(Březen 82.)
Milý Theo!
Jistě jsi dostal moje dopisy a já Ti odpovídám na Tvůj dnešní. Podle Tvého přání jsem ihned poslal T. 10 zl., jež mi ten vážený pán dal tento týden jako zálohu. Zmínil jsem se Ti o zakázce C. M.; událo se to takto: Zdálo se, že C. M., dříve než šel ke mně, hovořil s T., aspoň začal také mluvit o "vydělávání chleba". Najednou mi napadla odpověď, pohotová a, myslím, pádná. Zde viz, co jsem říkal: "Vydělávat chléb, jak to myslíš? Vydělat si chléb nebo si ho zasloužit? Vůbec si ho nezasloužit znamená nebýt hoden chleba, ale to je zločin, každý poctivý člověk je hoden své kůrky - ale poněvadž si ho zásahem osudu nemohu vydělat, přestože si ho zasluhuji, ach, to je neštěstí, a to mé velké neštěstí. - Jestliže mi tedy říkáte: nejsi hoden svého chleba, mám za to, že mě urážíte, jestli mě však celkem správně upozorňujete, že si na něj nevydělám vždycky, poněvadž se mi ho někdy nedostává, co dělat; ale co mi prospěje toto vaše upozorňování, z toho nic nemám, když v tom zůstávám." C. M. pak nadále mlčel o "vydělávání chleba".
Ještě jednou hrozila bouřka, neboť když jsem se náhodou, dovolávaje se výrazu, zmínil o jméně de Grouxově, najednou se mě C. M. optal: "Avšak víš ty též dobře, že s de Grouxovým soukromým životem nebylo všechno jaksepatří?"
Chápeš, že se tu C. M. dotkl citlivého místa a odvážil se na choulostivou cestu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se takto hovořilo o dobráku de Grouxovi!
Odpověděl jsem tedy: "Vždycky jsem se domníval, že umělec, který ukazuje lidem své dílo, má právo skrýt v sobě duševní zápas svého vlastního života, jenž bezprostředně osudově souvisí se zvláštními obtížemi, jež přináší tvorba uměleckého díla, ledaže by se s nimi svěřil velmi intimnímu příteli. Od kritika, řekl jsem, je nešetrné, snaží-li se podle soukromého života kritisovat někoho, proti jehož práci nelze nic namítat. De Groux je mistr jako Millet, jako Gavarni." C. M. určitě nepovažoval aspoň Gavarniho za mistra. Vůči jinému nežli vůči C. M. bych se mohl vyjádřit stručněji a jadrněji a říci, že s dílem umělce a jeho soukromým životem je to asi tak, jako s šetinedělkou a dítětem. Na její dítě se zajisté můžete podívat, ale nesmíte jí zvednout košili, abyste viděli, jsou-li na ní nějaké krvavé skvrny. Vůči šestinedělce by to bylo neomalené.
Už jsem se začínal obávat, že by se mohl C. M. na mne kvůli tomu zlobit, na štěstí to však dobře dopadlo.
Abych odvrátil pozornost jinam, vzal jsem mapu s menšími kresbami a skizzami. Zprvu neříkal nic, až jsme došli k malé kresbě, kterou jsem naskizzoval jednou o půlnoci za noční potulky s Breitnerem, totiž pohled na T´Pademoos (židovskou uličku u Nového kostela) z Rašelinového trhu. Příštího rána jsem se do ní pustil znovu perem.
Jules Bakhuizen si také už jednou prohlížel kresbu a ihned poznal to místo. "Mohl bys mi udělat víc těchto pohledů na město?" řekl C. M. - Ovšem, vždyť když jsem se někdy namořil s modelem, pak mě takové věci těší; tu je Vleersteg, de Geest, Rybí trh. - Tak mi jich udělej dvanáct. - Určitě, ale pak uděláme malý obchod a ihned se dohodneme na ceně. Za kresbu této velikosti, tužkou a perem, jsem si stanovil cenu jeden tolar, nezdá se ti to drahé? - Nikoli, odpověděl, ale když se to podaří, prosím ještě o 12 z Amsterodaju, pod podmínkou, že mě pak necháš určit cenu. Vyděláš přitom o něco víc."
