Vincen van Gogh, Dopisy (192)

   Milý Theo!

   Právě přišel Tvůj dopis. Teď vím, že můžeme pravidelně korespondovat.

   Před několika dny jsem Ti napsal znovu několik řádek, abych Ti trochu vylíčil zdejší kraj. Je tu krásně všude, ať jdeš kamkoli. Vřesoviště je ještě rozsáhlejší než v Brabantu u Zundertu nebo alespoň kolem Ettenu, v poledne a zejména na slunci trochu jednotvárné; ale rád bych vystihl právě tenhle dojem, který už jsem se několikrát marně pokoušel namalovat. Ani moře není stále malebné, ale člověk je musí pozorovat i v takových chvílích a v takových tvářnostech, nemá-li si o jeho charakteru učinit falešnou představu.

   Nu, v takovém rozpáleném poledni není vřesoviště ani zdaleka půvabné, dráždí, nudí a unavuje jako poušť, je stejně nehostinné a jaksi nepřátelské. Namalovat je v takovém plném světle a zachytit odstup plánů do nekonečna, z toho člověk dostává závrať.

  Nesmíš se však domnívat, že tuto krajinu je nutno chápat citově, právě naopak. Tenhle dráždivý a nudný kraj může vypadat vznešeně jako na obraze Dupréově ve chvílích, kdy se ve večerním šeru v něm pohybuje drobná postavička nebo když ta obrovská, sluncem vyprahlá zemská kůra se v podvečer temně odráží od něžně fialového nebe a když v nedozírnu tenká temně modrá linka horizontu odděluje nebe od země. A s lidmi je tomu právě tak. Ani sedláci a jejich ženy nejsou vždycky zajímaví, má-li však člověk trpělivost, spatří jasně všechno, co je na nich milletovského.

   Včera jsem objevil jeden z nejzvláštnějších hřbitovů, jež jsem kdy viděl. Představ si kus vřesoviště, lemovaného živým plotem tak hustě rostlých smrčků, že by si člověk myslel, že je to prostě smrčina.

   A přece je tam vchod - krátká alej, kterou se přijde k hrobům, porostlým chomáčí trávy a vřesem. Mnohé jsou označeny bílými kůly s napsanými jmény.

   Posílám Ti skizzu podle studie, kterou jsem tam namaloval. Kromě toho pracuji na studii rudého slunce mezi břízkami, stojícími na mokřině, z níž stoupá bílá večerní mlha a za níž se na horizontu ještě rýsuje modrošedý pás stromů a několik střech.

   Je to přece jen škoda, že jsi o C.M. ještě nic neslyšel. My ho samozřejmě k ničemu nenutíme, že však nikdy neodpoví ani slovem, to je od něho trochu hrubé.

   Jednomu musíš rozumět: jsem stále pevněji přesvědčen, že žijeme v době, v níž se všechno zmátlo (což je velmi příznačné, ale já Ti nechci svůj názor vnucovat). C.M. a lidé jeho druhu by byli k cizímu člověku velmi roztomilí, ale "on ne hait que ses amis". A protože právě teď věnuje trochu roztržitě svou pozornost přílivu a odlivu v obchodních a uměleckých záležitostech a je au fond ponořen v tak odtažité věci, dotýká se ho něco tak běžného, jako je má korespondence o mých vlastních záležitostech, tak nepříjemně jako otevřené dveře, jimiž táhne.

   Je v myšlenkách stále tak daleko, předaleko a chce z toho vyklouznout hrubostí, jako by člověk přirazil dveře, jimiž táhne.

   Jistě uznáš, že je pramálo jemnocitný; nu, to mne nepřekvapuje, ačkoli nepochybuji, že přece jen dovede být neobyčejně způsobný, tenkrát totiž, když je duchem přítomen; v mém případě tomu tak není; tím méně, že má o mně asi nezvratné mínění, které snad přece jen změním.

   Doufám, že Ti budu moci zanedlouho odtud poslat studie, až jich budu mít víc.

   Ale mých peněz už je namále a já jsem tolik doufal, že si koupím trochu barvy a materiálu do zásoby; nu, konec konců musíme veslovat s veslem, které máme, třebaže není pohříchu dosti velké. Ale trpělivou prací můžeme dosáhnout i toho.

   A pokud jde o spravedlivé jednání, ano, vlivem poměrů jsme někdy něčím jiným, než bychom byli ze své naprosto svobodné vůle.

