Vánoční rozjímání

Duchovno... Jedná se o prastaré slovo, jak jsem se dopátrala, má indoevropský kořen, který v překladu znamená vanout, dýchat. To mi připadá krásné...

K člověku duchovní oblast, spirituální život, psychika, tedy myšlenky, představy, přání a city nepochybně patří. Duchovno vnímám jako schopnost mozku uvažovat o světě vnitřním i vnějším. 

Mnozí z nás, možná úplně všichni, dokážeme ve svých představách vytvořit jedinečný kousek vesmíru, který je jenom náš, je duchovní a velmi osobní. A je tak rozlehlý, kolik vědomostí a svobody umíme do něho vměstnat, tolerance, lásky, porozumění... 

Ruku v ruce s rozumem. 

Jde totiž o to, abychom budovali a posilovali nejen náš spirituální život, ale své reálné jednání a chování, životní praxi řídili v souladu s tím, co nejen cítíme, ale zároveň víme, nebo přinejmenším tušíme, že je historicky prověřené a dobré. I když svět kolem je neustále proměnlivý.



Dovolím si nyní připomenout jeden ze svých starších textů, není tématicky ryze vánoční, přesto v něm jakýsi dotyk duchovna spolu s věčně přítomnou touhou po lásce, jež k vánočnímu času určitě patří,  spatřuji. Šťastné a veselé Vánoce :-)

V ohňostroji létavic započal příběh člověka.

Tak dávno, že si již nikdo nemůžeme vzpomenout.

Cosi věčného v nás od těch dob zbývá.

Jsme temnota i světlo.

Ve dne hledáme smysl života,
s nocí padá jistota,

nelze najít co není!

Je jen víra.

Ukazuje cestu z bezměrné lidské samoty,

kde do ticha zasouvá se ticho,

a sladkobolná píseň zní.

Lidské životy možná neplní zvláštní poslání.
Přesto je krásné žít, je-li přítomna

láska

_

https://www.youtube.com/watch?v=sfCdHQHswS4
Den přeslavný, jest k nám přišel 

https://www.youtube.com/watch?v=nGR2zsyUrjA
Anna Fusek and Ensemble Kavka - Vivaldi/Bach: Concerto for recorder RV 316/BWV 97

Mlčení

znám slovo i mlčení,
jako když vhodím kámen
do studny, neslyším
šplouchnutí


... a někde v mý hlavě, za tou oprýsknutou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli,
skleněné hvězdy plují po nebi,
a celý lidský svět...


ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...

_

https://www.youtube.com/watch?v=kxvJKf639ZM
"Friend Please" - Twenty One Pilots

Tiše po větru...

Jsou tisíce cest a tisíce stezek,

a nikdo dosud jimi neprošel,

jsou tisíce skrytých ostrovů života.

Nehledám klid, toužím po volnosti,
dosyta chutnat myšlenky,
doušky světla i tmy,
a hlavně... hlavně zapomenout__
zamést hloubku lesa,
rozorat zemi,

obejmout.
          
                                                                                 
Pak někde něco by se mělo chvět,
jak včela
do květu ponořená,
do krve když vpíjí se duha,
a hvězda s hvězdou mlčky šeptá...      

_

https://www.youtube.com/watch?v=RNjrUz1sgxQ
Ancient Nordic Chant    

Největší příběh života

Stýská se mi po čemsi křehkém. Jak vlastně to tehdy bylo?

Nevzpomínám si, kdy jsem spatřila svoji první hvězdu. Vím přesto s určitostí, v tom momentu vše podstatné se rozhodlo. Vnímání reality. Pocit rozptýlení do prostoru. Splynutí s Universem. Touha porozumět, najít počátek. Hledat. Uvnitř sebe. Co leží za hranicemi lidské mysli? Je tam něco?

Pod oblohou zářivých hvězd dotkla se mě věčnost v přítomnosti. Přála jsem si, aby mimo Zemi vesmír pro život nebyl pustý a prázdný. Tušila jsem obtížnosti, toužila v dálavách mlhovin a hvězd najít blízkou duši, přítele. Někoho, s kým bych si mohla rozumět, povídat. Kdo bude znát moje myšlenky, vědět jak vypadám, přesto mě bude respektovat, mít rád. Toužila jsem najít přátelství, něžně krásné a veselé, s porozuměním, vzájemnou úctou, s touhou po dobrodružství. Tajemství světa. Srdce. Až na věky. 

Ano, to je naprosto pravdivé. Přesně tohle jsem cítila. A nejen při pohledu na hvězdnou oblohu, ale i když jsem třeba četla Lovce mamutů. Byla jsem plná touhy po čemsi neposkvrněném a čistém. Uplynulo mnoho let. Nevím, co vnitřního mě nyní nabádá zanechat stopu po sobě, proč si tu vlastně píšu jakýsi deník. Snad abych se mohla opět někdy vrátit ke svým myšlenkám a touhám, připomenout si je. Někdy je důležité se v čase zastavit a podívat se sama na sebe. Jak žiju, jaký je můj život ve světle reality a původních, niterných přání. Tak tedy, podávám zprávu o sobě, i když si myslím, že nikoho zajímat nebude /ale viz výše napsané/. Začala jsem se učit, učím se. Nikdy jsem neměla tu správnou odvahu jít za svým snem. Možná tady je největší pochybení v mém životě. Nedostatek sebedůvěry. Ano, opravdu se nyní učím. Vím, je možné namítnout, že již je pozdě, v mém věku. Ale je to v tuto chvíli to nejlepší, co pro sebe mohu udělat. Chci se vydat ke hvězdám, jako když jsem byla malá holka. Neobejdu se však bez cestovního prostředku! No jasně, bude jím matematika spolu s fyzikou, a zřejmě i angličtina, bez ní mně může zůstat spousta informací utajena. Hm, a bylo by dobré posilovat také fyzickou kondici, cesta bude náročná; chci být skvělá kapitánka. Ano, toužím sestrojit svou vlastní vesmírnou loď, a bude sestávat z vědomostí a znalostí, které mně ukážou směr. Pro začátek svoji výpravu nazvu, nu, napadá mě třeba: Alfa Π. Proč zrovna tak? Protože alfa symbolizuje v náboženském i světském pojetí začátek něčeho, a Π (Pí) zastupuje pro mě tajemné až magické číslo. Ale o tom až v dalším blogu, kde bych zkusila psát o zajímavostech, které jsem dosud přehlížela či vůbec neznala, ať již z matematiky, či později doufám i z fyziky. Dávám si lhůtu. Za 2 roky chci být připravena k bakalářskému studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. To bude můj největší příběh života.  

https://www.mff.cuni.cz/

Liška na měsíci

Měl to být příběh,

žhavé slunce vycházející v dešti,
v údolí hájů navlhlých vůní 

od lidských polibků zatajený dech,

naslouchání liškám na měsíci__

Některé cesty zůstávaj´ nedochozené,
ztracené pro hluboké nadechnutí,
jakési ruiny civilizace...

Ticho sestoupilo

a vyplnilo prostor,

krajina neslyšně odtékala pryč

až vytratila se do nehybnosti,

pár lístků opadlo

jako roztřepené stíny,

zůstala malomocná noc,
lhostejná komukoliv

tam
tam pod hvězdami

_

https://www.youtube.com/watch?v=h3gEkwhdXUE 

Wet Wet Wet - Love Is All Around