Nuže, zdá se mi, že návštěva, proti níž jsem byl poněkud zaujat, neměla špatný průběh.
Poněvadž jsem se přece s Tebou, Theo, dohodl, že Ti všechno vypovím, tak jak mi to vyplyne z pera, líčím Ti tu malou scénu tak, jak se odehrála, abys tak tím lépe, ačkoli nepřítomen, mohl nahlédnout ke mně do atelieru.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, poněvadž si pak mohu s Tebou ještě vážněji pohovořit, na př. o tom, co se vztahuje k domovu.
Objednávat C. M. je pro mne jakýmsi světýlkem!
Vynasnažím se pečlivě vypracovat kresby a budu usilovat, abych do nich vložil trochu síly! V každém případě je uvidíš a věřím, milý hochu, že takové drobné obchody se dají dělat častěji.
Sběratelé kreseb po 5 francích se najdou. Při jakémsi cviku udělám každý den jednu, a hleď, kdyby se jen trochu dařily, tu máme kůrku chleba a denně zlatku pro model.
Nastává krásná doba dlouhých dnů, kdy buď zrána nebo večer vyrábím "poukázky na polévku", totiž kresby na jídlo a na model, a během dne vážně studuji podle modelu. C. M. je sběratel, kterého jsem teď sám získal, kdoví, zdali se Tobě nepodaří ulovit jiného, a snad T. je třetí, jestliže se vyléčil ze svého káravého pominutí, a pak to může jít ráz naráz. Zítra ráno jdu slídit po motivu pro kresbu pro C. M.
Dnes večer jsem byl v Pulchri, předváděli tam živé obrazy a jakési frašky Tonyho Offermana. Těch bláznivin bych se rád zřekl, nesnáším karikatury a špatný vzduch přeplněných sálů; chtěl jsem však vidět živé obrazy, zejména proto, že jeden byl podle rytiny, kterou jsem daroval Mauvovi - Nikolaas Maes: Chlév v Betlemě. Jiný byl podle Rembrandta, Izák žehná Jakubovi, s nádhernou Rebekou, jež dává pozor, zda se jí lest daří. Nikolaas Maes byl velmi dobrý, pokud jde o světlo a stíny, ba i o barvu - avšak pokud jde o výraz, nestál podle mého mínění ani za zlámaný groš. Výraz rozhodně nebyl vhodný. Jednou jsem to spatřil in natura, nikoli narození Kristovo, ale narození telátka. A ještě zvlášť dobře vím, jaký to mělo výraz. Tehdy stála při tom dívka, bylo to v noci, ve chlévě v Borinagi - hnědá selská tvářička s bílým nočním čepcem. Z útrpnosti nad ubohou krávou měla v očích slzy, když zvíře dostalo bolesti a mělo velké obtíže. Bylo to čisté, posvátné, podivuhodně krásné jako Cerriggio, jako Millet, jako Israels - ach, Theo, proč nepraštíš vším do kouta, brachu, a nestaneš se malířem. Mohl bys, chceš-li. Někdy Ti přece mívám za zlé, že v sobě tajíš zdatného krajináře. Mezi námi budiž řečeno, zdá se mi, že bys zvlášť dobře kreslil březové kmeny a brázdy na poli nebo na strništi a maloval sníh a oblohu atd. Tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Později jsem uvažoval o tom, že Ti asi musí připadat podivné, když jsi v mém posledním dopise nalezl výrok o věci o níž jsem se dosud nikdy nezmínil, a to výrok tak určitě vyslovený, totiž" Theo, zahoď ten svůj celý krám do kouta a staň se malířem. V Tobě vězí význačný krajinář."
Toto slovo mi snad uklouzlo v okamžiku jakéhosi vášnivého roznícení. To však nevadí, že je to s tím jako s ostatními věcmi, jež si nechávám mimoděk uklouznout buď z rozčilení nebo v okamžiku probuzené vášně. Tak se totiž stává, že potom řeknu věci, jež jsem dávno spolkl, jež pak někdy vybreptnu v hrubé formě. Ale ačkoli bych to v klidnější náladě vyjádřil lepšími slovy nebo si to nechal pro sebe, přece je jisté, že jsem zvlášť v klidnější náladě toho mínění.
