Tečky

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se stráně zelenají
a končí hluk.

Nechala vítr
pročesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Poté bych vystoupala k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila bych si šířku oblohy,
klid hor
a od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalost.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcí krajinu.

Krása není v tom,
co trvá navěky,

ale v tom,
co se každý den znovu rodí.

Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.