Daleko za obzorem

Daleko za obzorem,
ba ještě mnohem dál
než je největší vzdálenost
mezi snovou vidinou a činem,
vede tajemná stezka...

je plná květin, barevných křídel,
potoků, stromů,
zákoutí temnot a propadlin,
bohatých hostin radosti, žalu,
hledání...

Kdo jednou po stezce se vydá,
stane se poutníkem třpytků bezprostorovosti,
neuslyší zvuk,
jen šepot mlhavých nadějí...

Daleko za obzorem,
ba ještě mnohem dál
vede ještě jiná cesta...

do svatého lůna času

jenž nám byl propůjčen,
abychom sny nejen snili,
nýbrž s úsvitem probuzení,
v paprscích slunce
s pokorou a úsměvem,
skutečně opravdově žili:

"Život, práce a láska jedno jsou!"

Vincent van Gogh, Dopisy (94,95)

Pátek,18. listopadu 1881

Drahý bratře!

   Kdybych si čas od času neulevil srdci, tak by, myslím, vybuchlo jako parní kotel.
   Musím Ti vyprávět o události, jež by mě snad mohla přivést z rovnováhy, kdybych ji v sobě tutlal, která však nemusí být tak závažná, když ji řeknu bez obalu. Jak víš, nemáme jednak otec s matkou a jednak já totéž mínění o tom, co se musí či nemusí udělat vzhledem k povědomému "ne, nikdy, jakživa ne".
   Když jsem drahnou dobu poslouchal poněkud silné výrazy "hrubá a nevhodná" - představ si, že miluješ a kdosi nazve tuto lásku "hrubou", nevzepřel by ses proti tomu s jistou hrdostí a neřekl "a basta!"? - a když na mou důraznou žádost, aby víckrát neužívali takových výrazů, to přestalo, přišlo na řadu něco jiného.
   Nyní tomu říkali, že "přetrhávám pouta".
   Jak častokrát jsem hovořil vážně, trpělivě, s citem o tom, že tomu tak není. To však pomohlo jen na nějaký čas a pak to začalo opět nanovo. Provinil jsem se vlastně jen "psaním dopisů" - a to je ten přečin. Když se však začalo všeobecně užívat nešťastného výrazu "přetrhat pouta" - podle mého mínění tak ukvapeně a nerozvážně - udělal jsem toto: po několik dnů jsem nepromluvil ani slova a vůbec jsem si ani otce, ani matky nevšiml, nerad; chtěl jsem pouze, aby pocítili, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pouta přetrhána.
   Divili se ovšem mému počínání, a když mi to řekli, odpověděl jsem: "Hleďte, tak by to vypadalo, kdyby mezi námi nebylo žádné pouto náklonnosti, to však na štěstí ovšem je a prozatím se tak lehce  nepřetrhne, teď  však vidíte, jak špatný je takový výrok "přetrhávat pouta", a prosím vás, už to neříkejte."
   Výsledek ovšem byl, že se otec na mne osopil, vykázal mě z pokoje - a proklínal; aspoň to tak vyznělo. Když se otec rozčiluje, je u mne zvyklý na to, že mu dám za  pravdu. Nyní jsem si však pevně umínil, že nechám tento hněv ve jménu Božím se projevit.
   Otec se v rozčilení také zmínil cosi o tom, že bych musel odtáhnout někam jinam; poněvadž to však bylo řečeno v podráždění, nepřikládám tomu žádný význam.
   Tady mám modely a atelier, někde jinde by bylo dražší živobytí, práce těžší a modely nákladnější. Kdyby mi však otec s matkou klidně řekli: "Odejdi", pak bych ovšem šel. - - - - - - - - - -
   Dostal jsi mé kresby? Včera jsem udělal opět jednu, selského chlapce, zapalujícího oheň na ohništi, nad nímž visí kotel; a ještě jinou, starého muže, jenž klade na ohniště suché klestí. K mému zármutku zůstává v mých kresbách cosi tvrdého a přísného, a myslím, že totiž "Jejím" vlivem, se to musí zjemnit. Nuže, milý hochu, zdá se mi, že není příčiny považovat tuto kletbu za strašně těžkou; možná, že jsem použil příliš tvrdého prostředku, abych dal pocítit otci a matce, co si nechtěli připustit.
   Tisknu Ti ruku a důvěřuj mi!
                                                            Zcela Tvůj Vincent.




(Pátek večer.)

