Milý Theo!
Musím Ti znovu srdečně poděkovat za dopis z 1. ledna a za to, co bylo vloženo.
Neodporuji Tvému tvrzení, že bych jednou mohl stát úplně opuštěn - neočekávám nic jiného a spokojím se se životem, bude-li jen trochu snesitelný.
Ale říkám Ti, že bych to nepokládal za zasloužený trest, protože se domnívám, že jsem přese všechno neučinil nebo neučiním nic, co by mě zbavilo nebo mělo zbavit práva cítit se jako člověk mezi lidmi.
I jiní lidé by se v tom z valné části zmýlili. Snažím se dívat se sám na sebe jako na cizí osobu, tedy objektivně, snažím se tedy vidět své vlastní chyby a naopak i vlastní klady. Slyšel jsem vypravovat o lidech, kteří museli žít v poměrně velké odloučenosti jen proto, že nevyhovovali přání ani jedné ani druhé strany.
Isolace je dost velké neštěstí, je to do jisté míry vězení. Jaká míra isolace čeká mne, to snad ještě nelze tak docela určit; ostatně to neříkáš ani Ty.
Mně pro mou osobu se žije často lépe mezi lidmi, kteří toto slovo vůbec neznají, na př. mezi sedláky, tkalci, atd., než mezi vzdělanci. což je pro mne velké štěstí.
Tak jsem se teď na př. oddal pozorování života tkalců. Znáš hodně kreseb s tkalci? Já velmi málo.
Zatím jsem podle nich nakreslil tři akvarely. Ti lidé se kreslí obtížně, protože v těch malých prostorech není dostatečný odstup k nakreslení stavu; proto se taková kresba často nepodaří.
Objevil jsem tu nicméně místnost se dvěma stavy, v níž takový odstup je. Rappard namaloval v Drenthe jednu takovou studii, která se mi líbí.
Je hodně pochmurná, protože ti tkalci jsou ubohý nárůdek.
Mám i kresbu, vlastně jen impresi, dražby dříví.
Přál bych si, abys rozuměl a pochopil, že bych chtěl, abys byl stoupencem mých názorů, a že bych věřil, že tak lépe pochodíš, a že věřím, že Ti to půjde lépe, ačkoli bych si někdy přál, abys měl o jistých problémech jiné názory. Nedomnívám se, že mé názory jsou lepší než názory jiných lidí, ale přece jen začínám věřit v existenci čehosi, co činí zbytečným všechny, tedy i moje názory, v existenci pravd a skutečností, k nimž naše názory nemohou téměř nic přidat; tím, doufám, nezmatu ani své názory, ani názory jiných, což by byl "erreur de point de vue".
Tak jako nemohou korouhvičky změnit směr větru, tak nemohou ani názory změnit jisté věčné pravdy.
Korouhvička neobrátí vítr ani k východu, ani k severu a stejně tak nečiní názor, ať už je jakýkoli, pravdu pravdou.
Existují skutečnosti stejně staré jako lidstvo, které nikdy nepominou.
Znám legendu o jakémsi národě, která je nádherná a která se samozřejmě neodehrála doslova, která je však symbolem mnohého.
Podle tohoto vyprávění zplodili lidský rod dva bratři. Oba si směli něco vybrat. První si zvolil zlato, druhý knihu. Tomu prvnímu, který zvolil zlato, se všechno dařilo, ale ten druhý se měl špatně.
Bez bližšího objasnění pak legenda vypráví, jak muž s knihou byl vyhoštěn do nehostinné a neplodné země, do naprosté samoty. Ale on se dal ve své bídě do čtení své knihy a naučil se mnohému, čím si dovedl život zpříjemnit a vymyslel leccos, čím si pomohl z nesnází, takže se nakonec domohl jisté moci, třeba jen usilovnou prací a do jisté míry zápasem.
A jak s pomocí knihy sílil, tak ten druhý slábl a nakonec poznal, že se všechno netočí jen kolem zlata.
Je to jen legenda, ale já v ní vidím hlubokou pravdu.
"Kniha", to jsou nejen všechny knihy či literatura, to je zároveň vědění, rozum, to je umění.
"Zlato" jsou nejen peníze, nýbrž i symbol mnoha jiných věcí.
Nemysli si však, že si chci po této stránce něco vynutit; tyto věci se musí dokázat samy sebou.
Budu se snažit proplout, ať už jednou budu nebo nebudu osamocen. A pokud jde o mé názory, pak mám na mysli Tainův výrok: "Domnívám se, že pracovník si může svůj osobní majetek ponechat pro sebe".
Byla to tedy asi moje vina, že jsem si to nenechal pro sebe. Enfin! A nezapomeň, že bych nesouhlasil s tím, abys pomoc, kterou mi poskytuješ, pokládal za svou povinnost; nebyls k tomu zavázán a nejsi ani nyní, činils to dobrovolně, zato já jsem Ti velmi zavázán a budu Ti zavázán, jak už jsem řekl.
Přeji Ti zdar v Tvém podnikání.
Zcela Tvůj Vincent.