Už je to venku, tedy je to venku. Konečně jsem to jednou vyřkl nechtě, bezděky hrubými slovy, enfin - přece víš o mých skrytých myšlenkách. A když jsem Ti psal, že bys měl být, Theo, cosi lepšího než H. G. T. a když jsem dal na srozuměnou, že si vůbec nevážím obchodníků s obrazy, pak to jsou ve skutečnosti věci, jež bych si ovšem mohl nechat pro sebe, ale teď, poněvadž mé mlčení je přerušeno a vyřkl jsem jsem to - ano, teď mluvím též tak dál. Theo, rozhodně nejsem krajinář, a budu-li dělat krajiny, pak v nich bude vždycky něco figurálního.
Přece je, zdá se mi, velmi dobré, že jsou i lidé, kteří jsou v podstatě krajináři. A něco mi našeptává, že Ty bys mohl být takový člověk, aniž to víš. Rovněž mi nedá spát něco jiného; totiž, Theo, zda jsi skutečně rozený obchodník. Kdybych musel dokazovat, co tvrdím, snad bych to popletl a dokazoval bych to nesmyslně. Ať je tomu jakkoli, někdy se nad tím zamysli; netřeba Ti říkat, rozmysli si, dříve než začneš malovat, ale snad se nebudeš na mne zlobit, říkám-li: Do dneška jsi, Theo, svobodný, abys dělal a nedělal, co Ti libo, avšak jakmile uzavřeš s panem Goupilem takovou smlouvu, že slíbíš po celý život zůstat v jejich obchodě, pak už nejsi svobodný člověk. A tak se mi zdá docela možné, že by mohl v životě přijít okamžik, kdy by člověk musel litovat, že je takto zavázán. Bezpochyby řekneš: může nastat okamžik, kdy mnohý lituje, že se stal malířem. Pykají za to ti, kdo z počátku zanedbali poctivé studium a štvou se a pospíchají, aby byli první.
Enfin, muži s příliš rychlým úspěchem mají úspěchu nakrátko, avšak kdo má tolik víry a lásky, že zrovna nalézá potěšení v tom, co ostatní pokládají za nudné, totiž ve studiu anatomie, perspektivy a proporcí, ten vytrvá a vyzrává pomalu, ale jistě.
Když jsem se v peněžní nesnázi na okamžik zapomněl a uvažoval, že budu hledět něco udělat, co by k něčemu vypadalo, tu výsledek byl politování hodný, nedovedl jsem to - a Mauve se právem na mne zlobil a říkal: "Tak to nejde, roztrhej ten brak." Z počátku to znělo krutě, později však jsem to sám roztrhal. Ale když jsem teď začal vážněji kreslit, tu T. dělal poznámky, zlobil se, přehlížel v mých kresbách dobré stránky a horempádem žádal hned prodejné věci.
Zkrátka, z toho zároveň vidíš, že mezi Mauvem a T. je rozdíl. Mauve je tím opravdovější, čím déle a víc člověk o něm přemýšlí; snese T. takovou zkoušku? Doufám, pochybuji však, že by při ní obstál jako Mauve. A jak je to s těmi, kteří jsou z gruntu opravdoví, i když mají někdy něco nepříjemného? Člověk si je oblíbí a stane se s nimi důvěrný; ti, kdo nejsou dost opravdoví, začínají ho nudit. Nemysli si, že přehlížím změnu finančních poměrů, kterou by Ti způsobila změna v Tvé kariéře.