Milý Theo!
   Když jsem Ti dnes ráno odesílal dopis, když jsem ho totiž dával do schránky, tu mi spadl kámen se srdce.
   Okamžik jsem ovšem zapochyboval -  mám mu to říci, či nemám; když jsem však později o tom důkladněji uvažoval, přece se mi to nezdálo zbytečné.
   Teď Ti píši v komůrce, která je nyní mým atelierem, poněvadž druhá je příliš vlhká. Když se tak rozhlížím, je úplně ověšena různými studiemi, jež všechny mají vztah k určité věci, totiž k "brabantským typům". To je tedy načatá práce a jestliže budu vytržen z tohoto prostředí, pak bych musel opět začít s něčím jiným, a tohle by zůstalo ležet zpola dokončeno. To nejde! Nyní tu pracuji od května, začal jsem poznávat své modely a rozumět jim. Má práce dělá pokroky; to mě však stálo nemálo rasoviny, abych to dostal do správného chodu. A teď, když mi to jde jako na drátkách, měl by mi otec říci: "Protože píšeš dopisy... a protože mezi námi vznikají nepříjemnosti - " (neboť toto je hlavní příčina, a i kdyby říkali, že jsem se nevpravil do forem slušnosti, nebo co já vím, pak je to všechno vlastně jalový žvást)  "poněvadž tedy vznikají nepříjemnosti, vyženu Tě ze dveří?"
   To je přece trochu silné a bylo by směšné vzdávat se proto práce, do níž jsem se pustil a která začíná pěkně vypadat.
   Ne, ne, to prostě tak nejde!
   Ostatně nepříjemnosti mezi otcem a matkou a mnou nejsou tak strašné, nejsou vůbec takové, abychom nemohli zůstávat pohromadě. Otec s matkou však stárnou a mají své předsudky a zastaralé názory, jež ani Ty, ani já nemůžeme sdílet.
   Kdyby mě na př. viděl otec s francouzskou knihou od Micheleta  nebo Victora Huga v ruce, pak myslí na paliče, vrahy a "nemravnost". Ale to je přece pošetilé, a přece samo sebou se rozumí, že se nedám takovým žvástem přivést z míry. Už tak často jsem říkal otci: "Přečti si přece jednou z takové knihy aspoň pár řádek, a také Tě to zaujme"; otec se však zarputile zpěčuje. Právě teď,  co mi láska zapustila do srdce kořeny, jsem četl znovu Micheletovu knihu "L´amour" a objasnilo se mi mnoho věcí, jež by mi byly zůstaly hádankou. Bez okolků jsem řekl otci, že bych v tom případě, kdybych musel volit, koho z obou bych měl poslechnout, dal více na radu Micheletovu nežli na jeho. Potom však přicházejí s historií jakéhosi prastrýce, jenž byl zaujat francouzskými idejemi a dal se na pití, a tak mi namlouvají, že i já udělám takovou kariéru. Jaká ubohost!
   Otec s matkou jsou ke mně velmi hodní, pokud dělají, co mohou, dobře mě živí atd. Toho si velmi vážím, avšak to nevylučuje, že člověku nestačí jen jíst, pít a spát, nýbrž že touží po něčem ušlechtilejším a vyšším; ano, bez toho se nemůže naprosto obejít.
   To vyšší, co nemohu postrádat, je láska k ....ové. Raději bych se vzdal započaté práce a veškerého pohodlí tohoto domu, než abych měl také jen v nejmenším resignovat a zanechat dopisování jí nebo jejím rodičům.
   Nuže, píši Ti o tom, poněvadž Tobě záleží na všem, co se týká mé práce; neboť právě Ty jsi vynaložil už tolik peněz, abych se dostal kupředu. Nyní jsem na dobré cestě, nyní mi to dodává odvahy a já začínám jasněji vidět, a musím Ti, Theo, říci, teď toho mám plnou hlavu; nejraději bych v jednom kuse pracoval; otec mě  však chce asi dostat z domu, aspoň mi to dnes ráno řekl.
   Tuto aféru by snad urovnalo Tvoje silnější slovíčko. Pochopíš mě, řeknu-li Ti, že člověk potřebuje "lásku", aby pracoval a stal se umělcem, při nejmenším někým, kdo hledá svou prací cit; sám musí cítit a žít celým srdcem. Avšak otec s matkou jsou tvrdší než kámen i puncto "existenčních prostředků", jak to nazývají. Ještě kdyby šlo o okamžitý sňatek, pak bych s nimi určitě souhlasil, teď však jde o to, aby roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne", a to existenční prostředky udělat nemohou.
   To je docela jiná věc, věc srdce a proto se ona a já musíme vidět a dopisovat si a spolu hovořit. To je nabíledni; je to prosté a zcela v pořádku. A věru za nic na světě se nedám odradit od této lásky, ačkoli mě pokládáte za slabý charakter, za slabocha.
   Co dělat?
   Nebylo by, Theo, pošetilé, kdybych proto přestal kreslit brabantské lidové typy, když teď v tom dělám pokroky, že se na mne otec s matkou hněvají pro mou lásku?
   Ne, to se nesmí stát.
   Zdá se mi, že se dozajista ve jménu Božím budou musit do toho vpravit. Bylo by přece tuze pošetilé, kdyby měl mladý muž obětovat svou energii předsudkům starého muže. A opravdu; otec s matkou mají v tom plno předsudků.
   Ne, poslyš, bratře, bylo by příliš kruté, kdybych proto musel opustit zdejší pracoviště, abych někde jinde, kde je mnohem dráž, vyhazoval peníze oknem, místo abych si pomalu vydělával "trochu peněz na cestu". Ne, ne, ne, v tom je cosi zvráceného, to nemůže být dobré, že by mě zrovna teď chtěli vyhostit z domu. Není proto rozumný důvod a udělalo by to škrt přes mou práci. Jen tak beze všeho se to nesmí stát.
   Co by si asi "Ona" pomyslela, kdyby věděla, jak to bylo dnes ráno! - Je tak dobrá a milá, že jediné nevlídné slovo jí působí duševní bolest; když se však tyto mírné, tak něžné, tak laskavé bytosti vzbouří - raněny do živého - pak běda těm, proti nimž se vzbouří. Kéž by nevystupovala proti mně, milý bratře! Věřím, že začíná nahlížet, že nejsem lupič nebo násilník, nýbrž naopak mírnější a v nitru klidnější, než se zdám na pohled. To však hned nepochopila a z počátku měla o mně skutečně nepříznivé mínění; - avšak hle, nevím proč, zatím co obloha se zatahuje a tmí se nepříjemnostmi a kletbami, s její strany svítá. Tedy, milý hochu, pošleš-li mi "trochu peněz na cestu", pak okamžitě dostaneš tři kresby, slyšíš? "Čas k jídlu", "Rozsvěcovače ohně" a "Chudého podruha". Můžeš-li jen, pošli tedy peníze; neboť po jedné stránce nebude cesta marná. S 20 až 30 franky mohu zase aspoň jednou spatřit její tvář. A máš-li chuť, pak napiš pár řádků o rozsudku k vyhnanství; tuze rád totiž chtěl bych tu v naprostém klidu ještě trochu pokračovat v práci, to by se mi zdálo nejpříjemnější. Potřebuji "ji" a její "vliv", abych dosáhl vyššího uměleckého hlediska, bez ní nejsem nic, s ní je tu však naděje. Žít, pracovat a milovat je vlastně totéž. Nuže sbohem, se stiskem ruky
                                                                    Zcela Tvůj Vincent.

