Pamatuješ?

Pamatuješ, prosím?
Tenkrát... když tlukot srdcí zněl,
z výšin nebe snášel se
třpyt sněhobílých tanečnic.

Ty maličké zázraky vesele vzduchem poletovaly!

Chytali jsme je do dlaní, smáli se,
a pak...
pak daroval's mi závoj z nich utkaný.

Od té chvíle - za nocích bílého ticha,

jsem snila bdělé sny,

plula nekonečně blízkým prostorem,

utvářela křišťálová slunce,
mlhoviny,
zrcadlo víl ze svitu měsíce.

Přišlo jaro,
sny, hvězdy,
i ty veliké sněhové vločky
roztály...

Tajemství srdce změnilo se v pramen,
a nám nezbylo než vstoupit v skutečnou řeku Života.