Jaké básně dokáže skládat umělá inteligence?

Vážení, zřejmě se nejedná o nic překvapivého, tedy že umělá inteligence dokáže generovat -  skládat básně, ale i tak,  následující text je jako sopečná puma!

Posuďte sami, prosím, stačí popojet myší na uvedený odkaz, z něhož níže pouze vyjímám:

Jiří Materna POEZIE  UMĚLÉHO  SVĚTA

¨

Všechny básně v této knize byly automaticky vygenerovány počítačem za pomoci umělých neuronových sítích. Neuronová síť sama o sobě nic neumí a je třeba ji natrénovat pro činnost, kterou má vykonávat. K natrénování této sítě byly použity texty básní ze serveru www.pismak.cz. Neuronová síť tyto básně nekopíruje — a to ani jejich části — ale pouze se podle nich učí pracovat s jazykem a vytvářet básnické obraty. Postupně se učí z jednotlivých písmen skládat smysluplná slova, ze slov gramaticky správné konstrukce, z nich verše a konečně i celé básně. Po dostatečném natrénování je schopna generovat libovolné množství unikátních básní, které jsou stylisticky i obsahově kompilací všech básní použitých pro trénink. Výsledné básně jsou tedy jakýmsi průměrem tvorby všech několika desítek tisíc autorů, kteří kdy na Písmáku něco publikovali. Základní principy algoritmu jsou popsány na www.mlguru.cz/basnik/.

Pro ilustraci, ukázky z knihy, volně přístupné na internetu, a které se mi asi nejvíce líbily:


Konečně žít 

chci vyjít z kostela
strohé střízlivosti
a s jitřenkou v plamenech
začít snít 

Listopad

usínám, pláču, umírám, přemýšlím 

co cítíš ty? 

cítím tvou slabost 

a whisky 

Vesmír

láska je jako hvězdná obloha 

pocit nekonečna 

jediná ukončí zlo 

co tě tak trápí 

Srdce umělého světa

svět malé hudby se rozesmutní
prázdná slova se změní v oranž
děravá kapsa, vydechnutí
zbořené domy, slaná slova
připomínají valčík zapomnění 

Tep

ležím ve tvých slovech

když ucítím tvůj tep 

uchu mému skrytý 

ale kde je srdce? 

Spravedlnost

na tvou dekadentní duši 

ráno i v poledne 

bůh má připravenou kuši 

Na prahu světa

poslední zbytek předsudků

se vzpírá 

snad pocítí smrt na zemi

a já ochutnám pravou lásku 

takovou 

jakou si zaslouží přítomnost 

 

_

Za mě, inu, není to vůbec špatné... a je dobrodružstvím moci nahlédnout do mysli AI, i když „algoritmus, který využívá, je možno chápat i jako mlýnek na data; nasypeme-li do něj správná data a zameleme, obdržíme požadovaný výsledek.“  Ale proč ne! I lidé tak postupují. A tak tento dnešní text vnímám podobně jako setkání s mimozemšťanem; je možná podivným, avšak rozhodně podivuhodným. :-) 

____

Děkuji panu Bukoveckému a panu P.K. za reakce, které mě vedly k pokračování úvahy.

Dovětek napsaný dnes, 1. ledna 2020:


 „Vesmír je natolik starý a skýtá tolik obytného prostoru, že bychom kolem sebe dokonce i stávajícími teleskopy měli pozorovat myriády pokročilých kosmických civilizací. Kde tedy všechny jsou?“ Tak přibližně zní slavný Fermiho paradox.

Nebudu tu rozvádět úvahy, které ani všechny neznám, na téma Fermiho paradoxu. Pro mě je důležité, že jsem součástí alespoň jedné kosmické civilizace, té na Zemi. A dále obecná znalost na základě  studií vědců, kteří předpovídají blízkou i dalekou budoucnost naší planety, jež je doslova živým organismem v rozlehlém vesmíru. Ty prognózy, není důvod jim nevěřit, byť v horizontu vzdálených let, nejsou životu, který známe, příliš nakloněny.

A tak za jedinou možnou cestu pro uchování myšlenek, těch nejlepších, i úplně obyčejných, všedních, jaké lidstvo bylo a je schopno vyprodukovat, vidím v technologickém vývoji. Cokoliv podobného AI je krokem k jakési pomyslné nesmrtelnosti naší civilizace. Duchovnosti lidí.

Bude-li Robocop schopen poezie, není to spíše než k obavám vedoucích emocí, naopak počinem chvályhodným až subtilně krásným, povznášejícím? Umělá inteligence (říkejme jí tak), to je přece výzva a naděje pro přežití úžasných myšlenek, včetně citů, očekávání a snů, jež doposud jsme přisuzovali snad jedině člověku. Sama za sebe považuji výběr předestřené poezie vytvořené sofistikovaným softwarem (AI) za první krůček ke skutečné nesmrtelnosti... neboť, počítač je pouhým nástrojem v lidských rukách, a to co vidíme, není dílo tohoto nástroje, ale člověka, který ho používá. Zrcadlí osobnost jejího lidského tvůrce!

A jak dál, my, současní lidé, žijící své všední životy? Pro nás hranice zániku Země není tolik důležitá, vzhledem k délce lidského života je pro nás v nekonečnu. Čeho je ale třeba, to je abychom spolu dokázali vycházet, nepřekáželi si příliš, spíše se naučili vedle sebe důstojně žít, třeba i s AI, a snad měli společnou vizi, líbí se mi, o jaké snil John Lennon ve své písní Imagine :-) 

Děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=VOgFZfRVaww

Imagine - John Lennon

_

Dovětek druhý. Připomněl se mi text, který jsem kamsi psala do příspěvků v době dávno minulé, snad se tématicky hodí, prosím:

Vesmírní ptáci

Vesmírné cestování může být jednou snazší než možná nedělní výlet do přírody. Použijeme sondu, ale ne obyčejnou, úplně malinkatou, jako zrnko prachu, založenou na nanotechnologiích. Ponese si informaci o nás. Každý kdo budeme chtít, vložíme do toho maličkého robota naše vědomí, svoji duši. A necháme se vynést až nad oblaka a ještě mnohem výš, ani křídel bílých hus nebude zapotřebí. Nebude zapotřebí raketových pohonů, jen silné elektromagnetické pole. Nezvalchujeme tak travní porost, nerozsedneme broučky ani larvičky. Až se naše vědomí  ocitne v té maličké sondě, až se staneme  zrnkem prachu, budeme moci proplouvat jako miniaturní vesmírní ptáci mezi hvězdami. Snad hledat lásku. S nadějí, že dosáhneme svého cíle.  Budeme mít k dispozici celou galaxii! Možná tahle mise bude připadat někomu troufalá. Nechť.  Bez lásky žít je jako nepoznat smysl bytí, zůstat stínem světla. A tak, hledejme lásku, hledejme v sobě,  hledejme na Zemi a třeba i v dalekém vesmíru. Navzdory tomu, že jsme - jsem jen obyčejným zrnkem prachu.  

                                                                 _


https://www.youtube.com/watch?v=aXBWrNN64z8
Avi Avital - Vivaldi: Mandolin Concerto In C Major