Slůvko od Tebe "z Paříže"snad bude něco vážit i proti předsudkům.

Ludwig van Beethoven :-)

.. dlouhé měsíce jsem více neposlouchala krásnou hudbu.. nu, dnes jsem pro sebe objevila skvostnou, bohatě harmonickou, příjemnou a  niternou hudební výpověď Ludwiga van Beethovena.. prosím, kdo si přejete vnořit se do světa tónů a čiré virtuální fantazie, ovšem s lidským rozměrem, neboť plné citů a nálad, poslechněte si, prosím, se mnou :-) ..

https://www.youtube.com/watch?v=gSWvi7N6Gtw

:-)

Humoreska

Vážení a milí čtenáři mého blogu,

mám tu již přes 2 a čtvrt tisíce návštěv, to je fantastické a moc mě těší Vaše přízeň. Tak na oplátku, abych snad potěšila i já Vás, dovolte mi nabídnout k poslechu trochu upravenou Humoresku, snad se bude líbit, myslím, že je přímo parádní :-) .. krásné letní dny přeje všem Helena :-)


http://www.youtube.com/watch?v=e8KWCEPkJy4

Děkuji! :-)) 

Vincent van Gogh, dopisy (93)

Etten, 12. listopadu 1881.

Milý Theo!
   Výrok v Tvém dopise z 6. listopadu zasluhuje zvláštní odpověď.
   Říkáš: : "V tomto případě bych na Tvém místě neztrácel odvahu, avšak kvůli lidem, kteří s tím mají co dělat, nechal bych tu věc v naprostém klidu. Zdá se mi, že tento způsob jednání překvapí a takřka odzbrojí některé z těch lidí, kteří se teď o to tolik starají."
   Kdybych už dříve nebyl vyzkoušel tuto taktiku víc než jednou jako jednu z nejlepších zbraní, vyprávěl bys mi něco nového. Teď Ti však řeknu jen toto: Ano, to jsem věděl také. Nesmíš totiž zapomínat, že jsou případy, v nichž není vždycky na místě zůstávat v defensivě, zvlášť tehdy ne, jestli bitevní plán druhé strany je vybudován na ukvapených předpokladech, že už jistě nemohu jít dále a nanejvýš jen vyčkávat v defensivě. Theo, kdybys miloval s takovou láskou jako já - a proč bys měl být, milý hochu, schopen nějaké jiné - pak bys na sobě samém pozoroval zcela nový úkaz. Lidé, jako Ty a já, kteří jsou většinou obklopeni muži a honí se za obchody všeho druhu - Ty ve velkém, já v malém - jsou zvyklí dělat většinu z toho, co dělají, hlavou, s určitou politikou, s určitým důmyslným výpočtem. Jednou však se zamiluj, a hle, ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k činům, totiž cit.
   Někdy jsme sice ochotni si tropit z toho posměch, to však nevylučuje pravdivost toho, že člověk obzvlášť v lásce říká: "Neptám se rozumu o radu, co mám v tom případě dělat. Ptám se srdce."
   Nuže nevěřím, že bys chtěl, abych pohlížel na své rodiče, nebo na její, jako na osoby, "jež s tím nemají co dělat" atd. Naopak; nejde mi do hlavy, že by mělo být zbytečné občas s nimi o lecčems promluvit, zejména tehdy, když nejsou ani kladně, ani záporně naladěni, jak to vlastně teď je, když totiž nejsou zrovna pro ani proti. Ó, jak drahocenný čas se tím asi ztrácí. Když jsem to letos v létě vyprávěl otci, vpadl mi do řeči s anekdotou o komsi, jenž se přejedl, a o jiném, jenž příliš málo jedl; byla to anekdota bez hlavy a bez paty, vůbec nesmysl, takže jsem si myslel: "Je otec při smyslech?" Snad se to stalo z nervosity, poněvadž to nečekal - a přece se to dálo takřka před jeho očima. Dny a týdny jsem s ní chodil na procházky a bavili jsme se spolu. Vidí oči při takové příležitosti jasně? Myslím, že nikoli. Podle mého mínění člověk, jenž  je při pohledu na opravdu vážnou lásku neslaný nemastný, má buď za lubem bůhvíjaký cíl, nebo nemá ani tolik ceny jako podrážka jeho bot.
    Milý bratře, nechci Ti říci nic víc a nic míň, než že pevně věřím, že muž ať už je jakýkoli, si tak dlouho neuvědomuje cosi velmi zvláštního, velkou, tajemnou, hluboce před ním utajovanou sílu, dokud není dříve či později probuzen setkáním s někým, o němž řekne: "Ta a žádná jiná!"
