Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy
se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu nepatří_
Chybí mi vůně květin,
vzpomínáš?
Je to tak dávno, setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé... Koho chce přelstít lidská touha?
.
.
Zpoza času do prostoru, potajmu,
prosmýklo ticho jako když teče vesmír,
jako když jsme sami, když chceme být sami,
když se mýlíme,
a já nevěděla...
Pohlédni. Sáhni.
Mám strach
o nás, otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat,
že nasáklých sladkostmi...
Na mžik chci znovu uvěřit_
