství, štěstí, 


slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__ 


A touha jít,
brodit se mimo vymezení,
dopustit dobré, na mžik uvěřit, 
 
žít život, 


ne přelstít...


_




https://www.youtube.com/watch?v=n88MReEC27k
The Cinematic Orchestra - Arrival of The Birds & Transformation

neděle 10. března 2019

Jak je to se světem? Úvaha, čistě jen zamyšlení, nic jiného tím nesleduji

Jak je to se světem? Je konečný, nebo nekonečný? 
Prostý rozum, či naše naučené a přirozené vnímání světa nám ale říká, že něco by mělo být za tím koncem.
Fyzici: Prostor není nekonečný, je nějakým způsobem zakřivený, protože když se vydáme někam rovně, tak se můžeme vrátit, odkud jsme přišli.
Laik: Dobře, to jsme ale nešli rovně, nýbrž v kruhu. A je něco vně toho kruhu?

Jak vznikl náš svět? 
V knihách se píše, že svět stvořil bůh. V moderní době čím dál více  je preferován odklon od představy, že Bůh je bytost; bůh je spíše abstraktní princip.
Je otázkou, jestli mezi takto pojatým bohem - Stvořitelem a Velkým třeskem je podstatný rozdíl.

K tomu poznámka, ač z Bible jsem četla pouhé pasáže, vybrané útržky, a navíc už dávno. Zřejmě však není mylný názor, že o stvoření světa se v ní píše jako o skvělé věci, která umožnila nám lidem tady být a prožívat, co prožíváme. Jak ale vnímat protichůdný náhled, že stvoření světa bylo vlastně darebáctví, protože znamenalo zakletí ducha do hmoty, uvěznění, a tudíž něco opravdu hloupého?
Poznámka není myšlena sarkasticky, opravdu bych ráda znala vysvětlení.

Jak je to s časem?
Rozprostírá se čas od nekonečné minulosti do nekonečné budoucnosti?

Teorie velkého třesku se přiklání k předpokladu, že čas vznikl s vesmírem.
Je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně - ale nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa, neboť ten se ztrácí v neurčitosti kvantové mechaniky, která čas a prostor rozmazává, a tedy snaha vyhmátnout první okamžik je spíše odsouzena k nezdaru.**

Naproti tomu je názor mezi filosofy, který říká, že jakékoliv vznikání se odehrává právě v čase : Když v nějakém čase tady něco není, a pak v nějakém následném čase to tady je, znamená to, mezi těmi dvěma časy to vzniklo. Z tohoto pohledu čas nemohl vzniknout. Protože aby mohl vzniknout, už by tady nějaký čas musel být.*

Je čas zacyklený?
Nejpřirozenější představa je, že čas je přímka jdoucí od nekonečné minulosti do nekonečné budoucnosti.
Alternativou takové představě je, že čas je cyklický. Některé přírodní národy vidí čas jako kruh, ne jako přímku, ale že se stále něco opakuje.

Jiná alternativa například je, že čas se může nějakým způsobem větvit.
S takovou představou přišli někteří fyzici, tedy s časem jako mnoha světovou interpretací Je to založeno na představě, že náš svět se neustále štěpí jakýmisi pravděpodobnostními rozhodnutími, které se odehrávají na kvantové úrovni, a realizují se současně různé protichůdné možnosti. Je to ale spíše bláznivé, když bych si měla představit, že existuje spousta variant mě, které se neustále oddělují.

Může čas mít komplexnější strukturu?
Tady tak trochu narážím na hypotézu možnosti cestovat v čase do minulosti, s kterou jsme se mnozí setkali ve vědeckofantastických knihách, ale i ve filmu. Jedná se o již poměrně dávnou a stále dosti živou představu, moci se vrátit do minulosti. Dokonce snad není žádným fyzikálním zákonem zakázána a pokud vím, sám Steven Hawking ji nevylučoval.
JENŽE. Jestliže něco nebude směřovat od minulosti do budoucnosti, dává smysl tomu vůbec říkat čas? - Čas svou podstatou je něco, co vede od nějaké minulosti do nějaké budoucnosti, a je otázka, pokud budeme říkat, není minulost, není budoucnost, je to zacyklené zakřivení, jestli v nějakém momentu se nedostaneme k tomu, že to, o čem mluvíme, nebude dávat smysl, abychom tomu říkali čas.