   Jestliže někdo netouží méně po penězích a cti nežli po lásce, pak je v tom člověku, podle mého mínění, cosi zvráceného, a jestliže muž má jen lásku a nedovede vydělávat peníze, pak také není u něho něco v pořádku.
   Ctižádost a chtivost po penězích jsou v našem nitru nebezpečná firma, která je velkou nepřítelkyní lásky. Obě tyto síly jsou u nás všech v semenu či v zárodku už od počátku, později v životě se vyvíjejí většinou v nestejném poměru, u jednoho láska, u jiného ctižádost a lakota. Teď však můžeme, Ty a já, v našem věku do jisté míry sami časem něco dělat, abychom si udrželi svůj vnitřní krámek v pořádku. Domnívám se, že láska v plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň, ctižádost & comp. Ale právě že láska je tak mocná, nejsme ve svém mládí, míním v sedmnácti, osmnácti až dvacíti letech, většinou dost silní, abychom rovně udrželi své kormidlo.
   Vidíš, vášně jsou plachtami lodičky. A kdo se ve dvacíti letech úplně poddává svým citům, nabírá příliš mnoho větru, jeho člun se naplní vodou a potopí se - nebo snad přece se opět vynoří nad hladinu.
   Kdo naproti tomu vztyčuje na stěžeň plachtu ctižádosti & comp. a žádnou jinou, plaví se životem rovně bez nehod, bez přemetů, až - až konečně, konečně se vyskytnou okolnosti, kdy zpozoruje: plachty mi nestačí - a tu říká: "Všechno, všechno, co mám, bych dal za čtvereční metr plachty a já ho nemám!"
   Je zoufalý.
   Tu si však vzpomene, že by mohl zkusit ještě jiný prostředek, myslí na plachtu do dneška opovrhovanou, již dosud skrýval mezi haraburdím. A tato plachta ho zachrání. Musí ho zachránit plachta lásky. Jestliže ji nerozvine, pak nedorazí k cíli. Prvý případ s mladíkem, jehož lodička se v jeho dvacíti letech či kolem dvacíti let převrhla a potopila, že ano - nebo ne? Neobjevila se nedávno opět na vodní dráze? Je to vlastně případ Tvého bratra V., jenž Ti píše jako ten, jenž byl na dně a znovu se dostal nahoru.
   Jaká to byla láska, kterou jsem měl v dvacíti letech? Těžko definovat, moje fysické vášně byly tehdy velmi slabé, snad několikaletou nesmírnou chudobou a tvrdou prací. Ale moje intelektuální náruživosti byly silné, myslím tím, že jsem zamýšlel jen chtít dávat, nikoli však přijímat, a nepřijal jsem nic oplátkou nebo z milosti. Nesmyslné, zvrácené, přehnaně velkodušné, odvážné; neboť ve věcech lásky nesmí člověk jen brát, musí i dávat, a naopak nejen dávat, ale i brát.
   Kdo odbočí napravo či nalevo, padá; tu není milosti. Překotil jsem se tedy a zázrakem jsem z toho vyvázl.
   Do pořádku mě zase ponenáhlu přivedla víc než co jiného četba moudrých knih o tělesných i mravních chorobných stavech. Naučil jsem se poněkud hlouběji nahlížet do svého srdce a do srdcí ostatních. Ponenáhlu jsem zas začínal mít rád lidi, počítaje mezi ně i sebe, a čím dál víc se ve mně nanovo poněkud ozývalo srdce a duch, jež byly dlouho všelijakou krutou psotou takřka zničené, vyprahlé a zpustošené. A čím víc jsem se vracel do skutečného života a stýkal se s lidmi, tím víc se ve mně probouzel život, až konečně jsem potkal "ji".
   Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně špatné.
   To se ví, jsou takoví lidé, kteří více méně vychvalují ten či jiný z těchto protikladů - prvý nám plodí členy lidské společnosti, jimž říkáme ubožáci, zloději, lichváři, atd., atd., druhý nám plodí jezuity a farizeje, mužské i ženské, rovněž ubožáky. Říkáš-li mi: "Střez se, abys nezačal příliš mít rád to "nikdy, ne, jakživa ne", a míníš-li tím: "Dej pozor, abys všechno nedal a nic nepřijal," pak máš dokonale pravdu a já Ti na to odpovídám. Kdysi dříve jsem se dopustil takové chyby. Nehleděl jsem si jedné dívky a ona se provdala za jiného, odešel jsem daleko od ní, a přece na ni vzpomínám.
