Štěstí

Pochybnosti o smyslu života?
Co s tím?
Být, či zabít
touhy,
jež uloupili nám ne ti druzí?
Nenaplněné, odložili jsme je,
lemující, osamělé oblázky
cest, co vedou navždy Nikam.
Ani plavbou v korábu po jezeře času,
bez jediné mince, zlata, šperků,
přetížení nákladem představ, snů,
ani tehdy nedosáhli jsme svrchovaného štěstí, 
moudra, usmíření.
Jak bychom také mohli bez přičinění!
Vlastně, možná neumíme nejen žít,
ale ani prožívat slastný pocit v duchu.
Vše je věcí zvyku, a ten chce stále víc.
A tak po cestách leží opuštěné oblázky touhy,
z korábu snů visí prázdné lano bez kotvy...

tu přes stěnu pokoje slyším klidný smích.
Jsi tam?