Vincent van Gogh, Dopisy (188)

   Milý Theo!

   V předešlém dopise jsem Ti ještě nemohl podrobně vyložit své plány, zatím co to nyní po mnohé stránce mohu udělat.

   Především Ti říkám, že jsem nyní nabyl jistoty o svých různých domněnkách, které se týkaly vyjednávání, které v poslední době vedla žena o své budoucnosti - tyto věci jsem ostatně už tušil, dříve než jsem se rozhodl rozejít se s ní. Právě, že jsem to bezpečně věděl, tehdy zrovna jako nyní, poněvadž dopodrobna vím, jaké jsou její plány, musel jsem se rozhodnout k rozchodu s ní.

   Ježto jsem se tedy rozhodl, chci rychle a energicky uskutečnit svůj cestovní plán.

   Především nejdůležitějším opatřením bylo vypovězení nájmu - to se už stalo. Druhým opatřením bylo, že si uložím své věci, které by byly pro mne jenom přítěží a způsobovaly by mí výlohy, dokud ještě určitě nevím, kde se delší dobu zdržím.

   Dohodl jsem se se svým domácím, že zůstanou zde v domě ve skladišti.

   Zeptáš se asi, mám-li tedy v úmyslu vrátit se do Haagu. Nikoli. - Ale budu nucen asi za půl roku nebo za rok navázat opět spojení s několika zdejšími malíři, totiž tehdy, až bych byl o kus dál a až bych měl značný počet studií ze skutečného venkova.

   A potom si pravděpodobně pronajmu od svého starého domácího na nějaký čas vhodný pokoj jako atelier, nebo ještě lépe přístavek, to však v jeho vlastním domě ve Vooburgu, nikoli v Haagu, neboť to mi bude pak užitečnější. Jsem tedy zbaven zbytečné přítěže, ale zároveň vím, na co se mohu spolehnout, až by nastalo období (určitě to tak hned nebude, to se ví, že ne, ale přece snad do roka), kdy by se mohlo pomýšlet na dočasný návrat. Proč? Poněvadž bych se snad do té doby mohl na př. stát členem Teekenmaatschappij, abych jmenoval jen jedno z přání, po nichž snad zatoužím a kterého bych snad mohl i dosáhnout.

   Dojista mi dáš za pravdu, že Haag je velmi rázovité město. Je to vlastně středisko uměleckého života v Holandsku a zároveň okolí je rozmanité a velmi pěkné, takže člověk tam může vždycky pracovat. - Snad se tedy ještě jednou naskytnou důvody pro kratší nebo delší pobyt zde - určitě ne hned, ale asi do roka. A kvůli opatření svých věcí udržuji spojení s někým, kdo mě zná a kdo mi může v každém případě opatřit byt, jak bych si přál.

   Tak, nyní jsem tedy svobodný muž bez přítěže - nyní mohu odejet, kdy chci. A s Tvými 150 fr mohu nyní víc pořídit nežli tehdy, kdy z nich tolik zbývalo. A poněvadž jsem se teď zbavil několika tísnivých starostí, mám také opět naději.

   Tak se nemálo zjednoduší cestovní výlohy.

   Jedinou "drawback" (*nevýhodou), stinnou stránkou, nebo jak to chceš nazývat, je, že jsem sám rozhodně doufal, že v Drenthe by se žena napravila a že si proto nyní dělám těžké myšlenky. K tomu jednání zavdalo mi sice příčinu její vlastní chování, kdybych si však mohl opatřit prostředky, přece bych ji - jako poslední pokus - vzal s sebou do Drenthe. Nu, musel jsem se rozhodnout, neboť každý týden, o který bych to odkládal, dostával bych se tu do těžších nesnází, aniž bych s ní došel dál.

   Beru-li si s sebou své věci, stojí mě půl vozu do Drenthe podle přesnějšího výpočtu firmy Gend & Loos určitě ještě víc nežli 25 fr, neboť i když toho nemám mnoho, přece se k tomu ještě připočítává vystěhování a nastěhování.