   Osudné.
   Ale nyní trochu zmoudřelý tou ztrátou říkám: "Jednou bychom chtěli vidět, tuze vzdáleni jakékoli další resignace, zdali bychom se mohli účinnou trpělivou energií dopracovat výsledku, z něhož budeme mít trochu větší radost. Chceme vynaložit veškerý svůj zdravý rozum, abychom roztavili to "nikdy, ne, jakživa ne".
   Abych Ti, Theo, dokázal, že mohu klidně diskutovat, ačkoli miluji, říkám Ti toto: "Kdybychom ona a já byli sentimentální a soucitní, pak bychom se byli už spolu vzali a potom později bychom z toho sklízeli mnoho trampot, mnoho chudoby, hladu, zimy a neduhů; ale ach, přece bychom lépe udělali, kdybychom se spolu vzali, než kdybychom se nevzali."
   Jestliže by mě hnala prudká vášeň a ona tomu povolovala, pak by tato vášeň přece jen ochladla a můj "nazítří po svátku" by bylo zoufalství, a její - zlomené srdce.
   Kdyby to byla koketa a pohrávala si s mužským srdcem, a muž by nezpozoroval její koketerii, pak by byl tento muž dokonalý blázen, pokud totiž může být blázen dokonalý.
   Kdybych za ní běhal s postranními úmysly, na příklad pro peníze nebo ze smyslné touhy, a myslel si: "Nemůže mi z toho či onoho důvodu upláchnout," pak bych byl nejproklatější ze všech jesuitů a farizeů, ale mimochodem mohu říci, že to tak mezi ní a mnou není.
   Kdybychom si hráli na bratříčka a sestřičku, pak bychom si počínali jako děti a to by bylo "hors de raison".
   Kdyby  nikdy a nijak neopětovala mé milostné city, pak by se ze mne asi stal starý mládenec.
   Rovněž kdybych viděl, že by milovala jiného muže, odešel bych daleko. Kdybych věděl, že si vzala bohatého muže, jehož neměla ráda, jen proto, že byl bohatý, tu bych učinil veřejné přiznání ze své vášnivosti a říkal bych: "Obraz do Brocharta jsem pokládal za obraz od Julia Goupila, módní list za figuru od Boughtona, Millaise nebo Tissota."
   Jsem tak krátkozraký?
   Můj zrak je přece zrovna jako Tvůj dost jistý a vycvičený. Jestliže však ona a já nastoupíme společně nový život s novou energií, pak budoucnost není chmurná.
   Chceme-li pracovat, ona ženskou rukou a já malířskou pěstí, pak nebude chybět vezdejší chléb ani jejímu chlapci.
   Kdybych byl měl záludné myšlenky, když jsem se o ni ucházel, pohrdala by mnou, ale ona mnou nepohrdá.
   Už jsem s třetím archem dopisního papíru u konce, a přece bych se Tě rád na něco optal. Zas jednou musím, chlapče, zhlédnout její tvář a s ní promluvit. Neudělám-li to brzy, pak se snad při velké oslavě*  (*Stříbrná svatba jeho strýce a tety Strickerových, rodičů této mladé vdovy) přihodí něco, co by mi mohlo přinést velké utrpění. Nenuť mě přesně definovat, co, kdybys byl sám zamilován, pochopil bys to; poněvadž sám zamilován nejsi, nemohu Ti to objasnit. Teď potřebuji, Theo, peníze na cestu do Amsterodamu; i kdybych měl jen pár grošů, jedu. Otec s matkou mi slíbili, že nebudou proti tomu nic namítat., když je, tak říkajíc, vynechám ze hry.
   Jestliže mi je chceš, bratře, poslat, udělám Ti spoustu kreseb z "het Heike" a vím já, co víc. A ty by v budoucnu nebyly horší, kdyby to "nikdy, ne, jakživa ne" začínalo roztávat; neboť zase nejlepší prostředek pro "ještě kreslit" je "ještě milovat."
  Mohl bys mi, milý brachu, dopomoci k penězům na cestu? Kdyby to bylo jen 20 franků, pak bych od otce jistě dostal ještě 10 k tomu, takřka za jeho zády, s přimhouřením oka, a pak budu upalovat mnohem rychleji. Rozuměls, můj milý? Vždycky mi důvěřuj.
                                                                           Zcela Tvůj Vincent.   
   