Že jsem se o tom zmínil, k tomu mi zavdal příčinu pocit, že ačkoli vězím až po uši ve finančních nesnázích, nic není poctivějšího nad řemeslo, práci rukou v plném slova smyslu. Kdyby ses stal malířem, podivil by ses mezi jiným, že malování a co s tím souvisí je skutečně dost těžká práce; s fysického stanoviska, nepočítaje v to duševní napětí, trampoty s hlavou, vyžaduje dost vypětí sil, a to den co den. Nuže, pro dnešek už o tom nemluvím, jen řeknu ještě toto: Přijedeš-li do Holandska, rád bych si s Tebou pohovořil nejen půl hodinky, nýbrž na př. celé ráno toliko o praktických věcech, jimiž jsem se přiučil ať už z vlastní zkušenosti nebo od Mauva nebo od jiných, docela tak, jako bych Ti je musel vysvětlovat, aby ses jim naučil. Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, jestliže se budeš toho rána dost nudit. Jen doufám, že během toho nebudeš myslet na "prodej" obrazů, nýbrž na to "jak to udělat." Konečně, uvidíme.
Velmi bych uvítal, kdybys mi mohl koncem tohoto měsíce poslat nějaké peníze. Také doufám, že asi v té době budu mít hotových 12 kreseb pro C. M. Zaplatí-li mi je ihned, vyneslo by mi to 50 zlatých, a přijde-li teď ještě něco k tomu od Tebe, mohl bych se odvážit koupit několik košil a kalhoty, jež velmi, velmi potřebuji, protože košile atd., jež mám, vesměs začínají být ve velmi žalostném stavu, a mám jich jen velmi málo.
Od té doby, co jsem Ti naposled psal, jsem neustále pracoval podle týchž modelů, a jsem rád, že jsem je našel.
Kreslím hlavy; také musím kreslit ruce a nohy, všechno však nejde najednou; je to velmi důležité. Jakmile nastane léto a odpadnou zimní potíže, musím nezbytně tak jako tak dělat nějaké studie aktů. Naprosto ne akademické posice, jednou bych si však přál mít takový nahý model pro kopáče anebo švadlenu, zpředu, zezadu a se strany, abych se naučil skrz oděv vidět a cítit tvary
Avšak nehledám Riberu a zvlášť ne Salvatora Rosu, v těchto se nemohu zhlédnout. Ba ani Decamps mě nenadchne, před jejich obrazy se necítím ve své kůži, nemohu se do nich vmyslet bez pocitu, že něco postrádám a ztrácím. Potom ještě raději Goyu anebo Gavarniho, ačkoli oba říkají "nada", jako by to byl jejich nejvyšší projev. Zdá se mi, že "nada" nevyjadřuje totéž tak přesně, jako výrok Šalomounův" Vanité des vanités, tout est vanité" (marnost nad marnost a všechno je marnost). To mě však neuspokojuje bez pocitu stísněnosti. Enfin, ostatně je příliš pozdě na filosofování vzhledem k tomu, že musím ráno o půl šesté vstát, poněvadž mi truhlář musí udělat nějakou maličkost, dříve než půjde do práce.
Tedy příjemný klid a věř mi, že zmiňuji-li se o Tvém malování, myslím to velmi vážně.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět jsem udělal pro C. M. dvě malé kresby, kousek cesty do Scheveningen a pískaře v dunách.
Teď když jsem T. vrátil peníze, obávám se, že nebudu mít dost pro domácího, až přijde koncem března. Proto bych si tuze přál, abys to, co můžeš poslat, poslal ke konci března.
V neděli jsem byl, Theo, zas jednou u de Bocka; nevím proč, avšak po každé, kdykoli k němu přicházím, cítím opět totéž; ten hoch je příliš slabý, ničeho nedosáhne - ledaže by se změnil, ledaže by - ledaže by - myslím, že je trochu vyčerpán, trochu přesycen, že je v něm cosi nesprávného, to mě skličuje, u něho doma je v atmosféře cosi souchotinářského.
Všechno to ovšem neuvidíš na první pohled, a snad málo jeho známých smýšlí o něm tak jaké já.
Enfin. Někdy však udělá hezké věci nikoli bez vznětu a aspoň ne bez půvabu, avšak stačí to?
Je toliko žádoucno, aby dnešní malba byla téměř polním tažením, válečnou výpravou, zápasem nebo vojnou.
(24. března.) V pátek ráno.
Theo!
