K nebi čelem

   Den sahal k nebi čelem,

   slunce bíle žhnulo,

   a cosi dotýkalo se nohama pichlavé trávy,

   ne větší než lidská dlaň,

   tančící roj včel,

   prašný vír když běží plání
   od neohraničena, až kam šlo dohlédnout...
   Ta věc si hrála - mihotala se samotou,

   prchavý stín nekonečné skutečnosti,
   bušící srdce nesmírně jemného něčeho,
   čeho si nelze nevšimnout...

          Žhavý dech prolomil závoru očí,

          zaplavil úzké srdce, obnovil ochablé údy,

          zmizel pocit únavných abstrakcí,
          proudy zředěných slov uvadlého bytí...
   
          Zůstat jen sám sobě záhadou.

          Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,

          a zároveň úzkost - nejasný pocit,

          spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
          chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.

              

                                   Volal jsi mne?                                                                                                                                                                                        

                                                                                                                                 -