  
  

Dopisy, Vincent van Gogh (91, 92)

(Listopad 81.)

Old boy!
   Z dnešního dopisu, adresovaného otci a matce, ještě mi nebylo jasné, jak jsi přijal oba mé předešlé dopisy. Ježto ani nepřikládáš pro mne dopis, ani se nezmiňuješ, žes obdržel mé listy, předpokládám, že teď jistě brzy dostanu od Tebe psaní. Za těchto okolností je mi ovšem příjemné, žes mi hned neodpověděl na prvý dopis, nýbrž že odpovíš teprve teď, po přečtení dvou předešlých, či tří mých dopisů, počítáme-li i tento, jež se doplňují a netvoří uzavřené celky. Jak chladně a tvrdě musel vyznít můj první dopis! Bezpochyby ses domníval, jako už kdysi dříve, že jsem otupělý a zatvrzelý. Ale copak jsem neměl pravdu? A nemůžeš mi zazlívat, když jsem Ti tak bez okolků prozradil své delikátní a intimní city, i když Tě, Ty obchodníku, zastihly v každodenní obchodní horečce, jež není zrovna náladou, vhodnou k ocenění milostných historií. Proto jsem uvažoval takto: "Ne, nejprve vzbudíme jeho pozornost, a teprve potom vysypeme něžnější slova. Nejprve přeoráme toho muže, jenž vyřizuje obchody; proto byl první dopis chladný jako radlice. Co se týče druhého, neměl jsem pravdu, tvrdil-li jsem, že je intimnější a vážnější.
   A poněvadž jsme se konečně zas jednou rozpovídali, tak v tom pokračujme. - - - - - - - - - - - -
Tvůj dopis otci byl do jisté míry zádumčivý, a nevím, co si mám o tom myslet; děje se něco vážného, ano či ne? I kdyby, Ty uzavíráš v nitru víc než kdokoli jiný všechny své "velké i malé strasti života", a domníváš se, že kdybys je projevoval, byl bys považován za slabocha. Nuže, myslím, že se vždycky, cítíš-li se v něčem poněkud slabý, svěřuješ s touto slabostí jen tomu, o němž víš, že Tě může vyléčit. Ostatně sám jsi mi v létě ještě řekl, že pokládáš za lepší nemluvit o životních strastech, že bys spíš myslel, že si je člověk musí nechat pro sebe, aby si udržel pružnost.
Viděl jsem v tom duševní sílu, jež mi velmi imponovala, ačkoli s tím vlastně zdaleka nesympatisuji, a jsem si vědom, že se nechám z potřeby  sympatie příliš často svést hledat ji u těch, kteří místo aby mě posilovali,  více méně mi berou odvahu.
   Otec s matkou jsou nesmírně dobří, na nás oba se však nedívají správně ani pokud jde o naši letoru, ani pokud jde o naše materiální poměry. Upřímně nás mají rádi, Tebe především, a my oba, já zrovna jako Ty, si jich skutečně velmi vážíme. V mnoha případech nám, bohužel, nemohou prakticky poradit, a jsou případy, kdy nám při nejlepší vůli nerozumějí. - Ale naprosto s Tebou souhlasím, že náš domov, ať se děje cokoliv, je a zůstane naší oporou, že činíme dobře, vážíme-li si ho, a že jsme povinni ho ctít, ačkoli jsi snad ode mne nečekal o tom tak bezvýhradné prohlášení.
   Nicméně existuje opora, lepší, nezbytnější, nepostradatelnjěší nežli je domov u našich rodičů, přestože tento je též dobrý, nutný, nepostradatelný, a to je náš vlastní domov a krb. - - - - - - - - - - - -
Snad si vzpomínáš, že jsme letos v létě hovořili o ženské otázce s určitou trpkostí a že jsme pcociťovali tak něco jako "Žena je zkázou poctivce". A byli jsme, Ty i já, podle našeho mínění, aspoň poněkud ten neurčitý "Pan Poctivec" - nejsem s to rozhodnout, zda řečená věta je pravdivá či nepravidá, poněvadž jsem začal od letošního léta pochybovat, zda-li vůbec správně vím "co je to žena a co je to poctivec", a proto jsem si uzmínil blíže si všimnout obou těchto otázek; výsledkem toho zkoumání je, že jsem si často říkal: Ještě nevíš, co je žena, ještě nevíš, co je poctivec, nejsi-li jím ještě"; je to něco zcela jiného nežli má nálada z letošního léta.
   Nikoli já, nýbrž otec Michelet říká všem mladým lidem, jak Tobě, tak mně: "Abys byl člověkem, musíš cítit nad sebou dech ženy".
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Myslím, že by bylo velmi dobré, kdybys mohl nějak působit na otce a matku, kteří všechno, co se toho týká, strašně těžko chápou, a co jsem letos v létě učinil, nazývají "neslýchané a hrubé", až jsem rozhodně a určitě požádal, aby víckrát neužívali takových výrazů. Kdybys je, říkám, mohl pohnout, aby to aspoň trochu pochopili a lépe a lidštěji o tom smýšleli. Tvoje slovo snadněji na ně zapůsobí než všechny mé domluvy, a jak jim, tak mně by prospělo, kdyby mě nechali v klidu pracovat.
- - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - - -
   Od té doby, co opravdově miluji, proniklo do mých kreseb také víc ze skutečnosti, a tak sedím v komůrce a píši, obklopen celým zástupem mužů, žen a dětí z "het Heike".
   Mauve je nemocen, otec s matkou ho pozvali, aby se sem přijel zotavit, až se bude moci vydat na cestu.- - - - - - - - - - - - - - - - - - -
   Tvoje rozhodná domluva otci a matce byla by pro mne opravdovou přátelskou službou. Neklamu se přece v tom, že jsme nejen bratři, nýbrž nadto přátelé a duchem spříznění?
   Sbohem, piš brzy, v duchu stisk ruky, věř mi,

                                                                              Zcela tvůj Vincent



Listopad 81.