Poslední dobou jsem se činil s prací a od rána do večera jsem napřažen. Za prvé, kresby pro C. M. jsou hotovy a teď už je má, doufal jsem však, že mi ctěný pán pošle ihned peníze, a teď zrovna neposílá; obávám se, že na to zapomněl, a kdy mi je tedy pošle?
Téměř denně jsem bez ustání kreslil ty malé pohledy na město, a teď z toho nemám nic. Přál bych si, aby T. a ostatní, kteří předstírají, že jsou mi nakloněni anebo že mi chtějí pomoci, jednou se mne též optali na věci, jež mohu dělat, místo aby žádali nemožnosti. Jsem pak tím znechucen, místo abych byl povzbuzen.
Enfin, que soit. Myslel jsem si však, že mi C. M. ihned zaplatí. Kresby určitě nebyly horší než exemplář, podle něhož si je vážený pán objednal, a měl jsem s nimi dost práce, práce za víc než 30 zlatých; kdyby lidé aspoň pochopili, že nic je nic a že dny bez centu v kapse jsou svrchovaně krušné a obtížné, pak by mne, myslím, neodírali o trochu peněz jež od nich přijímám a jež mě v této svízelné době udržují nad vodou, nebo mi nechtěli obměkčit srdce, vyčítajíce mi přitom, že od Tebe něco dostávám.
Pracují-li s napětím, nezasluhuji si potom chléb? Nebo si nezasluhuji prostředky, abych mohl pracovat?
Chtěl bych jen, milý hochu, abys ke mně brzy přijel a uviděl, zdali tě klamu či nikoli.
Blommers se mnou hovořil, abych v Pulchri uspořádal umělecký večer se svou sbírkou dřevorytů podle Herkomera, Franka Halla, Daumiera a j. Velmi rád bych to udělal, stačím nanejvýš na dva večery.
Enfin, ještě se to daří a cítím, že se v práci dostávám kupředu.
Ještě musím rok kreslit, ještě aspoň několik měsíců, až má ruka a pohled nabudou skutečné jistoty, a potom nevidím, že by mi pro příště vůbec stála v cestě nějaká překážka, že bych se nemohl stát pro obchod velmi produktivní. Je jenom v pořádku, že vyžaduji čas několika měsíců. Rychleji to nejde, nebo bych odváděl špatnou práci, a to není třeba, neboť při troše čekání dodám dobrou práci. Byl bych rád, aby ses stal malířem. Můžeš, chceš-li, a nic bys přitom neztratil; naopak, zdá se mi, stal by ses čímsi lepším, než když zůstáváš obchodníkem s obrazy, i kdybys byl nejlepším ze všech obchodníků s obrazy. Abys projevil navenek, co v Tobě vězí, musel by ses ovšem do toho vrhnout s veškerou silou.
V poslední době jsem Ti neposlal žádné kresby, raději teď čekám, až přijedeš, je to lepší. Zabývám se figurami a také pracuji na několika krajinách, t.j. na kresbě zahradnictví zde na Schenkwegu.
Rád bych věděl, od kdy smí někdo umělce nutit nebo se smí pokoušet ho nutit, aby změnil buď své procédé (postup),nebo své pojetí. Pokusy o něco takového považuji za nevhodné, zvlášť když je to někdo jako T., jenž si osobuje nárok na "formu".
Theo, může-li mi něco poslat, udělej to, a každý den, o který to můžeš dříve poslat, je pro mne o den nespokojenosti méně.
Enfin, to znamená pracovat přesto - adieu, piš brzy.
Zcela Tvůj Vincent.
Řekni, Theo, nechceš uvažovat o myšlence, zdali v Tobě nevězí význačný krajinář? Oba se musíme prostě stát malíři, zkrátka a dobře, tím se už uživíme. Pro figury musí být člověk víc tažný vůl nebo mezek, více muž námahy.
O tom, holečku, budeš muset dlouho uvažovat. Peněžní starosti jsou velké, opakuji Ti však, že bys je jako krajinář snáze překonal než já, ačkoli i já se z nich jednou dostanu. Ale Ty mě ještě doženeš, jestliže hned odrazíš od břehu; figurální malba je složitější a jde pomaleji, Pochopíš, že mluvím naprosto vážně.
