Vincent van Gogh, Dopisy (193)

   Nejdražší bratře!

   Právě jsem obdržel Tvůj dopis. Děkuji Ti za něj z celého srdce a zároveň Ti píši něco o tom, jak se mi daří.

   Především to, že jsem dostal dopis od Rapparda z West - Terschellingu se sdělením, že tam pilně pracuje a že předtím pobýval tady, v Rolde, v Drenthe, v blízkosti Assenu.

   Doufám, že ho tam letošní zimu navštívím a že si tam namaluji i několik studií; cesta tam i zpět stojí, pokud vím, tři zlatky, nebudou-li potíže s přejezdem.

   Ale malířova společnost jistě stojí za to všechno a nadto přestanu být na chvíli sám.

   Tolik toužím po Tvém dopise, který jistě brzy přijde. Nezapomeň mi sdělit, co je s C.M., napsal-lis mu o mém zdejším pobytu a zůstal-li i tento dopis bez odpovědi.

   V tom případě navštívím C.M. sám, ne hned samozřejmě, nýbrž zcela jistě později, a poprosím ho, aby mi své mlčení vysvětlil. Psát mu nebudu, ale že se nespokojím s jeho mlčením a především s tím, že Tobě neodpovídá, to je víc než jisté.

   Nikdy jsem netvrdil, že musí pro nás něco učinit, ani dnes to netvrdím.

   Budu pokládat to, co pro mne učinil nebo snad učiní, za prokázanou laskavost a v tomto smyslu jsem mu za ni vždycky děkoval; nadto jsem mu dal celkem alespoň 50 studií s tou podmínkou, že si je později budu moci vyměnit.

   Za této situace si tedy nemusím dát líbit žádné urážky; a je jistě hrubou urážkou, že se ani nezmínil, dostal-li poslední balík studií. Ani nehlesl.

   Rozuměj mi dobře, bratře, chápej mě jednou provždy : i kdyby šlo o naději na finanční pomoc, po které jistě toužím, nebude proto ani zdaleka naším největším dobrodincem. Vyniká jen tím, že zachází příliš daleko ve způsobu, jak ztrácí se zřetele všechna práva, která mám jako člověk; neboť i kdybych byl pro něho naprosto cizím člověkem (o příbuzenských svazcích nemluvím, na ty se nikdy nespoléhám), přece bych směl požadovat, abych pro něj nebyl prostě nějaký mauvais sujet* (chudák), kterého by z lecčehos obvinil a odsoudil, aniž ho vyslechl. Mám právo, plné právo, žádat odpověď a jeho mlčení pokládat za prasprostou urážku.