Drahý bratře!
   Obdržel jsem od Tebe dopis, domnívám se však, že odpovídá pouze na číslo 1 z mých dopisů.
   V čísle 2 bys sám od sebe našel výtku k dílku za Tvou radu: "Dej pozor, aby sis nedělal příliš velké iluse, dokud nejsi jist, že to není zbytečná námaha."
   Poněvadž teď už jsi tu výtku pochopil, nebudu ji opakovat. Bien te faut, old boy! - - - - - - - -
   Od počátku této lásky jsem cítil, že vůbec nemám žádnou vyhlídku, a proto, že jsem se do ní vrhl bez postranního úmyslu, bez rozmyslu celým srdcem, docela a navždycky, a že jsem se tak do toho vrhl, na tom nic nemění, že vyhlídka je velmi nepatrná. Copak mě zajímá, zda jsou větší či menší vyhlídky? Myslím si: musím, mohu takhle počítat, když miluji? Ne, ne - žádné počítání se ziskem - člověk miluje, protože miluje. Milovat - quelle chose!
  Představ si, co by si pomyslela pravá žena, kdyby zpozorovala, že se někdo o ni uchází s bůhvíjakými postranními úmysly - - - neřekla by mu něco horšího nežli "nikdy, ne, jakživa ne"?
   Ach, Theo, raději o tom nemluvme, když Ty i já milujeme,  pak milujeme, voila tout! Pak si zachovejme čistou hlavu a nezatemňujme si ducha, ani nemírněme své city, ani nedusme oheň a světlo, nýbrž řekněme prostě: "Díky Bohu, miluji." -
   Co by si asi měla pravá žena myslet o milujícím, jenž by k ní přišel, vědom úspěchu, a ještě k tomu někdo jako X. Nedal bych ani groš za jeho úspěch, nikdy bych nevyměnil jeho výsledek za to známé "ne, nikdy, jakživa ne".
   Zároveň jsem Ti poslal několik kreseb, poněvadž jsem si myslel: on v nich snad najde něco z "het Heike".
  Řekni mi konečně, proč nejsou prodejné a jak bych je mohl udělat prodejnými. Tu a tam bych si totiž rád vydělal trochu peněz na cestu, abych znovu prozkoumal to "nikdy, ne, jakživa ne".
Poslyš, o tomto úmyslu nemusíš uvědomovat ctihodného, vysoce učeného pana J.P.S. Neboť jakmile přijedu docela neočekávaně, možná, že nebude moci nic jiného dělat, než pro libý klid zamhouřit oko a dopustit, aby se to stalo.
   Takový ctihodný, vysoce učený pan J.P.S. je docela jiný v představě toho, o nějž jde ve známém případě, jestliže miluješ jeho dceru, nežli byl předtím. Potom přece nabude čehosi obrovitého a nafoukne se do neobyčejných rozměrů. To nevylučuje, že se člověk, jestliže miluje jeho dceru, více bojí k němu nejít nežli k němu přijít, i když ví, že může za těchto okolností ztropit strašnou věc.
   Konečně - zrovna teď cítím, že mám skutečně malířskou pěst, a jsem nesmírně rád, že vládnu takovým nástrojem, i když je ještě nemotoný.
   Papír Ingres je velmi dobrý.
   A tak Ty, všeobecně nazývaný dítětem štěstěny, už máš tedy také petite misere de la vie humaine, a pochybuješ, zdali to jsi skutečně Ty.
   Co je však příčinou, že o tom pochybuješ? Dítě štěstěny, jež naříká a neví proč?
   Nazýváte mě zádumčivým, a prosím Tě, gratuluj mi k tomu s tím "nikdy, ne, jakživa ne".
   Nu, dítě štěstěny, kde tedy vázne Tvé štěstí? V přirovnání s jahodou dovedls přece říci velmi pikantně, jak je to být zamilován.
   To je zajisté velmi hezky řečeno, avšak být zamilován a mít před nosem trojnásobné "ne, nikdy, jakživa ne," a k tomu ctihodného, vysoce učeného pana J.P.S., jenž v "tomto případě" žádá existenční prostředky, tak to pan ctihodný nazývá, nebo se spíš po nich ani neptá, poněvadž si myslí, on, navíc ještě filistr v oblasti umění, že vůbec nejsou.
   Takové zamilování, pravím, nelze přece přirovnávat k trhání jahod na jaře. A to "nikdy, ne, jakživa ne" není vlahé jako jarní vzduch, nýbrž trpké, trpké jako řezavý zimní mráz. Shakespera by řekl: "To není žádné lichocení." Dost, ještě nenadešel čas trhat jahody, vidím sice jahodiní, ale zmrzlé. Přijde jaro a ono rozmrzne a rozkvete, a potom, potom, kdo bude trhat?
   Toto "nikdy, ne, jakživa ne" mě přece jen poučilo o věci, kterou jsem nevěděl. Za prvé mi objasnilo mou úžasnou nevědomost a za druhé, že existuje ženský svět, a ještě také mnohem víc, že jsou existenční prostředky. Od lidí bych považoval za jemnější, kdyby podle slov ústavy: "Každý člověk je považován za nevinného, dokud není dokázána jeho trestnost" říkali že by se nemělo navzájem pochybovat o existenčních prostředcích, pokud by se nedokázal opak. Mohlo by se řící: Tento muž existuje - vidím ho - mluví se mnou; důkazem jeho skutečné existence je, že je na př. zapleten do tohoto případu. Poněvadž je mi jeho existence jasná a zřejmá, jsem ochoten přijmout jako axiom, že za tuto existenci má co děkovat určitým prostředkům, že takové prostředky nějak dostává a že pro ně pracuje. Nechci ho tedy podezřívat, že existuje bez existenčních prostředků."
   Nicméně lidé vždycky tak nesoudí, zvlášť ne ona osobnost v Amsterodamu, o niž jde. Ti musí vidět ty prostředky, aby uvěřili existenci dotyčného;    existence dotyčného přece jim svědčí o tom, že tu jsou prostředky. Poněvadž je tomu tak, musíme mu jednou ukázat malřskou pěst, ne však abychom ho napadli nebo i jen ohrožovali, a pak musíme použít této pěsti, jak dobře nebo špatně dovedeme.
   Tím však není ještě nikterak rozřešena hádanka "nikdy, ne, jakživa ne". Často je též praktičtější vyzkoušet přímo opak mnohých rad, při čemž se člověku docela dobře daří. Proto je v mnoha případech tak užitečné ptát se o radu. Nicméně jsou rady, jichž lze použít tak jak jsou a jež není třeba převracet s rubu na líc a zdola nahoru. Tento poslední způsob je arci velmi vzácný a žádoucí; neboť má ještě docela zvláštní vlastnosti. Prvý způsob bují všude přehojně; druhý způsob je nákladný; první nestojí nic a přinášejí nám ho bez říkání v plných nůších až do domu.
Zatim
                             Zcela Tvůj Vincent

