Vincent van Gogh, Dopisy (183)

   19. srpna 83.

   Milý Theo!

   Zároveň s tímto listem píši otci dopis, v němž jsou různé věci o nichž teď nechci dvakrát psát. Buď tak dobrý a přečti si otcův dopis. V tomto dopise Tobě bych chtěl ještě jednou říci, že se mi čím dál víc zdá, že nejpraktičtější a nejpřímější postup, aby práce pokračovala, je v tom, že nebudeme vždycky hledat v dálce a že si stanovíme skromnější požadavky. Myslím-li na Londýn, je to povzbuzující myšlenka, to mi věř - je jenom otázka, dá-li se to nyní uskutečnit. Je přítomná chvíle nejpříznivější? Není vlastně lepší, řekneme-li si rovnou: "Ještě si nesmíš myslet o své práci, že je skutečně zralá, neboť těm, kdo ji vidí, nezdá se ještě zdaleka srozumitelné, co chceš a co máš v úmyslu, poněvadž se toho skutečně více méně děsí; proto jenom pokračuj v práci podle přírody věrně a vážně. Ještě jednou se o to pokus venku ve vřesovišti nebo v dunách a na čas nedbej toho, jestliže ti, kdo to nyní vidí, v tom ještě mnoho nenalézají. Neukazuj to tedy, naprosto nespoléhej na pochvalu v Londýně - musí to být ještě lepší." Sám si říkám to a ono, a uvažuji-li ještě v souvislosti s tím, co jsem Ti psal o ženě, snad uznáš, že je důvod k pochybnosti, mohu-li či nemám se odvážit hned teď na cestu do Londýna.

   Ještě se nemohu rozhodnout.

   Prostá myšlenka, která se mi zdá dobrá právě pro svou jednoduchost, je, abych bydlel levněji a dále nic nepodnikal - kdekoli na venkově, kde je typická krajina.

   Snažně se toužím dozvědět, zdali se vy, otec a Ty, můžete poněkud vmyslet do mého pocitu, pokud jde o to, abych zůstal pohromadě se ženou.

   Přál jsem si, kéž by to bylo možné, abychom ženě prostě upřímně odpustili a zapomenuli, slíbí-li, že se polepší, místo abychom ji vyhodili na ulici. Je lepší udržet ji, než aby zahynula.

   Dnes ráno mi řekla toto: "Už mi ani nenapadne pomyslet na věci, které jsem dříve dělala a také s matkou jsem o tom jinak nemluvila; jenom vím, že když budu muset odejít, prostě dost nevydělám, především proto, že musím živit děti, a kdybych šla na ulici, bylo by to jen proto - že musím, nikoli že chci." Myslím, jednou jsem Ti psal, co se událo mezi námi, když byla v nemocnici a kdy jsem ještě nebyl rozhodnut vzít ji k sobě. Tehdy nežádala zhola nic, což bylo u ní velmi nezvyklé.

   Nedovedu přesně říci, jak se vyjádřila, ale měla něco jako jehňátko, které jako by říkalo: musím-li být zabita, nu, nebudu se tomu bránit.

   Zkrátka, měla cosi jímavého, že jsem nemohl jinak než ji zplna odpustit; ano, že mnohem spíš sám jsem cítil cosi jako vinu, než abych jí mohl nějakou vinu dávat. O tom jsem však pomlčel a připustil jsem, aby jen slibovala různé věci, jako že bude pořádnější a přičinlivější, že bude lépe pózovat, že nebude docházet k matce atd. 

   A nyní jsem také zplna odpustil a na všechno zapomněl, bez postranních úmyslů, a nyní pohlížím na její chování zrovna tak, jak jsem to dělal dříve.

   Cítím jenom upřímný soucit, který je tak silný, že všechno ostatní před ním ustupuje a že nyní rovněž nemohu jednat jinak, nežli jako vloni v nemocnici a že říkám teď jako tehdy, dokud mám kus chleba a byt, máš u mne domov. Tehdy to nebyla vášeň, rovněž nyní to není vášeň - není to nic jiného, nežli že jeden chápe potřeby druhého jako přirozené skutečnosti.

   Že však vím, jak často jí loňského roku její rodina popletla hlavu, a poněvadž se obávám, aby opět neklesla, přál jsem si, abych s ní mohl bydlet někde na dědince, kde by neviděla nic z města a kde by měla přírodu pořád na očích, aniž by ji musela hledat. Ostatně od začátku jsem věděl, že by její tělo potřebovalo léta, aby se všechno zase upravilo - je tedy ještě naděje.

   Nu, malý klučina na mně nevýslovně visí - nyní, kdy začíná lézt a stát, sedí pořád u mne, kamkoli se v době hnu.

   Hle, Theo, kdybychom jednali podle toho, co určitě a jasně cítíme, pak bychom se, myslím, mohli též někdy mýlit a několikrát bychom narazili; avšak myslím, že zůstaneme ušetřeni neštěstí a zoufalství, budeme-li se ptát sami sebe, co je naší povinností - a když pak uděláme co možná dobře, co se musí udělat.

   Tak je tomu i s prací; nepochybuji, že není bezvadná, ale právě tak málo pochybuji o tom, že úplně nezbloudím a že přece ještě něčeho dobrého dosáhnu, třeba po dlouhém hledání. Jsem naprosto přesvědčen, že je nebezpečné hledat další postup v něčem jiném, nežli jedině a jenom v práci.

  Přál jsem si, kéž bych měl v přítomné době nějakého přítele, jako Mauva, nebo abych Ti jmenoval jiného, Herkomera - zatím co na tom, myslím, v podstatě nezáleží a oni sami by to asi též nepovažovali za podstatné.

   Při poctivé soustavné práci, ať to nyní trvá déle či kratčeji, ať to má větší či menší úspěch, musím nalézt dříve či později mezi malíři přítele, jako by to mohli být pro mne na př. M. nebo Hl, a to navždycky. A dojde k tomu snad dříve, jestliže prostě klidně pracuji, nežli kdybych se o to u někoho ucházel nebo někoho navštěvoval, s čímž bych měl beztoho malý úspěch pro rozličné zvláštnosti, které mám; pociťuješ to ostatně víc nežlí já sám, neboť sám něco z toho pozoruji, nikoli však, že je to tak kromobyčejně zlé, a proto jsem se někdy divil tomu, jak mi bylo vždycky zatěžko probudit u lidí i jen trochu důvěry.

   Dejme tomu, že by moje chyby byly právě tak špatné a právě tak nepochybné jako ženiny, tu bych si přál, aby pro mne mnohý udělal to, co dělám pro ženu já a co jsem často udělal; tedy, prominul by mi nikoli zpola, nýbrž úplně, tak jako by se nic nebylo přihodilo, tak jako by nebylo se čeho už obávat.

   Jestliže jsi snad řekl něco C.M. v tom smyslu, že jsem snad opustil ženu, pak to, prosím, okamžitě odvolej - nemohu udělat nic, co by se mi nyní jevilo jako kruté a nemilosrdné. Nevím, budu-li později s ženou šťasten, a mohlo by se ovšem stát, že bych nebyl - určitě v tom budou vždycky nějaké obtíže - nicméně štěstí není to, zač jsme odpovědni, dojista jsme však odpovědni za to, do jaké míry jednáme podle svého svědomí.

   Sbohem chlapče, a chceš-li, napiš mi ještě pár slov, jsi-li v Nuenen.

                                                  Zcela Tvůj Vincent.