   Nu, a pak bych potřeboval ještě několik beden k zabalení, které bych musel koupit, a to také zase něco stojí. Bylo by pohodlnější, kdybych měl své věci, ale to se zdraží zvlášť potom, když se tam na venkově musím snad ještě někdy stěhovat s místa na místo.
   Především bych se rád ještě jednou podíval do Katwyku, abych udělal ještě několik studií moře a poněvadž je to v každém případě dosažitelné, i kdybych musel s cestou do Drenthe kvůli penězům ještě delší čas počkat.
   Ach, Theo, zajisté budeš moci pochopit, co nyní pociťuji - : hlubokou melancholii kvůli ženě a dětem, ale jinak to nešlo, zároveň jsou však veškeré mé myšlenky upřeny k práci, a velmi mě povzbuzuje, že nyní mohu dělat věci, které jsem dříve nemohl.
   Milý bratře - kdybys mohl cítit, co se ve mně děje a jak jsem na ní takřka částí své bytosti ulpěl, jak jsem na všechno zapomněl a jak jsem se soustředil jen na to, pomoci jí uniknout minulosti, kdybys mohl cítit tu zvláštní lítost vůči životu - pocit, který mě však nedělá k životu lhostejným, naopak, raději chci pro něco trpět bolest nežli zapomenout a zlhostejnět; kdybys mohl cítit, s jakou radostí bych se oddával bolesti a ne ilusi - možná, bratře, že by mé nitro leželo před Tebou zcela jiné, než si nyní dovedeš představit, a od života hodně odloučené. O ženě už nebudu určitě mnoho mluvit, ale ještě budu na ni hodně myslet. Co se týče pomoci, šlo jí od začátku o všechno nebo o nic. Dávat jí peníze, aby se mohla spíš postavit na vlastní nohy, to bych nemohl. Kdybych chtěl něco udělat, z čeho by měla něco mít, musil bych ji vzít k sobě. Po mém zdání bylo by správné oženit se s ní a vzít ji s sebou do Drenthe - ale dodávám, že to nedovoluje ani ona, ani poměry; není milá, není hodná, avšak ani já sám nejsem, a přece jsme na sobě navzájem vážně lpěli. Potřebuji pracovat, a také se nemohu dočkat, až mi brzy napíšeš. Sbohem, se stiskem ruky
                                                             zcela Tvůj Vincent.

   Připojuji několik, řádek - ptáš se, co potřebuji, přemýšlel jsem tedy o tom, avšak nemohu říci, co vlastně pokládám za nutné, neboť toho by naprosto nebylo málo; proto uvidíme, co je dosažitelné, a s tím to uděláme. Dosažitelné zůstane pravděpodobně za tím, čeho je třeba, ale v životě už něco znamená, může-li člověk také jenom zčásti uskutečnit své plány. A říkám, že to prosadím s tím, co mi můžeš na to dát. Živobytí je tam levnější a ve srovnání se zdejším budu moci šetřit, a po roce bych to už mohl pomocí těch úspor dotáhnout o kus dál.
   Až tam budu, mohu si ostatně dávat i barvy atd. posílat poštou; tedy, mohu-li - ano, to se samo sebou rozumí - vezmu si s sebou zásobu, nemohu-li však, cestu kvůli tomu neodložím.
   Uplynulý rok se přece, doufám, osvědčil jako vydatný, vždyť jsem nezanedbal práci, nýbrž naopak jsem utvrdil některé slabé body. Ještě víc je jich ovšem třeba upevnit; ale na ty tedy nyní přijde řada.
   Jak jsem Ti psal v jednom předešlém dopise, žena prostě nedodržela určité sliby, věc byla tedy dost vážná - podnikla totiž něco, aby byla přijata jako ženština do bordelu; matka vyšťourala tuto příležitost a chtěla jí k tomu navést. Žena toho sama ihned znovu litovala a nechala toho; přesto však je to od ní velmi, velmi zpozdilé - a že je schopna něco takového udělat právě v takové chvíli! - ale taková ona je - aspoň dodnes - a do nynějška nemá ještě dost síly odporovat nějaké věci zásadním ne. Nutí mě zkrátka k opatření, které jsem dosud po každé odkládal. Příležitostně jsem však na ní pozoroval něco, jako by to byla krise - doufám: až potud a ne dál. A tak se sama dívá na tento rozchod jako na možný obrat k dobrému. A protože je na matce příliš závislá, obě musí spolu vycházet buď po dobrém nebo po zlém.
   Tak se ovšem stane, že bude bydlet společně s matkou a že budou chodit střídavě do práce a pokusí se čestně obstát. To je jejich úmysl, také už mají za sebou několik pracovních dní; inseroval jsem, nyní denně hledají a samy mají z toho radost.
   I nadále to budu dělat a dokud je třeba, budu dávat inseráty do novin, zkrátka, všechno udělám, čím jí mohu prospět a pomoci. A budu-li moci, až odejdu, zaplatím na několik týdnů nájem z pokoje a trochu jídla, aby měly ještě trochu víc času chopit se dobře tohoto plánu a uskutečnit ho. Ještě jsem jim však neslíbil, že bych jim chtěl něco posílat, poněvadž ještě sám nevím, bude-li to možné. Zařídím to zcela podle okolností.
   Potom jsem jí rozhodně radil k rozumnému sňatku třeba s vdovcem, a také jsem jí řekl, že by k někomu takovému musela být lepší nežli ke mně. - Zase mi brzy napíšeš, že ano?