DRENTHE
září - listopad 1883
Milý Theo!
Jsem tu už několik dnů a hodně jsem toho tady prošel a tak Ti mohu obšírněji popsat krajinu, v níž jsem zakotvil.
Přikládám malou skizzu podle své první malované studie z této krajiny - chalupu na vřesovišti.
Je celá z drnu a z kůlů. Asi šest takových chalup jsem si prohlédl i zevnitř, takže studií bude víc.
Jak vypadají ty chalupy zvenčí za soumraku nebo krátce po západu slunce, mohu Ti nejlépe vylíčit, když Ti připomenu obraz od Julese Dupréa, který patří, myslím, Mesdagovi a který představuje dvě chalupy, jejichž mechem pokryté a v tónu úžasně temné střechy se rýsují na mlžném a prašném večerním nebi.
Tak to tu vypadá.
Uvnitř v chalupách, v nichž je tma jako ve špelunce, je překrásně. Kresby některých anglických umělců, malujících v irských vřesovištích, znázorňují nadmíru realisticky, co tu vidím.
Falbert Neuhuys znázorňuje tytéž věci s poněkud větší poetičností, než v nich člověk z počátku vidí, ale nedělá nic, co by au fond nebylo pravdivé.
Venku jsem viděl nádherné postavy, které mě uchvátily svou prostotou.
Viděl jsem ženu, jejíž prsy se házely jako při těžké práci - jak vzdálena je tu všechna smyslnost! Člověk cítí vždycky jen soucit a někdy úctu, jde-li o ženu starou nebo nemocnou. A melancholie, kterou tu věci mají, je zdravá jako na Milletových kresbách.
Muži tu na štěstí nosí krátké kalhoty, zdůrazňující tvar nohy a zvýrazňující pohyby.
Abych uvedl některou z mnoha věcí, jež poskytly na výzkumných výpravách mému zraku a citu něco nového, chci Ti vyprávěti, jak tu na př. muži, ženy, děti a bílí nebo černí koně vlekou vřesovištěm lodě s rašelinou; právě tak jako holandské lodě rijswijckým průplavem.
Vřesoviště je bohaté, viděl jsem tu pastevce a stáda, krásnější než brabantská.
Zdejší ohniště se podobají Rousseauovu "Four Communal"; stojí venku na zahradě pod starými jabloněmi nebo mezi celerem a zelím.
Mnohde jsou i úly.
Na mnohých lidech je vidět, že jim něco chybí, zdrávo tu asi právě není - možná proto, že je tu nezdravá pitná voda - viděl jsem dívky, kterým bylo asi tak sedmnáct let nebo méně, byly krásné a svěží i ve tváři - nicméně většinou předčasně odkvétají. Ale to jim nijak neubírá na jejich ušlechtilém a vznosném držení těla, které je vrozeno mnohým, které se zblízka zdají uvadlé.
Vesnicí probíhají čtyři nebo pět průplavů, do Meppelu, do Dedenwartu, do Coevardenu a do holanského Veldu.
Cestou podle nich vidíš tu a tam zajímavý starý mlýn, selský dvůr, loděnici nebo splav a vždycky rušné plavení rašeliny.
Aby sis představil, jak je zdejší krajina originální: seděl jsem a maloval chalupu a tu se najednou objevily dvě ovce a koza a začaly se pást na střeše obytného stavení; koza vylezla na hřeben střechy a dívala se do komína. Žena, která slyšela nějaký šramot na střeše, vyrazila ven a hodila koště po koze, která seskočila jako kamzík.
Oba dvorce na vřesovišti, které jsem si prohlédl a kde se odehrála tato příhoda, se jmenují Stuijfzand a Zwartschaap. Byl jsem se podívat i v jiných vesnicích; můžeš si představit, jak je to zde ještě nedotčené, když přese všechno Hoogeveen je vskutku městem; a hned vedle se pasou ovce a stojí ony pece a chalupy z hlíny.
Občas myslím s velikým smutkem v duši na tu ženu a děti; kéž by bylo o ni postaráno! Je to jen její vina, mohlo by se říci a byla by to pravda, ale bojím se, že její neštěstí je větší, než si zaslouží.
Že byla zkažená, věděl jsem už od počátku, ale doufal jsem, že se napraví; ale teď, protože s ní už nežiji a přemýšlím o té neb oné její vlastnosti, jsem stále pevněji přesvědčen, že se už nemůže polepšit, protože zašla příliš daleko.
To mě zarmucuje tím víc, ale zároveň mě rozlítostňuje vědomí, že nebylo v mé moci ji napravit.
Oči mi vlhnou, milý Theo, když vidím na vřesovišti nějakou takovou chudou ženskou s dítětem na ruce nebo u prsu. Vždycky se mi zdá, že je to ona, k čemuž přispívá i tělesná sešlost a zanedbaný zevnějšek.
Vím, že není dobrá a že mám plné právo jednat tak, jak nyní jednám, že jsem u ní nemohl zůstat, že jsem ji ani nemohl vzít s sebou, že jsem jednal dokonce rozumně, moudře, jak chceš: ale to nic nemění na skutečnosti, že mi srdce usedá, když vidím takovou chvějící se ubohou ženu. Jak je život často smutný! Enfin, člověk nesmí být melancholický, musí smysl života hledat v něčem jiném, a tím je jedině práce. Nicméně jsou okamžiky, kdy se utěšuješ jen vědomím, že ani Tobě se neštěstí nevyhne.
Sbohem, napiš brzy a buď klidný.
Zcela Tvůj Vincent.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke komentářům "bez přihlášení" lze použít "Komentovat jako: Anonymní"