   Prosím Tě proto přátelsky, abys mi laskavě napsal jen tolik, odpověděl-li na Tvůj dopis či nikoli; i já pak budu vědět, na čem jsem, a už o tom nepromluvím ani slova. Ale i po roce budu hluboko ve svém nitru živě pociťovat nutnost odpovědi a pak nepřestanu, dokud s ním své záležitosti nějakým způsobem nevyřídím.
   Věřím, že se mnou souhlasíš; budeš se mnou zajedno tím spíš, až se dozvíš, co se kdysi mezi mnou a jím odehrálo. Měl jsem velkou nedůvěru k jeho plánu dát mě na studie i k poctivosti a solidnosti jeho slibu; stále se mi zdálo, že ho překotně sestavili a že já jsem ho překotně přijal a domnívám se, že bylo naprosto správné, že ho nakonec opustili. Přičinil jsem se úmyslně o to i já, a to tím způsobem, že nakonec odpovědnost za jeho nezdar padla jen na mne a nikoliv na někoho jiného. Jistě nepochybuješ, že bych se byl naučil těm několika ubohým latinským slovíčkům, atd., když jsem jiné jazyky ovládl výborně, ačkoli jsem prohlašoval, že se mi to nikdy nepodaří.
   Byla to vytáčka, protože bych byl svým ochráncům nerad řekl, že celou universitu, alespoň, pokud jde o theologii, pokládám za nevylíčitelné podvodnictví, za plemeniště farizeismu.
   Svou statečnost jsem chtěl dokázat svým pobytem v Borinagi, kde jsem měl život jistě těžší než na universitě.
   Myslil jsem, že C.M. mě zná lépe.
   Budeme mluvit o něčem jiném, ale bylo třeba objasnit si i toto, třebaže o tom píši s pramalým požitkem.
   A teď o mém zdejším životě: Hoogveen se mi zdá tím krásnější, čím víc se toulám okolím; nepochybuji, že svůj názor nezměním. Zklame-li C.M., jak se obávám, přece jen to nic nezmění na skutečnosti, že je tu laciněji než v Haagu. Dopadne-li věc s C.M. špatně, oddálí to poněkud mé plány. Ale možná, že tím nezhatíme přeze všechno nic.
   Já potřebuji nezbytně peníze, barvy do zásoby a mnoho jiného, mám-li ze své pouti jihovýchodním cípem drentheským něco vytěžit.
   Ale během půl roku mnoho ušetřím a mezitím budu zde moci ještě pracovat.
   Odložím tedy prozatím všechny svoje další cesty a budu ještě pracovat v této krajině.
   Budu si šetřit peníze na dvojí cestu: jednak na cestu jihovýchodní částí, jednak na cestu vřesovištěm odtud do Assenu. A s touto cestou snad spojím i návštěvu u přítele Rapparda; nadto bych rád pobyl v jeho hostinci na Terschellingu, nazvaném T´Scheepje.
   Byla by to drzá nerozvážnost, kdybych obě cesty podnikl bez dostatečných zásob a kdybych předem nerozvážil všechny okolnosti. Ale uskutečnit je lze, budeme-li trpěliví; poznávám totiž s uspokojením, že tu méně utratím než v Haagu. Ale dřív bych rád Rappardovi vrátil peníze, i kdybych si později, až se s ním setkám a budu vědět, že tím něco cenného vykonám, musel zas od něho vypůjčit.
   Z počátku jsem měl zde na vřesovišti s modely trochu trampot - smáli se mi a pokládali mě za blázna, takže jsem začaté figurální studie nemohl ani dokončit, protože modely byly neochotné, třebaže jsem jim na zdejší poměry dobře platil.
   Ale nedal jsem se tím zmást a soustředil jsem se na témže místě na jednu rodinu, takže dneska mohu malovat stařenu, dívku a muže; doufám, že zůstanou rozumní.
   Mám několik studií vřesoviště, které Ti pošlu, jakmile uschnou; začal jsem malovat i akvarely. Dal jsem se též znovu do perokreseb, právě se zřetelem k obrazům, protože perem lze tvary detailně prokreslit, což nelze na malovaných studiích. Proto je užitečné pořídit dvě studie, jednu prokreslenou, pro stránku komposiční, a druhou malovanou, pro stránku barevnou. S touto pomůckou lze později, až k tomu bude příhodná doba, studie propracovávat.
   Zdejší vřesoviště je bohaté, zabírá mokřiny, které mi často připomínají Th. Rousseaua.
   Myslím, že zdejším čerstvým vzduchem a pobytem venku velmi sílím. Kdyby to ta ubohá žena mohla mít; vzpomínka na ni mě vždycky rozbolaví, ačkoli můj zdravý rozum mě rozhodně přesvědčuje, že za dnešních okolností je to vyloučeno.
   Bojím se o ni, protože o ní nemám žádné zprávy, a z toho usuzuji, že to, k čemu jsem jí radil, buď nemohla nebo nechtěla provést. Já sám jí dost dobře nemohu psát, protože za prvé vím, že dopis pravděpodobně otevře buď její bratr nebo její matka, bydlí-li dosud v Begijnestraat, a za druhé protože s tím, ba ani s ní nechci nic mít, pokud tam bude bydlet. Možná, že něco uslyším; budu mít starost, nedozvím-li se nic bližšího.
   Doufal jsem, že se dozvím jinou adresu než Begijnestraat a že si s matkou zřídily prádelnu a žehlírnu.
   Ach, Theo, kdyby nebyla měla rodinu, byla by lépe žila. Ženy jejího druhu jsou skutečně špatné, ale především nekonečně, pravím nekonečně politováníhodnější než špatné, a potom jsou vášnivé, mají v sobě teplo, neobyčejné lidské teplo, že by mohly být příkladem lidem spravedlivým; v tom souhlasím se slovy Kristovými, který pravil ke svým povrchně vzdělaným, spořádaně žijícím současníkům: "Nevěstky jsou lepší než vy."