:-)



Poznámky k textu s hvězdičkou:

*
Tuto část úvahy, tedy: Když v nějakém  čase tady něco není, považuji za problematickou. Očividně se týká problému pojmů fyzika versus filosofie. Dle mého názoru, není možné uvažovat, že v nějakém čase tady vesmír nebyl, když čas teprve vznikne spolu s vesmírem. Není tedy vhodné postulovat, že v nějakém čase tady něco (vesmír) není. Připouštím, okamžik stvoření světa a s ním času je nesporně vědecky dosud nevysvětleným, a tudíž událostí obestřenou tajemstvím. Vysvětlit ji bude o to obtížnější, neboť se jedná o ojedinělý úkaz, jehož opakování v přírodě nebylo pozorováno.
Ale ještě k času. Uměla bych si možná představit uvažovat čas se zápornou hodnotou /takový pojem jsem dosud nečetla ani neslyšela, nebo neuvědomuji si takovou skutečnost/, ale to daný problém neřeší. 



**
Pro ty z vás, kdo si rádi o záhadě času a vesmíru přečtete více, čerpám nyní  z knihy britského fyzika Paul Davies. Samozřejmě, je možné najít lepší vysvětlení či úplně jiné náhledy, mně je zatím blízké toto. Tedy, Paul Davies:

Možná kvantová neurčitost čas a prostor pouze "rozmazává"?

Jestliže kvantová neurčitost je aplikována na prostoročas, předpoví nám, že poněkud nepřesně bude určen samotný prostor s časem: body v prostoru i časové okamžiky se rozmažou. Kvantová rozmazanost ale znamená ještě víc: zamlží i dosud oddělené identity prostoru a času.

V každodenním životě je prostor prostorem a čas časem - nejsou tu žádné nejasnosti, přestože prostor a čas jsou téměř totéž a tvoří nedílnou součást jednotného prostoročasu. V kvantové doméně začínají být ale jejich odlišné identity nejasné. Někdy se intervaly času chovají jako prostorové intervaly a naopak: prostor začíná být jako čas a čas se začíná podobat prostoru. Výsledné krize identity - kvantové fluktuace "prostorovosti" a "časovosti" - jsou nesmírně malé. V kontextu vzniku vesmíru ale mohly mít ohromný význam.

Představme si směr do minulosti, prostoročas se neustále zmenšuje, až se na počátku času smrští do "nicoty", podle lidského měřítka neobyčejně malé, ale nikoli nulové - což je zásadní. Těsně předtím, než k singulární události, kterou vše končí, dojde, se ale začne rozmazávat samotný čas, na nějž dolehne krize identity a začíná přejímat čím dál více rysů, které spojujeme s prostorem. Čas se na prostor nezmění náhle, nýbrž se vytrácí plynule. Na samém "počátku" je již čas čistě "prostorový". Na jedné straně je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně - ale na druhé straně nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa. Snaha vyhmátnout první okamžik je odsouzena k nezdaru, protože ten se ztrácí ve všeobecné neurčitosti kvantové mechaniky. A ptát se, co předcházelo velkému třesku, je marné...




Jak již mám v nadpisu tohoto blogu uvedeno, jedná se mi pouze o jakési zamyšlení, spíše v bodech, a píšu jen pro svoji potřebu. Pokud se někdo budete chtít zapojit do diskuze, případně znáte lepší vysvětlení některých otázek, je možné vše sepsat a případně zveřejnit tu na samostatném blogu coby host, ničemu se nebráním, naopak, nové podněty velice vítám. Předem děkuji.

Mark Knopfler - Silvertown Blues