   Končím tento dopis radou na oplátku. Jestliže někdy miluješ, neměj zištné postranní myšlenky, nebo lépe, kdybys někdy miloval, nemysli na zištnost. Dále, kdybys někdy miloval, nesmíš se cítit jistý, dokud jsi nedosáhl cíle. Budeš  "usoužená dušička", a přece se budeš usmívat. Kdo je si svou věcí tak jist, že si předčasně představuje "ona je má", dříve než prošel duševním bojem lásky, dříve než se zmítal na širém moři v bouři a vichřici mezi životem a smrtí, ví příliš málo, co je v skutečně ženském srdci, a  opravdová žena mu to zjeví velmi zvláštním způsobem. Když jsem byl ještě mladší, také jsem si jednou zpola představoval, že miluji, a skutečně jsem tou zbývající polovinou miloval, to však mělo za následek mnoho let ponížení. Kéž bych tehdy nebyl býval ponížen nadarmo! Mluvím jako člověk, který byl už na dně, z trpké zkušenosti, z vlastního ponížení a hanby. Dítě štěstěny! Oč běží? Co Tě bolí?
   Theo, všichni otcové dívek mají předmět, jenž se nazývá klíč od domovních dveří. Strašná zbraň, jež může otevřít a zavřít domovní dveře jako Petr a Pavel nebeskou bránu.
   Nuže, hodí se také tento nástroj zároveň k srdci dcery, o niž jde? Otevře či zavře je klíč domovních dveří? Nemyslím, neboť jedině Bůh a láska jsou s to otevřít či zavřít ženské srdce. Otevře se, bratře, její, pustí mě někdy dovnitř?
   To je u Pána Boha. Já to napřed nevím.

Kašpárek

Cink, prosím, slyšíte mou nesmělou rolničku?
jsem kašpárek a jsem tu pro vás
smějte se mi, lidé i virtuálové
znavení, znudění, nevěřící i věřící..
slýchám vás mluvit o trápení
vzešlém ze zrození
o temnotách života
a útěku až na kraj světa
kde však žádný život není
jen mlhavo a pusté snění..

na rozdíl od mnohých
byla jsem troufalá
nechtěla jenom snít
vyšla za láskou pěšky a bosa
skutečnému Životu vstříc..

cink, jsem kašpárek, co přál si
být Milenkou Lovce
jenž zručně vystřeloval šípy
ale neskolil žádnou zvěř
ty jeho šípy rozprostírají se na slunci
v perutích poraněných andělů..

Miluju...
cink, jsem ráda i kašpárkem...

cink......