   Já pro svou osobu bych byl raději s tou ženou zůstal, třebaže by život byl po všech stránkách dvojnásob těžší; jenže za tehdejších okolností to bylo nemožné, pokud mohu soudit. Ačkoliv ji ve svých představách stále ještě vidím jako stín, přece jen to není stín vyčítavý.

   A tak mě dnes zarmucuje jen to, že jsem tenkrát neměl dost prostředků, abych s ní byl jednal tak, jak bych si byl přál. Doba je zlá, Ty to víš.

   Při svém příchodu jsem měl několik z poloviny prázdných tub a několik tub nových, což postačí na šest studií, ale na více jistě ne.

   Dám si tedy z příštích peněz hned něco poslat, a to zase na několik studií.

   Jinak kreslím, ale Ty dobře víš, že musím především co nejvíce malovat. Nevím, jak si tu vyměním peníze. Nepůjde-li to tady, mohl bych si je v nejhorším případě dát vyměnit v Assenu nebo někde jinde. Kdybys však přece jen mohl z počátku, než se tady dám trochu do pořádku a než v Assenu, který ještě neznám, najdu banku - poslat dvakrát holandské peníze nebo poštovní poukázku, pak by to bylo báječné; jinak bych se totiž octl v úzkých. Doufám, že tak kolem dvacátého září, ne později, budeš moci něco poslat. Zaplatil jsem totiž při svém příchodu nájemné na týden, takže jsem už dlužen a zas musím platit.
   V dopise najdeš skizzu onoho hřbitůvku.
   Barevně je velmi zvláštní. Pravý vřes na hrobech je tak nějak panenský a vůně pryskyřice mystická. Temný pruh smrků, ohrazujících hřbitov, dělí zářící vzduch od drsné země, která je vcelku růžová, plavá, hnědavá, žlutavá, ale všude nafialovělá.
   Nešlo to snadno namalovat; budu hledat ještě jiné dojmy z toho hřbitova, na př. pod sněhem je asi velmi zvláštní.
   O Liebermannovi jsem už leccos slyšel, ale Tvoje líčení jeho techniky mi ho víc přibližuje.
   Jeho barva je jistě nekonečně krásnější než barva Henkova (píšeš výstižně "břidlicově šedá, přecházející do šedožluté a šedohnědé"). Dovedu si představit, jaký je to nádherný pocit, když člověk odkryje tajemství takového malování. Že mám silnou touhu hodně malovat, vyplývá právě z toho, že bych chtěl mít ve své práci něco pevného a vytvořit si nějaký systém, tak jako Liebermann a jiní malíři, třebaže jsem slyšel dost lidí říkat, že "člověk nesmí mít systém". Z Tvého popisu soudím, že on, Liebermann, má asi hodně z manýry Herkomerovy, zejména v tom, že tak důsledně propracovává a analysuje skvrnky světla a stínu, jak je vytvářejí sluneční paprsky, svítící listím, že některým lidem až oči přecházejí.
   Nedávno jsem viděl velkou rytinu podle Herkomera "The last muster", Tys ji také jistě viděl. Jak je mužná!
   Rád bych viděl obraz Julese Bretona "Fille d´un mineur". V Courieres je ještě kamenouhelný důl a jednoho deštivého dne, když jsem tam přišel, vraceli se zrovna dělníci rozblácenou cestou domů jako karavana kominíků; stále vzpomínám na jednoho z nich ve starém vojenském plášti; ženy, které jsem viděl, neměly mužské šaty jako v Borinagi, kde všichni mají stejné havířské hadry.
   Tvůj dopis, milý chlapče, bude vždycky vítán; napiš v každém případě, pokud jsi to ještě neudělal, C.M. o tom, že jsem zde v Drenthe sám, a taky něco o našich plánech. Neodpoví-li však, pak toho asi budeme muset nechat.
   Mnohokrát děkuji za veškerou Tvoji námahu.
   Dnešního rána je pěkně zataženo, po prvé od mého příchodu nesvítí slunce. Ale snad bude krásně a já potom vyrazím. Lidé, u nichž se stravuji, jsou velmi spořádaní; muž je u dráhy ve výpravně, je to chlapík. Vypadá grouxovsky, jeho obličej je někdy jako červené zelí, pravý nosič. Žena velmi pracovitá a čistotná, tři děti.
   Dostanu tu asi kousek místa jako atelier. Sbohem, bratře, přeji Ti všechno nejlepší. Srdečně Tě zdraví
                                                 zcela Tvůj Vincent.

Adresa je: A. Hartsniker, hostinský, Hoogeveen