   Ženy jejího druhu mohou být fatálně špatné - nemluvím o kvetoucích a smyslných Nanách, nýbrž o ženách neklidných a zádumčivých, o ženách jako ona, které plně potvrzují výrok Proudhonův: "Le femme est la désolation du just."* (*Žena je záhubou pro člověka spravedlivého.) Nedbají toho, čemu říkáme "rozum", jednají spíš vrtošivě a nespoutaně, to znám dobře; naproti tomu jsou naplněny pravým lidstvím, pro něž je člověk nemůže nebo nechce opustit a které svědčí o jisté míře dobroty v nich, dokonce neobyčejné dobroty, kterou lze nejlépe definovat jen jako "Cosi, proč je přece jen milujeme." Gavarni říkal s vážností: "S každou ženou, kterou jsem opustil, ve mně cosi umíralo." Nejkrásnější a nepřípadnější výrok o tomto ženském problému znáš i Ty: " Ó ženo, kterou bych byl miloval," s tím si člověk přeje vejít do věčnosti a nic jiného o tom nechce vědět.
   Vím, že jsou ženy, které jsou hnány ctižádostí, což je dost absurdní, a které napáchají víc zla než muži; takovým typem je Lady Macbeth. Jsou to ženy nebezpečné, jimž se člověk musí vyhýbat přes jejich půvaby, jinak se z něho stane darebák, který se brzy strašlivě proviní a svou vinu nikdy nebude moci napravit. Ale nic takového nebylo v té, s níž jsem žil, třebaže byla ješitná, jak my všichni občas ješitní býváme. Ubohé, třikrát ubohé stvoření, to jsem cítil na počátku a to cítím i dnes.
   Špatná? - kdoví ví, kdo však je dnes dobrý? Pryč s tím! Tvrdím, že Delacroixe by byla jistě chápala a boží slitování snad pochopí ještě lépe, jak si někdy myslím.
   Chlapeček ke mně hodně přilnul, jak jsem Ti psal, choval jsem ho ještě na klíně, když jsem už seděl ve vagoně; tak jsme se rozloučili. S nevýslovnou bolestí na obou stranách, ale s ničím jiným.
   Buď si jist, milý bratře, že jako flanďák mluvit dovedu; i já pokládám nevěstky za špatné, abych se jasně vyjádřil, ale cítím, že je v nich cosi lidského, takže se s nimi mohu stýkat bez odporu; nepokládám je za nijak zvlášť špatné a ani v nejmenším nelituji svých dnešních nebo někdejších známostí s nimi. Kdyby naše společnost byla čistá a spořádaná, pak by jistě byly bludičkami; v dnešní době však je musíme někdy pokládat nejspíš za seours de la charité.
   A pak dnes, právě tak jako v dobách zanikajících civilisací, se poměr mezi zlem a dobrem ve shnilé společnosti zpřevracel tak dokonale, že se logicky dostáváme ke slovům: "První budou posledními a poslední prvními."
   I já jsem byl zrovna tak jako Ty na Pere Lachaise; viděl jsem tam mramorové náhrobky, k nimž cítím nepopsatelnou úctu, ale stejnou úctu cítím ke skrovnému kopečku hlíny nad hrobem Béreangerovy milenky, který jsem záměrně vyhledal - je v koutě za Bérangerovým hrobem, vzpomínám-li si dobře - a tenkrát mi tanula na mysli milenka Corotova. Byly to tiché Musy, ty ženy inspirující tyto jemné mistry k jejich vroucí a hluboké poesii, v níž vždycky a všude vidím vliv ženského živlu. Píši trochu vážně, ne snad proto, že bych otcovy pocity a názory pokládal za nesprávné, toho jsme dalek; Ty na př. uděláš v mnohém jen dobře, poslechneš-li otcovy rady; ale já bych rád jen poukázal na to, že otec i mnozí lidé nevědí při svém počestném životě - otcův život je přece počestný - že počestně lze žít i jinak, jemněji, jako Corot nebo Béranger. Ty i já to dojista víme lépe. A protože otec a jiní lidé to nevědí, chybují někdy, a to nebezpečným způsobem, při posuzování věcí, dopouštějí se omylů jako na př. C.M., který je přesvědčen, že Millet byl špatný člověk, v čemž se samozřejmě, i když je o tom skálopevně přesvědčen, naprosto mýlí.
   Řeknu Ti ještě něco, abys pochopil, že nemluvím o něčem abstraktním, nýbrž o  věcech hmatatelných a existujících.
   Znáš na př. někoho, kdo původně jednal, smýšlel a cítil jako průměrný poctivý Holanďan, ale pak se změnil, obrátil, a jak myslím, ještě se změní? Jako příklad bych uvedl Rapparda, který je teď mírnější a lidštější než v době, kdy jsem se s ním seznámil, a který se podle mého mínění stal mnohem lepším člověkem, ačkoli dobrý byl jistě i dřív. Domnívám se však, že každý ho tak soudit nebude a že se Rappard už kolikrát asi musel ospravedlňovat. I dřív to byl dobrý člověk, ale tím už se nakonec nespokojil, takže dnes je opravdovější a lidštější než tenkrát. Tím si nijak svou situaci neulehčil, dřív rozhodně sám se sebou tolik nezápasil; říkával jsem mu posměšně "klidné svědomí" a dobíral jsem si ho proto, ale přestal jsem protože jsem poznal, že se v jeho nitru odehrál převrat. Dnes je méně uhlazený a méně lidsky povrchní; vypučel v něm klíček geniality a on bez úhony obeplul útesy "neplodnosti".
   O lidech, kteří upřímně usilují o dobro, platí slova Victora Huga: Il y a le rayon noir et il y a le rayon blanc." (*"Paprsek tmavý a paprsek světlý.").
   Podle mého názoru je v otci spíš "le rayon noir", kdežto v Corotovi "le rayon blanc", ale "un rayon d´en haut" (*paprsek shůry) je v obou.
   Pokud jde o Milleta, to byl člověk, v němž byl le rayon blanc, jímž vynikal nad všechny ostatní. V Milletovi je evangelium; řekni, - není-li rozdíl mezi jeho kresbou a krásným kázáním? Kázání vedle jeho kresby zčerná. Toto je effet produit přirovnání, i když jde o krásné kázání, jestliže ovšem krásné je. Vím, že i Ty v poslední době zápasíš, třebaže neznám ani příčiny ani formu Tvého zápasu. Sděluji Ti různé svoje názory, protože s Tebou cítím a protože i já jsem zápasil a ještě zápasím.
   A přeji Ti le rayon blanc v míře stále větší, abys věděl. Mnohokrát děkuji za zásilku a v duchu Ti tisknu ruku.
                                              Zcela Tvůj Vincent.