Již dávno, dívka s dlouhými vlasy,
dětský pokoj, velká okna jsou oči,
pečlivě hlídá paprsky zapadajícího slunce,
než soumrak schoulí život do peřin.
Stmívá se.
Obléká kabátek, vybíhá ven,
do parku mezi vysoké stromy, některé ještě bzučely...
Noc jako labuť černá rozžíhá tisíce světel a luceren.
Září na nebi i v očích té holky.
Vyhlíží přátelství mezi hvězdami.
Je nezkušená, neví, že v místech, kde tryská smích,
bývá i studnice se slzami.
_
Čas vyvrásnil v tabulovou horu,
kam až se rozpíná,
osamocena,
dívka,
dávno žena,
zvedá prosebně ruce k nebesům,
prach Mléčných hvězd padá...
