Čimčarara čim /úvaha

Je nekonečno podob,
jak být člověkem.
Ale jen jeden způsob
paradigma štěstí,
nikdy nelhat sám sobě,
zůstat otevřený,
se špetkou humoru.

Mají myšlenky křídla?

Bezpochyby ano,

k pochopení prostoru.
Ale vize jednoho
nepropůjčí křídla jinému,
cožpak tučňák může být orlem?

Jsme každý sám

ve svém údělu,
hledáme-li však cestu,
pak s láskou a trpělivostí,
ne nedůtklivostí,
ta je bránou do země hořkosti,
smutku.

Mají myšlenky křídla? 

Bezpochyby ano,
z otevřeného okna slyším:

čim čimčarara čim

_

Douška. 

Tento text není básní, je úvahou. Už jsem ji tu před několika lety vkládala, před pár dny ji našla a trochu přepracovala. Domnívám se, myšlenkově je stále platná, a tak jsem si dovolila text opětovně vložit. Mnohdy si někteří, sebe nevyjímajíc, myslíme, jak moc jsme otevření. Ale není to pokaždé pravda. Žijeme často v zajetí vlastních zakonzervovaných myšlenek, jež sice pokládáme za správné, ale aniž bychom je neustále konfrontovali s životem a zkušenostmi, přinášejícími další pohledy, o cosi přicházíme. O hlubší skutečnost a souvislosti. O hloubku sdíleného prožitku.

Obrázek není můj, ale v místě, kde nyní pobývám, žije spousta malinkatých vrabčáků, doslova tvoří oživené cvrlikající keře - viděla jsem na vlastní oči několik stromků a živých plotů osazených desítkami těchto drobných ptáků :-)

Děkuji za případné přečtení.

Hel.