znám slovo i mlčení,
jako když vhodím kámen
do studny, neslyším
šplouchnutí
... a někde v mý hlavě, za tou oprýsknutou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli,
skleněné hvězdy plují po nebi,
a celý lidský svět...
ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...
Chtělo by to ještě víc otevřít náruč! Můžete si to dovolit. Nic Vám nestojí v cestě. A neohlížejte se!
OdpovědětVymazatHezký den!
Milan Bukovecký
Vážený pane Bukovecký,
OdpovědětVymazatděkuji srdečně za Váš vstup. Domnívám se, že Vám rozumím, děkuji. Jsem si vědoma, že text je prostý a jednodušší, přesto básničku považuji za jednu z těch snad zdařilejších. Svět s ní nezměním, a ani s ničím novým nepřicházím, jen mi možná pomohla vyrovnat se s jakýmsi vnitřním napětím. Už jsem dlouho nic nenapsala a jsem ráda, že ji mám :-)
Vážený pane Bukovecký, i Vám hezký den, ráda Vás čtu, moc děkuji :-)
Hel.