Zde máš seznam holandských obrazů, určených pro Salon.
Israels: Stařec (kdyby to nebyl rybář, byl by to Thom. Carlyle, autor Francouzské revoluce a Olivera Cromwella, neboť má Carlylovu svéráznou hlavu). Stařec sedí v koutě u ohniště, na němž v šeru ještě teď doutná chatrč s malým okénkem s bílými záclonami. Jeho pes, jenž s ním zestárl, sedí vedle něho, oba starci se na sebe dívají, hledí si navzájem do očí, pes a stařec. A mezitím si muž vytahuje z kapsy u kalhot tabatěrku a v přítmí si nacpává dýmku. Nic jiného, šero, klid, samota obou starců, muže a psa, vzájemná znalost těchto obou, meditace tohoto starce - o čem přemýšlí? To nevím, nemohu to říci - musí to však být hluboké a dlouhé přemýšlení, něco - nevím co- z dávné minulosti tu svítá; to asi dodává tváři její výraz, výraz nyvý, spokojený, oddaný, něco, co připomíná slavný Longfellowův verš, jenž končí: But the thoughts of youth are long, long thoughts (Než mládí se dlouho, dlouho obírá myšlenkou).
Tento Israelsův obraz bych pokládal za protějšek Milletova obrazu "Smrt a drvoštěp". Neznám žádný jiný obraz, jenž by obstál vedle obrazu "Smrt a drvoštěp" a na nějž by se mohl člověk dívat zároveň s tímto, nežli tohoto Israelse; naproti tomu neznám žádný obraz, jenž by se snesl vedle tohoto Israelse nežli Miletův "Smrt a drvoštěp", žádný jiný obraz, jejž by mohl člověk současně vidět. A tak pociťuji neodolatelnou snahu spojovat si v představě tento Israelsův obraz s obrazem Milletovým a navzájem si je doplňovat.
Zdá se mi, že tomu Israelsovi chybí, aby Milletův "Smrt a drvoštěp" visel docela blízko, totiž tento obraz na jednom, onen na jiném konci dlouhého úzkého sálu, ani jediný jiný obraz v této galerii než pouze tyto dva a docela samy. Tento Israels je dočista vynikající a vedle něho nemohl bych vlastně vidět něco jiného, tak mě uchvacuje. A pak tu byl ještě jiný Israels, malý obraz, myslím, s pěti nebo šesti postavičkami, dělnická rodina sedící u stolu.
Je tu také jeden Mauve, velký obraz s pinkou, jež je vlečena na duny; je to mistrovské dílo.
Nikdy jsem neslyšel dobré kázání o resignaci, ba ani jsem si nedovedl dobré představit, vyjma obraz Mauvův a dílo Milletovo. To je resignace, rozumíš, pravý druh, nikoli takový, jako líčí pastoři. Tito koně, tyto ubohé zedřené herky, černé, bílé, hnědé, jak tu stojí trpělivě - oddaně, připraveny s klidnou resignací. Za chvilku musí vléci loď ještě zbytek cesty, práce je už skoro skončena, teď ještě chvíli klidně postávají, ztěžka oddychují, potí se, ale nereptají, neprotestují, nenaříkají si nikomu a na nic, přestože jsou už dlouho venku, od let. Odevzdaně si uvědomují, že jim ještě zbývá trochu života a práce, zítra však musí k pohodnému, que soit, jsou na to připraveny.
V tomto obraze spatřuji úžasně vysokou praktickou mlčenlivou filosofii,zdá se, že říká: "Umět trpět bez nářku je jediná praktická věc, toť velká věda, ta lekce, jíž je třeba se naučit, toť vyřešení problému tohoto života." Zdá se mi, že tento Mauvův obraz je jeden z mála, před nimiž by Millet dlouho postál a pobrukoval si: Tento malíř vložil do toho srdce."
Byly tu ještě jiné obrazy, musím však říci, že jsem se po nich téměř nedíval, neboť tyto dva mi stačily.
